Na ochraně přírody nesmíme ubrat, říkají skauti ekologové
Příroda o sobě dává vědět nejen skrze viry, o slovo se pomalu ale jistě hlásí nová témata. V Evropě i v Česku je sucho, na Bangladéš a Indii udeřil supertajfun, v Brazílií zrychluje tempo kácení pralesů, zatímco na Sibiři začínají lesy opět hořet. Z národních parků po celém světě přicházejí zprávy o tom, jak příroda bez lidí rychle ožívá, vědci zkoumají, nakolik se bez dopravy pročistila voda a vzduch, sociální sítě stále plní kočky a psi, zatímco čínský Wu-chan zakázal jejich pojídání. Budeme po pandemii přemýšlet o vztahu mezi lidmi a přírodou jinak? Nebo zvítězí homo economicus a ochrana přírody půjde na vedlejší kolej, protože všichni potřebujeme práci? Zeptali jsme se tří profesionálních ekologů — skautů, jaké lekce nabídla pandemie ve vztahu k ochraně přírody.
Přečtěte si, proč velcí zemědělci nemůžou za všechno zlo, proč potřebují meteorologové k předpovědi letadla a jestli se osvědčil homeoffice při počítání radioaktivních požárů v Černobylu.
Michaela Valachová i dnes vstávala velmi brzy, má totiž „službu“ od 6:30 ráno. V Českém hydrometeorologickém ústavu (ČHMÚ) pracuje na předpovědích počasí už přes deset let, v současnosti se navíc rozbíhá nový projekt ČHMÚ ve spolupráci s Primou. Je jednou z 10 meteorologů/rosniček na nově vzniklém televizním kanále CNN Prima News. Meteorologové ČHMÚ zajišťují nepřetržitý provoz a střídají se na denních i nočních směnách. „Je jasné, že počasí se dotýká úplně každého z nás. Lidé si ale úplně neuvědomují, jako moc ovlivňuje třeba i ekonomiku. Už jen to, jestli někdo dopraví potraviny do obchodu, je závislé na počasí,“ vypráví Michaela. I proto jsou významnými zákazníky ústavu i strategické firmy, například energetické společnosti nebo firmy zajišťující pozemní i letový provoz.
Odpovědnost meteorologů ale nekončí u finančních zisků nebo ztrát, jsou významnou součástí Integrovaného záchranného systému, což znamená doslova zodpovědnost za životy nás všech. „Nedávno jsme se podíleli na počítání možného úniku nebezpečných látek při požárech lesů u Černobylu — je možné, aby se radioaktivní částice dostaly až do střední Evropy? Tenhle aspekt meteorologie mnoho lidí nevnímá, vidí jen to, že jsme předpověděli déšť a ono ani nekáplo, i když reálně deset kilometrů vedle nich byla spoušť,“ vysvětluje Michaela. Tíhu odpovědnosti ilustrují i její vzpomínky na další nelehkou situaci během povodní. Vytrvale pršelo a hrozilo protržení přehrad. Tým meteorologů pravidelně komunikoval s hasiči o případných evakuacích, každý další milimetr srážek mohl rozhodnout o výdrži hrází.
Její slova ukazují nelehkou pozici meteorologů — když se nic nestane, lidé vás obviní z šíření paniky a finančních ztrát, když dojde ke katastrofě, obviní vás z podceňování situace. Co nejvíce mrzí na reakcích lidí Michaelu samotnou a proč to od nás meteorologové často schytávají? „Lidi jsou nespokojení. Mrzí mně to, ale snažím se reagovat a brát to jako prostor ke zlepšení. Nejsme neomylní, počasí se někdy chová nepředpověditelně. Ale z mojí zkušenosti se lidé často v interpretaci předpovědí pletou,“ říká. Nejdůležitější je podle ní zdroj, odkud člověk informace o počasí čerpá. Pokud se člověk dívá jen na numerický model v mobilní aplikaci, neměl by pak nadávat meteorologovi. Každý model totiž má své silné i slabé stránky, ČHMÚ jich proto používá několik a neustále je porovnává. Stejné je to s ikonou platnou pro celý den pro celou ČR. Ta nemá příliš velkou vypovídací hodnotu, pokud se počasí během dne mění. Meteorologové se snaží předpověď zjednodušit, ale logicky dochází k zanedbání detailů, které mohou být pro někoho rozhodující.
„Nejsme dokonalí, ale naše úspěšnost je velmi dobrá. Kdybychom se tolik pletli, jako se často vtipkuje, naše služby by firmy přestaly využívat.“ ČHMÚ vydává textové předpovědi pro jednotlivé kraje a pokud potřebujete přesně vědět, jak bude, je nejrychlejší zavolat přímo na předpovědní pracoviště meteorologovi.
Michaelu od studií na matematicko-fyzikální fakultě UK, odkud má i doktorát, fascinují bouřky. „Je to nebezpečný jev a těžko se předpovídá. Za těch deset let se ale metodologie hodně posunula, vylepšují se modely, kvalita měření z družic i radarů, máme hlubší znalosti i lepší superpočítače…,“ líčí pokrok ve svém oboru. V ČHMÚ využívají jeden z nejvýkonnějších superpočítačů u nás. Ten je českou odpovědí za 58 milionů korun na jednu z nejznámějších metafor o teorii chaosu — motýl mávne křídly a na druhé straně zeměkoule o pár hodin později vznikne hurikán. Michaela potvrzuje to, co teorie chaosu mimo jiné říká — že některé složité systémy jsou prozatím nad výpočetní kapacitu lidstva: „Předpovědi bouřek jsou stále přesnější. Už se nebavíme o tom, že zítra budou bouřky, bavíme se o tom, že začnou vznikat v dopoledních hodinách na Šumavě a v odpoledních hodinách se přesunou tam a tam, napadne v nich kolem 30 mm srážek a objeví se i velké kroupy… Ale bouřky nejdou předpovědět naprosto přesně a ani předpovědět do budoucna nepůjdou.“ Konkrétně to znamená, že numerický model Aladin, počítaný na superpočítači, který by nenahradilo ani dva tisíce notebooků, počítá s body v rozmezí 2,4 kilometru. Jenže pro výsledné počasí je důležitá doslova každá molekula vzduchu, vody, stromy, domy a města, reliéf krajiny a další těžko představitelné množství proměnných. Proto je stále nejdůležitější člověk, který nakonec podle modelů rozhodne o předpovědi, jaké (s největší pravděpodobností) bude dnes počasí.
Co si Michaela myslí o současné situaci? „Starosti si určitě musíme dělat, každý vidí, že se počasí mění. Sucho kolem nás je alarmující. Hydrologové srovnali měsíc duben za poslední tři roky a zjistili, že ten letošní je nejsušší. 2015 byl hodně suchý rok, ale letos na jaře jsme na tom ještě hůř,“ vysvětluje a dodává, že zatím nikdo neví, co se stane v létě. I pokud bude letošní rok srážkově průměrný, sucho se nedorovná. Potřebovali bychom několik nadprůměrných měsíců za sebou, což se zatím nekoná a vývoj nevypadá moc optimisticky. A nevypadá tak ani celkový trend, slabší a teplejší jsou poslední zimy, léta jsou provázena vlnami veder. A četnost srážek ubývá celkově, včetně Michaeliných oblíbených bouřek.
Jak prožila pandemii? „Počasí se nezastavilo,“ směje se. „Pro nás se změnil jen pracovní režim. Museli jsme nastavit pravidla, abychom neonemocněli. A zrušilo se mi pár služebních cest, které nakonec probíhaly online. Jezdila jsem na kole do práce a viděla jsem taky na kolech více lidí než obvykle. Líbilo se mi, jak se lidé dokázali situaci přizpůsobit. Spoustu lidí pandemie inspirovala využívat jiné metody, postupy a návyky v životě. To bylo hezké pozorovat.“ Pandemie podle Michaely ukázala, že jsme schopní leckteré věci změnit, když musíme, a to je pro přírodu dobré znamení. Doufá, že si to poneseme dál.
Její kolegové z úseku kvality ovzduší srovnávali období pandemie s předchozími jarními měsíci a zjistili, že ovzduší se opravdu zlepšilo. Hlavním faktorem je nejspíše snížení emisí z dopravy. I Michaela si jako mnozí z nás užila modré nebe bez čar, zajímavostí ale je, že snížení letecké dopravy mělo částečně vliv i na předpověď počasí. Letadla totiž při průletu atmosférou sbírají obrovské množství dat o jejím stavu, tato měření bývala před omezením provozu četnější než měření z meteorologických sond. Jak tedy pomáhat vzduchu i po pandemii? „Užívat hromadnou dopravu, místo toho, aby člověk seděl sám v autě. Spousta lidí jezdí jen z pohodlnosti, nebo proto, že by do “socky” nikdy nevlezlo, jak někdy slýchám. Nebo víc používat kolo. To, co se dá řešit online, řešme online. Je dobré zvážit i nutnost létání. Nechci nikomu radit, osobní kontakt je důležitý a cestování mám moc ráda, ale pokud omezíme cestování pokud možno na minimum, ušetříme tím čas i přírodu.“
Také se jí osvědčil homeoffice. Mohla si efektivně naplánovat program, když potřebovala, byla se proběhnout, aby se pak lépe soustředila na práci. „Musím ale podotknout, že nemám děti, už vůbec ne školou povinné. Klobouk dolů před všemi rodiči, kteří se s touto situací statečně popasovali!“ dodává s úsměvem. Homeoffice by prý nemusel probíhat jen doma, ale i v přírodě, a navíc by mohl šetřit spoustu nákladů třeba za vytápění kanceláří a emise při dojíždění do práce: „Jsem zvědavá, jestli to firmy budou zavádět, protože jsme viděli, že hodně věcí se z domu dělat dá. Osobně bych lidem dala větší důvěru.“
Zisk by podle Michaely neměl být na úkor přírody, protože pak z ní nic nezbyde: „Když budeme mít peníze a nebudeme mít kde žít, k čemu nám to bude? Spoustě lidí podle mě nedochází, jak vážný ekologický problém tady máme. Řešíme to, co se nás dotýká přímo, většinou hasíme to, co hoří. Ale obrovský problém, jehož řešení je na dlouhé roky, možná desetiletí, to raději nechceme vidět. Každý by měl začít sám u sebe. Určitě můžeme pro přírodu udělat něco víc, než děláme dnes,“ říká. Doufá, že jsme se poučili z toho, jak rychle se příroda dokáže regenerovat a doufá, že nás to motivuje i do budoucna. Jako malý tip z nedávné doby dává i hrnečkovou výzvu od Junáka — pojďme si čistit zuby s jedním hrnečkem vody. Uvědomíme si, kolik vody vlastně spotřebujeme. „Každý můžeme snížit spotřebu vody, a to je obrovská pomoc… Ti, co mají více energie, můžou podpořit dobré projekty, které naší krajině pomáhají,“ uzavírá.
Co jí do života dal právě skauting? „To by bylo na dlouho,“ směje se a zamýšlí se nad odpovědí: „Na prvním místě mi naskočí přátelé a vztahy. Smysluplně strávený čas. Cítím to i v životě, některé věci mi přijdou jako samozřejmost, ale ostatní to tak nemají — ve skatu se učíš komunikaci, řešit problémy, organizovat, odhodlat se něco podniknout, něco vydržet, učit se a posouvat dál své hranice. Jsem vděčná, že patřím mezi nás!“
„Situace kolem pandemie mě překvapila i příjemně. To, jakým způsobem se lidé dali dohromady a pomáhali si, to bylo pěkné,“ říká odborník na vliv hospodaření na přírodu a krajinu Martin Střelec, přezdívkou Kukačka. Dlouhodobě pracuje v neziskovce Juniperia, která se věnuje vlivu zemědělství na krajinu a biodiverzitu, podílí se na přípravě nové zemědělské politiky a učí na Jihočeské univerzitě. Jedním z jeho životních témat je to, aby věda nezůstávala na papíře, ale měla kvalitní přesah do praxe.
Na počátku pandemie Českém Krumlově koordinoval 75 dobrovolníků, kteří roznášeli po městě balíčky s rouškami do každé domácnosti. „Spousta lidí šla ochotně pomáhat a byli v tom tvůrčí. Líbila se mi snaha lidí se s tím vším utkat. Šičky nakonec ušily roušky pro celé město,“ pochvaluje si a dodává, že ne všechno bylo jen pozitivní: „Má to ale i stinnou stránku. Přišlo mi, že některé mediální výstupy lidi strašily příliš a vytvářela se atmosféra většího strachu, než bylo nutné.“ Strach je podle něj snadno zneužitelný a dobrým příkladem je politika — když politik chce někoho chránit před nějakým nebezpečím, lidé jsou pak schopní mu mnohem více věcí odsouhlasit a třeba se nechat více omezit, což Martin vidí jako riziko. Ví, o čem mluví, v blízkosti politiky se pohybuje dlouhodobě, od konce roku 2019 je i zastupitelem města.
Ekolog s téměř dvaceti lety zkušeností si přes původní očekávání při pandemii moc neodpočinul a neměl ani tolik času na terénní práci v přírodě. Jako výrazné téma, které se během pandemie objevilo ve veřejném prostoru, vnímá jednoznačně sucho. Lidé si všimli, jak razantně dokáže společnost reagovat na určitou formu výzvy. Pokud ale srovnáme právě razanci reakce na ohrožení nemocí Covid-19 a na ohrožení suchem, narazíme na velký nepoměr. „Nejsme proti tomu schopni zakročit a dlouhodobě je to podceňované téma. V zemědělství se nedělají dostatečná opatření na podporu zadržování vody v krajině a podporu vsakování,“ vysvětluje Martin. Podle něj je problém především v našem mentálním nastavení a ochotě na různých problémech pracovat, protože technologie i techniky k dispozici máme. Jako zásadní překážku navíc vnímá to, že opatření v krajině jsou dlouhodobá a na její úzdravu jsou potřeba dlouhodobé procesy, který by ideálně měly na sebe navazovat: „Stabilnější opatření nevyžadují jen dotace, protože se třeba ani nikdo nepřihlásí. Musí se to dobře komunikovat, hledat vhodné lokality, hledat kompromisy… Což je složité, je to běh na dlouhou trať a vyžaduje zapojení hodně subjektů.“ Srovnání reakcí na pandemii a sucho proto podle něj nakonec pokulhává, nedá se prostě jen lusknout prsty, vyhlásit nouzový stav a sucho rychle vyřešit.
Martin ovšem potvrzuje, že dlouhodobě se sucho v krajině řešit pokoušíme. Je rok 2020 jen výkyv, nebo naopak ukázka dlouhodobého trendu a klimatických změn? „Já jsem jen těžko schopen to posoudit. Teď to velký problém je a dělá mi to starosti. Oproti minulým desetiletím je více roků sucha, a to i v Evropě,“ odpovídá a popisuje, že se dnes velmi těžko odhaduje, zda se stav nemůže už příští rok zlepšit.
Okolo otázky sucha a hospodaření v krajině se dnes ve veřejné diskuzi často skloňuje vliv velkých zemědělců. Principiálně má hospodaření velkých zemědělců na krajinu velký vliv, i tady je podle Martina ale vhodná trochu větší opatrnost v jejich hodnocení. Nedá se jim prý totiž dávat za vinu úplně vše, mnohé způsoby hospodaření a „tvar“ krajiny na které hospodaří, jsou dědictvím minulosti a minulých paradigmat. „Nemají pole rozdělená krajinotvornými prvky, historicky byly kvůli velkým polím udělány meliorace (pozn. opatření vedoucí ke zlepšení úrodnosti půd), které odvádějí vodu z krajiny, je tu mnoho monokultury,“ říká Martin a doplňuje, že vše prostě nelze nechat jen na velkých zemědělcích: „Měl by do toho vstoupit stát a třeba krajinné prvky dělat na svých pozemcích, měl by vytvářet lepší politiku zemědělství. Zdědili půdu v nějakém stavu a nějakou velikostí a nelze návrat do jiného stavu chtít čistě jen po nich. O tom jsem hluboce přesvědčen.“
Další věcí, po které veřejnost často volá, je návrat ke starším technikám hospodaření. Je to skutečně proveditelné? Martin tvrdí, že to může být mylná představa, historické techniky vždy použitelné nejsou. To, co zemědělci znali a dělali například před sto lety, je pro dnešek často neaplikovatelné. Často proto musíme hledat úplně nová řešení, což jsou ale kroky do neznáma a ověřit jejich správnost trvá leta.
O tom, že by velcí zemědělci společně se státem měli s krajinou lépe hospodařit není podle Martina pochyb. Jenže v téhle oblasti vidí zároveň v Česku jeden velký problém. „Vidím hrozně malý zájem a uplatnění odborného potenciálu do tvorby zemědělských politik. Přitom je to obrovská záležitost, je to obrovitánský balík mnoha miliard z EU a jeho podstatnou částí by měla být právě péče o životní prostředí — o biodiverzitu, půdu, vodu a tak dále,“ vysvětluje. Bohužel se to podle něj za dobu našeho členství v EU příliš nezměnilo: „Není to žádná hitparáda. I v neziskovém sektoru se tomu stále nevěnuje dostatek organizací, měli bychom jít více do hloubky. Na nastavení téhle politiky se paradoxně podílí hrozně málo lidí, její nastavení není dobré a nepřináší dostatečné výsledky v ochraně životního prostředí.“
Existuje i nějaký důvod k optimismu? „Je skutečně složité nějakou změnu provést, ale jde to. Například před deseti lety jsme dělali projekt revitalizace krajiny v Křemežské kotlině. Nebyl zaměřen přímo na sucho, spíše na zadržení vody ve smyslu protierozní a protiodtokové ochrany a proti lokálním povodním. Dělali jsme terénní šetření, komunikovali jsme se zemědělci, museli jsme to nastavit pozemkově, aby jim to příliš nezasahovalo do hospodaření… Měli jsme podporu CHKO, obcí, lidé na to byli naladění a stejně to byl složitý proces. Takových pozitivních výsledků zatím máme málo a je složité se k nim dobrat,“ líčí Martin. Jako jeden z důvodů potíží opět identifikuje komplexnost celé problematiky. Hospodaření v krajině je totiž na pomezí dvou odborností: ekologie a zemědělství. Musí se skloubit mnoho faktorů, sladit zemědělský provoz s ochranou přírody. Lidé v Česku nicméně často mívají pouze odbornost zemědělskou nebo ekologickou, málokdo kombinuje obojí, proto se těžko dosahuje kompromisů a funkčních řešení.
Můžeme se tedy poohlédnout pro inspiraci někam do zahraničí? „Určitě. My osobně jsme se jezdili učit třeba do Rakouska a Anglie, kde právě jsou experti na obojí. Umějí řešení implementovat do terénu a do praxe,“ odpovídá Martin. Inspirace by tedy k dispozici byla, jenže se opět objevují nové, pro někoho možná i nečekané výzvy: „Rozdílná je celospolečenská orientace na řešení, spolupracují zemědělci, ekologové i úřady. V tom jsou hodně napřed a funguje jim to mnohem lépe. Řešení ze zahraničí, i přes podobnost krajiny či zemědělských technik, se tak nedá prostě vzít a přenést k nám, nejsme tak daleko s myšlením, nejsme schopni zacházet se stejným aparátem.“ Inspiraci si tedy sice brát můžeme, ale musíme si také projít naší vlastní cestou. Nejde totiž jen o technologie a techniky, ochrana přírody je i o nastavení společnosti a jejích institucí.
Podaří se nám tedy udržet ochranu přírody jako prioritu, nebo po pandemii zvítězí hlad po obnovování ekonomiky? „Věřím, že v mé oblasti by se to stát nemělo. Hlavně proto, že EU stanovuje požadavky na využití unijních peněz a snaží se zajistit jejich dostatek na životní prostředí. Věřím, že se to podaří uhlídat. Jinak těžko říct, teoreticky to hrozí.“
A co mu do života dal skauting? „Schopnost týmové spolupráce a konstruktivně se postavit k problémům různého typu, to mi pomáhá ve všech mých profesích. Dalo mi to orientaci na věci, které mají smysl, to má ostatně blízko i s ekologií,“ uzavírá s tím, že se do přírody chystá, v sobotu si byl projít meandry Polečnice a s rodinou vyráží další víkend na chatu.
Botanička Anna Šlechtová — Pírko se přírodě a její ochraně věnuje různě intenzivně už dvacet let. V průběhu času měla na starosti mimo jiné různé záchranné programy rostlin — tedy projekty na záchranu konkrétních druhů naší květeny. Například hořeček mnohotvarý český, subendemit vyskytující se vyskytuje pouze u nás a v pohraničí sousedních států. Příběh hořečku dobře ilustruje proměny naší krajiny: „Ještě na začátku 20. století to byla rostlina běžná se stovkami zdokumentovaných lokalit. Za každou chalupou se páslo, drobně sekalo…. Hořeček potřebuje právě takto pravidelně narušovaná místa, jenže tento způsob hospodaření z krajiny téměř vymizel. Místa kde se původně vyskytoval, jsou buď obhospodařována mnohem intenzivněji než dříve, nebo naopak leží ladem a jsou zarostlá. Z krajiny zmizela heterogenita, mozaika, která by umožňovala soužití většího počtu druhů na menším prostoru.“ Zdůrazňuje, že mnoho různých druhů je vázáno na podobná stanoviště. Ochrana jednoho — třeba toho krásného a výrazného — pak může pomoci celé řadě dalších. Takové druhy se označují jako deštníkové a hořeček je jedním z nich.
V době, kdy z přírody mizí živočišné i rostlinné druhy bezprecedentní rychlostí, je ochrana biodiverzity mimořádně důležitým tématem. Pohledů na její roli může být celá řada: „Existují snahy o přepočítávání ekologických funkcí, zadržování vody, její čištění, čištění vzduchu na tzv. ekosystémové služby, které je možné nacenit.“ Koncept ekosystémových služeb může pak být klíčový pro pochopení hodnoty přírody lidmi technokratického založení, jež se orientují spíše na tržní hodnotu a komodifikaci. Přírodu je ale samozřejmě možné vnímat i jako hodnotu samu o sobě, což je základní paradigma tzv. biocentrismu. Obecně dnes víme, že čím je systém pestřejší, tím je i stabilnější. Pokud druhy ubývají a pestrost klesá, můžou se celé ekosystémy blížit bodu, kdy se kompletně zhroutí. To může znamenat nenávratnou ztrátu.
Nabídla pandemie nějaké lekce pro lidstvo i ohledně biodiverzity? „Příroda má obrovskou schopnost regenerace, ale za různých podmínek může probíhat různě,“ popisuje Anna. Z hlediska vývoje biodiverzity považuje současnou pandemii za zanedbatelný výkyv. Navíc bezzásahovost nemusí být tím nejlepším pro všechny stanoviště. Tím si ochrana přírody už prošla v minulém století, tam kde bylo vyhlášeno chráněné území, se nezasahovalo. Bezzásahová území jsou v národních parcích, ale řada chráněných území je závislá i na lidské aktivitě, například květnaté louky na kosení či brdky s hořečky na vyhrabávání.
Anna se nicméně prohlašuje za optimistku: „Dívám se na dlouhodobý horizont, ale řeším v něm to, co mohu dělat tady a teď.“ Současné okolnosti vnímá totiž jako obrovskou příležitost pro nastartování nového ekonomického odvětví, které může navazovat například na Green Deal a rozvíjet jiný typ podnikání. Příležitost vidí i pro jednotlivce někteří třeba najdou odvahu opustit zaměstnání a vrhnout se do něčeho nového, například spojeného s ekologií. „V momentě, kdy jde člověk do hloubky, vidí, že spousta ekologických výzev může přinášet i ekonomické benefity,“ říká a dodává, že pro naplnění cílů ekologických politik, je potřeba další rozvoj technologií, know-how a změny přístupu — společenského i individuálního. Jednoduchým příkladem mohou být stavby rodinných domů, pokud je stavba šetrnější, ekologické investice se po čase vracení i ekonomicky. „Jenže často převažuje preference nižší aktuální ceny nad úsporou v delším časovém měřítku, nejméně efektivní jsou úspory na projektu. Kvalitní projekt, který zohledňuje dlouhodobé využívání stavby může přinést úspory už ve fázi realizační,“ líčí Anna.
Znamenala pro ni koronavirová omezení něco i na osobní úrovni? „Spousta akcí, které jsme měli pořádat, byla zrušena. Volný čas byl ale příjemný, strávila jsem ho venku,“ vysvětluje a líčí, jak začala objíždět chráněná území v Jihočeském kraji: „Pobavilo mě, když jsem tam potkala známé, kteří čas využívali velmi podobně. Zaujalo mě území Rod, soustava rybníků s bohatým výskytem různých druhů vodních ptáků. S radostí jsem pozorovala, jak se příroda na jaře probouzí…,“ mírně se zasní.
Objíždění jihočeských lokalit má význam i pro projekt Patronáty, jehož je Anna odbornou garantkou. V něm se děti a mladí lidé učí, jak se aktivně a smysluplně zapojit do ochrany přírody. Členové nejen skautských oddílů se svým odborným průvodcem pečují o „svůj“ kousek přírody a vytváření si k němu osobní vztah. Aktuálně je v Praze a čtyřech dalších krajích zapojeno kolem 40 oddílů. „Patronáty jsou něco, kde se podařilo skloubit mé dva hlavní zájmy — ochranu přírody a vzdělávání, předávání zkušeností a znalostí dál. A funguje to. Mám z toho obrovskou radost. Členové oddílu se učí poznávat přírodu a procesy, které v ní probíhají. Člověk vidí, jak věci, které jsou pro ochranáře samozřejmé, se musí lidem vysvětlovat, protože je to pro ně někdy jak z jiného vesmíru…, ale je to moc obohacující,“ směje se dlouholetá skautka a doplňuje, že jí osobně skaut dal do života vědomí, že dokáže věci, které by si jinak nedokázala představit. Ilustruje to zážitkem z prvního skautského tábora: „Přijely jsme na louku, kde na hromadě ležela jen hromada krajinek, jinak nic. A nás bylo 20 holek z první až třetí třídy. Neuvěřitelná zkušenost. Jako holka z paneláku jsem předtím ani nedržela kladivo v ruce. Najednou jsem si z krajinek a soušek postavila celý stan…“
Historické okénko
Propojení přírody a skautingu je samozřejmostí od jeho počátků, a to nejen díky tradičním táborům. Skautská výchova od počátku vedla nejen k hodnotám jako je čestnost, pravdomluvnost, nebo pomoc jiným, ale také k lásce k přírodě. Šestý bod skautského zákona ostatně už od prvního překladu zní „Skaut je ochráncem přírody a cenných výtvorů lidských.”
Mezi skauty se v historii také objevují i mimořádné osobnosti přírodovědci či ekologové. Jedním z prvních vizionářů ochrany přírody byl člen vedení Junáka od roku 1915 a kustod Národního muzea Dr. Jan Svatopluk Procházka. Ten napsal knihy jako Ochrana přírody a přírodních památek či Návrat k přírodě, bojoval za ochranu ptactva před elektrickým vedením, netrhání květin v přírodě a za zřizování národních parků. Skauti samotní už od počátků přešli k aktivní ochraně přírody: stavěly se budky pro ptáky, čistily řeky, dokrmovala zvěř, spolupracovalo se i s univerzitami na odborných programech. V dobách zákazů skautingu přinesli skauti Jan Čáka a Miloslav Nevrlý nové, poutavé způsoby poznávání krajiny a jejich zapomenutých míst.
Významným skautem současnosti je přírodovědec, novinář, cestovatel a spisovatel Ivan Makásek, známý pod přezdívkami Malý Medvěd a Hiawatha. Ten mimo jiné chodil do oddílu Foglarových Hochů od Bobří řeky a do Česka v 60. letech dovezl lakros. Napsal mnoho knih s přírodovědeckou tématikou a kariéru zakončil jako ekologický poradce předsedy vlády.
Autoři: Jiří Pasz, Jakub Ambrozek, Martin Kubíče, Roman Šantora; foto: archivy respondentů
