Česko jako nový domov pro ukrajinské skauty: zkušenosti ze stoleté skautské historie

Československý skauting už má za sebou zkušenosti s přijetím skautů přicházejících z Ukrajiny. Poprvé se tak dělo ve dvacátých letech minulého století, posléze i v dalších letech.

„Je to ryze rytířský a čistě skautský dobrý čin!“ Tato slova pronesl jeden z představitelů ukrajinského exilového skautingu L. Podilský v roce 1928 na Valném sjezdu Svazu skautů RČS, který rozhodl o jejich přijetí mezi československé skauty.

Vraťme se ještě o několik let zpět. Ukrajinský a český skauting mají společný rok svého vzniku: 1911. Ale zatímco my jsme se během pár let přenesli do svobody, tak Ukrajina se rozpadla do více částí, z nichž jen malá, Podkarpatská Rus, se připojila k Československu (viz Skautský svět únor 2021). Před bolševickou okupací poté muselo prchnout mnoho obyvatel, z nichž někteří našli svůj nový domov u nás. A mezi nimi i Plastuni (hraničáři či zvědové), jak se ukrajinští skauti nazývali. Už v létě 1920 vznikl první oddíl, z něhož se ustanovil III. OS zvaný „Třizuba“.

UKRAJINSKÉ GYMNÁZIUM

Velký impuls pro rozvoj exilového skautingu je spojen se vznikem ukrajinského gymnázia v Praze v roce 1925, následně přestěhovaného do Řevnic. To navázalo na Školu ukrajinských plastunů působící na území Polska a jak název napovídá, byla spojena se skautskou výchovou. Propojenost se přenesla i do Čech a tak hned v roce 1926 je v Řevnicích registrován jak chlapecký, tak dívčí oddíl. Zapojují se do her a závodů pražských skautů a prvotní výcvik nacházejí na táborech X. a XII. oddílu. Kromě klasické činnosti se hodně věnují sportu a účastní se i národních podniků.

Zároveň se nejen oni stávají členy Svazu skautů RČS a jsou v něm nadšeně vítáni: „Vřelý přátelský stisk ruky stačil a zpečetil úmluvu s bratry a sestrami ukrajinskými, když se připojili několika svými oddíly pražskými a poděbradský mi k našemu Svazu. Vřelé cítění skautské, přesvědčení, že skauting jest ono unum necessarium, jehož dnešní mládeži nejvíce je třeba, společné cesty, tužby a cíle dokázaly více než dlouhé úmluvy a s radostí vítali jsme novou slovanskou větev ve svých řadách.“

Ve 30. letech jak v Řevnicích tak i jinde zesiluje vliv nacionalisticky orientovaných Ukrajinců, kteří požadují vystoupení ze Svazu, k čemuž u části skautů následně došlo.

DALŠÍ UKRAJINSKÉ ORGANIZACE

Kromě gymnaziálních oddílů působily v Čechách ještě oddíly další, o kterých bohužel nemáme podrobnější údaje. Mimo ty zapojené do Svojsíkova Svazu to byl samostatný spolek Svaz ukrajinských skautů emigrantů a jiní. Vycházeli zde i ukrajinské skautské časopisy a knihy, mezi jejichž vydavateli byl velmi aktivní A. Kozycki, autor knih o táboření či organizaci a člen 100. klubu OS Praha.

MARIQUITA (1911–2000)

Nejznámějším ukrajinským exilovým skautem je bezesporu Myroslav Hryhorijiv zvaný Mariquita. Velmi nadaný kreslíř utekl s rodiči před bolševiky do Čech, kde studoval i skautoval na ukrajinském gymnáziu a později navštěvoval uměleckou školu. Začal spolupracovat s časopisem Skaut-Junák a stal se jeho dvorním ilustrátorem. Nakreslil stovky černobílých kreseb jako ilustrace k článkům, reportážím, hrám či metodickým návodům.

Účastnil se jamboree v Holandsku, maloval propagační obrázky Svazu, skautské legitimace či velkoformátové noviny u příležitosti velkého setkání v Praze. Ilustroval i knihy se skautskou tématikou, např. Braťky Nováka či Jaroslava Foglara. Kromě toho vytvářel kresby pro exilové časopisy a publikace. Jeho pohlednice ukrajinských skautů tábořících na Podkarpatské Rusi (viz úvodní obrázek) byla policejním ředitelstvím vyhodnocena jako závadná.

Za 2. světové války byl zatčen gestapem za odbojovou činnost, podařilo se mu uprchnout a skrývat se. Po druhém zatčení skončil v Německu. Z obav před NKVD se po skončení války vydal s rodinou do americké zóny, v uprchlickém táboře organizoval skautskou činnost. Nakonec zakotvil ve Spojených státech, kde pracoval mmj. jako redaktor Hlasu Ameriky, ilustroval články v deníku The Washington Post a zároveň vedl skautský oddíl.

K propojení českého a ukrajinského skautingu přispěla doba i silný slovanský náboj první republiky. Věřme, že tento duch je zde stále přítomen a současná uprchlická vlna bude další z příležitostí jak pomoci světu i obohatit náš skauting.

MYCHAJLO SOROK,

rádce oddílu ukrajinských skautů se narodil v roce 1911 v obci Košljaky v Haliči. Studium na řevnickém gymnáziu úspěšně ukončil v roce 1932 a posléze nastoupil na pražské Vysoké učení technické, kde vystudoval architekturu. Roku 1938 odjel do Haliče, kde byl brzy zatčen za svou politickou činnost v řadách OUN. Krátce po propuštění byl v roce 1940 zadržen znovu, tentokrát již sovětskou NKVD, a odsouzen na osm let vězení. Po odpykání trestu byl roku 1949 odeslán na Sibiř do Krasnojarska. Jelikož se tu podílel na vzniku ilegální ukrajinské organizace, byl v roce 1952 zatčen již potřetí a odsouzen k trestu smrti, který byl později zmírněn na 25 let vězení. V roce 1971 Soroka zemřel v sovětském lágru v Mordovije.

Ondřej Havel: Ukrajinské gymnázium v Praze a okolí v letech 1925–1945

ROMAN ŠANTORA — BOBO, SKAUTSKÝ ARCHIV