Mohou skauti přispět ke zlepšení mezigeneračního dialogu ve společnosti?
Skauting je “sportem” všech generací — vždyť platí Skautem jednou, skautem navždy. V jádru našeho zájmu je výchova těch nejmladších, při naplňování tohoto poslání se ale snažíme spolupracovat nehledě na věk. Daří se nám to?
V leckterém středisku se pohledy starší a mladší generace dostávají do střetu. Ne zcela funkční dialog mezi generacemi, (ne)naslouchání si a složité hledání společné domluvy na některých tématech je přitom celospolečenským tématem. Projevuje se v řadě situací takřka každodenně. Jak jsou na tom skauti v oblasti mezigeneračního dialogu v porovnání s celou společností? A jak by mohli díky zkušenostem s ním v rámci svého hnutí přispět k jeho zlepšení v celé české společnosti?
Edy: Potenciál vidím v angažovaných lidech a občanské společnosti
Jiří Zajíc — Edy je v kontaktu s dětmi a mladými lidmi už 52 let. Fungující mezigenerační dialog je podle něj nutnou podmínkou zdraví společnosti, protože jen tak se může udržovat historická paměť. To ale v naší společnosti není jednoduché: „Především v důsledku dějin naší země ve 20. století je naše historická paměť opakovaně přetrhaná, tradice povětšinou mrtvé a mezigenerační dialog zcela ochrnutý. Konkrétních příčin je několik. Jednak je to morální selhání většiny dospělých v době normalizace, a kvůli tomu neochota se k této minulosti vracet. Dále přesvědčení mladé generace, že lidé vyrůstající před rokem 1989 jsou pro současnost nepoužitelní. Pak také neschopnost vzdělávacího systému živě zprostředkovat žákům události 20. století. A konečně jsou na vině také média, pro která jsou staří lidé vizuálně málo atraktivní.“
Jednoduché to podle Edyho zkušenosti nebylo ani v Junáku, především po poslední obnově v roce 1989. Právě mezigenerační rozpory tehdy vedly k odchodu podstatné částí mladých lidí z Junáka. „Blahodárnou roli naštěstí sehráli dva lidé. Václav Břicháček, který mimořádně mladým lidem rozuměl a dokázal je nadchnout, a Jiří Navrátil, dlouholetý starosta, který jako politický vězeň měl potřebnou autoritu k tomu, aby zabránil převálcování mladších generací roku 1968,“ vypráví Edy. Dnešní situace je podle něj jiná: „Na centrální úrovni se dnes oprávněně prosazuje generace střední a mladá. A pokud někdo z té starší je ochoten a schopen ještě něco nabídnout, tak s ním spolupracují rádi a s respektem.“
V oddílové praxi vidí Edy v organizaci určité rozdíly. Předpoklady má podle něj skauting skvělé, protože je založen na bratrství a sesterství všech skautů. Ale právě tam, kde se pojící myšlenka tohoto bratrství vytrácí, vytrácí se i otevřený a vzájemný vztah se staršími skauty. Přesto by i skauti mohli podle něj stát v čele snah, které by měly současnou nedobrou situaci ve společnosti napravit. „Největší potenciál vidím v angažovaných lidech, kteří se dokážou spojovat v rámci občanské společnosti. Kromě skautů bych takovou iniciativu čekal také od církví, kdyby byly věrné svým základům. Vyžaduje to určitou odvahu, trpělivost, schopnost naslouchat a současně přesvědčení, že mezigenerační učení je skutečně nutné pro život společnosti. Zbavit se strachů, uzavřenosti a předsudků a vytvářet prostředí, kde se takový mezigenerační dialog dá vést,“ líčí Edy svůj recept na zlepšení situace. Konkrétní ukázku takové dobré iniciativy vidí v hnutí Milion chvilek pro demokracii, které podle něj vychází z ohleduplnosti, laskavosti, odvahy a zodpovědnosti. „Je příznačné, že tato iniciativa měla na začátku lidi spojené se skautským a křesťanským zázemím, ale byla dostatečně velkorysá a realistická, aby mohla získat podporu neskonale širší,“ uzavírá Edy.
Anna Kosler: Je zapotřebí zpřístupnit naše online i offline světy
Pro Annu Kosler vychází zájem o problematiku mezigeneračního dialogu především ze vztahu s její babičkou. „To, co oproti nám zažili naši prarodiče, vede k velkým rozdílům ve vnímání politiky, životního stylu, zacházení s penězi a tak dále. Moje babička by například byla nejradši, kdybych jí mohla sdělit svůj časový rozvrh s dvoutýdenním předstihem, ale toho já ve svém roztěkaném životě prostě nejsem schopná, stejně jako jí nedokážu vysvětlit, proč jsme s bratrem investovali do kryptoměn, i když je to velké riziko. Já jsem nezažila, že bych nemohla na výšku kvůli názorům svých rodičů, babička nezažila šikanu na sociálních sítích,“ popisuje Anna rozdíly, které vidí. Zatímco mladým lidem chybí zkušenost z minulosti, staří lidé zase mají omezenější přístup k informacím v současnosti, ať už kvůli menší uživatelské zkušenosti s internetem, nebo kvůli neznalosti angličtiny: „Trochu se obávám toho, že jsme se s jistou arogancí vrhli do světa, který není pro mnohé přístupný, a pak jim nadáváme, že mají zastaralý pohled na svět.“
A jsou podle ní cesty, jak z toho ven? „Bylo by například skvělé, kdyby skauti zpřístupnili své sociální a technologické bubliny pro prarodiče a jejich vrstevníky. Tím nemyslím, že bychom měli babičkám zítra rozdat tablety. Každý z nás by ale měl dělat něco pro to, abychom neuzavírali dveře těm, kteří na svět nahlíží z jiné bubliny než z té naší,“ přeje si Anna a pokračuje: „Produkční a organizátoři fyzických akcí a setkání by zase měli usilovat o to, aby byly akce co nejpřístupnější. To se týká typu akce, času, místa i komunikačních kanálů, kterými o akci informujeme.“
Jednotlivcům, kteří by chtěli přispět ke zlepšování mezigeneračního dialogu v Česku, doporučuje Anna neziskovky jako jsou Elpida, Život 90 nebo Krása pomoci. Všechny podle ní efektivně usilují o zkvalitnění života seniorů a všechny jsou vstřícné, otevřené a dávají možnost k dobrovolnické pomoci. V oblasti narovnávání mediální gramotnosti a přístupu k informacím pak doporučuje vzdělávací program Sherlock Senior od Seznam.cz.
Jaroslava Kostohryzová: Naslouchat, být ohleduplný a nabídnout podporu může každý
V neziskové organizaci Krása pomoci se o dobrovolníky stará Jaroslava Kostohryzová. „Naši klienti často ztrácí přátelské vazby kvůli vyššímu věku a celkově mají nižší možnosti sociálního kontaktu. Vztahy, které se u nás navazují, se v mnohém neliší od jakéhokoli jiného přátelství. Nutnou součástí je pocit sdílení a možnost se svěřit, povídat si, učit se od sebe navzájem,“ říká Jaroslava a nabízí i pohled z druhé strany: „Dobrovolníci často přichází kvůli tomu, že jim chybí kontakt s někým starším. Často zmiňují, že díky této aktivitě mohou mluvit s někým, kdo zažil věci, o kterých oni jen čtou v knížkách nebo se je učí ve škole.“
Díky každodennímu kontaktu s pozitivními příklady Jaroslava soudí, že situace v ČR se zlepšuje. „Mě osobně těší, že zájem o seniory stále stoupá. Stále více lidí si uvědomuje, že hlavním problémem mnoha seniorů je samota. To klade apel na všechny. Nemusíme být všichni dobrovolníci, ale můžeme se snažit zlepšovat své rodinné vazby. Například volat prarodičům, nabízet jim pomoc a zdůrazňovat, že je sice rychlá doba, ale na hovor s nimi si rádi uděláme chvíli času, protože byli a budou pro nás důležití.“ Paradoxní zlepšení podle Jaroslavy přinesla i “doba covidová”: „Senioři jsou nyní riziková skupina, která to často velmi silně vnímá. Zažívají těžké chvíle, nejen z hlediska samoty, ale zvyšuje se jejich pocit, že jsou na obtíž. Dobrovolnické aktivity a jakékoli pozitivní podněty této doby jsou pro ně velkým ujištěním, že nám na nich záleží a jsme ochotni být vůči sobě ohleduplní a není nám to zatěžko.“
Velký potenciál k dalšímu zlepšení — a také možné zapojení skautů — vidí Jaroslava v komunitní spolupráci. Na základě sousedské a vzájemné pomoci podle ní vzniká i řada nových organizací, což ale nemusí být vždy nutné: „Veškerý dialog mezi generacemi není možné provádět jen díky organizacím, ale ty mohou být inspirací pro jednotlivce, kteří nabídnou podporu a pomoc či jen budou ohleduplní ke starší generaci ve svém okolí a naslouchat jim.“
James: Důležité je prožívat autentické vztahy k sobě i k druhým
Martin Loučka, přezdívkou James, se profesně věnuje umírajícím lidem. Na oblast péče o umírající a hovory s nimi u nás neexistuje větší odborník. James proto bývá často svědkem toho, jak se lidé snaží na poslední chvíli dohnat to, co do té doby v mezigeneračních vztazích nestihli. Mezigenerační dialog sám nechce vnímat jako zdroj stereotypů: „Pravděpodobně existují sociologická data, která mezi generacemi dokáží popsat nějaké problémy. Určitě se ta situace proměňuje a dnešní mládež, těžící ze svobody a otevřeného světa, může mít na kontakt s prarodiči méně času nebo příležitostí. Já se ale snažím spíše klást důraz na obecnou schopnost dnešního člověka prožívat autentické vztahy k druhým i k sobě samému.“
Ze svého dětství ve skautu si James odnesl dobrou zkušenost: „Měli jsme v oddíle aktivního oldskauta, kterého jsme všichni znali, chovali jsme k němu respekt a naši vůdcové ho citlivě zapojovali do života oddílu. Vyprávěl nám na oddílových akcích o skautování za totality, byl s námi vždy pár dní na táboře, byl přirozenou součástí života oddílu. Pokud by to takto ve skautingu fungovalo, myslím, že jsme na tom docela dobře.“ Ať už se to u vás v oddíle takové situaci podobá, či ne, James je přesvědčený, že vždycky je stejně co zlepšovat. „Kdyby se třeba čtenáři tohoto článku rozhodli, že si téma ve svém oddíle zreflektují a zkusí vymyslet třeba dvě akce s úmyslem jeho prohloubení, byl by to skvělý začátek. Aktuální pandemie a osamění, kterému mnozí senioři čelí, je jistě také dobrá pobídka pro skautský dobrý skutek, a může to splnit dvě dobré věci zároveň,“ doporučuje James do nynější situace.
Důležité také podle Jamese je, do jakého typu činnosti se pustíme. Často se například pořádají různá zpívání v domovech seniorů, které jistě mohou udělat radost, ale nevedou k otevření oboustranného vztahu, vzájemnému sdílení a poznání se.
Jako dobrou organizovanou iniciativu vnímá James například Příběhy bezpráví Jednoho světa na školách, které vybízejí mladé lidi k vyhledávání pamětníků totalit.
Veronika Kupková: Skauti mohou vytvářet bezpečný prostor pro dialog
Veronika Kupková se do mezigeneračního dialogu pouští hlavně v souvislosti se Sudety a krušnohorským pohraničím. Zde je mezigenerační dialog propleten s historickými křivdami a s pohnutými dějinami 20. století. Ze svých zkušeností usuzuje, že budování vzájemné důvěry a respektu je dlouhodobý proces a ne něco, co se stane ze dne na den. Rozdíly ale vnímá v tom, jak různé věkové skupiny na snahu o posilování dialogu reagují: „Senioři podle mé zkušenosti reagují vesměs pozitivně, snahy o dialog vnímají jako potřebné. Jiné je to u lidí středního věku, kteří jsou vůči kontaktu s mladšími lidmi spíš apatičtí — ale o to častěji jsou pak překvapeni, čeho jsou mladí lidé schopní.“
Ve společnosti podle ní obecně scházejí příležitosti k setkávání. Může tak nastávat pocit, že různé věkové skupiny nemají nic společného, že je v pořádku se jen míjet a o nich tím nepřicházíme. „Skauti by při vytváření příležitostí k podobným setkáváním mohli být mnohem aktivnější. Mohou být opravdovými hybateli změn ve svém okolí, ve své obci. Mohou pomoct spoluutvářet bezpečný prostor pro inkluzivní setkávání, rozvíjet dialog mezi sousedy, nebo se stát jeho zprostředkovateli.“
Dialog mezi generacemi podporuje i program Když našim bylo 16, který Veronika připravila pro projekt Skautského institutu Skauting pro školy. Říká k němu: „Takto složité téma se nedá vyřešit za 45 minut vyučovací hodiny. Opravdu přínosné jsou v tomto školy, které svým nastavením umožňují pořádání projektových dnů a týdnů, během kterých je možné se ponořit i do takto složitého tématu.“
Jak to vidíte vy?
Budeme rádi, když se k hledání odpovědí na tuto otázku Skautských otazníků zapojíte i vy. Váš pohled na to, zda a případně čím by skauting měl chtít inspirovat školy, můžete napsat buď pod příspěvek na facebookové stránce Skautského světa nebo na redakční email skautskysvet@skaut.cz.
Přehled připravil Jakub Ambrozek — Mravenec pro časopis Skautský svět.
