Jak komunikovat o pandemii s dětmi? „Nebát se a být kreativní,” říká terapeutka Jana Březinová

S šířením nového koronaviru se rovněž šíří obavy a dezinformace. Kvůli novým opatřením jsou také děti a rodiče odkázáni na tzv. domškoláctví. „Jsme dospělí a dětem můžeme pomoci. Způsob, jak dětem v nepříjemných, dramatických situacích, jako je aktuální pandemie koronaviru, pomoci, je HOVOŘIT,“ říká zkušená psychoterapeutka Jana Březinová, která se již 18 let specializuje na oblast rodiny.

Seriál NEBÁT SE. můžete také poslouchat na Spotify nebo Apple Podcasts Skautského institutu.

Jaký je Váš strach z dětství, který si pamatujete a dokázala jste ho překonat, a tudíž vás někam posunul?

Když jsem byla malá, pamatuji si, že se jsem se bála chodit ve tmě. Co mi pomohlo bylo mluvit o tom s někým dospělým a nebát se říct, že se bojím, jít za ruku s druhým a ten strach překonat. Určitě jsem k tomu ale vždycky potřebovala dospělého. Proto se i snažím dělat osvětu mezi nás dospělé, protože máme v této situaci plné ruce práce. Děti jsou s námi a hrozně bych nechtěla, aby za námi jen tak vlály a prožívali velké strachy. Jsme dospělí a můžeme jim pomoct.

Co díky krizi — v souvislosti se šířením koronaviru — prožíváme? Jaký to má na nás obecný dopad?

Rozdělila bych to do několika rovin. Jednak je to přímá reakce na informace jako: stav nouze, zavřené obchody, statistiky, situace v zahraničí. Člověk jen sedí a zírá, diví se, co všechno se děje. Pak jsou lidé, kteří na to reagují, jako by se nic nedělo, protože je to jen chřipka, snaží se situaci bagatelizovat. To je také jedna z možných obranných reakcí. Myslím si, že je to někomu opravdu jedno. Pak jsou lidé, kteří si uvědomují, že s těmi oznámeními a opatřeními přichází mnoho dalších starostí, jak zabezpečit děti, rodiče, jak o tom mluvit, co všechno dělat, co nemůžu, zachází do krajností a vytváří scénáře, kdo se může nakazit, od koho a jak, začínají se hádat… Do toho výrazně vstupuje ekonomická rovina, otázky, kdo zůstane doma, kdo se bude starat o děti, kdo nakoupí. Pokud se doma sejdou dva podnikatelé, situace je samozřejmě daleko dramatičtější. Vzniká taková směs, která někdy vybouchne doma, někdy ne. V oblasti psychologie ale můžeme mluvit o tzv. situační krizi.

foto: David Růžička

Myslíte si, že lidé mají strach být sami se sebou?

Myslím, že je toto téma spíše až druhotné. Být sám se sebou je jedna věc: když mám prostor a můžu si vyjít kam chci, zacvičit si, zajít si do kina a trávit čas tak, jak bych si představovala. Tady musím být sám sebou v určitých podmínkách, a to si myslím, že je ještě horší než být sám sebou. Do hry vstupují scénáře, co ti lidé budou dělat. Střední generace, která je zaměstnaná a pečuje, má spoustu starostí a otázka, co budu dělat sám se sebou, je možná na druhé koleji.

Jak tuto výjimečnou situaci prožívají děti? Jakým způsobem teď můžeme komunikovat s dětmi?

První samozřejmá reakce — hurá, nebude škola. Ale co potom za týden? První den byl super, protože se spolužáci a kamarádi mohli ještě stýkat. Pak se opatření zpřísnila a děti seděly na gauči s námi a sledovaly, co se děje v televizi. Některé děti se neptají a jen vidí, jak rodiče reagují. Pokud jsou rodiče vyděšení a úzkostní, přenese se to i na děti. Děti mají jiná vyrovnávací portfolia k tomu, aby se se situací vyrovnaly. Nemluví o tom, začnou se chovat jinak, začnou produkovat známky psychické nepohody, trošku jinak než my, dospělí. Nezapojují se s námi do diskuse, pouze ze situace odezírají, vyhodnocují ji teď a tady. Mají to hodně na úrovní emocí a prožívání. Nejsou schopné domyslet kontext a sociální dopad.

Na svém webu jste uvedla několik bodů, jak s dětmi o koronaviru mluvit. Mohla byste je pro nás krátce shrnout?

Prvním doporučení, jak už vyplývá z předchozích tvrzení, je hovořit. To znamená popsat dítěti, co se děje. Nijak dramaticky, nýbrž fakticky. Je tu nějaký vir, můžeme být nemocní, může se nás to dotknout… Nezabíhat do detailů a podrobností, protože je dítě stejně nepochopí, ale ujistit ho, že je situace pod kontrolou a že děláme vše, co můžeme. A pokud budeme dodržovat nějaká opatření, můžeme epidemii zmírnit. Důležité je ho zapojit do dění v domácnosti. Dětem je dále důležité nechat režim a říct jim, že nejsou prázdniny. Spousta dětí to jako prázdniny pochopila, i když to žádné prázdniny nejsou. Chodí pozdě spát, pozdě vstávají, nechce se jim do úkolů. Je klíčové dítě vrátit zpátky do režimu školy a dodržovat to. Vstát, dělat úkoly, potom nějaká zábava. Vím, že je těžké skloubit vaření oběda, učení atd., sama mám děti, ale je důležité takový režim mít. Podstatné je sledovat projevy dítěte. Pokud vidíme, že dítě dělá něco, co normálně nedělá, měli bychom o tom mluvit a rozptýlit ho, hrát rodinné hry, chodit ven.

Co když rodiče trpí úzkostí z chození ven?

Nebezpečné chodit ven do volných prostor není. Zde je riziko nákazy minimální. Můžeme se chránit a použít rukavice, roušky. Procházka v přírodě není důvod k panice. Nevodila bych dítě na nákup, pokud to není nutné, protože všude šmejdí a všeho se dotýkají. Do přírody je ale absolutně v pořádku jít a nechat dítě chvíli běhat a kopat si s míčem pomáhá.

Mám i svou zkušenost. Po dvou týdnech jsme vrátili z krkonošské chaty. Jedna dcera mých přátel říkala, že se bojí jet domů, aby její tatínek, který je doktor, neonemocněl, a aby neonemocněla i její máma. Jak o takové situaci můžeme s dítětem mluvit, aby se nebálo a překonalo strach?

Jedinou cestou je o tom mluvit, a to dítě vyslechnout, ať už má jakékoliv obavy, které nám podá. Svět dětí je krásný a plný fantazie, která pracuje i na poli strachu. Nebát se toho, co a jak nám dítě popisuje, ačkoliv je to občas dramatické, dítě to ale potřebuje ze sebe dostat. Můžeme použít hru či rituál, na který jsme zvyklí a dítě uklidnit, že máme ochranné pomůcky, že si budeme hodně mít ruce, že to bude vše v pořádku… Můžeme dělat spousty drobných věcí, které napomůžou strach dítěte zmírnit.

Současná situace má výrazný dopad na způsob vzdělávání. Školy jsou zavřené a děti jsou odkazováni na domácí výuku. Co byste poradila rodičům, kteří s „domškoláctvím“ nemají žádnou zkušenost?

Je to opravdu těžká situace a věřím, že si školy lámou hlavu, jak to přesně a nejlépe nastavit. Na druhou stranu rodiče pracují z domova, takže běžně nemají úplně čas. Stále však můžou dítěti nastavit režim, vstát v určitou dobu, mít rituál, snídaní, vyčistit si zuby, zasednout si k úkolům. Poté se na úkoly podívat a rozdělit práci na část, kterou dítě zvládne vypracovat samo, a druhou část odložit na dobu, kdy na dítě mám čas. Nejhorší je, když rodič musí pracovat a zároveň kontrolovat úkoly. Zde vzniká prostor pro nervozitu a hádky, protože si dítě neuvědomuje, že rodič musí pracovat a nezvládá to. Doporučila bych rodičům, pokud budou nějaké problémy, nebát se komunikovat se školou, učiteli, třídními učiteli, nechat si látku vysvětlit od někoho jiného, zapojit přes telefon babičky. Využít veškeré zdroje, které budou k dispozici. A pokud to nepůjde, děti se také mohou naučit něco úplně jiného než jen násobilku. A to držet s rodiči, být doma a pomáhat tam. Může je to posunout lidsky, emočně, sociálně. Tato situace nemusí být jenom o tom, že máme zvládnutou násobilku třemi bez problémů.

Během probíhající pandemie koronaviru se také šíří velké množství dezinformací, které se dostávají i k našim dětem. Obzvláště v této chvíli, kdy na sociálních sítích, kde také čerpají informace, tráví mnoho času. Jak s těmito okolnostmi pracovat a zabránit tomu, že tyto dezinformace ohrozí, dosti často ještě nekriticky přemýšlející děti?

Toto je významný bod, o kterém bychom měli diskutovat. Měli bychom být obezřetní ve virtuálním prostoru, jelikož je kvůli koronaviru více nebezpečný. Děti používají více sociální sítě, spadají více do virtuálního světa. Trochu mě mrzí, že toto přišlo do doby, kdy zapadá dokument V síti. Nezapomínejme na něj, jelikož je hrozně důležitý pro to, abychom si uvědomili, jak jsou naše děti ohrožené. Zkusme se dětem připojit na virtuální svět a opravdu kontrolujme, kolik času tráví u her, Facebooku. Toto bychom bez pochyby měli kontrolovat, apeluji na všechny rodiče, jelikož teď je právě onen prostor pro predátory, když jsme doma a jsme zavaleni různými věcmi, dítě nic nedělá, je hodné a zírá do notebooku či telefonu, tak si mezitím píše s nějakým pánem a my si myslíme, že se nic neděje. Lidé mají potřebu být v kontaktu a predátoři budou aktivní.

Pokud si představíte, že se ráno vzbudím, mám doma tři děti, partner není doma a musím udělat spoustu věcí, home office, starat se o děti, vařit… Měla byste nějaký konkrétní klíč k tomu, aby si člověk mohl svůj den nastavit tak, aby se z toho nezbláznil a tyto okolnosti zvládl?

Vždy všem maminkám radím, i když není doba koronavirová, aby ráno vstaly, nalíčily se, převlékly se a aby ze sebe udělaly ženu, která může jít kdykoliv ven. Nezůstávejme v pyžamech a v nedbalé eleganci. Veďme děti, udělejme si společně snídani a vytvořme rozvrh, ve kterých se děti umí díky škole orientovat, tudíž budou mít děti například v tuto hodinu čas na pohádky, já na práci, nejstarší děti může zaměstnat mladší, nebo naopak mohou mladší „kontrolovat“ toho staršího, chce to trochu kreativity a nebát se zapojit všechny prostředky a možnosti, které doma máme — nástěnky, hračky, barvy, tužky, lepidla, papíry… Nebát se být s dítětem kreativní. Dítě nám to vrátí tím, že bude klidné a v pohodě, my tím budeme mít klid a čas na práci. Strukturujte den, vložte do něj prostor, abyste měli čas sami na sebe. Sestavení rozvrhu je jedna z nejpraktičtějších rad, které bych vám dala.

Máte z nastalé situace sama strach?

Jsem samozřejmě máma dětí, manželka, dcera. Mám spoustu obav, které mě někdy zaskočí. Pomáhá mi zůstávat rozumem na zemi a filtrovat informace, které ke mně jdou, nečíst reportáže, které vzbuzují spíše strach a obavu. Soustředím se na režim každého dne, neplánuji moc dopředu, snažím se udržovat rodinu fungující a myslím si, že to snad pomáhá. Samozřejmě jsem k dispozici svým klientům, o to je ten tlak možná ještě větší, ale myslím, že to zvládáme dobře.

Jaká je Vaše mentální očista k tomu, abyste se zbavila strachu?

Pomáhá mi hudba, pomáhají mi hezké filmy, teď například koukáme na Ramba, takový silák, hrdina… (smích) Doma máme různé očistné věci. Bez toho by to asi nešlo, používám je v práci běžně. Musím ventilovat a starat se sama o sebe, abych pak mohla pomáhat druhým. A to je možná důležitá zásada, když nebudeme v pohodě, nemůžeme pomoct dětem. Nejdříve nasazuji roušku, tu ochrannou masku, sama sobě, poté až druhým. Pokud člověk panikaří a má úzkosti, nemůže být oporou pro toho druhého.

Jana Březinová je psychoterapeutka. Vystudovala Univerzitu J. A. Komenského v Praze v oboru speciální pedagogika se zaměřením na poradenství. Dále absolvovala komplexní psychoterapeutický výcvik v systemické psychoterapii. Má 18 let praxe v oboru psychoterapie, psychologického poradenství, supervize a etopedie. Zkušenosti sbírala v řadě institucí, např. PL Bohnice, psychoterapeutické centrum Gaudia, DropIn, Gaudia proti rakovině, o.s., nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, FN Královské Vinohrady, Duha… Nyní se specializuje výhradně na problematiku rodiny. Dále pracuje s organizacemi a s týmy, které formou koučinku, supervize a vzdělávání podporuje jejich rozvoj. Spolupracuje také s Dětským krizovým centrem v Praze a dalšími organizacemi.

Rozhovor vedla Marianna Stránská, editoval Martin Kubíče.