Lidé se neorientují v orientacích. Strach z LGBTQ+ je strach z neznámého, říká vědec a popularizátor Michal Pitoňák
„Pohled na sexualitu a sexuality se za posledních 100 let změnil několikrát, a radikálně. V té změti se lidé nevyznají,“ vysvětluje Michal s tím, že když lidé s jinou orientací skutečně setkají, například v rodině, je to většinou něco neočekávaného. Podle něj jsou Češi k lidem s jinou orientací tolerantní, to znamená snášenliví, ale nejsou ochotní je plně akceptovat. Dokonce se u nás vývoj směrem k plné rovnoprávnosti zastavil už před 14 lety: „Zatímco ostatní země šly v integraci kupředu a zavedly institut rovného manželství, adopční práva, podpory pro zakládání rodin, umělé oplodnění atd. To všechno jsou určité zákonné a integrující prvky, které přinášejí LGBT lidem zázemí, aby mohli ve společnosti fungovat.“ Michal zdůrazňuje, že pro přijetí sexuální rozmanitosti je důležitá dobrá informovanost, … a skutečné nepodmíněné začlenění lidí s různou sexualitou do společnosti.
Seriál NEBÁT SE. můžete také poslouchat na Spotify nebo Apple Podcasts Skautského institutu.
Bojí se podle tebe lidé jiné sexuální orientace? Případně proč?
Myslím si, že se lidé nebojí. Strach bych jako to slovo nepoužil. Obecně bych řekl, že se neorientují v těch všech orientacích, které jsou v současnosti už běžně ve veřejném prostoru nějak diskutovány. Lidi většinu času netráví řešením různých sexuálních orientací. Většina společnosti je heterosexuální. Není jejich každodenním problémem řešit, jestli je někdo LGBT a tak dále. Řekl bych, že se většina lidí o to vůbec nezajímá. Pak se z různých médií a zpráv doslýchají pro ně nesrozumitelné informace o tom, že pan-sexuálové, transgender lidi nebo bisexuální ženy mají to, to a to. Neorientují se. Ve společnosti spolu žije celá řada generací, každá z nich byla vychovávána a vyrůstala v jiném období. Pohled na sexualitu a sexuality se za posledních 100 let změnil několikrát, a radikálně. V té změti se lidé nevyznají.
Takže by se dalo říct, že je to spíše strach z neznámého? Z něčeho, v čem je pro někoho těžké se vyznat?
Přesně tak. Pro lidi je nepohodlné se pohybovat na tenkém ledu neporozumění té problematiky. Nejdřív musí mít o informace zájem. Když to většina neřeší a jen se o tom doslýchavá z médií, ani to nepotřebují ke svému životu vědět… Proto, když se s tím setkají, když je například někdo z rodiny jinak sexuálně orientovaný, je to většinou něco neočekávaného.
Jak jsme na tom vlastně v česku? Mnoho lidí tvrdí, že v Česku žádný problém není, že lidé jsou s jinou orientací přijímání v pohodě. Je to skutečně tak?
Tolerantnost Česka je taková klasická otázka. Kdybychom použili české slovo místo tolerance — snášenlivost, tak bych řekl, že ano. Češi snášejí lidi s jinou sexuální orientací, zvykli si na to, že ne všichni lidi jsou heterosexuální. Tak nějak snášejí to, že s nimi společně sdílejí prostor, ale je to vždycky s nějakými podmínkami. Například je častý názor, že by se lidé venku neměli projevovat, aby si to „nechali na doma“. To už je podmíněná snášenlivost a je to určitě pohled, který má daleko k nějaké společné akceptaci, k přijetí sexuální rozmanitosti a začlenění lidí s různými sexuálními orientacemi do společnosti. Tam určitě nejsme, a jestli jsme v tomto byli v celoevropském pohledu v devadesátých létech spíše na předních příčkách, v současnosti jsme už spíše na těch příčkách zadních, pokud jde o přijetí různě orientovaných lidí do společnosti.
Jak je to možné?
Je to možné díky tomu, že to není součástí politické diskuse. Otázky, problémy, potřeby a vůbec přítomnost neheterosexuálních a LGBT lidí ve společnosti je hodně přehlížená a považovaná za něco velmi menšinového, nevýznamného. Proto určité velmi dobře organizované skupiny v průběhu devadesátých let a začátkem 21. století dosáhly některých milníku, jako například zavedení registrovaného partnerství, nicméně se potom jaksi ustálil pokrok v integraci a emancipaci a ustrnulo to. V tom ustrnutí se nacházíme dlouhodobě, už od roku 2006, což je 14 let, zatímco ostatní země šly v integraci kupředu. Zavedly institut rovného manželství, adopční práva, podpory pro zakládání rodin, umělé oplodnění atd. To všechno jsou určité zákonné a integrující prvky, které přinášejí LGBT lidem zázemí, aby mohli ve společnosti fungovat.
Která země by ti přišla jako dobrý vzor pro Česko?
Asi bych se úplně nesrovnával se zahraničními zeměmi, protože každá země musí přijít na svou cestu sama. V tomhle ohledu bych řekl, že by bylo nejlepším vzorem Česko, které by se nějak otřepalo z toho aktuálního poklidného nicnedělání a navázalo by na svoji historickou tradici, kdy skutečně bylo na předních příčkách. Neměli bychom zapomínat na to, že už za první republiky tu byly aktivní snahy o odtrestnění homosexuálního styku a nepovedlo se to jen kvůli příchodu nacistického režimu. Přičemž později byly tyto snahy utlumeny s příchodem komunistického režimu. Česká sexuologická škola významně přispěla k argumentům o neléčitelnosti homosexuality či jiných sexuálních orientací, tím i přispěla k odtrestnění. V devadesátých letech jsme byli v tomto ohledu velmi dobře aktivisticky organizovanou zemí, ale jaksi se to v současnosti vytratilo.
Jak je to tedy se čtyřmi procenty neheterosexuálních lidí v populaci?
Jsem velmi skeptický k tomu, abychom stanovovali nějaké procento, podíl, prevalenci, zastoupení neheterosexuálních lidí ve společnosti. My vlastně pořád sexualitu dělíme. Rozdělujeme lidi do nějakých sexuálních škatulek a tak dále. Z mého pohledu je sexualita spojitý fenomén, velmi rozmanitý, a nemůžeme ho rozkrájet do nějakých jednoduchých, lehce definovatelných kategorií. Tomu odpovídají i výsledky současné vědy, kdy rigidní neheterosexuální kategorie, např. lesba, gay a trošku komplikovanější kategorie bisexuálních osob, v podstatě do určité míry ztrácejí na významu pro mladší generace, které hledají jiné pojmy, které by je lépe pojmenovaly, například pansexuální, demisexuální, aromantik a tak dále. Jako kdyby nějaké roviny sexuální orientace v tom, kdo mě přitahuje a jaké pocity mám, začínají být kombinovány s tím, na základě jaké genderové identity se mi kdo líbí, jakou intenzitu vztahu s tou druhou osobou chci mít, jestli mi záleží na přítomnosti pohlavních orgánů u té druhé osoby nebo jiných vlastnostech. Tím vlastně vznáším ještě větší zmatek do toho, o čem jsme se na začátku bavili. Ale to je ta složitá realita sexuality, kterou nemůžeme rozdělit. Abych se vrátil k otázce čtyř procent: záleží na tom, jak to definujeme. Čtyři procenta vycházejí z tzv. Kinseyho zpráv o sexuálním chování, kdy stanovil škálu, na které se Američané mohli na základě rozhovorů o sexuálním chování najít. Na základě toho, tehdy velmi populárně, oznámil, že zastoupení lidí s neheterosexuální orientací ve společnosti je daleko větší, než se předpokládalo. V současnosti hovoří literatura o pěti až deseti procentech, přičemž si ale pod nimi nemůžeme představovat jen gaye a lesby, ale i osoby, které do nějaké míry pociťují přitažlivost k osobám stejného pohlaví. A mohou, ale nemusí se identifikovat s těmi sexuálními kategoriemi. Připomeňme, že sexuální orientace je neměnná. To, kdo nás přitahuje, jaké pohlaví, jaká genderová identita a do jaké míry, jsou většinou neměnné charakteristiky atraktivity. Ale to, jak se zaškatulkujeme, jak to pojmenováváme, se mění a může se to měnit v závislosti na tom, jak tomu rozumíme. Proto by třeba muži před padesáti lety o sobě řekli, že jsou homosexuálové, později následkem různých aktivistických a osvobozeneckých hnutí by řekli, že jsou gayové, pak se například zavedl termín queer a tak dále. Opravdu záleží na tom, jaké kategorie jsou dostupné.
Existuje něco jako normální sexualita? Mnoho lidí si asi myslí, že normální je právě ta jejich.
To je v podstatě otázka společenských norem; co za normální konkrétní společnost v konkrétním čase na konkrétním místě považuje. Nejsem antropolog ani historik, ale když se podíváme do minulosti, můžeme se podívat na to, že mimomanželský sex, onanie ani homosexuální vztah nebyly považovány za normální. To, co je považováno za normální, se mění. V současnosti se můžeme bavit o různých specifických chutích při sexualitě, různých identitách. Občas média přinášejí až šokující obrazy z různých průvodů, jako třeba pejsky, což jsou muži, kteří se vodí na vodítku a podobně. To jsou specifické, velmi úzké subkulturní skupiny, které toto považují za něco, co vystihuje jejich sexualitu. Někdo by to nepovažoval za normální, někdo ano. Kde si tu hranici normality stanovujeme, závisí na společnosti.
S tím souvisí otázka, která budí obrovské vášně, tzv. tradiční rodina. Když se v historii změnil pohled na sexualitu, mění se pohled i na tradiční rodiny, nebo je to něco víc vázaného na heterosexualitu?
Pro mě je pojem „tradiční rodina“ nový. Je to nějaký sentiment, idealizace a snaha o zhmotnění něčeho, co z mého pohledu nikdy neexistovalo. Tradiční rodina tak, jak je dnes reprezentovaná, nemá historického předka. Kolegové historici a antropologové by jistě dosvědčili, že to, co bychom mohli považovat za tradiční hodnoty nebo rodinu z preindustriální nebo počáteční industriální společnosti, by se jen velmi vzdáleně podobalo tomu, o čem v současnosti lidé hovoří jako o tradiční rodině, což se většinou týká páru muž a žena a dětí. Tato idealistická forma je pro mě spíš pojmem, který má hierarchizovat. Který má říkat, která rodina je lepší než jiná. To je to, co se pro mě za pojmem „tradiční rodina“ skrývá. Vstupují do toho normy. Která rodina je lepší a kde se dětem daří lépe, záleží na kvalifikacích rodičů — může to být samotná matka, samotný otec i samotní prarodiče, kteří vychovají dítě nebo potomky jiných stejně kvalitně. Tradiční rodina tak, jak se o ní v současnosti hovoří, je spíš nějakým pojmem a nástrojem odporu vůči například rodinám LGBT lidí. Tak to vnímám. Kdykoli se vynoří tento pojem, vynoří se v protikladu k jiným rodinám, které by měly být jakoby méněcenné. Přičemž na vědě a na důkazech založených na vědě tato argumentace nemá odraz. Rodiny tvořené páry gayů a páry leseb jsou stejně kompetentní k výchově dětí jako rodiny tvořené různým pohlavním párem.
S čím bys řekl, že u nás dnes neheterosexuální lidé nejvíce bojují?
V současnosti bojují především se dvěma stránkami stejného problému, a to je viditelnost, respektive neviditelnost. Sexuální orientace není na lidech vidět, proto je její přehlížení ve společnosti je podstatně snazší než například přehlížení potřeb žen nebo potřeb osob s jinou etnicitou. LGBT lidé potřebují nějaké způsoby, jak zviditelňovat to, že jsou. Proto například víme o symbolu duhové vlajky, existují proto průvody hrdosti a další způsoby, kterými komunikují to, že ve společnosti jsou. Zároveň může ta viditelnost být nevyžádaná, vidíme to v Polsku, v Maďarsku, v zemích, které se snaží vytvořit z LGBT lidí veřejného nepřítele. To je nevyžádaná viditelnost, kterou bych identifikoval jako ten největší problém. Když si státy nevědí rady se svými ekonomickými nebo společenskými problémy, například v Rusku nebo v jiných státech, tak se pro ně daleko snáze vytváří nějaký veřejný nepřítel, slabší skupina, která nemá oporu ve veřejném mínění, jako právě sexuální menšiny. Proto je tak snadné manipulovat s veřejným míněním tím způsobem, že z nich děláme nějaký element, který ve společnosti tu většinu ohrožuje. To skutečně vidíme teď například v Polsku.
Patří i mezi velké výzvy současnosti „coming out“? Je to pořád ta nejtěžší věc v životě neheterosexuálních lidí?
Coming out moc nemám rád jako pojem, protože se v podstatě jedná o nějaké vyrovnání se s vyrůstáním ve společnosti, která vůbec nepočítá s tím, že by někdo vůbec mohl být neheterosexuální. Coming out je proces vlastního sebeuvědomění si, že nejsem heterosexuální; přes přijetí tohoto faktu až po integraci této sexuální identity do vlastního života, sdělení to ostatním a podobně. Považuji to za trošku problematické, protože každý coming out vytváří společnost, ve které jsou coming outy nutné. Pokud budeme automaticky chápat, že ne všichni lidé jsou heterosexuální, pak těch coming outů nebude tolik potřeba. Koneckonců neznám žádného heterosexuálního člověka, který by prošel coming outem.
Napadají tě u coming outů neheterosexuálních lidí nějaké příběhy, ať už pozitivní či negativní?
Celá řada různých příběhů. Řekl bych, že každý coming out, tedy sebeuvědomění si a přijetí vlastní sexuální skutečnosti, je různé. Příběhy typu: odmalička zjišťujete, že se vám líbí přítomnost mužů, posléze začínáte experimentovat s nějakou sexualitou, i například prepubertálně. Najednou se začnete střetávat s šikanou či odmítnutím, ale je to ještě v době, kdy si nedokážete uvědomit, že je to vaše sexualita. Zatím jste to nepojmenoval, zatím to není součástí vaší identity. Posléze si můžou lidé uvědomit, že jim ostatní nadávali dřív, než si to sami uvědomili. To je element, který jsem viděl, že se v některých příbězích opakoval. Poté dochází k prvním kandidátům svěření se, nejčastěji nějakým blízkým kamarádům, protože svěření se rodině je podstatně riskantnější. Málokdy si uvědomujeme, že například ta nepředpokládaná reakce, kterou dopředu dost často neumíme vykalkulovat, může s sebou nést i nějaká rizika. U kamaráda je snazší si to vyzkoušet. Dost často se tedy coming out odehrává ve vztahu k přátelům. V médiích už vidíme i pozitivní reprezentace LGBT lidí. Dříve byly ty postavy vnášeny například do filmů jen proto, aby tam vytvářely nějaký humorný element či aby tu postavu ztrapnily. V současnosti například ale vidíme i seriály, které se celé věnují coming outu, procesu sebepřijetí. Myslím si, že je to pozitivní příběh.
Co bys poradil lidem, kteří právě zkoumají či si uvědomují svoji sexualitu a jsou z toho nějakým způsobem nesví, aby se toho nebáli?
Určitě bych řekl, že všechno potřebuje svůj čas. To je úplně nejzákladnější. Nejde to hned. Při coming outu či při sdělování je potřeba si uvědomit, že dost často se ta osoba, která jej podstupuje, se na to dlouho připravuje. Když to řekne kamarádovi nebo rodiči, neměli na druhou šanci oni se na to připravit. Najednou dost často očekávají dokonalou reakci a může pro ně být i zraňující, když ta reakce není taková, jakou ji předpokládali. Tady bych určitě apeloval na to, že je potřeba si říct: „dobře, nebyli na to připraveni, takže možná na začátku reagovali zkratkovitě“ a vrátit se k tomu. Ta reakce bude třeba za týden, dva týdny úplně jiná. Chce to čas, a i když může ta situace v tuhle chvíli vypadat beznadějně, za půl roku, rok či dva ta situace bude úplně jiná a pozitivní. Pro každého je v této společnosti místo.
RNDr. Michal Pitoňák, Ph.D. je absolventem přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze, oborů biologie, geografie, sociální geografie a regionální rozvoj. Ve své disertační práci v české geografii poprvé otevřel interdisciplinární problematiku tzv. geografií sexualit, v jejichž rámci studoval především tzv. společenskou heteronormativitu a její vliv na sociální organizaci a kvalitu života ne-heterosexuálních lidí v Česku. Zabýval se dále tématy jako jsou časoprostorové vyjednávání ne-heterosexuálních identit, homofobie ve školách, queer teorie, teorie menšinového stresu a jeho dopady na duševní zdraví ne-heterosexuálů, sociální epidemiologie HIV/AIDS, destigmatizace a LGBTQ psychologie, které souhrnně v současnosti rozvíjí v rámci tzv. syndemické teorie.
Autor: Jiří Pasz | Editoval Martin Kubíče
