„Inkluze bude fungovat, když změníme legislativu a systém financování. Pro dobro všech dětí na školách,“ říká pedagožka Klára Laurenčíková
Jak velkou cestu už jsme ušli v kontextu inkluze od sametové revoluce? Kde jsme byli tenkrát a kde jsme dnes? Klára Laurenčíková je speciální pedagožka a předsedkyně České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání a intenzivně se zajímá o kvalitu a otevřenost vzdělávacích systémů. Jaké mýty kolem inkluze kolují ve společnosti a proč je pro český vzdělávací systém stále tak těžkým krokem? „Spousta lidí si myslí, že inkluze je o tom, že se odněkud objeví tisíce různě těžce znevýhodněných dětí a nějak pokazí to ‚do té doby dobré české školství‘. Není to tak. Inkluze je přirozený proces, musíme se bavit o tom, jak ji máme posunout. Pro dobro nejen znevýhodněných dětí, ale pro dobro všech dětí, které ve školách jsou. “
Seriál NEBÁT SE. můžete také poslouchat na Spotify nebo Apple Podcasts Skautského institutu.
Vzpomenete si na nějaký dětský strach?
Z dětství si pamatuji strach ze školy. Někteří konkrétní učitelé, kteří, zejména na víceletém gymnáziu od páté třídy dál, pro mě byli někým, koho jsem necítila jako partnera a podporu, ale spíš jako někoho, kdo mi naháněl strach. Třeba tím, že na nás křičel, když nám něco nešlo nebo se nás snažil nachytat na to, v čem jsme slabí, namísto ocenění toho, v čem jsme silní. Pamatuji si, že jsem s některými učiteli zažívala častý pocit strachu, i když jich nebylo mnoho. To pak velmi limitovalo moji chuť do školy chodit, těšit se tam a vnímat ji jako bezpečné a příjemné místo.
Možná vás tato zkušenost dovedla právě k tématu inkluze ve vzdělání, o kterém si budeme dnes povídat. Mohla byste ve zkratce definovat, co inkluze v českém školském systému znamená?
Jsem přesvědčená a potvrzuje to i celá řada různých výzkumů, že to, jaké prožijeme dětství, nás opravdu hluboce ovlivňuje na celý život. Ať už v tom dobrém nebo v tom složitém. Inkluze ve vzdělávání je pro mě určitý princip, určitá cesta k tomu, jak ve školách postupně vytvořit takové podmínky, ve kterých se každé dítě bude moc učit naplno a s radostí. A když říkám každé dítě, tak tím opravdu myslím každé dítě z jakéhokoliv sociálního zázemí, s jakýmikoliv talenty, specifiky, zvláštnostmi. A to je inkluze. Že skutečně v té nejbližší spádové škole bude každé dítě mít šanci zažít přijetí a podporu, když ji potřebuje. Nějaké bezpečné hranice. A zároveň zažije samo sebe jako někoho, kdo se může rozvíjet naplno, má k tomu dobré podnětné podmínky a podporu v oblastech, kde ji potřebuje.
Jaké jsou mýty o inkluzi, které stojí v opozici k tomu, co jste definovala?
Těch mýtů je celá řada. Někdy je šíří jednotlivci. Někdy lidé, kteří mají strach z nových věcí, z neznámého. Často mýty šíří lidé, kteří společné dobré vzdělávání nezažili ve svém vlastním dětství. Většina z nás nezažila ve třídě spolužáka, který by měl nějaký výrazný a tělesný či smyslový handicap. Většina z nás neměla ve třídě někoho s odlišným mateřským jazykem. A tak jsme tu pestrost neměli možnost zažívat jako něco normálního a přirozeného.
A to nás může děsit…
To nás může dnes limitovat v tom, čeho se bojíme nebo co bereme jako přirozenou výzvu, a jaký máme k té pestrosti a jinakosti vztah. Jestli je to něco, čeho se obáváme a chceme obávat celý život, nebo jestli je to pro nás přirozená zdravá společnost, nebo něco, co naopak považujeme za obohacující a zpestřující náš život.
Jak velkou cestu už jsme ušli v kontextu inkluze od sametové revoluce? Kde jsme byli tenkrát a kde jsme dnes?
Tak mé první zaměstnání, ještě při vysoké škole bylo v Pražském Jedličkově ústavě a škol. Tehdy ještě řada mých kolegů vzpomínala na to, že když byli ještě malí, a někteří byli v tomto zařízení už od svých tří let, chodili ven například pouze tehdy, když pršelo. Aby je ostatní nevídali a nelekli se třeba toho, jak jsou jiní a odlišní, třeba skrze svůj výraznější tělesný handicap. Takže velká část lidí s tělesným i mentálním smyslovým postižením byla vzdělávána ve speciálních školách. Častokrát v režimu internátním už od velmi útlého věku. Častokrát v určité izolaci. Řada lidí žila v různých ústavních zařízení mimo běžnou komunitu, někde v odlehlých částech naší republiky. A bohužel stále mnoho dospělých lidí s různými handicapy v ústavních zařízení žije. Byla bych taky moc ráda, kdyby se nám to postupně dařilo měnit. Že víc a víc lidí, kteří dnes v ústavním zařízení žijí, mají možnost žít v komunitě. Stejně tak jako my se mohou účastnit toho všeho, co zažíváme my v běžné společnosti. Od pádu železné opony jsme ušli veliký kus cesty dopředu. Víc a víc dětí s nejrůznějšími speciálními vzdělávacími potřebami, z rozhodnutí svých vlastních rodičů, přibývá v běžných školách, už od roku 1989. Od roku 2002 školský zákon jednoznačně přiznává právo na rovné podmínky ve vzdělávání všem dětem bez rozdílu. Ale vlastně to pro společné kvalitní vzdělávání nebyly dobře vytvořené podmínky před rokem 2016, kdy se nám podařilo změnit školský zákon a zakotvit do něj právo všech dětí na podpůrná opatření, která potřebují, bez ohledu na jejich diagnózu. Do toho roku 2016 velká část dětí s handicapem byla vzdělávána mimo ten běžný vzdělávací proud. Čistě pouze proto, že pro školy bylo téměř nemožné sehnat další finanční prostředky na zajištění potřebných podpor. Tak, aby mohly širší spektrum dětí vzdělávat úspěšně a dobře. A sami ředitelé v roce 2010, kdy jsem byla na ministerstvu školství, jsme si nechali vypracovat velkou analýzu ve spolupráci s ústeckou univerzitou, nám sami učitelé říkali: „Inkluze bude fungovat, když změníte legislativu a systém financování. Když potřebné finance na podpůrná opatření budou nárokové a půjdou za dítětem.“ Ať je to dítě kdekoliv v systému — ve speciální, běžné, mateřské, základní, střední škole, v družině, na ZUŠce…
Takže zásadní je financování vázané na osobu?
To vše se usilovnou prací vtělilo do toho školského zákona v roce 2016, kdy začala platit právě ta nároková podpora na každé dítě pro potřebná podpůrná opatření, pokud je potřebuje. Nyní ta nároková podpora, finanční prostředky a zákonný nárok jde za dítětem, ne za vzdělávací institucí. A skutečně se více dětí objevuje ve družinách a chodí do ZUŠek a mohou být v mateřské nebo na základní škole s asistentem. Skutečně se daří realizovat dobré společné vzdělávání a dobrou inkluzi i tam, kde by to třeba ještě před pár lety bylo nemyslitelné, právě z důvodu nedostatečných finančních prostředků pro zajištění potřebných podpor. Ještě jsem chtěla odpovědět na druhou otázku: mýty, které se kolem inkluze a společného vzdělávání objevují, jsou často takové, že řada lidí si myslí, že inkluze je o tom, že se odněkud objeví tisíce různě těžce znevýhodněných dětí a nějak pokazí to „do té doby dobré české školství“. Není to tak. Inkluze je přirozený proces. Víc a víc dětí se již od pádu železné opony objevují v běžných školách, protože si to přejí jejich rodiče, jelikož už od roku 2002 jim toto právo přiznává školský zákon. A také proto, že chtějí chodit do školy se svými kamarády, sousedy, s dětmi, které znají z hřišť a z pískovišť od toho raného věku. Nechtějí jezdit někam daleko za město, do jiného města, nebo nedej Bože být od šesti let celý týden na internátě, protože žádná škola v okolí není schopná nebo ochotná nastavit potřebnou podporu pro dítě třeba s tělesným, smyslovým nebo jiným handicapem.
Jaké jsou nejčastější obavy odpůrců?
Nejčastější obavy právě pramení z dezinformací. Obavy jsou častokrát spojeny s představou, že se jedná o nějaké tisíce až desetitisíce nových dětí velmi rizikových pro ty tzv. „zdravé a normální děti“, že to může ty „zdravé děti“ ohrozit. Ale co to je normalita? Každý jsme nějak jedinečný, každé dítě je jedinečné, žádné dvě děti nejsou stejné. Dále bývají obavy spojené s tím, že to ta daná škola nebude umět, tedy dobře nastavit konkrétní podmínky pro dané dítě, které má nějaké výrazné specifické vzdělávací potřeby. A to tak někdy samozřejmě je. Je to nějaký proces. Školy vždycky měly, minimálně těch posledních třicet let, třídy pestřejší a pestřejší. Už dlouhý čas mají ve svých třídách děti s nejrůznějším vzdělávacími potřebami. Samozřejmě to není nový stav. Nová je pouze legislativa, nový je zákonný nárok na potřebné podpůrné opatření. To byl jednoznačný krok dobrým směrem, po kterém volaly i samotné školy, ředitelé, učitelé. To je nové. Ale dál platí ta možnost vzdělávání pro děti se skutečně těžkými závažnými handicapy ve speciálních školách. Nicméně již se v tuto chvíli zvýšily šance pro všechny děti najít tu dobrou podporu ve své spádové škole, která je nejbližší. Minimálně se zvýšily šance na to, že daná škola získá od státu podporu tak, aby si mohla dopřát pomoc asistenta pro práci s takovým dítětem. To je jednoznačně dobře.
Častým argumentem bývá i to, že se lidé bojí, že na základních školách budou zůstávat jen některé, konkrétně ty komplikované děti, což zapříčiňuje odliv děti na gymnáziu. Myslíte si, že je to jeden argument, který je nějak. Myslíte si, že je to podložené fakty?
Myslím si, že je velmi legitimní se bavit o tom, jak zvyšovat kvalitu základních škol. Aby byly nejen férové vůči potřebám různě znevýhodněných dětí, ale byly i kvalitní, poskytovaly takový způsob vzdělávání, ve kterém se bude dařit všem dětem bez rozdílu a ve kterém bude učení děti bavit a budou školu vnímat jako příjemné místo, kde má smysl trávit čas. Celé téma víceletých gymnázií velmi souvisí s kvalitou základních škol a s tím, že je velmi důležité o ně více pečovat a více je rozvíjet. Je to o lepší podpoře ředitelů, managementu škol, lepší metodické podpoře učitelů i o zlepšování podmínek, ve kterých ředitel a učitelé pracují. Snižování administrativní zátěže, o lepším ohodnocení práce učitelů a asistentů a o dostupnosti takových podpor, jako je třeba supervize, mentoring či další návazné zdravotní a sociální služby. Tam, kde školy potřebují pomoct zvenku, hlavně při práci s dětmi, které mají speciální vzdělávací potřeby a potřebují disciplinární intervenci.
Proč je inkluze ve vzdělávání pro celý český vzdělávací systém stále náročným krokem?
Inkluze je o tom, že se snažíme, aby školy uměly pracovat nejen s dětmi, u který je to snadné, ale se všemi dětmi. To je něco, co máme po veřejných službách asi chtít — aby byly otevřené opravdu pro celou veřejnost, a nejen pro specifické skupiny, které měli to štěstí, že se narodily do lepších podmínek nebo bez dopředu daných handicapů, znevýhodnění. Inkluze je také o tom, že počítáme s tím, že zdravá společnost je pestrá společnost. Proto ve zdravé škole nejsou jen nějaké děti, ale jsou tam děti z daného spádového území. Mám za to, že inkluze je určité zrcadlo, které nám ukazuje, co všechno v tom školství ještě neumíme. Pro co všechno nemáme nastavenou dobrou podporu a přípravu na straně vysokých škol a učitelů. Je to jako kdybychom v zešeřelé místnosti rozsvítili. Různé pavučiny a nepořádek tam nevznikly v momentě, kdy jste rozsvítila, byly tam třeba dlouhou dobu, ale najednou jsou víc vidět. Když jsou vidět, máte zároveň šanci s nimi něco udělat. Ve chvíli, kdy byly skryté nebo někde schované, mohly být přehlížené a nemuselo být úplně jednoduché s nimi něco provést. Teď máme šanci vidět, co všechno umíme a neumíme, kde máme určité rezervy, kde dokážeme učitele dobře připravit, kde musíme přípravu budoucích učitelů změnit. Také vidíme, v jakých podmínkách učitelé pracují a jak jim máme a musíme ještě víc pomáhat. Vidíme, jak osamocené školy dlouhou dobu jsou v návaznosti na sociální a zdravotní služby, které vždy v některých případech pro tu spolupráci potřebovaly, potřebují a potřebovat budou. Ona jim třeba ale dostupná nebyla. V některých územích nám některé návazné podpůrné služby úplně chybí a musíme je rozvíjet. Nejsou to nové věci, jen máme příležitost více těch dlouhodobých problémů spatřit, reflektovat je, bavit se o tom, jak je máme posunout. Pro dobro nejen znevýhodněných dětí, ale pro dobro všech dětí, které ve školách jsou.
Jak na inkluzi reagují učitelé? Jak se s nimi pracuje?
Naštěstí přibývá učitelů, kteří nepochybují o tom, že je inkluze vzdělávání jediná a správná cesta k tomu, aby naše společnost mohla fungovat a byla soudržná, konkurenceschopná, udržitelná. Přibývá škol, které se hrdě hlásí, že tu nejsou jen pro někoho, ale pro všechny a škol, které jsou příkladem dobré praxe v tom, jak společné vzdělávaní a inkluzi realizovat dobře a kvalitně. Tak, aby to prospívalo opravdu všem, dětem, rodičům, učitelům. Za to jsem hrozně ráda. Dnes už tolik, minimálně v odborných kruzích, nezaznívá ten názor, že je to téma samotné nějak relevantní a že je inkluze smysluplná a dobrá cesta. Spíše se bavíme o tom, jak ještě inkluzi realizovat a naplňovat v praxi, jak více zlepšit podmínky pro práci učitelů, managementu škol, poradenských pracovníků… Co se týká široké veřejnosti, téma inkluze tam společnost ještě určitým způsobem až někdy polarizuje. Avšak častokrát vidíme, že ti, kteří se proti inkluzi vymezují, ještě stále to své přesvědčení staví na velmi mylných konceptech, které častokrát vycházejí z informací, které se cíleně objevovaly v bulvárních médiích a cíleně to celé téma posouvaly do černé optiky a zkratky, právě že je třeba inkluze o tom, že zaniknou speciální školy a všichni budou násilně převáděni do běžných škol apod., což není vůbec pravda a byla to pouhá manipulace s veřejností. Pro řadu rodin to mělo velmi negativní důsledky. Častokrát zjistíte, že ti, kteří se proti inkluzi vymezují, úplně dobře třeba nerozumí tomu, co inkluze znamená. Skutečně mají tu představu vymodelovanou podle mediálních zkratek, anebo jsou to ti, kteří s ní neměli a nemají žádnou osobní zkušenost ve svém vlastním životě. Bývají to lidé, kteří se bojí jiných celospolečenských témat, například pomoc potřebným skupinám, ať už jde o lidi na ulici, o lidi, kteří prchají ze svých zemí a hledají nový domov… Strach je společný průsečík častokrát u těch, kteří se vymezují i proti inkluzi a jsou určitými zastánci starých pořádků, toho, jak systémy fungovaly a cítí se bezpečně ve své přehledné bublině.
Co můžeme dělat my v kontextu inkluze?
My všichni můžeme a máme pomáhat tak, že ukazujeme, že se jinakosti sami nebojíme, jsme ochotni pomáhat někomu jinému než my a měl v životě třeba méně štěstí než my, narodil se do složitějších podmínek, má zdravotní handicap… Můžeme pomáhat měnit postoj veřejnosti tak, aby byl víc vstřícný a respektující tím, že my sami jsme víc vstřícní a respektující tím, že říkáme nahlas v různých debatách, co si myslíme a že jsme ochotni a schopni se postavit za nějaké hodnoty, i když to v nějakých minimálně internetových diskuzích nějak schytat a nemusí to být úplně příjemně. Myslím si, že má také smysl ukazovat příklady dobré praxe, tam, kde se to už daří, kde je prošlapaná cesta a lidé, kteří ji ušli, mohou sdílet zkušenosti, jak to zvládli, s čím se prali, co jim pomohlo, proč má smysl se na tu cestu vydat, co na ní zažívají, co je ta přidaná hodnota, kterou jim společné vzdělávání přineslo… Má velký smysl, když my, kteří možná nemáme v současnosti žádný problém, víme, že můžeme být také v situaci, kdy budeme potřebovat něčí pomoc — a proto jsme dneska připravení ji nabídnout komukoli, kdo je poblíž. To jsou věci, co si myslím, že mají smysl a které pomáhají tomu, že širší povědomí veřejnosti bude víc nakloněné k férovému vzdělávání ve školách nebo dalším společenským tématům.
Kam se lidé s dětmi s jazykovým, pohybovým či jiným omezením mají obracet, když si neví rady?
Pro rodiče dětí s tělesným, zrakovým či smyslovým postižením tu skvěle fungují služby rané péče, v období věku 1 až 7, kde je možné hledat pomoc, informace, rady i konkrétní praktikou podporu s tím, jak s dítětem jako rodič pracovat. Zároveň tu jsou další skvělé organizace, které se zabývají podporou škol, které hledají cestu ke společnému vzdělávaní, chtějí na sobě pracovat a učit se tomu, jak to dělat dobře, ať už je to Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání, Rytmus, META, která pomáhá dětem s odlišným mateřským jazykem, Nová škola, která pomáhá asistentům, pedagogům a sociálně znevýhodněným dětem, Člověk v tísni, … Celá řada dalších organizací. Řadu z nich najdete také pod naší střešní organizací ČOSIV. Rádi vás, jako rodiče či další lidi, kteří mají o toto téma zájem, napojíme i na další služby či vám nabídneme naše konkrétní programy.
Klára Laurenčíková je speciální pedagožka a předsedkyně České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání (ČOSIV). Působila jako náměstkyně ministra školství, poradkyně ministryně práce a sociálních věcí, pracovala v Jedličkově ústavu a školách s dětmi se zdravotním postižením a v Charitě ČR. Intenzivně se zajímá o kvalitu a otevřenost vzdělávacích systémů, je aktivní rovněž v oblasti transformace systému péče o ohrožené děti.
Rozhovor vedla Marianna Stránská, editoval Martin Kubíče.
