Kupovat si věci je náboženství, já mám radost z věcí vyhozených, říká cestovatel a bořič stereotypů Honza Kára
Proč se nebát myslet jinak než většina? Proč dělat věci jinak, co to vlastně znamená? A dá se žít důstojně mezi věcmi z popelnic? Honza Kára, cestovatel, divadelník a kutil se rozhodl nevázat na představy jiných lidí o životě. Došel pěšky z Nymburka na Gibraltar, plavil se na lodi postavené z PET lahví, nebo si vybavuje dům renovovanými věcmi z odpadu: „Kupovat si nové věci, udělat si radost, to je dneska úplně jako náboženství. Já mám zase víc radost z toho, když najdu něco, co někdo vyhodil.“
Seriál NEBÁT SE. můžete také poslouchat na Spotify nebo Apple Podcasts Skautského institutu.
Kdy sis poprvé uvědomil, že chceš věci dělat jinak než je zvykem?
Počátkem mého cestování, což znamená rok 2010, kdy jsem byl ještě na gymplu. Všichni mí kamarádi jezdili na dovolené, lyžovat do Itálie, nebo s rodiči do Chorvatska. Já jsem hrozně chtěl něco jako je Indie, Balkán, Maroko. V roce 2010 jsme nakonec jeli s kámošema poprvé do Maroka a mně se najednou otevřel úplně takový nový obzor — můžu se kouknout, kam chci a nemusím se vůbec bát, co o tom kdo říká. Pojedu tam a přivezu sem, na toto místo, svůj názor, protože lidé mají často názor zkreslený. V tu chvíli jsem se rozhodl, že se nebudu moc vázat na představy jiných lidí.
V roce 2013 jsi šel pěšky z Nymburka, odkud pocházíš, do Gibraltaru. Co ti lidé říkali, když jsi jim představil tuhle myšlenku?
Mysleli si, že jsem blázen. Až na takovou malou skupinu lidí okolo Nymburského skautského oddílu. Tam byl Petr Polák, přezdívkou Švambor, a ten šel z Nymburka do Athén, asi tak dva tři roky přede mnou a měl z toho super zážitky. Šel sám, on je takový zarostlý, tak se s ním lidé moc nebavili a byl během těch 60 dnů cesty jako takový poustevník. Mimo jiné se mi zmínil, že asi šestkrát za tu cestu brečel. Říkal jsem si, že dlouhá cesta asi s člověkem něco udělá. Chtěl jsem to prostě zažít taky. Ne nutně, abych někde musel brečet, ale právě poznat, co to se mnou udělá. Petr se snaží vždy hecovat, říkal: „Nesmíš jít stejnou cestu, jako já. Musíš mně minimálně překonat, tak běž do Španělska.“ Klasicky jsem si našel, jak daleko je to do Santiaga de Compostela. Chtěl jsem jít stejným stylem jako on, což znamená nakreslit si na mapě přímku a jít prakticky skoro podél ní. Uděláš přímku a vybereš si ty jednotlivé cesty, co jsou nejblíže a projdeš to. To vytvoří úplně novou trasu, žádnou tradiční poutní stezku. Nikdo to vlastně do té doby neprošel a je tam dost velké množství náhody, co tě na cestě potká. Je to neplánovaná trasa. Ale to Santiago de Compostela bylo na mě hodně blízko, to by mi trvalo nějakých 55 dnů. Říkal jsem si, že si udělám nějakou vlastní trasu a nikdy jsem nebyl na Gibraltaru. Tak jsem si udělal přímku na Gibraltar. Byla tedy dvakrát lomená přes Švýcarsko a přes Andoru, ale vzal jsem to takhle tou přímkou.
Po přímce na Gibraltar jsi ušel 3 000 km… Co ti nakonec cesta dala, jaké největší životní lekce?
Dlouho předtím jsem o tom mluvil. Každému jsem říkal: „Hele, já to chci ujít tak a tak.“ Čtvrt roku jsem říkal, že se o prázdninách vydám na cestu. Na začátku mě hrozně poháněl strach z ostudy, že nevyrazím, že se na to vykašlu, nebo že když půjdu chvilku, že to vzdám. A když už jsem šel nějakých 50 dnů — celkově ta cesta trvala 80 dnů — říkal jsem si, že bych byl blázen, abych to nedošel. Byla by ostuda vzdát to před koncem. Snažil jsem se v průběhu cesty bojovat s tím, abych si nepředstavoval, jak je to ještě dlouhé. To člověk nesmí mít v hlavě. Musí vidět před sebou vždy těch pár dnů, že ho něco hezkého potká a tak. Na začátku jsem zjistil, že mám dost starostlivou mámu, prvních 14 dnů se hodně bála. Pořád jsem jí musel psát, kde jsem a ona mě přemlouvala, abych se už vrátil. Když jsem byl zrovna u Mnichova v Dachau, tak mi říkala „Už jsi viděl Dachau, někam jsi došel, tak už pojď nazpátek, ať si nezničíš nohy.“ Musel jsem to v sobě zlomit a jí napsat: „Nestrachuj se o mě, já jsem úplně v pohodě.“ Po zbytek cesty jsem každý den psal, aby byla v klidu. V tu chvíli, když jsem jí napsal, že si cestu užívám a je to fajn, cítil jsem se najednou hrozně svobodně.
Bláznivé nápady tě úplně neopustily. Hned o rok později, v roce 2014, ses plavil na lodi postavené z plastových lahví. Jak vznikl tenhle nápad?
Čistě v návaznosti na tu pěší cestu. Po ní jsem samozřejmě udělal několik rozhovorů. Nymburáci to sledovali a hodně lidí o tom vědělo. Přilákalo to další takové dobrodruhy a jedním z nich byl Kuba Bureš, který bydlí kousek od Nymburka. Říkal, že si právě postavil takovou plastovou lodičku a chtěl by s tím doplout do Mělníka. Řekl jsem, že prostě postavíme loď velkou a propojíme Nymburk a Hamburg. Já jsem to chtěl původně projít pěšky, ale na lodi to bude lepší. Je to přirozená „dálnice“ mezi Nymburkem a Hamburkem. Tak jsme vymysleli loď Petburg a sedm měsíců jsme sbírali láhve od všech Nymburáků. Měl jsem na vrátkách napsáno: Vybíráme láhve na stavbu lodi, tak mi to lidé házeli za vrátka třeba v pytlích. Vrátka se otevírají dovnitř, někdy jsem je nemohl ani otevřít. Musel jsem dovnitř přelézt a odházet to. Nasbírali jsme nějakých šest tisíc láhví. Během toho jsme postavili konstrukci na loď, což byl dřevěný rám a dost složitý kolesový šlapací systém. Vpředu byly čtyři šlapací jednotky ze starých kol. Kuba je svářeč a měli jsme na to velkou dílnu, mohli jsme si s tím hrát. Bylo to myslím i největší šlapadlo v České republice, mělo 10 x 4 metry. Plulo to na asi 3 500 lahvích, ostatních cca šest tisíc byly převážně dekorace. Počítal jsem nosnost té lodě, uvezlo by nějakou tu vojenskou lafetu. Kdybychom chtěli něco dobývat, dělo na tom uvezeme.
Musí padnout stejná otázka. Co ti na to řekli lidi, když jsi realizoval tenhle nápad?
Na začátku si neuměli moc představit, co vlastně stavíme. Mysleli si, že svážeme nějaké flašky, to hodíme na vodu a pojedeme. Když pak viděli, jak z toho roste regulérní loď, tak o to začali mít zájem a začali hodně fandit. Spousta lidí se do toho zapojila. Pak jsme nabrali nějaké sponzory a měli stálé dodavatelé lahví. Na vyplutí v Nymburce do přístavu přišlo asi 500 lidí. My jsme ještě finišovali loď, den před vyplutím nebyla ještě hotová. Dodělávali jsme ji ještě, když už byla na vodě. A ráno TV Prima začala nafukovat nějaký svůj reportérský člun a začali nás při tom točit. Když jsme pluli do přístavu k vyplutí, spadly nám napravo řetězy a šlapala jen levá část posádky. Bylo to postaveno pro čtyři lidi.
Chtěli jste dojet do Hamburku, ale skončili nakonec v Děčíně. Zklamalo tě to moc?
Můj hlavní cíl byl postavit loď a někam s ní doplout. To Nymburk-Hamburk bylo jen tak, že se to rýmuje. No a proč ne až tam? Ale když už jsme si vybírali, že pojedeme přes Německo, tak jsme mohli uvažovat nad tím, že tam budou trochu jiné zákony. U nás jsou nějaké zákony, co může plout na Labi a jaké to musí splňovat podmínky, kdo na tom může jet. V Nymburce máme říční policii a tam jsou podle mě vysloužilí policajti „za odměnu“. Ti nám řekli, že jsme do 10 metrů, nemáme plachtu, motorový pohon, můžeme normálně jet. A tak jsme dojeli až do Děčína. Tam nám po první reportáži v Německé TV volali Ústečtí říční policajti, protože Labe si dělí ústečtí a nymburští. Říkali, že jim volali Němci, že potřebujeme povolení: „Běžte na plavební zprávu do Děčína a zjistěte, jaké potřebujete na tu loď povolení.“ My jsme tam šli, oni řekli zvláštní přeprava. To znamená, jako se dává vorům, když se splavuje dřevo. Tak na Čechy nám to dali. Němci ale přišli s daleko širším seznamem, který už měl např. radarové odrážení normálně jako klasický závěsný motor, někdo z nás musel mít papíry na vůdce malého plavidla apod. Bohužel jsme se k těmto věcem dostali až asi po deseti dnech kotvení v Děčíně, to už končily prázdniny. Polovina kluků byli pracující, museli do práce. Posádka už byla strašně demoralizovaná. Někoho to určitě zklamalo, ale já jsem si říkal, že jsem si užil krásné léto. Hlavně pro mě bylo i těch 7 měsíců stavby úžasných. Pohybuju se v mediálním prostředí, tak jsem si samozřejmě dělal přes různé databáze výtah z toho, kdo všechno o nás napsal, nebo jsme kde měli rozhovor. Bylo to asi 500 článků, rozhovorů a reportáží. Takže to zklamalo hlavně lidi, kteří to sledovali a ti nám pak psali, že jsme blbci. Že když přece děláme takovou věc, tak si to musíme zjistit.
Postupně svůj dům vybavuješ věcmi, které najdeš na ulici, u popelnic, na skládce. Jak to celé vlastně funguje?
Funguje to jednoduše. Bydlím hned vedle separačního dvora a tam se v sobotu odpoledne a v neděli nepracuje. Lidé v sobotu a neděli doma uklízí. Nečekají na pondělí, až to tam přijdou do toho dvora vytřídit a dávají to před něj. Každou neděli tam chodím a je tam plejáda nějakých věcí. Nacházím a vybírám si od čistě praktických věcí do domácnosti a na zahradu, které tam cíleně sbírám, od stavebního kolečka přes květináče, kyblíky, vidle apod. až po nějaké blbosti, jako třeba brankářskou hokejku podepsanou Martinem Brodeurem, známým hráčem. Pak jsem se díval na ten podpis, ale zjistil jsem, že to moc jeho podpisu neodpovídá. Asi si to nějaký kluk podepsal sám, ale mám ji doma na zdi jako takovou hezkou trofej.
Máš všechny věci z odpadu, které nikdo už nechtěl, nebo si některé věci pořizuješ i v obchodě?
Samozřejmě si pořizuji ty věci, u kterých bych čekal třeba pár let, než bych je našel. Kuchyňskou linku a spotřebiče mám normálně nakoupené. Ale třeba ruční šlehač jsem tam, mám pocit, našel. Něco třeba najdu a čekám na to, než to doma využiju. To bylo například ponorné čerpadlo. Měl jsem ho na zahradě a po dvou letech jsem oddělal madlo a udělal jsem z něj kliku na kůlnu. Tak si to střádám, pak něco vymyslím a mám z toho radost.
Takže recyklace na nejvyšší úrovni. Jedl jsi třeba někdy i jídlo z popelnice?
Na cestě na Gibraltar jsem byl hodně potěšený, když jsem našel třeba neotevřenou Coca colu, jablka. Měl jsem vždy velkou radost, že jsem se najedl něčím, co bylo po cestě. Jednou jsem jedl gumové bonbóny ze silnice. To bylo asi nejvíc ne-košer jídlo, co jsem kdy jedl.
Co ti lidé říkají na ty recyklované věci?
Kolikrát když přijdou ke mně domů, tak možná i závidí, v jakém jsou zajímavém světě. Protože s každou věcí, co já někde najdu, se mi to tam rozrůstá o něco, o čem můžu povídat. Teď jsem si mimochodem před tím separákem našel takového kamaráda, který dělá to samé. On ty věci ale prodává na burze. Viděli jsme se minulou neděli, jeli jsme se tam s kamarádem kouknout, protože jsme viděli, že tam je hromada. Stál tam nějaký člověk s Felicii a do ní dával prakticky každou druhou věc, až jsem se divil. Řekl jsem mu, že byl v Nymburce dnes bleší trh, ale že tam nebyl. On, že to ne, že jezdí na burzy a že se jmenuje Václav. Ještě mi nabízel, jestli nechci rybářskou stoličku, já že né… Když pak odjížděl, volal z okýnka: „Válka skladů!“ (směje se)
Proč si myslíš, že to nedělají všichni stejným způsobem, jako ty? Část Čechů je určitě dost spořivá, aby to tak dělali. Proč to napadlo tebe a většinu lidí ne?
Lidi mají obecně rádi nové věci. Kupovat si nové věci, udělat si radost, to je dneska úplně jako náboženství. Já mám zase víc radost z toho, když najdu něco, co někdo vyhodil. Já tam vidím něco ve smyslu jako: „no, tvůj čas ještě nekončí!“, když tam koukám třeba na stavební kolečko. Vezmu ho domů, čas mu prodloužím a až bude hodně špatné, tak ho vyhodím.
Když to celé shrneme, v angličtině se tomu říká thinking out of the box, v češtině něco jako přemýšlet jinak, kreativně. Jak bys to vymezil ty? Co je to za fenomén, proč to většina lidí nedokáže? Nebo někdy dokáže a někdy ne?
To bude podle mě z nějakých zajetých kolejí. Lidi se asi nedonutí sednout si a říct si: „Tak teď budu dělat něco jinak.“ Já to tak, v souvislosti s mou prací, dělám vždycky. Moje práce je postavena na tom, že píšu texty a potřebuji být nějak originální. Sednu si a zamýšlím se nad tím, jak něco udělat, aniž bych kopíroval z nějakého schématu. A říkám si: „Tak, co by mě samotného překvapilo?“ Tohle lidi podle mě v běžném životě nedělají, protože to nepotřebují.
Možná to souvisí s nejen s tvou prací, ale i s tím tvým prvním zážitkem, cestě pěšky do Gibraltaru. Jakoby se prolomí určitá bariéra, zjistíš, že ten proces je zábavný a kreativní a máš z něho radost.
Já mám pak hlavně radost, že můžu o něčem vyprávět. Kdybych dělal něco běžného, pořád v jedněch kolejích, pak si tak akorát můžu sednout do hospody a koukat tam do piva.
Je pravda, že v hospodě se těžko vykládá o tom, jak člověk byl v IKEA pro nový nábytek. Čím se vlastně živíš?
Spravuji sociální sítě, hlavně Instagram, asi šest let pracuji pro Člověka v tísni. Dřív jsem tam dělal koordinátora vzdělávacích projektů, asistenta festivalu Jeden svět. Pak jsem absolvoval úspěšně výběrko na Instagram, protože jsem už nechtěl být zaměstnanec a docházet do kanceláře. Tam mám absolutní volnost ve vymýšlení, co tam dám. Baví mě i věci navíc, že třeba propojíme Instagram s tiskem fotek a pošleme Olegu Sencovi do ruského vězení pozdrav od českých lidí, aby dostal nějakou zprávu. To jsou věci, které mi umožňují být kreativní. Dále dělám pro Rekonstrukci státu, Slam Poetry, je to docela pestré.
Kreativita asi propojuje oba tvé světy, svět digitální a reálný svět kutilství.
Já hlavně umím od všeho něco, ale myslím, že nic pořádně. Kdybych neměl tohle to, tak fakt nevím, co bych dělal (směje se).
Máš z něčeho v dnešním světě strach, obavy?
Měl jsem vždy velký strach třeba z ostudy. Když jsem něco dělal, vždy jsem se bál, že když se to nepovede, tak si to pak „vyžeru“ a bude to ostuda na plné čáře. To bylo u té cesty na Gibraltar i u té lodě. Postupně jsem se snažil věci dělat opravdu naplno, aby k tomu nedošlo. Je to dobrý hnací motor, snažit se vyvarovat ostudy. Dneska se bojím, že žiji v nějakém takovém světě, kde se musí ohajovat to, co člověk dělá, i když je to třeba něco dobrého. Jeden můj kolega napsal takový hezký blog a tam bylo, že dnešní humanitární pracovník musí svou práci obhajovat daleko víc, než tomu bylo například v roce 2002, kdy byli humanitární pracovníci pro společnost něco jako hrdinové. Dělali něco dobrého a nikdo to nerozporoval. Dneska je schopen každý říct: „No a proč vy tam jezdíte, proč vy pomáháte těmhle a támhle těm lidem?“ Člověk se najednou za to své povolání jakoby stydí. Já se bojím, jak dlouho to bude ještě trvat. Jestli se to nebude táhnout až do konce mého života, že každý bude řešit, komu se má a komu se nemá pomáhat, že pomoc už bude neslušné slovo.
Rozhovor vedl Jiří Pasz.
