Když víš, že můžeš vyřešit problém, měl bys to udělat, říkají Kluci z Prahy

Falešní mniši, předražené dálniční známky či nepoctivé směnárny — Janek Rubeš a Honza Mikulka točí už řadu let pod značkou Kluci z Prahy, neboli Honest guide, videa pro turisty české i zahraniční. Nevěnují se jen radám, co vidět a kam zajít. Poukazují na podvody a nepoctivosti, které v Praze na lidi čekají. Mají někdy strach se podvodníkům sami postavit a konfrontovat je? Kdy se člověk má ozvat sám a nečekat, že za něj problém vyřeší někdo jiný? Proč se Česku vyplatí mít pověst poctivé země a proč je to věc nás všech? Podívejte se na poctivý rozhovor o tom, proč je dobré řešit problémy a výzvy okolo nás.

Veškeré epizody pořadu NEBÁT SE můžete poslouchat jako podcasty — Skautský institut najdete na vaší oblíbené podcastové aplikaci.

Slovo honest by se z angličtiny dalo přeložit jako poctivý nebo upřímný. Jaká je pro vás definice těch slov?

Honza: V našem pojetí se snažíme být tak honest, jak to jen jde. Zjišťujeme s rostoucími čísly zhlédnutí, že to není tak snadné, být úplně honest. Máme historku, když jsme začínali. Měli jsme připravené epizody, třetí měla být, kde koupit dobré drogy. Trávu. Od toho jsme museli upustit, když jsme viděli, že se na to bude někdo koukat. To jsme na začátku ne úplně čekali.

Janek: Ve Skautském institutu jsme úplně nemuseli začít tímhle, omlouvám se. Ale to je ta upřímnost.

Honza: Plus jsme řešili, co chtějí turisti. Možná jsme na začátku byli v kolečku, turista chce jenom tohle. Až časem jsme zjišťovali, že je vlastně zajímají krásné kavárny. Tak jsme je ukázali.

Natáčíte videa nejen pro turisty, o tom, kam zajít a co kde dělat, ale snažíte se bojovat proti různým nepoctivostem. S čím nejbizarnějším, nejzajímavějším jste se v tom smyslu potkali?

Janek: Těch bizár věcí je plno. První mě napadl trik s prodejem dálničních známek. Objevili jsme, že nějaká bouda na hranicích prodává známku s 50% přirážkou. To mi přišlo jako bizár a hlavně je to věc na kterou narazit je vlastně strašně složité. My jako Češi se s tím nikdy nesetkáme, nekupujeme si českou dálniční známku na přechodu na deset dní za eura. To je pojítko i na ostatní věci, které točíme. Plno Pražáků nebo Čechů ti řekne, mě nikdy nepodvedli. Ano, v Praze vás těžko podvedou, protože víte, kolik ty věci mají stát, jak mají fungovat.

Honza: Nejdivnější a nejbizarnější jsou falešní mniši. Člověk se pohybuje ulicemi Prahy, najednou přijde človíček, začne mu dávat zápisníček, aby mu dal příspěvek na stavbu chrámu. Dá mu za to takovou zlatou plaketku. Člověk si pak všimne, že má digitální hodinky, postává, kouří cigára — a říká si, to možná nebude úplně tibetský mnich. Teď nás čeká epizoda s lidmi, kteří tady kousek od nás nabízejí fotky se sovou. To bych do bizáru zařadil.

Janek: Epizoda, která vznikla díky skautům a skautkám tady z Institutu.

Ptám se na to, protože i v nepoctivosti lidé dokáží projevit poměrně dost kreativity.

Janek: Jo. Honzík nemá rád, když to říkám, ale já mám rád podvody, které vyžadují nějaký um.

Je to ostatně často námět filmů a knih. Všechny nás to trochu fascinuje.

Janek: A mě taky. Když někdo někomu něco ukradne ze stolu, tak to není žádný um. Skořápkář, to už vyžaduje um rukama. Mám všeobecně rád kouzelníky, nikoho nepodvádí, jen tvou mysl, a ty si za to zaplatíš. Docela mě na Florenci bavili kluci, kteří pokládali na zem obrazy, aby na ně někdo šlápl. Člověk omylem šlápl na obraz: já jsem začínající umělec, musíš mi přispět! Každý podvod se musí nějaký způsobem člověku dostat pod kůži, není to to klasické, kdy za někým přijdeš a chceš peníze jen pro nic, za nic.

Je škoda, že ti lidé nedávají kreativitu do něčeho jiného…

Janek: Samozřejmě. Ale pozor, kdyby si skořápkáři otevřeli tady u vás představení a dělali by kouzla a turisti by za to zaplatili, možná by vydělali mnohem více, než když oberou jednoho člověka za den o 200 Euro. Skořápkáři skutečné musí mít na to, co dělají, um.

Honza: Mohli by to posunout do takové muzejní výstavy. Vybíráme peníze za to, že ti vysvětluji, jak funguje podvod. Show.

To je možná na vás a jednou si otevřete v Praze muzeum podvodů.

Janek: Chtěli jsme.

Honza: Zvažovali jsme to vícekrát.

Které z těch věcí byly naopak nejvíce o strach?

Janek: Dobře. Některá ta videa tak vypadají. Rozhodně to tak není. Jsme v jednom z nejbezpečnějších měst na světě, tady se ti opravdu nemůže nic stát. Nebo — může se ti něco stát, ale nemyslím, že bychom měli mít strach. My dva kluci, našeho vzrůstu, opravdu nemáme strach z nikoho. Podvodníci, se kterými se v uvozovkách občas porafeme, velice dobře ví, že konfrontace by skončila, kdyby na nás jakýmkoliv způsobem sáhli, nebo nám ublížili fyzicky. V tu chvíli by jejich přečin by byl o mnoho větší, než že někde někoho obrali o pár tisíc. To je jen přestupek. Kdyby nám ji natáhli, my bychom se bránili nějakým dalším způsobem. Strach tam není.

Honza: Určitě byly nepříjemné momenty.

foto: Jiří Pasz

Které byly nejnepříjemnější?

Janek: Natáčíme většinou spolu, třeba ty pány, kterým říkáme ruličkáři. Ti mění peníze na ulici, to je série, kterou máme v běhu. Nevadí, když sáhnou na mě. Honzíkovi nevadí, když sáhnou na něj. Vadí mi, když šáhnou na Honzíka a naopak. Když si pouštím záběry, furt to jsou takové jemné strkanice, a pak vidím, že žduchnou Honzíkovi do kamery, a to jsem fakt ztratil nervy. Honzík je s tím v pohodě, žduchne do něj zpátky a kluci si to řeknou.

Honza: Když vyjedou po Jankovi, to mi spustí červenou před očima.

Janek: Je to stejné, jako kdyby někdo šáhnul na tvého partnera. Nebude se ti to líbit.

Nikdy jste opravdu neměli žádné obavy? Ani když jste narazili na něco většího? Třeba za nějakým podvodníkem stojí pár tvrdých hochů… Nevyšetřujete mafiánské záležitosti?

Janek: Dneska už to tak není, řekne ti to více lidí, kteří natáčí kauzy. Nebojuje se velkýma chlápkama, kteří ti rozmlátí držku. Bojuje se tím, že dostáváš předžalobní výzvy, že o nich nesmíš natáčet. Hrozby žalobami jsou časté. Chtějí tě zastrašit.

Honza: Na to máme naštěstí tým právníků.

Janek: Máme výborný tým, naši honest právníci. Není to tak, že by nás dostávali z bryndy. Udělají ramena a řeknou ne. Stejně jako vy máte borce v sakách, tyhle kluci je mají taky.

Honza: Když máme jakékoliv téma, které by mohlo způsobit třaskavé emoce, spousta lidí to dopředu vidí a máme různá vyjádření. Sami se kontrolujeme, nechceme udělat chybu. Někdy se to mohlo stát a když se to stane, jsme přichystaní se omluvit. Ale zatím dobré.

Upřímně, poctivě omluvit?

Janek: Vždycky můžeš udělat chybu. A chyba je podle mě se za ní neomluvit. Natáčíme každý týden jedno video, v tom videu padne 30 různých informací, je samozřejmé, že v nějaký moment můžu udělat chybu. Ne úmyslně. To je další věc — kdybych úmyslně říkal nepravdu, to je úplně jiná.

Které věci považujete za svůj největší úspěch? A věříte v možnost pozitivní změny, má, co děláte nějaký smysl?

Janek: Jasně! Na mě vždycky vybafne vzpomínka na Facebooku. V roce 2016 jsem byl ve své oblíbené hospodě, přišel brazilský turista ve fotbalovém dresu a řekl: já jsem tady kvůli tobě. A já říkám: cože?! No viděl jsem video na internetu, tys řek, že to tady je dobré a já jsem sem přišel. Říkám: to je husté, můžu se s tebou vyfotit? Jo můžeš. Přišlo mi to neuvěřitelné. Vy víte, jaké to bylo, když jsme ukázali, že Skautský institut je hezké místo a přišlo sem druhý den nato pár tisíc lidí. V tom mě ta změna hrozně baví. Řekneme lidem, víte, že můžete jít pěšky na Vyšehrad? O ani se tam vydají pěšky a řeknou ty jo, to bylo super, tam je to fakt hezké. To jsou pozitivní změny, ze kterých mám radost.

Honza: Je jich spousta. Je hezké vidět, že lidi mají nové nápady, co v Praze dělat, že se nemusí držet v koridoru jedné ulice a dojít přes jeden most na jeden hrad. Najednou můžou z koridorů vypadnout do ostatních ulic, podpořit jiné lokální byznysy a užít si to úplně jinak. Nejhezčí zprávy, co od lidí máme, nejsou, že byli na Pražském hradě. Ale hej, byli jsme tady v té vaší malé kavárničce a dali jsme si ten skvělý dortík.

Janek: To byl základ na začátku, když jsem říkal, že jsme upřímní, že nebudeme těm turistům furt dokola říkat: jděte na Pražský hrad. To bylo moje dětství. Když přijel někdo ze zahraničí a mně bylo 15, tak jsem řekl, jo musíte jít na Pražský hrad a most, protože jsme v tom byli vychovávaní. To je to nejhezčí, co máme. Ale sami jsme tam nikdy nešli. Tak jsem si říkal, proč jim teda vlastně lžeme.

Honza: Tolikrát jsem ten most přešel a vůbec mě nenapadlo se podívat na třeba na tuhle sochu…

Bavíme se o změně v rámci turismu. Možná spousta lidí z Česka bohužel ještě pořád odjíždí s tím, že to je nepoctivá země. Možná si odnášejí nepříjemný pocit, možná naštvanost, možná se rozhodnou, že už se sem nevrátí. Přispěli jste k tomu, že je to o trochu lepší?

Janek: Zaprvé, rozhodně to není většina ani polovina, bude to absolutní menšina lidí. Stejně jako nám se může stát, že zítra odjedeme do Polska, Maďarska, Slovenska, kamkoliv na světě a budeme mít špatný zážitek. Pro nikoho není dobré odsuzovat celou zem, národ nebo město na základě jednoho zážitku. Určitě je více lidí, a máme z toho radost, kteří to místo nebo naši zem vnímají pozitivněji.

Honza: Stejně tak pozor na to, že člověk s negativním zážitkem je hlasitější. Nejdeš nutně psát zážitek na dobrou hospodu, když byla v pohodě. Když ti opravdu nebude chutnat, napíšeš to a dáš to ostatním vědět. Jedna ze skvělých věcí, co se povedla, byla změna směnárenského zákona. Když si teď lidé vymění peníze a nejsou spokojení s kurzem, což se v centru Prahy může stát, mají tři hodiny nárok na vrácení peněz a mohou od té směny ustoupit. To mi přijde jako skvělý krok k tomu, aby odjížděli domů spokojení, že Praha byla skvělé místo a nezažil jsem tam žádný podvod. Za to jsem strašné rád.

Takže v možnost pozitivní změny věříte.

Janek: To jsme měli říct? Ano, věříme v možnost pozitivní změny.

Protože další otázka je — kdy a jak se člověk rozhodne, že s nějakou nepoctivostí něco sám udělá? Jak na to najít odvahu?

Janek: Myslím, že je normální, že se věnujeme problémům, které trápí nás osobně. Nejvíc tě zajímá problém ve tvém domě, ve tvé ulici, ve tvé čtvrti. Co se děje na druhé straně, to už tě moc nezajímá. Mě by bavilo, kdybychom přišli na to, že se můžeme věnovat jakémukoliv problému. To nemusí být nutně jen to, co trápí mě, ale člověka tady vedle a já vím, že mu můžu pomoct. Pro mě ta hranice, kdy se do toho montuju je, když se někomu ubližuje fyzicky. Nebo je to nepoctivost, kdy ten člověk přichází o peníze stylem, jakým by neměl. To je ta bariéra, kdy se do toho má vstoupit. Fyzické násilí, to je samozřejmé. Mimochodem málo lidí ví, že pokud je někde páchán trestný čin, jsou povinni zasáhnout.

Honza: Těžko se tomu přihlíží. Ruličkáři ti přijdou do cesty, když se to vlastně nehodí. Ono je strašně snadné odhlídnout, kašlat na to. Přišel jsem jednou o hodinu a půl později do kina, protože jsem lovil jednoho týpka. O hodinu později na oběd, i když jsem byl dva metry od té restaurace. Když kolem toho jdeš a víš, že tam ten člověk stojí jen z toho důvodu, aby někomu vzal peníze… Představ si sebe, někde na cestě. Budeš z toho fakt naštvaný, budeš mít přesně ty negativní zážitky a vyprávět je doma negativně. Když pak víš, že máš tu možnost zakročit a třeba toho ruličkáře od bankomatu vyhnat, tak to podle mě uděláš.

Narážím na to, že v Česku to není standard. Možná to je dědictví minulého režimu, jsme v procesu transformace, asertivitě se učíme. Možná funguje i tzv. bystander efekt, čekáme, že to někdo, nebo nějaká instituce, udělá místo nás.

Janek: My jsme o tom problému nepoctivých směnáren nevěděli. Absolutně jsem netušil, že na Staroměstském náměstí je 20 let směnárna, kde lidi mlátí do skla, křičí a volají policii. To je úplný bizár. Mimochodem — jestli máme pocit, že zachraňujeme peníze jen turistům — no ne, to jsou i naše prachy. Voláme policajtům, kteří musí vyjíždět za nějakým turistou, který špatně směnil, jsou to naše prachy. Ztratí se tím, že ten turista řekne, tam mě obrali a tam já už znova nepojedu na dovolenou a neutratím tam raketu peněz.

A kdy se tedy člověk rozhodne, je to na mě?

Janek: Když víš, že s tím něco můžeš udělat. My máme jako zbraň tu kameru, v uvozovkách, a víme, že když tady 100krát holce se sovou řeknu, hele, fakt to není ok, není dobré, že po lidech chceš pětistovku, že to z nich dyndáš, zároveň tím porušuješ nějakou vyhlášku. To je tvoje věc, to je tvůj boj, ale trápíš tady a taháš sovu po zemi… Řekneš jí to 100x. Poté, co se tady odehrálo před skauťákem, kdy začali vyhrožovat lidem fyzicky, začali se chovat jako odpad, tak jsem řekl ne. Teď do toho jdeme. Ti lidi očividně chtějí být hvězdy, tak je z nich uděláme.

Je to více o naštvání, nebo o přijetí odpovědnosti za ostatní?

Janek: Já to mám jako naštvání.

Honza: Je to určitě naštvání. My možná neumíme tolik věcí, ale umíme natočit video. Na konci dne si řekneme, tak to pojďme natočit. Máme šanci předat nějakou myšlenku dalším lidem. Možná to někoho inspiruje, že si řekne, tohle jsem já ve své ulici taky schopný vyřešit. Možná se na Janka podívají a řeknou si, vždyť já to můžu udělat jako on, proč ne.

Janek: Naši diváci teď vidí v každém ruličkáře, to je hrozné.

Honza: Lepší ostražitost než to nechat být.

Jestli to chápu správně, je dobré se zamyslet i nad tím co umím.

Janek: Přesně. To, že my natočíme nějaké video, tam je mravenčí práce. Nejen Honzíka, ale i lidí, kteří se na to třeba podívají a řeknou si, já mám přesně tenhle skill, já jsem právník a klukům umím poradit v tomhle, já mám tohle, já umím s tímhletím. Chci říct, ta velká kauza se směnárnami — nějaké politiky napadlo napsat nový zákon. To nás nikdy nenapadlo. Úředníky v České národní bance napadlo začít se do toho vrtat a zjistili, že se porušují tři zákony, můžeme jim sebrat licenci. Nevím, jestli to udělali na základě našich videí, nebyl jsem s nimi na kafe. To jsou další lidi, kterým to pak není lhostejné. Vidí nějaké naše video a řeknou, hele kluci, já znám způsob, jak se tohohle nešvaru zbavit. A ten způsob jsou tyhlety tři kroky.

Když jsem v zahraničí, jsem rád, když lidé mluví o Česku hezky. Často mluví hezky o Praze. Takže (ne)lhostejnost k tomu jakou máme pověst, může být na začátku.

Janek: Nemáme „takovou“ pověst. Máme hezkou pověst.

Honza: Myslím, že jo, máme hezkou pověst.

Janek: My jsme jako Šrek, pod cibulí, pod vrstvami, jsme hodní.

foto: Jiří Pasz

Jdete do otevřené konfrontace. To je opět věc, které se většina Čechů spíše vyhýbá. Měli jste tu schopnost na začátku, nebo se jí dá učit?

Janek: Tomu se naučíš. Příklad z Chorvatska, platím v restauraci, kartou. Pán mi říká, ne, to musíte hotově. Říkám, určitě to jde kartou. Ne, ale celou dobu držel terminál v ruce: to už je vyjeté ten účet. Říkám, pánové, tady je vedle bankomat, který mi strhne 20 %, když z něj vyberu peníze. Tak já vám dám 15 % dýško, všichni na tom vyděláme. Tak to jo. Před deseti lety bych do té konfrontace s číšníkem nešel. Prostě bych řekl. Vyzvednout hotovost, jo, chápu, zašel bych za roh, přišel bych o 20 % peněz, takhle bych mu je dal a šel bych pryč.

Je to vaše zkušenost, potřebujeme se my Češi učit asertivitě, konfrontaci?

Honza: Asi je dobré si někdy stát za svým. Nenechat to úplně plavat. To je správné. Asi je dobré to ani nepřehánět. Rozčílit se na každého kvůli každé kravině… Konfrontace musí mít nějaké hranice. Ve chvíli, kdy víš, že tě někdo okrádá, když ta věc je nelogická, stojí za to se ozvat. Ale ne vždy vyhraješ. Třeba v Americe jsem takhle nevyhrál. Na konci si řeknu, když tak to bude aspoň epizoda.

Nebo je to životní lekce? Člověk nemůže vyhrávat pořád. Ale učit se může pořád.

Janek: To je můj oblíbený záběr. Stojím ve směnárně a ten chlapec, co tam každý den lidi připraví o půlku peněz, říká: My je tady v podstatě finančně školíme. Říkám: Super, tak už to prosím nedělejte.

Jaký je podle vás rozdíl mezi tím co děláte a klasickou novinařinou? Nesmazávají se ve vašem díle hranice, je to postmoderna? Má to i rizika?

Janek: Neumím komunikovat s tiskovými mluvčími. Mám pocit, že si informace zjistím lépe a rychleji z jiných zdrojů. Nevěřím na to, že když mám dva zdroje, je to pravda. Když mi přijdou dva různí lidi a řeknou, že na Staromáku spadl meteorit, raději se tam pojedu podívat. Zdroj jsem já a vidím to. To je možná blbý příklad.

Honza: Je to velký rozdíl. Kolik novinářů dnes dělá novinařinu od stolu? Janek dá fotku na Twitter a ta se objeví v sedmi různých článcích jako titulní fotka, i když ty redakce jsou dvě stě tři sta metrů. To je na hlavu.

Janek: Zase ať jsme hodný na novináře.

Honza: Ne všichni jsou takoví. Naopak je strašná spousta super kvalitních novinářů, kteří to posouvají dál.

Janek: Čím víc je to krajánek, čím víc je to lokální novinář, tím víc mám pocit, že může dělat tu práci skvěle. Může se věnovat jednomu tématu, to je i naše výhoda. O to více ho dělá dobře. Když máš každý den vymyslet jednu repku do večerních zpráv, téma je rozplizlé, je úplně jedno, co přivezeš, pak je jednodušší udělat chybu.

Honza: Není to snadné. Naopak, čím větší je redakce, která má větší finanční možnosti, tím víc tam může být super kvalitních novinářů, kteří mají více času, aby odvedli skvělou práci.

Ptám se proto, že při vaší investigaci vás nikdo nekontroluje. Není nad vámi šéfredaktor nebo editor.

Janek: Spíš bych mluvil o dramaturgovi. To je člověk, který si vyslechne náš příběh, jak ho máme nalajnovaný a řekne nám, jestli to dává smysl. Když jsme dělali v Seznamu, tak Jirka Kubík, nynější šéfredaktor, v tom byl skvělý. Vyslechnul si příběh, jak to máme připravené, a řekl, jo, ještě tohleto. Byla to spíše pomoc s odvyprávěním příběhu. Aktuálně na to používám svého bývalého kolegu Martina Krušinu. Když mám něco složitého, pošlu mu to. Fungují tak i kamarádi. Když se věnují novinařině nebo vyprávění příběhů, probereme to s nimi.

Honza: Přijde mi, že Janek naopak dělá čím dál větší testing. Obchází jednotlivé hospody a kavárny a všude ty příběhy sdílí s lidmi. Zkouší si to, jestli to lidi chápou, jestli se chytají, kde to přestává. Když je to něco tematicky náročnějšího, posíláme to více lidem. Máme kolem sebe více lidí s bohatou historií. Když cítíme, že to nešlape, snažíme se to řešit. Nechceme zmást diváka. Chceme, aby znal vyprávěcí linku, abychom se nezakecávali, jako to děláme teď.

Chcete to dělat poctivě, ať už je to novinařina, nebo youtubeřina… Na závěr, naše klasická otázka, jaká je vaše definice strachu a odvahy, co pro vás ty dvě zásadní věci znamenají?

Honza: Odvaha jít do něčeho po hlavě, strach je utéct s ocasem staženým mezi nohama.

Janek: Nemám ani jedno. Nemám pud sebezáchovy. Bojím se výšek a lítání.

A jak je překonat? Kde hledáš ty sám odvahu?

Janek: Nedokážu na to odpovědět. Nevím. Nepřijde mi nic, že by bylo odvážné.

foto: Jiří Pasz

Honest Guide neboli kluci z Prahy je dnes už světoznámý netradiční průvodce Janka Rubeše a Honzy Mikulky. Začínali v roce 2006 a mezi jejich nejvýraznější produkce patří série reportáží a videa o nepoctivých směnárnách, či podvodnících-ruličkářích. Nějakou dobu působila dvojice na Stream.cz, později pro Seznam zprávy, dnes vydává svá videa na Youtube, kde nedávno překonali hranici 1 milionu odběratelů.

Rozhovor vedl a editoval Jiří Pasz.