Je dobře, že jsou moje slzy vidět, horolezectví není jen o testosteronu, říká Klára Kolouchová po smrtící K2
Nedávno se vrátila z nejnebezpečnější hory světa, zemře na ní každý pátý horolezec. Kdy se nevzdávat a kdy je naopak potřeba mít odvahu něco vzdát? Kdy má dostat přednost rodina a kdy si člověk musí plnit své sny? Jakou roli mají ve velkých dobrodružstvích emoce a pláč — a jsou určeny pouze ženám?
Veškeré epizody pořadu NEBÁT SE můžete poslouchat i jako podcasty — Skautský institut najdete na vaší oblíbené podcastové aplikaci.
Jaký pocit je stát na nejnebezpečnější osmitisícovce světa, zvlášť potom, co to stálo šílené úsilí a čtyři pokusy?
Čím dál tím lepší. S odstupem času se z toho stává jedna krásná vzpomínka na jednu z nejhezčích životních kapitol. Trvala pět let a spoustu věcí mě naučila. Spoustu věcí mi vzala i dala. Vlastně je to takové „šesté dítě“ do rodiny, k horám mám mateřský vztah. Je to můj nejčerstvější, poslední zdolaný vrchol.
Dá se nějak předat to, když člověk skutečně stojí nahoře, má deset patnáct minut a pak musí zase dolů? Nebo to musí člověk jedině zažít a nedá se to vůbec říct?
To je bohužel strašně těžko zprostředkovatelné. Blbě se to vysvětluje komukoli, kdo na osmitisícovce nestál. Občas emoce stříkají z pořízených fotek a videozáznamů, když se to povede a všechno si sedne. Ale to zásadní, co si z hor odnáším, nikdy není, když stojím nahoře na vršku. Někdo si myslí, že je to extáze a štěstí, ale tak to vůbec není. Vrcholy dojíždějí, když se vrátím zpátky do base campu, a mnohem déle po tom. To jsou věci, které musí dozrát, doznít. Musí mi zpětně dojít, že se to celé událo.
Takže to člověku dochází postupně.
Rozhodně. Vždycky, když se vrátím z expedice, jsem dva až tři týdny na takovém obláčku, pluju někde v meziprostoru. Doma se mě občas trošku naštvaně ptají, jestli jsem konečně slezla zpátky. Jestli už bych se mohla probrat, že jsem zase doma a život má trošku jinou trajektorii, než posledních několik týdnů a měsíců.
Každý pátý horolezec se z vrcholu K2 nevrátí. Co jste podnikla, je tedy asi jedna z nejnebezpečnějších věcí, které jsou na této planetě možné. Je to v podstatě ruská ruleta.
Ty jo, vy to dramatizujete. (směje se)
Každý pátý je velmi těžké číslo na pochopení. Co znamená odvaha a strach v životě Kláry Kolouchové, když přemýšlíme pomocí takové statistiky?
V kontextu hor bych v mém případě nepoužila slovo odvaha. Odvaha a strach jdou vždycky ruku v ruce a není jedno bez druhého. Nemyslím si, že jsem nějak odvážná, protože vyrážím lézt na kopec. Pro mě je to spíš kombinace úsilí, tahu na bránu, schopnosti se trošku trápit a zkoumat sám sebe, malinko útěk od reality… Aspektů je hrozně moc a strach je k tomu všemu strašně důležitá ingredience, protože to je taková moje pojistka. Strach je úžasná věc, udržuje nás při životě. Takový strašák, kterého je potřeba si připustit, naučit se s ním trošku pracovat. Ve správné chvíli ho zamknout, pak ho už ignorovat a jít dál za svým.
Na K2 byste nelezla s nikým, kdo by řekl, že z toho nemá strach?
Jestli někdo řekne, že nemá strach, když leze na K2, tak kecá. To je blbost. Musí to být zdravá míra strachu, aby vás to neparalyzovalo. V momentě, kdy vás strach začne paralyzovat, je čas vzít zpátečku. Poklonit se a říct: „Čau, třeba někdy příště.“ Na hory nechodím proto, abych se tam bála. Jdu si to primárně užít. Zabojovat si s tím kopcem a sama se sebou. Zbytek je jiný příběh. Vždycky se “odbojím” dopředu, to je moje strategie. Strach je součástí prvotního rozhodnutí, když si řeknu, že další expedice bude třeba zrovna K2. To byl asi ten nejkritičtější moment, kdy jsem brečela a procházela si to. Jeden aspekt je, když si ten kopec člověk začíná trochu nastudovávat, přečte si ty statistiky a potřebuje si to vnitřně odžít. Sám to v sobě poskládat, a pak si říct „dobrý“. Druhý aspekt je to, co udělám, abych zaprvé měla šanci a zadruhé se vrátila živá a zdravá. V tu chvíli jde pro mě fokus jiným, konstruktivním směrem. Jsem si vědoma, že jdu do něčeho, co trošku hraničí. To pořád zůstává, to je v pořádku.
O výstupu vznikl film. Je patrné, že když jste stála pod horou, rozhodování vždycky nebylo lehké, třeba vzhledem k předpovědím počasí nebo zkušenostem lidí, kteří se odtamtud vraceli. Pak misky vah převážil člověk, který se jmenuje Nims Purdža, nepálský horolezec, který vylezl čtrnáct osmitisícovek za šest měsíců a šest dní. Čím to vlastně pro vás rozhodl?
Pro mě je strašně důležité v čemkoli, co dělám, mít kolem sebe správné lidi. Je jedno, jestli na expedici nebo v rodině, jestli to je můj životní partner nebo jestli to jsou kolegové v práci. To je jedna věc, kterou jsem se fakt v horách naučila. Jsem extrémně přísná na výběr okruhu těch nejbližších, kteří si do mě taky občas můžou dloubnout a říct „hele, Kolouchová, tady už to trošku přeháníš“ nebo mě srovnat. Lidi, kterým jsem ochotná naslouchat, když to potřebuju. Když se teď vrátím na K2, nefungovalo by to, pokud by se nepotkalo víc věcí. Není to jenom proto, že přišel Nims. Příběh K2 opravdu trval pět let, byly to tři expedice, třikrát předtím se to nepovedlo… Než Nims dorazil do základního tábora, měli jsme za sebou velmi čerstvý neúspěšný vrcholový pokus. Otáčeli jsme se ve výšce nějakých 8400 metrů, dvě stě výškových metrů pod vrcholem. To už je hodně vysoko. Jste hodně daleko, je to teoreticky pár jiných vylezených osmiček. Ale vrchol to samozřejmě nebyl. Otáčíte se za nelezitelných podmínek, které vůbec nebyly příjemné. Nahoře byl extrémně nebezpečný lavinózní terén. Rozhodnutí, že se otáčíme a jdeme dolů, bylo v tu chvíli jasné. Hora byla nelezitelná, riziko bylo za hranou všeho, co je únosné. Vrátíte se dolů, jste v základním táboře a je tam absolutní depka. Začíná se to mlít, lidi do toho hází vidle, expedice fyzicky balí a odjíždějí. Pozorujete, co se děje. Objímá vás to ze všech stran a je strašně těžké tomu nepodlehnout.
V momentě, kdy máte kolem sebe samé mrmlání, unavené, mentálně i fyzicky vyčerpané lidi, protože jste téměř dva měsíce na expedici a po takovém vrcholovém pokusu fyzické síly opravdu extrémně ubývají — není to jednoduché prostředí si říct: „Ty jo, to je super, ještě počkáme, ještě to dáme jednou a vyrazíme znova.“ A najednou přijde ten element, Nims, a s ním i absolutní vlna tsunami pozitivismu, energie, euforie a nadšení. Přijelo nastartované turbo, které říká: „Tak, my jsme tady, teď jsme vylezli na Nanga Parbat, mám za sebou Gašerbrum I a Gašerbrum II, a teďka lezeme na K2, pojďte.“ První reakce samozřejmě je, že na něj koukáte a říkáte si, je to marťan. Potom k tomu přidáte ale on tam nebyl, neví, jak to nahoře vypadá. Začnou do toho promlouvat velmi zkušení horolezci-matadoři. Řeknou: „To je šílenství, do toho prostě nejdeme.“ A zaznívají hlášky, že je to padesát na padesát. Padesát procent, že to možná dáme, ale padesát procent, že se už nikdy nevrátíme. Vám se to takhle točí a je to jednoduché, spirála vás stahuje dolů, a buďto se tomu poddáte a jdete pryč, nebo ne.
Už jsem v podstatě byla rozhodnutá, že to balím. Nedává to smysl, K2 ani napotřetí nebude. V tom neuvěřitelném okamžiku mi Nims řekne: „Neposlouchej ostatní, kteří říkají, že něco nejde. Nikdy.“ To byl ten moment, který mě absolutně probral a dal mi naději. Kdybych to dvakrát nemusela otáčet, kdyby se mi to tolikrát předtím nepovedlo, už jsem dávno na půl cesty zpátky do první vesnice a moje jediná myšlenka je návrat domů. Najednou jsem si říkala ty brďo, po tomhle všem je tady záblesk světla. Uvědomila jsem si, že to je šance. Jestli o ni přijdu, už si to nikdy v životě neodpustím. V tu chvíli přišla absolutní úleva a takové vypnutí. Vypnula jsem mozek a nastartovala se na to, že prostě jdeme. Je tady šance, je tady příležitost, je tady fantastický tým. Jdeme ještě jednou zkusit nemožné, jdeme nahoru na K2. A šli jsme.
Naštěstí se to povedlo. Jak se člověk ale učí odvaze se vzdát, když přitom po něčem tak strašně touží? Zkoušela jste to třikrát, nakonec to zvládla. Přesto — nemusí se člověk naučit i schopnosti někdy něco vzdát, protože je to už moc velké riziko nebo to prostě nemůže vyjít. Jak to rozhodnout?
Neříkala bych, že člověk něco vzdává. Když někdo něco vzdá, jde všechno do kytek a už může jenom umřít. Nechci to shazovat. Je to spíš o vyhodnocení momentu, kdy je potřeba něco stopnout. Dát si buďto pauzu, nebo to otočit. Nebo se vrátit na začátek, začít znova a jinak. To je velký rozdíl, než něco vzdát. Anebo dospět k racionálnímu závěru, že ty věci nedávají smysl. V momentě, kdy pro mě osobně něco nedává smysl, tak jsem od toho schopná poměrně velmi jednoduše dát ruce pryč. Dávat energii tam, kde cítím, že to za to stojí a dostanu ji zpátky, nebo to tak chci.
Má lezení po vysokých horách a dobývání vrcholů nějakou podobnost se životem? Nebo je úplně mimo realitu, jak ji známe my, kteří jsme tam nebyli? Představuju si, že pokud se mi něco tak náročného povede, možná to dává i nějaký přesah zvládnout situace v běžném každodenním životě.
To jste řekl hrozně hezky. V horách nacházím čím dál víc a víc paralel se svým normálním fungováním, i když samotné expedice jsou takový výřez z reality. S normálním životem zase tolik společného nemají. To je ten důvod, proč tam chodím. Pro mě je to doslova útěk z reality a prostředí, kde dobíjím baterky, abych pak mohla o trošku líp fungovat, když se vrátím zpátky domů. To zásadní, co mě tam strašně baví a proč doufám, že se ještě budu mít možnost se vrátit, je to, že tam věci fungují bez obalu. V angličtině cut the bullshit. V podstatě se velmi rychle dostanete na dřeň a nemáte se za co skrývat. Co děláte, má absolutní a okamžité konsekvence. Učí mě to průběžně si připomínat odpovědnost sama za sebe a za to, co dělám. Buď si to tam sama užiju, nebo mě to dožene zpátky. A taky reflexi k tomu nelitovat se, když to není nutné. To by nemělo být nikdy nutné, to je špatně. A užívat si.
Ještě než jsme začali natáčet, měli jsme tady hezkou debatu, jestli pokořit horu, nebo pokora k hoře. To je strašně důležité. Z hor si odnáším pokoru ke světu a životu, který tady žiju. Vždycky mě to na chvilku srovná. Když se vrátím, opravdu si užívám, kde a jak žijeme a jak dobře se máme. I když v kontextu dnešní doby a toho všeho, co se děje, je nám samozřejmě pořád nastavováno zrcadlo (pozn. situace okolo pandemie a války na Ukrajině). Všechno je jenom výsledek toho, jak začínáme být neživotaschopní a neschopní poprat se s jakýmkoli nekomfortem v životě. Jak jsme pohodlní a rozmazlení těmi všemi možnostmi a vším, co máme a co můžeme. Spousta lidí možná zapomíná, tu svou trajektorii, tu svou cestu… zapomíná na ní zůstat. Já občas taky.
Výstup jste věnovala rodině. Mám ale podezření, že právě výstup je jenom o vás. Je to v podstatě sobecký čin, který člověk dělá jenom pro sebe.
Já myslím, že je hodně sobecký. (smích)
Ale vy si ho zároveň dokážete dopřát, protože někdy přece jenom člověk může udělat něco jenom pro sebe, i když má rodinu? Je to tak, nebo se pletu?
Věřím tomu, že musíme dělat něco primárně sami pro sebe, abychom pak z toho mohli čerpat a dávat dál. Jako když letíme v letadle a vždycky nám dokola říkají safety instructions. Když spadneme, máme masku první nasadit sami sobě. Teprve pak pomoct sousedovi nebo i někomu blízkému. Je strašně důležité hlídat si svoje já a to, co vás dělá šťastnými. Co vám potom pomáhá fungovat a netroubit v autě v koloně, nekřičet na děti, když to není nezbytně nutné, a udržovat celistvý, zdravý a spokojený život. Je potřeba být zdravě sobecký a dělat si svoje vlastní radosti, abych pak mohla dělat radost těm, na kterých mi záleží.
S tím souvisí i další otázka, což je ve vašem případě velmi náročné životní téma. Jak vybalancovat potřeby rodiny, včetně potřeby bezpečí, a potřeby vlastní? Jak si dopřát si štěstí a radost z toho, že něco dokážu? Jak rozlišit mezi potřebami rodiny, manžela a dětí, a vaším právem dělat si co chcete.
Zatím jsou děti ještě relativně malé. Cyrilovi bude osm, Emmě bylo čtrnáct. Upřímně, postupem času rostou a začínají být v mém životě diskuzní partneři. Mají mi víc co říct a umějí se mnou líp diskutovat. Odjezdy, když někam mizím, jsou těžší a těžší. Pořád věřím tomu, že je menší zlo, když občas někam jedu, a pak se zase vrátím. Násobně jim to vrátím. Popřít to v sobě by byla mission impossible. Říct: „Tak fajn, já teda končím, hory už ne, protože bych přeci měla být zodpovědná a neměla podstupovat větší riziko než…“ Potom by se rodinná energie řítila úplně špatným směrem. Chci, aby si děti odnesly do života z našeho rodinného modelu a fungování to, že pořízení rodiny a dětí ještě neznamená, že odsunu všechny svoje důležité aspekty na vedlejší kolej. Rodina je tu proto, aby se vzájemně chápala, podporovala a nebrzdila se v rozletech. Razím heslo „žij a nech žít“. Někdy je to samozřejmě těžší a horší, rozhodně organizačně a v kontextu fungování normální rodiny.
Žijeme v Praze, máme kroužky, jsme různě nemocní a podobně, někdy se to skládá hůř. Je to o tom, jaké si v životě zvolíme priority a co si řeknu, že je pro mě důležité. Prostě jsou občas věci, které nestíhám, ani nejsou perfektní. Pak jsou věci, které občas nedělám. Když jedu na expedici, znamená to, že jsem rok absolutně nespolečenská. Holt to znamená, že nebudu chodit do kina, na večírky ani na večeře s kámoši. Není na to prostě čas, a až ten čas nazraje, zase to přijde. Když mi někdo řekne: „A jak to jako děláš? Ježišmarjá, jak můžeš pracovat a jak můžeš tohle, a ještě k tomu si tam dáš ty hory a do toho se asi trošku připravuješ…“, já říkám: „No, ale vy můžete taky.“ A v momentě, když slyším to „ale“, tak bych střílela. Protože to „ale“ je přesně ten moment, kdy už jste prohráli, už je pozdě. Když máte spousty výmluv, že něco nemůžu, nechci, nejde to, ale ono to ještě počká a až jednou…, už vám ujel vlak.
O výstupu vznikl film K2 vlastní cestou. Jste tam vidět v tričku „Girls can do anything“ (pozn. holky zvládnou všechno). Je nějaký rozdíl mezi tím, jak se chovají na horách muži a jak ženy?
Ale jo. (smích) Tím tričkem vlastně nechci vůbec nic říct, jenom mě baví a mám ho ráda. A už je dost jeté, mimochodem. Jasně, že je rozdíl v tom, jak k věcem přistupují chlapi a ženské. Obecně — a na horách úplně stejně. Je to dobře, tak to má být. Věřím, že mužský a ženský svět se doplňuje a máme ve světě nezastupitelné úlohy, na což je strašně fajn nezapomínat. Ve spoustě věcí dovedou být chlapi možná přímočařejší, dravější a možná mají i větší tah na bránu. Ženská trošku omílá hrany a možná je opatrnější v úsudku. Dovede být relativně konzistentní a věci zase vybalancovat jiným směrem. Ve světě hor jsem si našla svou polohu. Hrozně mě baví, jak tam vlastně vůbec nevadí, že jsme rozdílní i v přístupech, i ve fyzičnu. Kdybych byla atlet, v životě se nemůžu postavit na startovní čáru se sprinterem, uteče mi o hodně. Ale na kopci, troufám si říct, fyzické rozdíly nehrají téměř žádnou roli. Je to o hlavě a o tom, jak se člověk vyrovnává s mezními kritickými situacemi. Potom je relativně dost jedno, kdo je muž a žena, což je úžasné.
Ptám se i proto, že na rozdíl od mužů jste často terčem velké kritiky, někdy bych řekl až nenávisti.
Vy jste četl nějaká diskuzní fóra pod články? To se prý nemá dělat. (smích)
U mužů se tolik neprobírá, zda zůstanou doma osiřelé děti, když se to nepovede a ten člověk v horách zůstane.
No, to je hrozná škoda.
Ostatně, památník na K2 má mnohem víc mužských jmen než ženských.
To je pravda, obecně leze víc chlapů. Žen ve vysokých horách je pořád v porovnání s chlapy procentuálně strašně málo.
Nicméně riziko je stejné, pro muže i ženy. Proč lidi vidí u žen-horolezkyň mateřství více než otcovství u mužů? Ti se taky potenciálně můžou nevrátit.
Je to svým způsobem přirozené. Žena-matka má úlohu té, která rodí děti a hlídá teplo rodinného krbu. Zatímco chlap je lovec, vyráží do terénu a nosí kořist. Ta představa je zakořeněná strašně, strašně hluboko. Vlastně to trošičku možná provokuje. Měla jsem možnost mít zpětnou vazbu i naživo, ne jenom v diskuzích pod článkem. Po přednášce, nebo když mi někdo napíše napřímo. Ty komentáře face to face nebo ty přímo mířené jsou naopak strašně pozitivní. Holky nebo ženy, od mladých po důchodkyně, napíšou nebo se ozvou, že je třeba konkrétně film K2 vlastní cestou neskutečně nakopnul. To je úžasné. Napsala mi paní, že jí bude skoro sedmdesát, už je dvojnásobná babička. Po zhlédnutí filmu si uvědomila, že spoustu věcí odsouvala na druhou kolej. Pořád má nějaké sny v šuplíku, které by si chtěla splnit. A že už nebude pořád ta dvojčata tak rigidně hlídat, jak to měla doteď, ale že na to trošku hodí vidle. Jde si udělat pár svých životních radostí. No to je úžasné.
Ve filmu je několik scén, kde necháváte vidět své emoce. Pláčete, chybí vám rodina, jste dojatá. To část lidí hodně provokuje. Proč si myslíte, že to tak je? Máme pořád strach z vlastních emocí?
Naučili jsme se je skrývat. Mě dřív učili doma takové to „vybreč se doma“ nebo „to se nedělá, na ulici se nekřičí, nepoutáme na sebe nesmyslně pozornost.“ Lidi na emoce trošku zapomněli, ale máme je stejně všichni. To, že jsou emoce ve filmu takhle vidět, nebylo jednoduché. Je to primárně zásluha střihačky a režisérky. Někdo říká, že jsem až plačka, a já říkám, že zase nebrečím tak moc. Oni to tam ale nasekali v poměru, kdy nebulím. Dohoda s režisérkou Janou Počtovou byla ale jasná. Budu na kameru absolutně upřímná a sundám svoji masku, kterou jsem zvyklá si nasazovat. Když člověk jde na veřejnost, někam se postaví, prostě je usměvavý a perfektní. K tomu nás směřují i sociální média, Instagram a tak dál. Jsme v poloze, že všechno je cool a skvělé, jsme krásní, odpočatí, vytunění. To je úplná šílenost. Po nějaké době jsem se naučila s kamerou pracovat a pouštět ji do diskuzí a situací, kde mi nebylo dobře. Už jsem zapomněla, že tam ta kamera je. Je to strašně osobní a autentické. Je dobře, že tam jsou slzy a že to je vidět. Horolezectví není jen o testosteronu stříkajícím z očí a zasekávání cepínu do ledu, jenom o lezení a síle.
Dobýt a pokořit horu.
Dobýt a pokořit horu. (smích)
Co byste poradila lidem, jak si udržet odhodlání a s jeho pomocí si plnit sny?
Fíha. To je strašně těžké a vůbec se necítím kovaná na to, abych komukoli radila. Spíš to tedy otočím a budu ordinovat sama sobě. Snažit se pořád držet pevně pomyslné kormidlo své cesty a svého života. Vybírat si to, co chci, co mě baví a uspokojuje. V momentě, kdy tohle nebudu dělat, můj život začne automaticky řídit někdo jiný. Pak se nemůžu zlobit, že se ubírá někam, kam úplně nechci nebo kde mi není dobře. Do téhle situace bych se nikdy nechtěla dostat. K tomu pak směřuje to plnění si snů, znamená to být odpovědný za své činy, dělat si to v životě hezké a dělat to hezké těm nejbližším. Tak na to nezapomínat a mít se rádi. Upřímně. (smích)
Klára Kolouchová stanula na své první osmitisícovce Cho Oyu v roce 2006. Je první Češkou, která zdolala tři nejvyšší hory světa. Po výstupu na Mount Everest v roce 2007 stanula v roce 2019 na vrcholech hned dvou dalších osmitisícovek, Kanchenjungy a K2. O nebezpečném výstupu vznikl filmový dokument K2 vlastní cestou. Kromě horolezectví ukazuje i rozpory mezi vlastní vášní a rodinnými prioritami. Mezi Klářiny další zdolané vrcholy patří i nejvyšší hory dalších kontinentů: Aconcagua (6.959 m), Mount McKinley (6.094 m) nebo Elbrus (5.642 m). Je vdaná, má dceru Emmu a syna Cyrila.
Rozhovor vedl a editoval Jiří Pasz.
Sérii rozhovorů Nebát se podpořila nadace Bakala Foundation.
