Při pomáhání je důležité se naučit říkat ne. Buďte připravení na radost i zklamání.
Je pomoc ostatním největší dar? Co dává nebo bere člověku, který pomáhá? A jak při pomoci postupně nevyhořet? Zuzana Vránová založila Sousedský klub, protože jí vadilo, že se ve městech neznáme. Brzy ale začala pomáhat lidem v nouzi: seniorům, matkám samoživitelkám a nově lidem z Ukrajiny. A věří, že pomoc druhým je základem štěstí. Jakou roli hraje v pomáhání odvaha a strach? Přečtěte si rozhovor!
Veškeré epizody pořadu NEBÁT SE můžete poslouchat jako podcasty — Skautský institut najdete na vaší oblíbené podcastové aplikaci.
Co je to Sousedský klub?
Místo, kde můžeš získat objetí, jídlo a podporu. To jsou hlavní pilíře. Prakticky to probíhá tak, že když jsi v nouzi, můžeš se u nás přihlásit. Zvlášť pakliže jsi matka samoživitelka nebo senior. Hlavně rozdáváme jídlo, tunu týdně. K tomu nabízíme další služby, protože jsme zjistili, že to je potřeba. Je to ještě psychologická podpora a právní pomoc.
Nabízíte lidem v nouzi právě i pocity podpory a bezpečí?
Celé to je založené na důvěře a otevřenosti. Taky propojujeme lidi, kteří chtějí pomáhat. Umožňujeme nejen blízkým sousedům pomoci někomu, kdo ji potřebuje. V praxi to probíhá tak, že vám může doma přebývat skvělá lednička a místo toho abyste ji prodal, někomu ji věnujete. Nebo mi napsala paní, že má 30 tisíc kč, aby je věnovala seniorkám v energetické krizi. Jsme taková spojka pro pomoc a děláme to moc rádi.
Klíčové slovo je sousedství. Jak ty ho vlastně definuješ? Je to možná něco, co jsme trochu ztratili, díky velkým městům. Často se neznáme ani v jednom domě. Proto se snažíš sousedství obnovit?
Považuji za úplnou katastrofu, jak jsme se odcizili. Šíleným způsobem nám to škodí, covid to ještě posílil. Škodí to naší duši. Každý by měl pracovat na tom, aby znal své sousedy i ve městě, protože mu to může moc přinést. Normálně by se to jmenovalo budování komunity, ale já to slovo nemám ráda. Sousedství je pro mě něco hmatatelnějšího, dokážu si to lépe představit. Hlavně to byla nějaká moje vize. Zjistila jsem, že co se píše ve výzkumech opravdu funguje. Pocítila jsem to ve svém soukromém životě v rámci sousedů, se kterými se stýkám. Pocítila jsem to i v profesní části. Lidé opravdu skvěle fungují a chtějí se do toho zapojit. Poptávka po pomáhání je, ale neumíme si to zařídit. Jsme zahlcení jinými činnostmi.
Je za tím i trochu strach? Bojíme se ostatních lidí, propojit se s nimi a otevřít se jim?
Určitě. Bojíme se, že by po tom překračovali naše hranice. Kdybych znala sousedku, moc by u mě zvonila, přála by si něco, obtěžovala by mě… To jsou rozhodně některé ze strachů, které máme. Taky, že bychom se mohli moc otevřít, říct, co o sobě považuji za intimní. Strach je obrovské téma a samozřejmě hraje velkou roli zvláště u starých lidí. Pakliže prošli nějakou traumatickou zkušeností, která může být i malá, ale okolí jejich strach posiluje a říká ani nikomu neotvírej a s nikým se nebav, určitě tě okradou. Realita může být odlišná, ale máme tendence negativní věci vnímat velmi silně, oproti těm pozitivním. Spolu s mainstreamovými medii strach posiluje. V covidu to bylo naprosto jednoznačné.
Máš ráda lidi vyššího věku, proč? Co nám nabízejí a co dávají přímo tobě?
Společnosti obecně nabízí zkušenost. Zkušenosti z krizí i s běžným normálním životem. V našem věku si myslíme, jak jsme chytří, jak všechno známe a umíme. Ale to není pravda, neprožili jsme takový kus života. Druhá věc je, že mám tu expanzivní energii, takže mi dávají zklidnění. Když se mě zeptáš, moje mysl sedí v nádherném měkkém křesle u sousedky s kafem. Ta mi nedovolí se pětkrát kouknout na mobil, myšlenkově unikat. Rovnou mi řekne, tak si tady sedni a v klidu si se mnou vypij kafíčko. Ta energie klidu, to zastavení je něco, co moc potřebujeme všichni. A oni to nabízí, svou pouhou přítomností.
S jakými příběhy se v Sousedském klubu setkáváš?
Samozřejmě, že většina lidí, kteří k nám chodí a jsou našimi klienty, jsou v nějaké krizové situaci. Nemají dostatek prostředků na pokrytí svých potřeb. Senioři byli zvyklí před covidem vyjít s dvěma tisíci korun na měsíc. Situace se teď dramaticky vyvíjí, oni ale umí se svými prostředky zacházet. Nejsou tak často v exekucích, umí hospodařit. Umí zpracovat jídlo které jim dáme. Klienti, kteří u nás už jsou se mají velmi dobře a věřím, že to vnímají stejně. Matky a otcové samoživitelé, kteří se dostali do krizové situace, například protože je opustil partner/ka. Potom je tu ale hodně lidí, kteří jsou mimo systém, mimo běžnou situaci. Zemře jim partner, zemře jim dítě, stane se jim prostě nějaká těžká věc. Nemají okolo sebe to množství lidí, nemají sociální kapitál, který je pro určitou vrstvu běžný. Nemají se na koho obrátit, aby jim půjčil peníze, aby je nějakým způsobem podpořil, nemají tolik sítě kontaktů a vztahů. Následně je ten jejich problém ničí. V tu chvíli jsme schopni pomoci jim postavit se na vlastní nohy. Mnohdy stačí je na chvíli úplně přidržet. Nepodceňuji sílu slova a mnohdy se mi to potvrdilo. Jedna věc je materiální pomoc, to vás uklidní, protože máte co jíst. To vám dá nějakou jistotu, prostě si oddechnete. Ale i to, že vás někdo obejme a řekne to bude dobré, to zvládneme má magickou sílu.
Takže lidé k materiální pomoci někdy potřebují dát si s někým kafe a popovídat si. Co bys poradilo člověku, který je v krizi právě teď? Je to právě hledání vztahů, sousedství nebo komunity o kterou se může opřít?
Záleží, jaká ta krize je. Prvním krokem je určitě nějak tu věc řešit. Netrýznit se, nenechávat si to jen pro sebe. To neznamená, že je potřeba to někde bezuzdně vykřikovat. Je potřeba použít vztahy, které mám. Zavolat rodině, sdělit jim to. Pakliže jsem se dostal do nějaké opravdu kritické situace, hned vyhledat psychologa. Neodkládat to, neříkat si to já ještě nepotřebuju. Pakliže mi někdo zemře, ten proces začíná ihned. Termín od psychologa ale dostat hned nemusím. Obecně se nestydět za to, že pomoc potřebuji a moc o tom nespekulovat. Prostě hned jít a udělat to. Máme v sobě mechanismy hrdosti a čekáme na poslední chvíli, kdy už ten domeček z karet je na padrť. To je zbytečné, přiděláváme si další potíže. Sami sebe tak vyšťavíme, že to trvá mnohem déle se z toho dostat, z té země se zvednout. Řekněte si o pomoc. Ke mně chodí často lidé, kterým někdo pomohl. Člověk, který mi zavolá, má sousedku, co má potíže, chtěl bych jí pomoci. Co má dělat? Pak to setkání probíhá tak, že třeba přijdou ve dvou, že tam je nějaká podpora. A pro toho dotyčného je to obrovská podpora. Měla jsem samoživitele, který se dostal do potíží v Covidu. Poslala ho sousedka, dostal se z toho, pracuje. Byl v depresi, ale ona mu pomohla. Ne příbuzní, ale ona.
Řekla jsi o sobě, že jsi věčná optimistka. Co ses za tu dobu, co pomáháš naučila o naději?
Tušila jsem to vždycky, jen se to zesílilo. Bez naděje není kvalitního života. Začíná to u nás samých. Musíme mít každý den naději, že to příště uděláme lépe, když se nám to nepovede. To sebetrýznění, kterým se někdy někde nakazíme, je úplně slepá cesta. Když si myslím, že jsem se rozešel a že to je konec světa, nejlepším receptem je snažit se dostat do nějakého nadhledu. Udělat pro sebe nebo pro někoho jiného něco hezkého. Tím se naplnit a jít dál. Nepřihřívat si své neštěstí, jako polévku.
Pomáhání si užíváš, ale určitě to není vždy jednoduchá práce. Co jsou největší překážky materiální i vnitřní?
Největší překážkou jsem já sama, jak sobě, tak tomu projektu. Dosud se učím delegovat věci, mám samozřejmě pocit, že jsem Superwoman a všechno zvládnu. Tu energii v sobě mnohdy mám, ale není třeba jí úplně rozdat. Jsem úplně příšerná s účetnictvím, s čímkoliv, co je organizované a papírové. Takže není žádné hrdinství se na tom vysílit a potom být unavená pro klienty. To jsou věci, které se učím každý den, prostě je příště udělat lépe. To je největší překážka. Jsou to i nějaké mentální brzdy. Možná to vychází z toho, že jsem se narodila v komunismu. To americké dream big v sobě musím podporovat a říkat si a proč by to nešlo? Sama sobě klást otázky, proč to nejde a co se stane, když to udělám? Mnohdy žádné velké potíže nejsou. Tak budu trapná, no a? To nevadí. Je potřeba sám se sebou mluvit a rozklíčovat v čem je problém. Pak se zjistí, že problém zase tak velký není, My sami si řekneme, že to nejde, ale na konci je nejlepší cesta to zkusit. Potom samozřejmě můžu překážkami nazvat rigiditu státu, financování atd. Ale je potřeba říct, že já sama to tak ani nevnímám. Vnímám to jako něco, co tak je a je potřeba to vyřešit.
Bereš to jako výzvu?
Ani ne. Výzva je něco jiného, většího než zajistit financování. Hluboko v sobě vím, že to zařídím a takzvaně to nějak udělám. Výzva je získat do péče děti pro matku, která si to přeje, ze závislé rodiny. Je tam tolik proměnných, které nejsem schopná ovlivnit… to je výzva. Když se to podaří, je to fantastická zpráva.
Hodně lidí, kteří pomáhají ostatním procházejí vnitřním bojem, nebo výzvou, kde jsou hranice pomoci — aby to nebylo moc, aby to nebylo málo. Jak to máš ty?
Mám supervizi a moje psycholožka je velmi přísná. Tvrdí, že pomáhám moc a jsem si největším rizikem. Já to samozřejmě tak nevnímám. Zároveň ale poslouchám odborníky, co mi říkají. Snažím se poslouchat i jiné lidi okolo, kteří pomáhají. Pořád hledám cestu, jak to dělat lépe pro sebe i pro ostatní, to nikdy nekončí.
Pokud například rozdáváte jídlo zdarma, dokážete poznat moment, kdy si to člověk už nezaslouží, protože nedělá dost proto, aby se ze své situace dostal?
Předně, my nejsme bozi. Můj úkol není do detailu rozlišovat, kdo si co zaslouží. Nabízím službu a mojí zodpovědností je rozlišit, kdy je pomoc neúčelná. Někoho přehltit pomocí není pomoc, ale opak. Já za toho člověka stát nemůžu. Musí stát na svých vlastních nohou. Naše role je ho v krizové situaci přidržet. Sama se sebou musím vždy diskutovat, jestli tohle ještě je ta správná pomoc, jestli to dělám dobře. Ta otázka, jestli si to ti lidé zaslouží, padá vždy. A určitě někdo podvádí. Je potřeba říct, že těch lidí je naprostý zlomek, je jich velmi málo. Myslím, že to dokážeme velmi rychle poznat. Naopak je problém, že si pro pomoc nepřijdou ti, co ji potřebují. Obecně jsou lidé dobří. To, že někde pár křiklounů udělá něco hnusného, je více vidět.
Proč mají někteří lidé větší ochotu pomáhat ostatním a někteří to dělat nechtějí?
Každý jsme do života dostali jiné dary. Pro někoho je to snadné, možná byl v dětství zasycen, dostal dobrou podporu a pak má z čeho dávat. Někdo jiný v sobě možná nosí traumata, potom je pro něho rozdávat mnohem náročnější.
Může to být znovu ten strach se s lidmi propojit?
Určitě to hraje roli. Pomoc sebou nese jistá rizika. Pakliže máte očekávání, že za to něco bude, že vás někdo pochválí, bude vám vděčný, budete oslavován, tak můžete být zklamán. To není podstatou pomoci. Mnohdy se to stane, je to moc příjemné a užijete si to. Proč to dělám já? Myslím, že jsem do života dostala hodně darů a mým účelem tady je rozdávat dál. To je můj vnitřní hluboký pocit, ke kterému jsem došla meditací.
Souvisí to nějak i s kulturou a společností? Osobně mě trápí, že se učíme být hodně individualističtí, soutěživí, draví, chtít věci pro sebe, v extrému být až sobečtí. Pak nám může dělat problém se dělit.
Největší paradox je, že pokud tohle děláme, mnohdy žádného naplnění nebo k radosti nedojdeme. To potom musíme objevovat přes placené kurzy, zážitky atd. Důležité je se zastavit a chvíli pobýt sám se sebou. Popřemýšlet, co mi dělá radost. Já vidím, že lidem dělá radost pomáhat a být něčeho součástí. Naše přirozenost není být odtržen a nesdílet, tak nejsme ustrojeni. Za mě je pomáhání biologická potřeba. Možná nám to neříká společnost a média, realita je ale podle mě zcela jinde.
Může někdo pomáhat ze špatných pohnutek? Setkala jsi se s tím, že je zatím moc velké ego, sobectví, nebo nenaplněná potřeba, například být obdivován?
Asi bych tomu nenasazovala takovou psí hlavu. Je to zlo, nebo spíš možná nezkušenost? Nebo to, že neznám sám sebe? Mám nějakou představu, ještě nevím, že to dělám, protože za to chci to poděkování, že to je vlastně obchod. Pak to zrealizuji a samozřejmě to nevyjde, protože lidé, kterým jsem pomohl se nechovají, jak jsem si přál a nejsou dostatečně vděční. Jsem z toho zklamaný. Jediné, co se můžu naučit, je příště to udělat jinak a lépe. Nebo se mi taky stane, že mě někdo podvede. Narativ společnost je pak ale ty jsi blbá, neměla jsi jim pomáhat. Ne přátelé, je to jinak. Nejsi blbá, nejste blbí. Když vás někdo podvede, porucha přijímače je na druhé straně. Vy jste to udělali zcela správně a můžete to příště zkusit třeba s menšími riziky, nebo jinak. Ale rozhodně bych v pomáhání nepřestávala.
Je dobré se dívat na pomoc jako proces, který se učíme praxí? Asi to každý nezvládne hned jako expert.
Ne. Vždyť se učíme ve všech oblastech života. A pomáhání je náročná disciplína. Vstupuje do toho mnoho faktorů a nikdo nejsme dokonalí. Když budeš unavený, nebudeš pomáhat tak dobře, jako když jsi odpočatý. To samé probíhá i na druhé straně. Je to jen lidská výměna informací a energií. Ne vždycky to musí dopadnou dobře. Nejzásadnější jsou asi ty naše představy.
Je to interakce, je to vlastně lidský vztah. Tak je potřeba k tomu přistupovat a neustále se učit. Nikdo by si tedy neměl myslet, že je už úplný expert a umí všechno?
Může. Ale já si to o sobě nemyslím. Vím, že je přede mnou daleká cesta. Lidé, kteří pomáhají celý život se učí stále. Je to věc pokory. Svět se taky vyvíjí. Krize, které přicházejí přinášejí další problémy. Co platilo před dvěma lety, kdy jsme pomáhali pouze Čechům, neplatí teď, pomáháme i Ukrajincům. Jsou jiní a nemůžeme od nich očekávat, to samé, co od Čechů. Rádi se držíme věcí starých. Ale staré zašlo, novému žijme. Je potřeba se posunout, a to platí i s pomocí.
Přeješ si, abychom na sebe byli hodní. Při pomáhání ale zažíváš i to, že je na tebe někdo zlý. Co v takové chvíli děláš?
Volám policii. Naučili jsme se ale taky mechanismy to od sebe odosobnit. Nebrat si to osobně. Teď se nám stalo, že seniorka přivolanou policii pokousala. Tohle je právě ten zlomek lidí, kteří někdy dělají potíže. Jinak se nám dostává lásky a poděkování. Určitě si to neberte osobně, i když se vás to někdy dotkne. Je potřeba odpočívat. Pakliže mám nějak špatný zážitek, vždycky je potřeba opečovat sebe. To mi říká terapeutka. Ne vždy to dodržím, ale je to nejlepší recept. To je taky důležitá věc pro pomoc samotnou. Jestliže chci pomáhat, musím sám stát pevně na svých nohou a cítit se dobře. Pokud to tak není, vždycky to dopadne špatně. Nebavím se tom, že jste zrovna nedostali nejlepší kafe svého života. Pakliže jsem sám v krizi a chci někomu pomáhat, je vysoká pravděpodobnost, že to špatně dopadne. Sama musím být odpočatá, musím mít co dát. Pokud někam pošlete peníze, fajn, ale jakmile do toho vstupujete sami, dáváte kus sebe. Měli byste mít něco navíc, co můžete dát.
Takže když jsme po rozvodu, nemusí být nejvhodnější jít pomáhat traumatizovaným lidem z Ukrajiny? Spíše mít odvahu si říct sám o pomoc.
Přesně, protože si nesu další trauma. Nejprve se postarat sám o sebe. To často nejsme schopni, opečovat sami sebe. Je velký rozdíl mezi sobectvím, které pácháme, ale pak nejsme sami sobě schopni dopřát tu základní pomoc.
Řekla sis o pomoc někdy ty sama, kromě té terapie? Musela ses to taky naučit?
O nástroji jako je supervize jsem nevěděla. Mám zvyk si všechno sama zařídit, protože mi to dlouho vycházelo. Říct si o pomoc je pro mě těžké, ale zlepšuju se. Musím na tom pracovat, stejně jako na té sebepéči. Není pro mě automatická, nejsem rozhodně dokonalá. Tohle je vždycky slabina pomoci. My nejsme úřad, který končí ve čtyři hodiny. Mně volají lidé v sobotu v devět večer. Musela jsem se naučit říct jim teď ne, v pondělí. Přetlouct v sobě pocit, že jsem měla tomu člověku pomoci, měla jsem to udělat. S tím mi moc pomáhá ta terapie. Ale i vědomí, že to chci dělat dál. Není žádná frajeřina se odrovnat. Naopak.
Jak definuješ strach a odvahu?
Strach je největší zhouba duše i těla. Strach přichází nezván, každý den, v malých i velkých věcech a je potřeba s ním bojovat. Je potřeba se mu postavit, lehce člověka převálcuje. Ale jsou na to techniky. Dobrá je snaha nenechat se převálcovat emocemi, dostat se do nadhledu, zklidnit se, přijít k sobě. To může být pětiminutová záležitost, nemusí to trvat dlouho. Je dobré najít v tom dni nějaký čas pro sebe. Odvaha je energie, kdy jsem schopen vystoupit proti nějakému bezpráví, nebo třeba jen promluvit v místnosti, kde všichni mlčí. Pro mě to znamená nenechávat vyhrávat zlo. Je fajn zvažovat, kdy tu energii odvahy použiji, jinak hrozí, že ji rychle vyčerpám.
