Miroslav Krobot: Nevěřím tomu, že člověk je z podstaty špatný. Pokud objevíte sami sebe, nemůžete špatně dopadnout.

Herec a režisér proslulý minimalismem tvrdí, že kdyby neměl někdy strach, nebyl by normální: „Dneska asi nejde být bezstarostný a optimista. Myslím, že přituhuje. Mám z toho strach, hlavně o děti a vnuky.“ Problémem jsou podle něj především rychlá a iracionální řešení: „Člověk by měl mít všech pět pohromadě a nenechat se zblbnout k rychlým řešením, které vypadají navenek efektně, ale ono to tak není. Vždycky zafungovalo, že kritický rozum je důležitý.“ Při hledání odvahy nevidí jasný a jednoznačný návod pro každého, pomáhá ale hledat sám sebe: „Nevěřím tomu, že člověk je z podstaty špatný. Pokud objevíte sami sebe, nemůžete špatně dopadnout.“

Veškeré epizody pořadu NEBÁT SE můžete poslouchat jako podcasty — Skautský institut najdete na vaší oblíbené podcastové aplikaci.

Přiznávám, že jsem se našeho rozhovoru trochu bála, pamatuju si vás z DAMU, a vím, že jste hodně mlčel. Je mlčení vaše strategie? Aby si pak člověk odpověděl sám, nebo je to náznak toho, že špatná je otázka?

To uvidíme (směje se). Strategie to žádná není. Obecně se raději koukám, než že bych určoval, jak má co být.

Vybavíte si nějakou situaci, i z dětství, kdy jste se opravdu bál? Kdy vás strach třeba paralyzoval?

Mám jen takový obecný strach, bál jsem se být sám. Večer. Neměl jsem to rád. Pamatuju si, že takových 10 nebo 11 let, to byly kritické roky. Překonával jsem pocity, že za oknem určitě někdo je. Myslím, že to má v tomhle věku hodně dětí a chce to zaspat.

Čím jste ten strach překonal?

Myslím, že to přišlo nějak přirozeně s pubertou.

Co pro vás znamená strach, jako pro tvůrčího člověka?

Je to ohromná inspirace. Teď to nemyslím psychologicky, že ze strachu pomůže se vypovídat. To je možná pravda, tomu já tolik nerozumím. Zveřejnit strachy je ohromná terapie. Když se člověk vlastně nebojí zveřejnit i své obavy a věci, které bral strašně vážně, tak se najednou nějak zlehčí. Najednou nejsou tak důležité. Občas jsou i zábavné. To je třeba i princip dialogického jednání. Chtěl jsem, aby si tím mí studenti prošli, je to přesně ta terapie. Pokud má člověk odvahu sdělit své strachy, tak se strašně osvobodí.

Pro lidi, kteří neznají dialogické jednání, je to možnost jít na podium a neudělat vůbec nic. Nebo se naopak něco zjeví, něco se stane.

Je přítomné auditorium, diváci, ale člověk je v situaci, kdy má být sám se sebou. Pokud člověk říká před zrcadlem, dneska to je příšerné atd. — zveřejnit to je docela náročné. Pro kohokoliv, i pro herce, je to dobrý způsob, jak se strachu zbavit. V životě, i na jevišti.

Když pracujete s herci a narazíte na nějaký konkrétní strach, může práce na strachu pomoci roli?

To nevím přesně, to neumím říct. Myslím, že herec by měl být natolik profesionál, že už s tím sám pracuje. Pamatuju si na škole jednu studentku při dialogickém cvičení, kdy se simuloval konflikt mezi partnery. Měl končit tím, že ona mu dá facku. To byl cíl, ke kterému měli dojít nějakou improvizací. Mělo to být dramatické, konfliktní, řekněme docela vážné. Nebyla schopná partnera udeřit. Zkoušeli jsme to, po týdnu jsme se k tomu vraceli. Říkala, že to zase zkusí, a nic. Po dvou měsících mu ji natáhla, ale takovou! A byla pak neuvěřitelně šťastná. Oba byli šťastní.

Jakou roli může hrát v boji proti strachu humor?

Chce to určitou zkušenost, aby se člověk na svůj strach nebo situaci byl schopen podívat s nějakým odstupem. Nevím, jestli to jde dohromady s opravdových strachem.

V divadle a ve filmu se humor často využívá, i v momentech, kdy je situace vážná. Může humor přispět k překonání strachu?

Točili jsme teď takovou vážnou scénu. Pavel Šimčík a Klára Melíšková měli vážnou manželskou hádku na nádraží, ona se s ním chce rozvést. Je to smrtelně vážné. Pavel tam měl situaci, kdy byl schopný od toho poodstoupit. Najednou vidí na nádraží dva lidi, kteří mezi cestujícíma naprosto vážně diskutují a jsou úplně směšní. To je přesně ta situace a on se v té vážné situaci se rozesměje. Což přispěje k tomu, že se rozvedli. Někdy humor pomůže, někdy je kontraproduktivní.

V životě jste udělal několik významných změn v kariéře, například jste odešel z Národního divadla a založil Dejvické divadlo se svými tehdejšími studenty. Po letech režírování jste přijal výzvu hrát před kamerou. Je k tomu zapotřebí nemít strach?

Do jisté míry ano. V případě Dejvického divadla to třeba byl vysloveně existenční strach. Ten rozdíl mezi zabezpečenějším Národním divadlem a divným sklepem nebo tělocvičnou v Dejvicích bez dotací… To byl existenční druh obav. Měl jsem tři děti, není to jednoduché.

foto: David Růžička

Říkáte, že generace dnešních třicátníků prožívá určitý stav nejistoty, neschopnosti se rozhodovat. Myslíte si, že nejsme odvážní?

Mám pocit, že generace se poučují z té předchozí. Naše generace je daleko rozvážnější, opatrnější. Myslím, že třicátníci nejsou poseroutkové, tak to není. Velmi pečlivě zvažujete některé kroky. Na druhou stranu jsou některé extrémy daleko extrémnější, než u naší generace. Jsou to různé excesy, agresivita určitého typu. Ale zas tolik to neznám, abych nedělal, že tomu rozumím.

Není v tom určitá sebestřednost?

Neumím to přesně popsat, je v tom zvýšený pocit strachu třeba z manželství, nebo s velmi vážného vztahu, který člověka zavazuje minimálně na pár let, když to dobře jde. Příliš velký závazek, je důvod zvažování, obavy. Je taky možné, že manželství pomalu odeznívá, nevím.

Kde se zrodil váš pověstný minimalismus?

To nebylo žádné zrození. Co se týče humoru, mám daleko raději, když musím být pozorný. Dávám pozor, aby mi něco neuteklo, něco co komik udělal nebo řekl. To vzbuzuje zvědavost, nemám rád komiky, kteří mi to servírují naplno a ještě u toho dělají obličeje. To nemusím, přijde mi to zbytečně podbízivé.

Jakým způsobem probouzet autentičnost? Musí člověk být trochu odvážný a jít s autenticitou ven? Třeba herci jsou „autentičtí“ a zároveň je v herectví mnoho přetvářky.

Na jevišti nelze být autentický. To je prostě podvod. Je to jen slovo, které se tam používá — že ten člověk je přirozený, nebo to vypadá, že je přirozený. A když to vypadá, že je autentický, je za tím dost práce.

Režiséři autenticity chtějí dosáhnout, ale při tom vědí, že to je lež…

Je to takové divné. Za tím slovem autentický se skrývá dost nepřesností.

Poznáte přetvářku v životě?

To se snažím. Je to docela důležité, co se týče vztahů. Trochu si ověřuji a mám rád, když vím, s kým mluvím.

Dokážete se pak bavit s neautentickým člověkem, nebo ho odstřiháváte?

Určitě se s ním dokážu bavit a zajímá mně, jak to s ním je. Dokonce mě to docela baví pozorovat a studovat ty hry. Jak mu to jde, co tím sleduje, jaké používá prostředky. To už je trochu taková stíha.

Máte někdy trému?

Čím dál tím méně. Myslím, že u hraní i režírování to vyjde na stejno. Když člověk nazkoušel nějaké představení, a stane se nějaký lapsus, něco na jevišti nefunguje, to by se člověk zbláznil. Je to strach, že dvouměsíční práce bude na nic. Taky fandím všem, kdo se na tom podíleli, aby se to povedlo.

Jak jste to měl v mládí? Jsou režiséři, kteří třeba ani nejdou na svou premiéru.

To je můj případ. Zásadně nechodím do hlediště, koukám se zpovzdálí, zboku. Herci to nemají moc rádi, protože jsem moc blízko. Já mám ale rád tu atmosféru. Nemusím vidět diváky, stačí mi je slyšet. Je hrozně hezké vidět herce, ta snaha. Teď jsem na cestách s Cirkem La Putyka. Kromě akrobatů mě baví, jak oni je jistí, jak jsou soustředění, jak pracuje technika. Soustředěnost a úsilí, aby představení dobře dopadlo, je úžasné. Mnohdy je to stejně silné, jako výkon toho akrobata.

Divadelní hry jsou přímo přeplněné hrdiny a zbabělci. Uměl byste vybrat nějaké, kteří vás inspirují dodnes?

Pár jich mám, většinou z ruské literatury. Třeba Idiot nebo Oblomov, je báječná postava. Ten je symbol absolutního lenocha, který všechno prošvihne. Na druhou stranu jsme se to v divadle snažili udělat jako určitý postoj. Líný člověk neubližuje. On vlastně není ve skutečnosti líný, je to prostě postoj.

Je to i zbabělost, nebo jen lenost?

Postoj. Ten člověk je natolik úzkostný, natolik se možná bojí světa a nechce nikomu ublížit… třeba proto, že má lidi rád a jsou mu blízcí. Partnerce, kterou velmi miluje, řekne, že raději ne, že je velmi líný a že by to nedopadlo dobře. Co je správně? Ale je to zajímavá postava.

Vás provází i postava dobrodruha Eskymo Welzla. Co vás na něm baví? Byl to odvážný člověk?

Je to rozporuplná postava, nejde vůbec zachytit. Neví se, co je pravda. Část je fikce. Neví se, jestli byl naprosto hloupý primitiv, nebo byl geniální. Neví se, jestli byl eskymácký náčelník, nebo úplný samotář. Neví se, co si vymyslel nebo nevymyslel. Některé věci jsou doložené a upřít se mu nedají. Když byl už v 60 letech slavný a psal o něm i Čapek, sbalil se a odjel zpátky, že ho to tu nebaví. Odjel do pustiny, kde ještě žil 20 let, než zemřel. Opravdu zajímavá postava.

Plánujete o něm film. Bojíte se, že se to nepovede? V knize je vidět, že to je téma.

Jsou to dva strachy, že se to nestane, a že se to nepovede. Už jsem vzdal životopisný film, ty moc nemusím. Je to spíše inspirované postavou Welzla, nakonec by to měl být rodinný film, spíš pro kluky, jako Verneovky. Bude to animované. Příběh je výsledek mých pokusů o Welzla, které nevyšly. Kdyby se tohle podařilo, byl bych hrozně rád. A strach mám, že se to nepodaří, jistě.

Považujete se za odvážného člověka?

Moc ne. Ale časem jsem se naučil, že na některých věcech musí člověk trvat. Je důležité je říct, nebo si je obhájit. Dřív jsem se bál více. Byl jsem daleko více v pozadí a raději se neprojevoval.

Jak jste se vycvičil?

V divadle. Zodpovědnost za inscenaci, za herce, někdy za celé divadlo, je veliká.

Když to člověk neřekne, pak lituje a to je ta škola?

Přesně tak.

Vyrůstal jste v totalitě, jak na vás dopadají události posledních let?

Myslím, že přituhuje. Mám z toho strach, hlavně o děti a vnuky. Raději bych o tom nemluvil. Je toho na povídání moc a nedá se to jednoznačně říct.

Co byste poradil lidem, které přepadají podobné strachy? Jak s tím pracujete, aby vás to neparalyzovalo?

Jeden strach mám a pojmenuju ho. Z rychlých a iracionálních řešení. Teď nemluvím o tom, co je záměrné, jako všechny ty falešné informace atd. Člověk by měl mít všech pět pohromadě a nenechat se zblbnout k rychlým řešením, které vypadají navenek efektně, ale ono to tak není. Vždycky zafungovalo, že kritický rozum je důležitý.

Co happyendy ve vaší tvorbě? Moc jich tam nemáte.

Už se k těm happyendům blížím (směje se). Je jich potřeba. Ale ne blbě, pokud se vyžadují, nebo je z toho cítit komerční kalkul.

Přepadá vás někdy strach z toho, co přijde, nebo jste spíše bezstarostný a optimista?

Kdybych neměl strach, tak bych nebyl normální. Dneska asi nejde být bezstarostný a optimista.

Kdybyste měl na závěr říct mladé generaci v kontextu strachu a odvahu něco z vaší zkušenosti, co byste chtěl předat v boji proti strachu?

Opravdu nemám žádný návod, ale vím, že je hrozně těžká cesta najít sám sebe. A pak si zatím stát. Jak v kumštu, tak v osobním životě. Je to hrozně důležité. Nevěřím tomu, že člověk je z podstaty špatný. Pokud objevíte sami sebe, nemůžete špatně dopadnout. Pokud to potom šíříte dál a stojíte si za tím, že to je správně, mělo by to být dobré.

foto: David Růžička

Miroslav Krobot je režisér, herec, dramatik a pedagog. Absolvoval režii na JAMU. Působil v Národním divadle, v roce 1996 zakládal Dejvické divadlo. To se pod jeho vedením stalo jedním z nejnavštěvovanějších pražských divadel. Hrál v několika desítkách filmů a seriálů, například Příběhy obyčejného šílenství, Alois Nebel, Hořící keř, Zkáza Dejvického divadla, či Kdyby radši hořelo. Sám režíroval filmy Díra u Hanušovic či Kvarteto. Patří mezi nejvýraznější současné umělce určující podobu české kultury. Je ženatý s Hanou Doulovou a má tři děti.

Rozhovor vedla Marianna Stránská, editoval Jiří Pasz.

Sérii rozhovorů Nebát se podpořila nadace Bakala Foundation.