„Nezvládám alkohol“ se v Česku přiznává těžko. Pomoci není dostatek, říká Michaela Duffková

Zápisník alkoholičky a Zápisník abstinentky jsou dnes už společenským fenoménem. Jejich autorka Michaela Duffková projevila nebývalou odvahu, když se o svém životním boji se závislostí rozhodla mluvit veřejně. Rizikové pití se v Česku týká odhadem milionu a půl lidí, závislých je mezi 300 až 500 tisíci. V důsledku konzumace alkoholu u nás umírá téměř sedm tisíc osob ročně. Co s tím? Nebát se nepít!

Veškeré epizody pořadu NEBÁT SE můžete poslouchat jako podcasty — Skautský institut najdete na vaší oblíbené podcastové aplikaci.

Máme v Česku s alkoholem problém? A máme problém si to přiznat?

Problém máme určitě. Čísla to jednoznačně říkají a to jsou ještě dost nepřesná, protože do statistik o počtech závislých se dostávají jenom ti, kteří vyhledají nějakou péči. Většina ale péči nevyhledá, a skutečná čísla se proto jen odhadují. Takže se bavíme o jiném měřítku, třeba o dvou nebo třech stech tisících. To, že umírá sedm tisíc lidí ročně, to je jasná statistika. Problém máme zcela jistě.

Jsou ty statistiky strašidelné? Jedná se o výrazné varování, nebo přímo o krizi?

Krize teprve přijde. V tuto chvíli bych neřekla, že prožíváme krizi. Ale s dopady covidu a současné nestability nás krize čeká třeba za rok, za dva. Adiktologických služeb je už teď nedostatek. Extrémní nedostatek míst, kde lidé mohou pomoc vyhledat, ale teprve pocítíme.

Ale přijde a čeká nás jistojistě?

Osobně si to myslím, ale odborník nejsem. To je otázka na ně. Je to jenom můj pohled. Ze své zkušenosti si však myslím, že to nejhorší nás teprve čeká.

Proč máme podle tebe v Česku problém s alkoholem, alkoholismem a závislostmi?

Je to dané historickým kontextem. Pití je úplně normální, společensky přijatelné. Vlastně jsi divný, když nepiješ, ne, když piješ.

Mění se přístup k alkoholu, třeba u mladé generace?

Pocit, že se situace začíná měnit, jsem měla, než propuknul Covid. Lidé víc inklinovali ke zdravému životnímu stylu, začalo se mluvit o tom, že alkohol k němu rozhodně nepatří. Covid to všechno smetl a jsme zase o pět, šest let zpátky.

Proč mají Češi problém si to přiznat? Většina lidí si podle mě myslí, že když pije jako ostatní, tak je to v pohodě.

Je to právě tou společenskou přijatelností. Hůř se přiznává, že už nejsi ve společensky přijatelné hranici, ale za ní. Že to nezvládáš. Je těžké vyjít ven a říct „Já jsem to nezvládl. Tohle už není společensky přijatelné, tohle už mi ničí život.“ Říct to sám sobě, natož svému okolí, chce obrovskou dávku odvahy.

Kde může člověk najít tu odvahu přiznat si, že už má s alkoholem problém? A jak to vlastně pozná?

Poznáš to často z narážek okolí, ale po nějaké době to začneš cítit i sám. Prvně ti okolí nebo nejbližší rodina říkají, že už je to asi moc. Pak to začneš vnímat vnitřně i ty, ale to ještě neznamená, že se sebereš a půjdeš si říct o pomoc. Přiznat si to je první nitka, které se můžeš chytnout. Ale pak má člověk ještě dlouho období „zvládnu to sám, nepotřebuju pomoct, nějak se s tím poperu.“ Ideální je tu odvahu najít sám v sobě, on ti ji nikdo nedá. Buď si chceš zachránit život, nebo, jako to bylo u mě, tě úplně paralyzuje strach z toho, co by mohlo být. A prostě odvahu sebereš a jdeš. Je těžké brát odněkud jinud, rozhodnutí nakonec stejně musí vzejít od tebe samotného.

U léčby závislostí se říká, že rozhodnutí musí začít u člověka samotného, že to nesmíš dělat pro někoho jiného — pro rodinu, pro manžela, pro děti. Je to tak?

Z mého pohledu určitě. Říká se to. Bylo by ideální, kdyby to tak bylo. Často jsou ale lidé dotlačení do léčby rodinou, zaměstnavatelem nebo zdravotními problémy. Někdy až v léčbě dojdou k tomu, že ten problém opravdu mají. A jsou pak rádi, že v léčbě jsou, aby to řešili. Samozřejmě ideální je, když to rozhodnutí vzejde od tebe, protože v tu chvíli máš největší motivaci s tím opravdu něco dělat.

Pojďme se více do hloubky podívat na roli strachu a odvahy v procesu pití. Je možné, že v tom, že Češi hodně pijí, hraje roli i strach? Nejsme tak sebevědomý národ a zapíjíme to? Chceme být odvážnější třeba při seznamování a proto potřebujeme přepíjet nejistotu?

Strach hraje velkou roli. Všeobecně víme, jak alkohol funguje. Odbourává zábrany, dodává odvahu. Hranice, které máme, se s alkoholem bourají. Jak říkáš, nejsme úplně sebevědomý národ. Máme hodně nejistoty a strachu ze selhání nebo z toho, co bude. Jestli budu dostatečně dobrý nebo dobrá, jestli pro ženskou, se kterou si chci dát panáka na baru, jsem dost dobrý. Tak si ho dám před tím, abych si kuráž dodal. To u nás hraje velkou roli.

Ale je to jenom iluze odvahy.

Jasně, že je to jenom iluze. Je to pseudoodvaha, s odvahou jako takovou to nemá nic společného.

foto: David Růžička

A pak je tu strach ze společnosti, která je zvyklá pít. Bojí se lidé přestávat pít ze strachu, že to není normální, že mě budou lidé odsuzovat?

To vidím u hodně klientů. Mají ve své společenské bublině velký strach říct, že už nepijí. Hledají si výmluvy a mají strach z toho, jak to okolí přijme. I to hraje svoji roli. Celý proces závislosti, ať už se bavíme o pití, o začátku nebo o konci léčby, provází strach. Strach z toho, kam pití směřuje, v léčbě strach z toho, jak bude probíhat. Případně strach ze selhání po skončení léčby a strach z návratu zpátky do společnosti. Podle mě je právě nejabsurdnější strach z toho, že se vracím do společnosti, a nevím, jak přijme to, že nepiju.

Zdá se, že pokud jde o závislosti, strach a odvaha hrají důležitou roli.

Strach je dost silný spouštěč. Je třeba přijít na to, z čeho ten strach je, a pracovat s tím.

Liší se nějak alkoholismus žen a mužů?

Mezery se už dost stírají, ale určitým způsobem se pořád lišíme. Minimálně tím, že konstituce mužů a žen je samozřejmě jiná. Ženy daleko rychleji propadnou do závislosti, protože náš organismus je jiný, u mužů to trvá déle. Muži dost často pijí do určitého okamžiku víc veřejně, pak pijí taky skrytě. Ženy pijí skrytě daleko dřív. Zpravidla to dělají doma, aby nebyly na očích a mohly se dál snažit fungovat. Funkční alkoholičky jsou fenomén dnešní doby. Jsou to ženy, které jedou na sto deset procent. A přitom se každý večer, ostře řečeno, úplně zboří. A ráno zase fungují. Řekli bychom si, že to vlastně není problém, ale on je to sakra problém. Takhle ty ženské vydrží rok, dva. Pak jsou na pokraji smrti, protože v tomhle tempu se nedá fungovat.

Liší se motivace mužů a žen najít odvahu něco s alkoholismem dělat a začít se léčit?

Pokud motivace vychází přímo z nich, tak by se moc lišit neměla. Ať muži, nebo ženy to dělají proto, že se chtějí vrátit do života a normálně v něm fungovat. Nechtějí, aby alkohol byl jeho součástí. Pokud je motivace hnaná vnějším prostředím, u žen to budou primárně děti. Budou chtít zachránit rodinu i společenský status. Mužům jde víc o to zachránit si práci nebo nepřijít o manželku. Rodina bude hrát taky roli, ale u žen to bude samozřejmě daleko víc.

Musí často lidé padnout až na dno? Bývá jím okamžik rozhodnutí vstoupit do léčby nebo se sebou něco dělat?

Bývá, ale ne vždycky. Vždycky jsem ráda, když klient přichází ve chvíli, kdy na dně ještě není. Na druhou stranu to dno máme každý někde jinde. Pro mě to byl strach o život a o dítě. Můj pohled na sebe samou pro mě byl dno. Pro někoho to může být ztráta zaměstnání nebo rodiny. Někdo to nechá dojít ještě dál. Takže říct, kde je dno, je hrozně těžké. Ale odrazit se od něj může být velmi prospěšné, protože ti to říká, kam už se nikdy nechceš dostat.

Nestačí někdy jenom pohled na něj?

Jasně. Nemusíš spadnout. U klientů to bývají nějaké excesy. Třeba řídí pod vlivem alkoholu nebo dojde k něčemu v práci nebo v rodině. U žen to bývá třeba ztráta kontroly nad dětmi. Nemusí jít o nic, co by mělo fatální následky. Jde o to, že k té situaci vůbec dojde. Může to být takový velký vykřičník, který říká, že se dno blíží. To může úplně stačit jako motivace k tomu jít do léčby.

Na svém webu máš motto „Ne každý, kdo bloudí, je ztracen“. Co to přesně znamená?

Pro mě to znamená, že ať je situace jakákoliv, tak když se chce, dá se najít cesta ven. Každý si v životě projde obdobím, kdy neví, kudy kam. To ale neznamená, že se v tom musíš motat. Buď si můžeš říct o pomoc, nebo se zastavit a říct si, že si chceš dát nějaký prostor a pak se rozhodneš. To ale o závislosti úplně neplatí, závislost je specifická. Ve chvíli, kdy bloudíš, tak už je nejvyšší čas říct si o pomoc. Aby to nedošlo do toho, že člověk bude ztracený. Ač já jsem velký optimista a myslím si, že ztracený není v podstatě nikdo, v tomto případě platí, že čím dřív si necháš pomoci, tím větší pravděpodobnost je, že se z toho začarovaného kruhu dostaneš.

Jeden z největších strachů, které se týkají alkoholismu, je mluvit o něm s blízkými nebo v tvém případě i veřejně. Rozhodla ses sdílet i velmi intimní věci. Jak najít odvahu k tomuhle kroku?

Nebylo to tak, že bych si řekla „Tak já začnu psát blog a pak s tím půjdu na veřejnost.“ Byl to proces. Všeobecně si myslím, že je potřeba vědět, že vyjití na veřejnost s sebou nese i nějaké negativní věci. A pokud se na ně necítím, rozhodně bych to nedělala. Hejtů na internetu je miliarda, internetová šikana se řeší furt. To se mi samozřejmě nevyhnulo. Je potřeba počítat s tím, že jít s něčím na veřejnost neznamená jenom kladné ohlasy, ale i ty záporné, které můžou zabolet. Pokud bych na to nebyla připravená, nebylo by dobré s tím na veřejnost chodit. Ale pro mě osvěta a sdílení byly v tu chvíli tak důležité, že jsem vnímala, že mě pár hejtů nesrazí. Lidí, kterým to pomáhá, je tolik, že se tím nenechám odradit.

Co ti lidé posílají za hejty?

Třeba na začátku to byly úplně absurdní věci, jako ať místo kecání o závislosti platím daně. Byla jsem v tu dobu zaměstnaná a daně samozřejmě platím celý život, přišlo mi to až usměvné. Pak třeba, že nemám co kecat, když je mi třicet a vůbec nevím, co je to závislost. To si říkáš „On se mnou byl na tom detoxu nebo žil s mou rodinou, když jsem pila?“ Víš, že je to nesmysl, ale je to hnusné. Byly tam i nepříjemné výhrůžky, ale to patří k tomu.

Jít s kůží na trh… Zažila jsi po tom, co jsi začala mluvit veřejně a stala ses tak trochu známou osobností, nějaké formy stigmatizace? Máš pocit, že se ti nálepka alkoholičky nevyplatila?

Stalo se mi to jednou na začátku, třeba čtyři roky zpátky. To jsem ještě tolik veřejně nemluvila. Ucházela jsem se o jednu práci. Odmítli mě z důvodu, že jsem léčená alkoholička. Věděli to, protože někdo z nich se mnou četl nějaký rozhovor. To byla práce, kde figuroval i alkohol, šlo o provozní cateringové firmy. Přitom ale moje práce měla být vyloženě řízení, neměla to být primárně práce s alkoholem. To byla jedna stigmatizace, kterou jsem zažila, ale jinak ne. Musím říct, že mám v tomto zkušenosti dobré.

Takže nelituješ?

Nikdy jsem toho nelitovala.

A naopak na pozitivní straně, pomohlo to někomu?

Pomohlo to stovkám lidí, dneska možná i tisícům. Přečíst si o tom třeba na blogu, přečíst si knížku a nebo přijít do Alkosu (pozn. centrum pro léčbu závislostí založené Michaelou Duffkovou). Reálná pomoc tam je. A jsem si jistá, že můj příběh pro někoho jiného funguje jako motivace.

Ve tvém příběhu hraje velkou roli odpuštění a usmíření. Je jednoduché říct „omlouvám se“, ale to většinou nestačí. Jak se to tedy dělá?

Abych byla úplně upřímná, myslela jsem si, že jsem si spousta věcí já sama dokázala odpustit. Věci, co se děly ještě než jsem začala pít, v době začátku pití nebo když jsem prosila o pomoc, kterou jsem nedostala. Pak jsem zjistila, že některé věci prostě odpustit nedokážu. A stejně nějaké věci nebyly a nikdy nebudou odpuštěny mně. Jsou věci, které odpustit jdou a věci, které odpustit neumíme. Ale třeba co týče mé rodiny, mamky a bráchy, tak tam to šlo. My jsme na sebe hodně naladění. I kdybych neřekla to „omlouvám se“, tak všechny moje činy říkaly víc, než tisíc slov. Přístup k nim, moje jednání s nimi…

Může být důležité i nějaké pokání? To, že odpuštění od blízkých nemůže být úplně zadarmo?

Já si myslím, že ne. Jedna věc je omluvit se, ale člověk si zase nemůže věčně sypat popel na hlavu. To nejde. Je to období, kterému se člověk postavil. Do závislosti může spadnout fakt každý a i když mi někdo bude tvrdit, že ne, tak je to prostě lež. Do toho spadneš, ani nevíš jak. A zase sypat si celý život popel na hlavu nebo líbat někomu ruce za to, že to období s tebou vydržel, to ve zdravém vztahu nejde.

Souvisí podle tebe trauma a závislosti?

Úzce. Snad se nemusíme bavit jen o traumatech jako autonehody nebo znásilnění. Ale možná taky drobná traumatíčka, která se nabalují už od dětství můžou mít a mají úzkou souvislost se závislostmi.

Nedostatek sebevědomí, neustálé zkoušení a strach ze selhání, to je možná neviditelná traumatizace, která probíhá celou společností. Nejsme vychováváni k asertivitě a k plné sebehodnotě.

To s tebou úplně souhlasím.

Na závěr se ještě podívejme více do hloubky na strach a odvahu, máš sama nějaké definice? Co pro tebe znamenají?

Pro mě je odvaha jakékoli vystoupení z vlastní komfortní zóny. Protože vystoupení ze svého pohodlíčka, ze zažité rutiny, chce vždycky odvahu. Je úplně jedno, jestli je to odvaha oslovit ženu, aby s tebou šla na kávu, anebo odvaha splnit si nějaký sen. Třeba prodat všechny nemovitosti a odjet pryč. To je pro mě definice odvahy. A strachu? Někdo ti řekne, že strach je zdravá součást života. To tak vůbec nevnímám. Myslím si, že strach je paralyzující a někdy je strašně těžké mu čelit. Každý si hledá berličky, jak strach potlačit a nemuset mu čelit. Velká odvaha je čelit jakémukoli strachu.

Dá se mimochodem odvaze naučit? Je to i tvůj životní příběh?

Určitě jo. Zdravé odvaze se dá naučit, ale taky je to proces.

A jak ses odvaze učila ?

Vírou v to, že je správně právě to, co chci dělat. Pak jsem ty kroky jsem postupně uskutečňovala. A pády, které to provázely, jsem nebrala jako prohru, ale jako další výzvu. Další potřebnou součást toho procesu a procesu učení se odvahy.

foto. David Růžička

Michaela Duffková (*1992) je blogerka, spisovatelka a majitelka centra Alkos, jež pomáhá závislým na alkoholu. Je držitelkou ceny Magnesia Litera. Vydala knihy Zápisník Alkoholičky a Zápisník Abstinentky. Veřejně otevírá tabu ženského alkoholismu a vypráví o svém boji se závislostí.

Rozhovor vedl a editoval Jiří Pasz.