Nesnažte se mít život plně pod kontrolou, ztrácíte energii a čas, říká režisér a polárník Petr Horký

Petr Horký zažil teploty kolem -70°C, došel pěšky na severní pól, točil s bílým žralokem, objevoval vraky na Maledivách, dokumentoval nově objevené egyptské hrobky. Jak se mu v životě daří zvládat obavy a strachy? „Když mi v šesti letech zemřel táta, bál jsem se další smrti v rodině. Paradoxně mi to ale v jisté fázi života dalo sílu, abych došel ke smíření, že život kontrolovat nejde, tak proč na tom ztrácet čas a sílu,“ vysvětluje Horký. V životě se potkává a natáčí se světově významnými osobnostmi, jako jsou bioložka Jane Goodall, poslední člověk na měsíci Eugene Cernan nebo spisovatel Arthur C. Clarke. Co mu řekl ke zvládání strachu fenomenální horolezec Reinhold Messner? „Zrození a Smrt. To jsou dva klíčové body života a člověk oba dva musí přijmout. Jestliže připustím, že zemřu, pak jsem schopen posoudit důležitost svého času dnes, zítra, za měsíc, za rok. A když budu hrát hru na to, že jsem nesmrtelný, jsem schopný dělat spoustu pitomostí, špatných rozhodnutí, chyb.“

Seriál NEBÁT SE. můžete také poslouchat na Spotify nebo Apple Podcasts Skautského institutu.

Byl jsi odvážný už jako dítě?

Tím předjímáš, že jsem odvážný i teď? (smích) Já věřím, že ano. Jestli jsem byl odvážný jako malé dítě? Na to nedokážu odpovědět. To je otázka na maminku. Něčeho jsem se asi bál ale vyloženě bojácný jsem nebyl. Fakt nevím.

A pamatuješ si, čeho ses jako dítě tedy bál?

Pamatuji si, že když mi v šesti letech zemřel táta, tak jsem se bál, že mi ještě někdo v rodině zemře. Bál jsem se, že zemře maminka. Drželo mě to pak roky. Do té doby si myslím, že jsem se cítil naprosto bezpečný. Taťka, mamka, sestra, všechno bezvadné. Není důvod se něčeho bát, že jo. Proč se tolik lidí bojí?

Jaký význam to pro tebe pak mělo? Jak ses s tím vyrovnal a co sis do života odnesl z téhle tragické události?

V následujících letech, když jsem začal nějak mít rozum, snažil jsem se něčeho dobrat ve smyslu „Když už se to stalo, k čemu to je dobré? Co mi to dalo navíc?“ Začnu tím negativnem, byť si na svoje dětství nemohu stěžovat, maminka byla perfektní a dokázala nám udělat krásné dětství. Já jsem v sobě měl zakotvený strach, že to nechci zažít znovu, ten obrovský smutek. Když jsem pak měl svoje divoké období, nestálé, přelétavé, bylo to částečně způsobeno i tím, že jsem vlastně nechtěl mít žádný vztah, do kterého bych se úplně ponořil. Že bych to srdce dal znovu všanc. Co když mi ten člověk znovu zemře? To chtělo nějaké roky, to chtělo nějakou dobu. A co mi to dalo? Ono to možná bude znít paradoxně, ale dalo mi to sílu, abych pak v jistou fázi svého života došel ke smíření, že je zbytečné ztrácet energii a čas tím, že bych chtěl mít svůj život pod kontrolou. Prostě to nejde. Vysvobození i z toho strachu, o kterém jsem mluvil, přišlo skrz to, že jsem si řekl: „Tak ne. Buď se budu celý život bát a hrát sám před sebou falešnou hru, že to zvládnu a řeším a kontroluji, což je ale blbost. Anebo prostě přijmu, že takhle to v životě je. Že jeden každý krásný den je dárek, který se počítá. A nikde není psáno, že zítřek bude podobný. Je nesmysl se tím trápit. To mi zase dá obrovský prostor vyzkoušet spoustu věcí, které bych třeba jinak sám sobě nedovolil, protože bych se bál.“

Chtěl jsi být odjakživa cestovatel? Snil jsi o tom, že budeš dobrodruh, už jako dítě?

Já jsem chtěl být, logicky, popelář, to smetu, to se nepočítá. Chtěl jsem lítat se stíhačkou, jsem dítě komunistické doby, Husákovo dítě. Kolem baráku nám lítaly stíhačky Migy patnáctky, sedmnáctky a pak jednadvacítky. Všechny jsem je uměl a hrozně jsem chtěl s jednou z nich lítat. Ruku v ruce s tím jsem chtěl být i cestovatel, rychle vidět celý svět. Od malička, už když jsem jezdil na výlety s oddílem, jsem z toho byl u vytržení. Setonovi Dva divoši nebo Kniha lesní moudrosti, to mě už směřovalo k tomu, že bych chtěl cestovat.

A dokázal sis představit, že se ti to skutečně splní?

Ano, já jsem si to dokázal představit, i dneska si dokážu představit kde co… (smích). To mám od malička. Hodně lidí tím lekám, i svoji manželku svou představivostí lekám, ale už to nějakým způsobem kontroluji. Nedokázal jsem si představit, jak se dostanu za hranice. Pro mě bylo třeba vidět Benátky prostě neuvěřitelné. Irsko? Existuje vůbec? (smích) Ale ve chvíli, kdy jsem došel k tomu, že ty hranice jsou problém, pochopil jsem, že je třeba to nějak i překonat. Když si pak vezmu svoje cestování v devadesátých letech za natáčením dokumentů, tak jsem mnohdy seděl v letadle, a ještě jsem nevěděl, kde budu spát, až ve tři ráno přistanu na letišti, třeba v Havaně, Quitu nebo v Santiago de Chile.

Ty jsi toho pak procestoval skutečně hodně. Jaké nejnebezpečnější situace jsi nakonec na svých cestách zažil?

Na Kubě, když jsem blbec vlezl do auta, které jsem si stopnul a ukázalo se, že to jsou nějací místní výrostci, kteří mě vlastně chtěli o všechno obrat. Pochopil jsem, že je to blbý, když jsem viděl, jak vytahují z kufru takovou železnou tyč, a ta moje svatá máma, nebo Anděl strážný, nevím, kdo se o mě postaral, způsobil, že najednou v protisměru zastavilo auto, vykoukl člověk a zavolal na mě: „Chcete svézt?“ Já jsem zařval „Ano!“ On: „Tak si nastupte!“ Fakt jsem utekl, vlítl jsem do auta a ten člověk mě odvezl. Pak mi říkal: „Jste měl problém, myslím, že jo?“ „No, asi ano“ (smích). To bylo nepříjemné. V Libanonu jsme měli bouračku, kdy jsme se srazili s několika auty. Zažil jsem tam detektivní honičku. Takové to, když přijíždí auto a naráží do tvého auta ve snaze shodit tě ze silnice. Tak to jsem zažil v Libanonu. Jim se to povedlo, takže jsem tam přežil docela těžkou bouračku, z našeho auta byl nepojízdný chuchvalec plechů… Ale neměl jsem ani nic zlomeného, jenom modřiny, prostě jsme měli obrovské štěstí.

Proč tě chtěl někdo shodit ze silnice?

Protože nás vezl místní chlapík, kterému šéf půjčil silné auto a chlapíkovi ego vyrostlo do nebes. Začal řídit jako hovado, fakt zasloužil pár facek. Na jednom semaforu málem vytlačil vedlejší auto ze silnice a parta chlapíků, která v tom málem vytlačeném autě byla, vzala spravedlnost do svých rukou (smích).

Nebezpečné situace se ale netýkají jenom lidí. Zažil jsi i nějakou, kterou ti přichystala příroda?

Na takových výpravách, když jsme, co já vím, točili s velkým bílým žralokem, nebo s tygřím žralokem, když člověk šel na severní pól, když jsme šli přes Grónsko… Tam jdeš do nějakého rizika, počítáš s tím, že tam riziko bude a na to riziko se připravíš. U takových výprav a expedic říkám, že by odpověď na otázku: „Jaké to bylo? Co jsi tam dělal?“, měla být: „No tak jsme vyrazili, došli jsme tam a pak jsme se vrátili, bylo to fajn.“ Vlastně by to mělo být hrozně nudné. Jestliže se na takové expedici stane něco jako dobrodružství, o kterém pak člověk říká historky v hospodě a je za hrdinu, tak to znamená, že tam někdo něco pekelně zvoral anebo přišla osudová rána. To se taky někdy může stát. Když jsme byli ve Venezuele, tak si tam kamarád nešťastnou náhodou vypíchl oko, když jsme v džungli hledali výstupovou cestu na stolovou horu. Museli jsme se vracet, dostat se nějak k doktorům. To je nešťastná náhoda, která se někdy bohužel přihodí.

Zajímá mě, jak se ty osobně vyrovnáváš s obavami, s nebezpečím, případně i se strachem? Máš nějaké rituály nebo způsoby, jak to zvládnout?

Můj strach, abych to neabsolutizoval, je z neznámého a z pocitu, že neobstojím. S tím se dá pracovat tak, že dopředu poznám, co nejvíc to jde, a že se co nejlépe připravím, abych zvyšoval šanci na to, že hodně aspektů rizika budu znát předem, a že obstojím. Konkrétně: chci vyrazit na nějakou polární cestu — třeba jsme jeli pod stan s Vaškem Sůrou na Pól chladu, nejchladnější obydlené místo na planetě, naměřili tam -73 °C. Očekávali jsme, že budeme mít kolem -50 °C teploty, tak na to se člověk připraví. Jasně, má obavy, to se dá zmrznout docela snadno (smích). Je potřeba, aby člověk neudělal nějakou chybu, aby něco nepokazil, nespadl do vody a podobně. Dá se s tím pracovat tak, že si o tom místě co nejvíce zjistím. Mám nějaké polární zkušenosti, o které se mohu opřít, jedu tam patřičně připraven, mám natrénováno, mám fyzickou kondici v pořádku, mám s sebou dobrou výbavu. Hrana rizika tam ale je a já jí tímhle minimalizuji. Člověk tomu riziku nějakým způsobem čelí. Souvisí to podle mě s tím, co jsem říkal na začátku, že jsem se v jistou dobu díky tomu, že mi zemřel táta, snáz srovnal s tím, že život člověk nemůže mít pevně v rukou. Není v tom skrytý strach, naopak v tom je skrytá svoboda, když člověk připustí svoji smrt. Mám jednu přednášku, kde se někdy dostaneme k tomu, že někomu řeknu: „Víte, vy zemřete“. Teď v tom sále je najednou takové zaražené, vlastně doslova hrobové ticho, tak dodám: „Počkejte, zemřete úplně všichni, kdo tady jste. Zemřu i já. A teď poslouchejte. Zemřou i Vaše děti. I moje děti zemřou.“ Teď v tom sále je to hluboké ticho a tak se zeptám: „Vám to nikdo neřekl?“ a lidi se najednou rozesmějí, jak jim to dojde. Pro některé z těchto lidí, to je poprvé v životě, kdy jsou přinuceni připustit si smrt jako fenomén života. To vím, protože pak za mnou chodí po přednášce. Pro mě byla důležitá debata s Reinholdem Messnerem, když jsme natáčeli u něj na hradě Juval. Říkal: „Zrození a Smrt. To jsou dva klíčové body života a člověk oba dva musí přijmout. Jestliže připustím, že zemřu, pak jsem schopen posoudit důležitost svého času dnes, zítra, za měsíc, za rok. A když budu hrát hru na to, že jsem nesmrtelný, jsem schopný dělat spoustu pitomostí, špatných rozhodnutí, chyb. Ztrácet, plýtvat čas. Smrt vlastně musí být motivem určitých kroků mého života. Ne ve smyslu, abych spěchal, ale abych rozlišil závažnost, smysl.“ Toto všechno podle mě člověku dává svobodu, aby toho strachu bylo méně. Abych si řekl: „Ok, zemřu. Zemřu dříve nebo později, ale určitě zemřu. A chci tady být kvůli svým dětem, kvůli svým blízkým. Můj úkol není nebát se, nebo bát se, můj úkol je dát nějaký smysl tomu co dělám. Jestliže kvůli smysluplné věci je třeba překonat nějaký strach, tak to má dobrý důvod.“ Jestliže bych měl překonávat strach jenom proto, abych se pak mohl vychloubat v té hospodě, tak pak jsem hlupák.

Takže jestli to chápu správně, tak bys všem doporučil, aby se pokusili setkat s vlastní smrtelností?

Určitě. To si myslím, že je úplně jednoznačné. Normálně si v duchu popovídat se svojí smrtí. Říct si: „Tak jo, já zemřu. Kdy asi? Proč? Co asi nestihnu? Co je pro mě důležité, abych stihl?“ O tom jsou knížky, třeba paní Šiklová, socioložka, napsala úžasnou knihu o smrti a o umírání. Jsou tady tibetské knihy o umírání. Nenutím nikoho, aby to četl, ale myslím, že alespoň trošičku si to pustit do hlavy je potřeba. Lidé, když umírají, tak prý nejvíc litují toho, že se nestihli usmířit, nebo si s některými lidmi popovídat. Když vidím kolem sebe některé mé kamarády, jak jsou léta opravdu s někým rozhádaní, tak říkám: „Kdy se chcete udobřit?“, „No až to pochopí a přijde za mnou!“ Tak si představ, že budeš ležet na smrtelné posteli a ten člověk nepřijde, co pak? Co když si řekneš „Ale já mu chci odpustit, chci mu říct, že jsme si nerozuměli.“ A najednou na to nebude čas… Ale to už jsem zabředl hodně daleko. To beru jako moc velké kecání do života. Prostě za sebe se snažím v sobě moc nepouštět ke slovu hrdopycha, který by se urážel a hromadil různé typy vzteků a zlob s jinými lidmi.

Ty se mimo jiné snažíš Čechům zprostředkovat názory významných světových osobností, jako je právě Messner, astronaut Cernan, jeden z mužů, který stál na Měsíci, nebo světoznámá bioložka Jane Goodall. Co osobně tě tyto rozhovory učí?

Toho je obrovská spousta. Úplně první věc je, že každý člověk, který pro něco hoří, je úplně normální. Je obyčejný v lásce k té činnosti — a to je vlastně i moje cesta k těm lidem. Pokud mě ten člověk opravdu zajímá, tak se dříve nebo později potkáme, protože i jeho zajímá někdo, kdo ho sleduje. To není jenom: „Dobrý den paní Goodall, co byl váš nejkrásnější zážitek z pralesa?“ Ale když třeba znám i její výzkumy s hyenami, ne jenom její šimpanzí projekty, když mě zajímá, jaké podobnosti v tom jsou z hlediska ženství a mateřství, což je jedno z témat, kterým se ona věnovala a spousta lidí to neví. Pak se spolu máme o čem bavit. V tu chvíli máme společné téma. Pak mi to samozřejmě dává obrovský podíl na rozhledu, na pohledu na svět, který tito lidé mají, když někam dojdou, když na něco přijdou. To se netýká jen cizinců, to má i spousta Čechů. Mají jistou moudrost, jistou posedlost nějakým tématem a díky němu o tom ví hodně. Pak jsou schopni říkat věci, jaké spousta lidí neumí, rozpoznat, co nám ostatním uniká.

Já to beru svým způsobem jako veřejné angažování, snažíš se společnost něco naučit. Je to tak?

Ano, asi je. Založil jsem i Youtube kanál. Říkám, že je to Youtube kanál pro dospělé (smích). Není to samozřejmě erotika. Jsou to podle mě klíčové rozhovory, úžasné debaty s úžasnými lidmi. Možná to je tím, že jsem jako první školu vystudoval pedagogiku. Jsem učitelskej, nemůžu si pomoci. Mám v sobě angažovanost. Mám pocit, že když něco dělám, tak by to mělo mít hodnotu nejenom pro mě.

Mimo ty velké a známé světové osobnosti jsi měl možnost se potkat se spoustou lidí, ve všech možných zemích světa. Mě by zajímalo, jaké vlastnosti některých národů, komunit nebo i těch jednotlivých lidí tě inspirují?

Snažím se ve všech ohledech bránit tomu, abych říkal, že nějaké národy mají nějaké rysy. Jsem přesvědčený, že množství hlupáků a gaunerů se moc nemění se zeměpisnou šířkou a délkou. Stejné množství gaunerů žije v Čechách jako v Německu, v Africe, v Číně. A tak i stejné množství idiotů. Spíš jde o to, kam nás ty životní zkušenosti směřují. Jak ve svém věku snad už i zraji, mám pocit, že jsou určité rysy, kterým utéct nejde a které se v těch národech projevují. Připadá mi, že my Češi, jsme brblalové a to mě vede k tomu, abych právě nebrbral, abych se koukal na ty věci, které jsou spíš dobré, a bral energii z toho dobrého a ne z toho špatného. Líbí se mi Skandinávie, kde mi přijde, že mají pro mě sympaticky zdravé sebevědomí. Skandinávec umí normálně říct: „Tohle chci, tohle nechci.“ Moc se mi líbí Inuité. Mají krásné pravidlo, že každý může o cokoli požádat a každý může cokoli odmítnout. Úplně odpadá takové to „A neměli jsme mu něco nabídnout? A není blbý to odmítnout?“ Ne. On normálně řekne: „Já chci tvůj šátek. Dal bys mi ten šátek?“ A ty řekneš: „Ne, nedal, mám ho rád.“ „Tak ok, v pohodě.“ Anebo řekneš: „Ano, vlastně budu rád, když ho budeš mít.“ A on: „Super. A chceš teď něco ode mě?“ Jsou v tomhle úplně otevření. Mají to jasně ložené. To je osvobozující.

Kromě toho brblání, jak si stojíme my Češi?

Kdysi jsem napsal v jednom článku příměr, který občas používám a opakuji. My Češi jsme jako krásná holka, která nikdy nešla k muzice. Pořád má pocit, že pěkná není a pořád má pocit, že všichni kolem jsou určitě hezčí a lepší. Ve vztahu k českému národu jsem hrdý, jsem rád, že jsme Češi. Myslím si, že máme spoustu úžasných vlastností. Máme ale taky pocit, že tyhle vlastnosti jsou všem lidem společné, a ještě navíc mají ostatní tisíc lepších rysů, takže my jsme vlastně úplně blbí. Sebemrskáme se. Když vezmu, já nevím, zabití Reinharda Heidricha, které mě dává určitou hrdost na náš národ — tak vlastně ti muži, když seskočili z letadla u Nehvizd, byli jinde, než měli být. Už při dopadu se jeden z nich zranil. Od začátku měli problémy, a aby se jim povedlo dotáhnout to do konce, tak nebyla zapotřebí jen ta parta parašutistů, ale spousty právě těch obyčejných lidí, kteří to nebonzli, kteří jim pomohli, anebo to jenom věděli a neudali. Věděli, že jenom za to, že to ví, by je okupanti zabili, a přesto dokázali být potichu a dokázali jim tu cestu za naplněním úkolu umožnit. My jsme byli jediný obsazený národ, který zabil svého tyrana. A tím pak do budoucna dokáže, že tady jsme nebyli ponížení a spokojení pod Německem, ale že patříme k Vítězným mocnostem, k těm, kteří proti Německu bojovali. Aby se všechno toto povedlo, tak to nebyla jen ta parta parašutistů, byť je obdivuji a jsem na ně hrdý. Takových příběhů je mnohem více. A jenom my, jak k té pomyslné muzice nejdeme, tak jsme mnohdy mentálně v tom našem českém světě, k sobě víc kritičtí, než bychom měli být.

Jak jsme na tom s tou odvahou? Dá se říct, že jsme odvážný národ, nebo jsme národ, který má odvážné jedince?

Mám pocit, že se společnost opravdu rozděluje. Nejenom u nás, ale i po světě. Vznikají tábory, které se izolují a o těch druhých říkají, jak se ve Vinnetouovi říkalo o Apačích, že mají zelené zuby a křivé nohy. Navzájem se pomlouvají, navzájem jsou strašně zklamaní z existence toho jiného tábora, ať už to je na politické, nebo nějaké zájmové úrovni. Na politice je to asi vidět nejvíce. Ty tábory na sebe koukají přes prsty a nadávají si. Je škoda, že se to děje, protože svět se odehrává i na mnoha jiných úrovních. Kdyby ti lidé, kteří spolu jezdí na kole, co se spolu potkají na zájezdech, co se spolu kamarádí na Facebooku, věděli, kolik věcí je rozděluje, tak by se spolu možná úplně zbytečně kamarádit přestali. Je to tím pádem o tom, soustředit se na to správné. Mířím k tomu, že spousta lidí říká, že v českém národě je sedmdesát procent idiotů, s těmi to tady musíme nějak přežít. Mezi ty idioty ale nikdo sám sebe pochopitelně neřadí! Takže ta úvaha pokračuje: A my, těch chytrých třicet procent, to tady musíme řídit. Myslím, že Gaussova křivka je úplně stejná v úplně celé populaci Homo sapiens sapiens po celé zeměkouli. Je to právě o tom nepovyšovat se, neponižovat se, říct si: „No tak to máme nadělení, no. Musíme si s tím spolu poradit. Musíme se domluvit. Musíme spolu fungovat.“ Když se kouknu kolem, není to tak, že jsme nejchytřejší. Je to tak, že jsme úplně všichni úplně stejně blbí. Američané, Němci, Britové, Rusové, Číňané, Češi. Máme to opravdu velmi podobně. Jedno polárnické pravidlo říká: „Polárník nemá nikdy problém, ať se stane cokoliv, musí se s tím popasovat nebo zemře.“ Jinak to není. Kdybychom to zavedli i do normálního života, tak je to snadné. Přes tu mojí složitou filipiku se konečně dostávám k tomu, jestli si myslím, že jsme národ, který má odvážné jedince a jinak je spíš vyplašený. Pan Jiří Hanzelka napsal po revoluci krásnou knížku, která se jmenuje O toleranci, ve které je několik esejí a jedna z těch esejí se zabývá i českou duší, českým národem. Tam říká, že my Češi jsme jako tráva ve větru. Když přijde vítr, všichni poleháme, a až je hezky, tak se zase všichni postavíme a napřímíme. Nebo to cimrmanovské: „Můžeš se ohnout a podlézt, ale potom se musíš zase narovnat.“ Nedokážu posoudit, nakolik se v tom odráží historická nezbytnost. Kdyby si hrál malý národ na hrdiny, tak už dávno nebude existovat, a nakolik je v tom nějaké prospěchářství. Ale vždycky to období, kdy si o sobě jako o Čechovi myslím, že jsme ustrašení, velmi rychle vystřídá nějaké období, kdy si řeknu, že to tak není. Devětaosmdesátý rok jsem zažil, pamatuji ho, bylo mi šestnáct, sedmnáct let a bylo to úžasné, jak se lidé spojili, jak zacítili, že se teď už něco musí stát a jak se všechno dalo do pohybu. To se jeví teď s odstupem třiceti let, že to bylo snadné, ale tehdy to chtělo velkou odvahu spousty lidí. Myslím si, že těch příběhů, kdy se objeví velké množství malých odvah, které z nebe nespadnou, těch příběhů máme v rodokmenu svého češství dost. Každý z těch lidí ji musel v sobě najít. Každý ji máme, pokud budeme hledat.

V jedné větě, co bys poradil lidem, aby v sobě tu odvahu našli?

Připustit si vlastní smrtelnost a vzdát se pocitu, že jsme schopni svůj život kontrolovat. Podle mě to dá člověku obrovskou svobodu, tyhle dvě věci. A ta svoboda s sebou právě nese, že je méně toho strachu.

foto: David Růžička

Petr Horký je režisér-dokumentarista, polárník a spisovatel. Moderoval řadu televizních a rozhlasových pořadů, má za sebou stovky živých vysílání. Jako režisér se prosadil zejména v oblasti cestopisných dokumentů. Celovečerní film Století Miroslava Zikmunda, který režíroval a produkoval byl nominovaný na Českého lva. Mezi jeho expedice patří výprava na severní pól, kterou uskutečnil společně s polárníkem Miroslavem Jakešem v roce 2008 — pólu dosáhli dne 12. dubna 2008. Dále pak přechod Grónska od východu na západ (v roce 2010 spolu s britskou expedicí). Objevil potopené lodě na Maledivách, které jsou dnes už zapsané v mapách. Natáčel velkého bílého i tygří žraloky bez ochranných klecí. Byl oceněný na Czech Press Photo, je držitelem Ceny E. E. Kische, Ceny Miroslava Ivanova, byl oceněn Stříbrnou plaketou Masarykovy Univerzity a další.

Rozhovor vedl Jiří Pasz, editovala Markéta Křížová.