Kvůli přístřeškům z větví nás komunisti ani nacisti nezakazovali, skauting bytostně souvisí se svobodou a demokracií, říká mluvčí Bára Trojak

Základem skautingu je odvaha dělat svět lepším. I proto skautští dobrovolníci pomáhají s následky každé krize, ať už je to tornádo, pandemie nebo válka na Ukrajině. „Není dobré se do pomoci vrhnout naplno a vyčerpat se. Myslete i na sebe,“ zdůrazňuje skautská mluvčí Bára Trojak v dalším díle nové série inspirativních rozhovorů NEBÁT SE. Pomoc druhým podle ní děti ani dospělé strachu nezbaví, ale umožní jim nenechat se strachem ovládat. Jak skauting strachu „bere vítr z plachet“ a proč se mu to daří už více než sto let?

Veškeré epizody pořadu NEBÁT SE můžete poslouchat jako podcasty — Skautský institut najdete na vaší oblíbené podcastové aplikaci.

Proč je vlastně pomoc pro skauty tak důležitá hodnota?

Souvisí to s východiskem skautingu, s jeho základní myšlenkou dělat svět lepším. Možná to zní trochu marketingově, zároveň už jsem potkala spoustu firem, které si taky myslí, že dělají svět lepším. Ale je to skutečně základní myšlenka, ze které vycházíme. Na ní je nabalena skautská výchovná metoda a všechny nástroje, které využíváme. Vychází to z toho, že pokud chceme dělat svět lepším a pokud chceme pomáhat, musíme k tomu mít nějaké dovednosti, nějaké znalosti a postoje, a zároveň nějaké zkušenosti. Pokud by byl svět plný lhostejných lidí, kteří neví jak na to, svět se lepším nestane. Během skautské výchovy učíme děti po krůčcích koukat se kolem sebe, chytat se příležitostí, mít praktické znalosti, jak se třeba někde zapojit… a postupně je to čím dál složitější. To znamená, umět se zorganizovat, umět si rozdělit práci, hledat řešení ve složitých situacích, které je potřeba prozkoumat a najít něco nového. Zásadní je pro skauting dávat čas a energii druhým, v rámci dobrovolnictví, jen za dobrý pocit. To je zásadní součást dělání lepšího světa.

Ve skautingu jsi spoustu let. Změnila pomoc ostatním život i tobě?

Určitě ano. Člověk se to postupně učí a hlavně si postupem času osvojí pomoc jako samozřejmost a už nad ní vůbec nepřemýšlí. Spíše hledá příležitosti. A když je nějaká velká krize, podobná té současné, skočí po tom, protože cítí nějaké volání. Tak to mám i já, celý život se věnuju neziskovému sektoru a v něm jsem si i zvykla dělat věci i za dobrý pocit a pocit smyslu, který to dává.

Skauti mají spousty dobrovolníků, ve všech vyjmenovaných krizích. Dobrovolníci pomáhají i lokálně, skauti se angažují různě, nejen v globálních krizích. Popisují svoji motivaci podobně, jako ty? Dávají něco svému okolí a něco zase dostávají zpátky?

Myslím, že ano. Když jsem dělala rozhovory se skauty, kteří pomáhali po tornádu, jednak byli hrozně vděční, že si mohli připadat smysluplně, že se mohli zapojit. Zároveň našli společenství. To může být taky důležitý faktor, když se lidé takto spojí a zjistí, že jsou podobná krevní skupina. Dá jim to společnost dobrých lidí. Zároveň se u toho člověk hodně naučí, když máte kulturák narvaný humanitární pomocí a máte se s tím nějak poprat, musíte si rozdělit úkoly a dobře nastavit procesy. I to, že člověk získává nějakou životní zkušenost a nějaké dovednosti, jsou věci, které získává při pomoci nazpátek.

Pomoc má spoustu dimenzí, na některé se možná trochu zapomíná — i když po pandemii a s příchodem války jsou více patrné. Jak moc by měl člověk myslet i na sebe?

Dost. I kvůli tomu jsme udělali živé vysílání s psychoterapeutem a jednou dlouhodobou dobrovolnicí na tohle téma. Přijde mi zásadní, aby se vyřešilo to, co se běžně děje, když se dějí nějaké krize. Na začátku jsou lidé hodně nadšení, protože jsou v manické fázi a mají pocit, že opravdu musí něco udělat. Postupně nadšení klesá. Kdo vytrvá a pomáhá dlouho, je to hrozně cenné, když to vydrží. Zároveň je k tomu potřeba nějaká odolnost, vědomé pomáhání sám sobě a vědomá péče o sebe. Není dobré se do toho vrhnout naplno a vyčerpat se během 14 dní, protože nespím, nejím, nevídám se s přáteli. Je dobré to zkoušet nějak vyrovnat, alespoň malinko myslet na sebe, abych síly postupně dočerpával a vydržel pomáhat udržitelně. Udržitelná pomoc je trochu jako udržitelný rozvoj.

Pomoc není jediná hodnota skautingu. Stojí i na dalších, které se skauti aktivně učí díky skautské výchovné metodě. Na jakých a proč?

Je zajímavé, že už sto let stojí na stejných hodnotách. Někdo dokázal vymyslet něco tak převratného a revolučního, že to dokázalo přetrvat tak dlouho. Mně to přijde fascinující, protože před těmi sto a něco lety byl svět úplně jiný. Přitom jsme dokázali, že tyto hodnoty jsou fakt trvalé. Dobře se to vysvětluje na třech povinnostech, které máme ve skautském slibu. První je povinnost k sobě — myslet na to, že chci být stále lepší, zlepšovat se, myslet na seberozvoj a aktivně pracovat se svým svědomím. Povídat si s ním a říkat si každý večer co jsem udělal dobře a co jsem mohl udělat lépe. Pak je to povinnost vůči druhým, ta hodně souvisí s pomocí. Vůči ostatním mám být čestný, pravdivý, mám umět pomoci. Mám se starat o druhé, starat se o vztahy, které mám. Nejen v rodině, ale i o kamarády. Poslední je povinnost k věcem, které nás přesahují. To máme ve slibu definované, jako nejvyšší pravdu a lásku. Může to znít dost abstraktně, ale je to tam naschvál, abychom si v tom dokázali najít to zásadní, ať už máme jakékoliv přesvědčení. Nejsou to hmatatelné věci, ale opravdu nás přesahují. Může to být třeba příroda. To že sama o sobě má nějakou hodnotu, kterou je potřeba chránit. Může to být demokracie, nebo pravda jako taková. Pravda, za kterou stojí za to se postavit. Je to přenesená povinnost vůči světu jako takovému a vůči společnosti.

Ta myšlenka uchvátila celý svět. Kolik je vlastně dnes skautů na světě a kolik v Česku?

Kolem 60 milionů, jsou téměř v každé zemi světa. U nás přes 73 tisíc, máme čerstvá čísla.

Hlavní téma naší série rozhovorů je strach a odvaha. Jak s nimi dnes skauti pracují?

Nevím, jestli je to dnes jiné než dřív. Hodnoty zůstávají a metody taky zůstávají. Spíše je naplňujeme novými aktivitami nebo tématy. Přijde mi to v zásadě pořád stejné, protože to souvisí se skautskou výchovnou metodou. Odvahu si představuji, jako chvíli, kdy nedám strachu moc velkou příležitost, nebo se jím nenechám ovládnout. To dokáže skautská výchovná metoda pokrývat a učit nás, jak s tím pracovat. Jeden z důležitých principů jsou výzvy a sebepřekonání — posouvání hranic komfortu. Ve chvíli kdy vím, že už jsem toho spoustu zvládl, něco jsem dokázal, dokázal jsem se s něčím poprat a mám sebedůvěru, pak i se strachem dokážu nakládat mnohem lépe. Zároveň učíme praktické znalosti, což strachu hodně bere vítr z plachet. Ve chvíli, kdy mám díky simulačním hrám naučené, kdy mám zavolat záchranku a jak určitou situaci vyřešit, strach nemá takovou šanci. Důležitá součást skautingu je i společenství. Jsme parta, která se navzájem podporuje. Nemusím mít strach, že na to budu sám, že mě nikdo nepodrží. Jednou ze zajímavých věcí ve skautské výchovné metodě je práce s příběhem, říkáme tomu symbolický rámec. Často pracujeme s příběhy skautských hrdinů a výhoda českého skautingu je, že tu máme spoustu hrdinů a hrdinek. Pracujeme ale i s příběhy z pohádek, nebo filmů, kde vítězí dobro nad zlem. Když vím, že se někdo, někdy, nějak zachoval, může to být inspirace. Třeba budu méně váhat a strachu dám menší prostor.

Pokud se příliš nemění samotný skauting a jeho hodnoty, potkáváte se s aktuálně dětmi, které mají nějaké neobvyklé strachy? Necítí se třeba děti po pandemii osamělejší a musí se s tím více pracovat?

Nejsem si jistá, jestli to jsou formy strachu. Dost vedoucích má zprávy nebo zkušenost, že děti jsou labilnější a nejistější. Na druhou stranu je spousta míst, kde se po pandemii semkly, mnohem raději si společně hrají, mnohem více si pomáhají. Může to být na obě strany. My jsme třeba z toho měli velký strach. Máme skautskou krizovou linku, kam mohou volat vedoucí, když si s něčím neví rady, v těžko řešitelných situacích. Před minulými prázdninami jsme hodně posilovali tým psychologů, který nám s linkou pomáhá. Měli jsme obavy, že pandemie bude mít přesně tento dopad. Nakonec se to neukázalo a bylo to zhruba pořád stejné. Problémy se objevují, třeba sebepoškozování, nebo anorexie, bulimie, a podobné věci. Skauti jsou normální populace. Problémy se objevují, ale nepozorovali jsme, že by se to dělo více než dříve.

Pomohl skauting i tobě s tvými strachy a hledat odvahu?

Asi největší strach mám z bezmoci. Myslím, že je dost běžná věc mít strach o své blízké a že by jim člověk třeba nemohl pomoci. Občas mám strach ze selhání, mám na sebe velké nároky. To se skautem souvisí, my na sebe nároky klademe a je to správně. Vlastně si myslím, že to není úplně běžné, spíš se teď objevuje hlas, že je úplně v pohodě nebýt dobrý. My říkáme, že je důležité být dobrý. Můj velmi osobní strach je, že ztratím brýle. Mám 12 dioptrií, byla bych fakt bezmocná. Mám výhodu, protože jsem hodně srovnaná se strachem ze smrti. Pomáhá mi to každý den nenechávat nikde žádné dluhy a myslet na to, abych měla vždy vše srovnané a dělala všechno co nejlépe.

Co třeba veřejné vystupování? To je české téma, neučíme se to a nejsme na to zvyklí. Ty jsi mluvčí a jsi hodně vidět, jak to zvládáš?

To je hrozně zajímavé. Tělo mě občas překvapí a zradí. Vůbec nevím proč a nerozpoznala jsem v tom žádný mechanismus. Občas mi strašně buší srdce, potím se a jsem hrozně nervózní, i když ten rozhovor je úplně malý a ne moc významný. Pak na Václaváku čtu nějaké prohlášení a je mi úplně dobře. A nedokážu vysledovat čím to je.

Jak souvisí skauting svoboda a demokracie? Proč zažívali skauti takové represe totalitních režimů?

Pomůžu si Ferdinandem Peroutkou, napsal k tomu skvělý komentář pro Svobodnou Evropu. Popisuje rozdíl mezi tehdejším pionýrem a skautem, to proč nás režim zakazoval a vedoucí končili v žalářích. Popisuje, že v srdci skautingu je jednak úcta k demokracii, svobodě, svobodnému myšlení a vlastnímu rozhodování. Zároveň skauti chtějí člověka nejprve vychovat. Chceme, aby byl čestný, chceme posílit jeho charakter. Pak se on sám má rozhodnout, čemu bude věřit, čemu bude dávat svůj hlas. Politický živočich se z něj stává, až když je nějakým způsobem rozvinutý, když už něco zažil. Komunismus a nacismus se na děti dívaly, jako na politické živočichy. Už v dětství jim diktovaly, čemu mají věřit, čemu mají dávat hlas. Protože skauting vedl děti k svobodnému myšlení, velmi rychle komunistům i nacistům došlo, že to spolu nepůjde a skauti se tomu moc nepodvolí. Navíc budou mít schopnosti jít proti tomu a „škodit“. Souvislost mezi demokracii a skautingem je i v úctě k pravdě, které my slibujeme věrnost. Ve chvíli, kdy jsme přesvědčení, že demokracie je úsilí nazývat věci správnými a pravdivými jmény a sdílet realitu, tak je jasné, že spolu budou souviset. Teď dobře vidíme co se děje v Rusku, kde to nefunguje a kde se lže, kde se dá. V demokracii panuje přesvědčení, že každý může naplnit svůj potenciál, což je ve skautingu stejné. Snažíme se, aby každý ze sebe dokázal vykřesat to dobré.

Jsou nějaké země, kde je skauting v současnosti zakázaný?

Jsou to ty nedemokratické režimy. Někdy tam funguje forma skautingu, kterou nemáme moc prozkoumanou a o které moc nevíme. Asi moc neodpovídá principům, které by tu organizaci mohly zařadit do světového společenství. Světové společenství má svá pravidla, skautská organizace například nesmí být ovlivňovaná politickou mocí. To v některých zemích nefunguje a skauti nemohou být uznaní jako skauti.

V Česku a Československu se za totalitních režimů skauty zavírali, mučili a popravovali. Děje se to někde i dnes?

Nejsem si jistá, ale myslím, že ne. Spíš si myslím, že ten mechanismus je takový: ti lidé jsou skauti, na základě toho se proti něčemu ozvou a na základě toho je třeba zavřou. Typicky v Rusku a Bělorusku bych něco takového čekala.

Jak se skauti vyrovnávají s apolitičností v Česku? Dá se v realitě vůbec naplnit?

To je pro nás docela složité téma, náročné na vysvětlování. Někdy mají lidé pocit, a nám se to třeba děje v komentářích na facebooku, typicky, když řekneme něco, co se netýká běžného skautského programu. Vyjádříme se k nějakému veřejnému společenskému tématu a často se ukazuje, že lidé nerozumí tomu, že skauting je hodnotová výchova. Skauting neznamená lítat po lese a hrát tam bojovku, ani to nejsou uzly, ani to není morseovka. To jsou jen prostředky, které používáme ve výchově. Základ je opravdu svoboda hodnot, podle kterých se snažíme řídit a žít. Jednou na to dal hezkou odpověď místostarosta Petr Vaněk. Napsal na Twitter, že kvůli přístřeškům z větví nás komunisti ani nacisti nezakazovali. Pokud se bavíme o apolitičnosti, skautská organizace se nemá zapojovat do politického boje, nemá se přiklánět k žádné straně. Neznamená to, že se nemá vyjadřovat k věcem, které hýbou společností. Jsme důležitý společenský aktér a chceme být aktivní součástí společnosti. Nemůžeme si nechat v uvozovkách zavřít pusu. Máme rozhodnutí se vyjadřovat ke společenským tématům, především k těm, které se týkají mladých lidí a dětí, ke komunismu nebo nacismu. To, že jsme apolitičtí, neznamená, že budeme mlčet.

Jak si vysvětluješ současný velký zájem o skauting?

Jsme nejrychleji rostoucí skautské hnutí v Evropě. Je za tím soubor věcí, které se nám daří, i soubor faktorů zvenčí. Je za tím ohromná práce všech těch skautských dobrovolníků, kteří to nevzdali a třeba během pandemie hrozně makali na tom, aby byl program — i když byl hodně omezený. Je za tím důvěra rodičů a to, že jsme známí. Lidé o nás vědí a ví, co mohou čekat. A rodiče mají ty očekávání dobře nastavené. Ví, že to je hodnotová výchova, všestranný rozvoj, že jsme často s kamarády v přírodě. To jsou všechno věci, kterým fandí. Lidé, kteří prošli skautingem, už dorostli a mají děti, jako i já. Nedovedu si představit nic lepšího, než svoje dítě poslat do skauta, protože chci, aby zažilo to samé. Tak to má spousta skautských rodičů.

Co jsou v současnosti největší výzvy hnutí? Nemůže to být u rodičů přehnaný strach o děti a u dětí třeba závislost na mobilech?

Strach o děti je docela výzva, je to čím dál častější. Snažíme se ukázat, že pokud děti mají samostatnost a odpovědnost, když jim dáme důvěru, že spoustu věcí zvládnout, tak je fakt zvládnou. Strach by nás, jako rodiče, neměl ochromovat. Je to náročné, ale když ten strach zkrotíme, dáváme tím dětem velký osobní prostor pro rozvoj. Technologie jsou do nějaké míry výzva, jak se s tím popasovat, abychom je dokázali používat smysluplně, abychom je klidně dokázali zapojit i do skautského programu. Výzva je naučit kluky a holky, aby je používali s nějakým rozmyslem, zároveň aby k tomu měli respekt a neztratili se v tom. Skauting funguje do velké míry tradičně, minimálně co se týká táborů a výprav do přírody, pořád je velký prostor ukazovat klukům a holkám, že opravdoví kámoši a opravdové zážitky jim přinesou mnohem trvalejší a silnější uspokojení než ty, které vidí v mobilu.

Liší se podle tebe strachy dětí a rodičů, nebo mají stejný základ?

Rodiče mívají strach o své blízké. U dětí možná souvisí s tím, jak vnímají svět a čas bez kontextu. Vnímají hodně teď a tady a nedokáží se na některé věci podívat s nadhledem. Když se malé dítě rozbrečí, když něco nedostane, nebo se mu něco nepodaří, bere to občas jako konec světa. Neví, že bude mít desítky dalších šancí. Dospělý ví, že šanci bude mít a má nějaký nadhled. Výhoda je právě mít ty zkušenosti a časový nadhled. Zároveň si ale dokáží dospělí umí dobře představit, co všechno se může stát a to je občas docela ochromující.

foto: David Růžička

Bára Trojak pečuje o dobré jméno skautingu v Česku a zčásti má na starosti i skautskou službu společnosti. Vystudovala portugalistiku, ale dlouhodobě se pohybuje v neziskovém sektoru — dříve pracovala například na kampaních na podporu důstojných pracovních podmínek a odpovědné spotřeby. Ve volném čase se ráda zapojuje do sousedských aktivit, vaří, zahradničí a hraje pétanque.

Rozhovor vedl a editoval Jiří Pasz.

Sérii rozhovorů Nebát se podpořila nadace Bakala Foundation.