Polovina všech úmrtí je zaviněná špatným životním stylem, říká výživová expertka

Moc soli i cukru, málo ovoce, nedostatek pohybu, kouření, alkohol, velké porce. Tři čtvrtiny Čechů mají nadváhu, pětina špatné stravovací návyky. Podle specialistky na výživu a nutriční epidemioložky Elišky Selinger je klíčové začít přemýšlet o jídle jinak a mít odvahu zlepšit naše stravovací návyky. Priorita by to ale neměla být jen individuální, ale celospolečenská: „Jsme v tom nechaní sami a nemáme okolo sebe zdravé prostředí, které by podporovalo a usnadňovalo správné volby.“ Podle ní je dobré si uvědomit, že spolu souvisí nejen fyzické a duševní zdraví, ale i prosperita celé společnosti. „Česká republika ztrácí ročně stovky miliard korun, které by nemusely být ztraceny, kdybychom se o sebe jako společnost trochu lépe starali,“ popisuje neúprosné socioekonomické dopady.

Veškeré epizody pořadu NEBÁT SE můžete poslouchat jako podcasty — Skautský institut najdete na vaší oblíbené podcastové aplikaci.

Jak jsou na tom Češi v oblasti jídla, diet a zdraví?

Nic moc, situace se ale zlepšuje. Naše střední délka dožití se prodlužuje, bohužel je ale pořád pod průměrem Evropské unie. Během covidu se to celé ještě zhoršilo. Statistiky říkají, že zhruba polovina všech úmrtí v České republice jde na vrub tzv. behaviorálním rizikovým faktorům — stravování, kouření, alkoholu nebo nedostatku pohybu. Více než polovina české populace nesní ani kus ovoce nebo zeleniny denně. Jíme zhruba třikrát více soli, než je doporučeno. O zdraví se příliš nestaráme, což samozřejmě nese svoje následky. Zhruba 40 % úmrtí jde na vrub kardiovaskulárním chorobám, 20 % rakovině, zejména plic. Tři čtvrtiny obyvatel má nadváhu, přímo s obezitou se léčí zhruba 19 % české populace. Všechno jsou to choroby, které se stravováním úzce souvisí a kterým bychom mohli alespoň částečně pomocí lepších stravovacích návyků předejít.

Změna a odvaha jíst jinak je tedy na místě. Proč mají takový problém zrovna Češi?

Na tak širokou otázku se dá odpovídat z medicínského nebo třeba sociologického úhlu. Jádro problému je v tom, že to až doposud nebyla priorita. V České republice je tendence všechno vysvětlovat skrz individuální zodpovědnost — že jsme se rozhodli jíst špatně. Ale ve chvíli, kdy tři čtvrtiny populace mají zcela zjevně nějaký zdravotní problém a více než pětina má rizikové stravovací návyky, je na čase se bavit ne o individuálních rozhodnutích pár procent, ale o celospolečenském problému. Na celospolečenské úrovni bychom ho také měli začít řešit. To se neděje. Celková podpora zdravého nutričního prostředí spíše chybí.

Změnil situaci covid?

Částečně ano. Začalo se mluvit o tom, že Česká republika má nějaký problém. Celkový zdravotní stav populace ke covidu přispěl, rozhodně ale nebyl jediným problémem. O tom, co všechno se stalo špatně během covidu, by šlo natočit několik dílů. Covid měl horší průběh zejména u lidí, kteří trpí nějakým chronickým problémem. V České republice takových lidí není málo, je to velká část i produktivní mladé populace. Stav se podepsal na celkových číslech a víc a víc lidí je ochotných naslouchat tomu, že je potřeba dělat něco jinak.

Jak spolu souvisí potraviny a zdraví, jak fyzické, tak duševní?

Velmi. Je celá řada chronických nepřenosných onemocnění, která ne výlučně, ale úzce souvisí s životním stylem a stravováním. Jsou spjaty třeba s nedostatkem vlákniny, ovoce a zeleniny, nebo naopak nadbytkem přidaného cukru a nevhodných tuků. Lidé s těmito chronickými onemocněními mají i větší riziko rozvoje duševních onemocnění. Naopak lidé s duševním onemocněním, třeba depresí nebo schizofrenií, mají vyšší riziko rozvoje chronických fyzických onemocnění. Je to propojené a důvody jsou složitější, u obou případů to ale souvisí i s absencí širší systémové podpory. Jsme v tom nechaní sami a nemáme okolo sebe zdravé prostředí, které by podporovalo a usnadňovalo správné volby.

Když odhlédneme od toho, jak špatné duševní a fyzické zdraví ničí kvalitu života, jaké má socioekonomické dopady?

Lidé, kteří nejsou v plném zdraví, v jakém by mohli ve svém věku být, mají nižší ekonomickou produktivitu. Jsou častěji nemocní, nejen se svou primární chorobou. Odcházejí dříve do důchodu, potřebují větší systémovou sociální podporu. Máme obrovské přímé náklady na léčbu, nemocenskou a podobně, ale mnohem větší jsou náklady nepřímé. Česká republika tak ztrácí ročně stovky miliard korun, které by nemusely být ztraceny, kdybychom se o sebe jako společnost trochu lépe starali.

Jak spolu souvisí chudoba a nezdravé jídlo? Není to začarovaný kruh?

Trošku je. Bylo by to na samostatný díl a v České republice jsou i větší odborníci na tohle téma. Česko je charakteristické nejenom špatným zdravím v celé populaci, ale bohužel i velkými zdravotními nerovnostmi. Například třicetiletý muž s nižším vzděláním má střední dobu dožití až o jedenáct let kratší než stejně starý muž s vyšším vzděláním. Velké rozdíly vidíme i v regionech. Prahá má zhruba o čtyři roky delší střední dobu dožití než severozápad Čech. Je na místě se ptát, čím to je. Chudoba do slova a do písmene zabíjí. Stres asociovaný s nejistotou, jestli budete mít co jíst a kde bydlet, zhoršuje zdraví. Snižuje také schopnost se uplatnit, něco se svou situací udělat. Lidé, kteří mají nižší vzdělání nebo sociální kapitál, mají horší přístup k informacím. Není pro ně tak snadné si dohledat, co potřebují, a mají horší přístup k zdravotnické péči. V tom se opět odráží i absence systémové podpory. Lidé by chtěli se svou situací něco dělat, ale jejich možnosti jsou omezené, protože žijí v prostředí, které jim to nedělá příliš snadné.

Pokud materiálně chudší lidé mají tendenci jíst levnější jídlo, nepodílejí se na situaci i velké potravinářské korporace? Nejsou jídla jako fast food záměrně návyková?

To je složitější otázka. Cena jídla je určitě obrovský faktor. Chudší lidé jedí ne úplně vhodně i proto, že musí kalkulovat v jiných mezích. Když jdu do supermarketu já, můžu se rozhodnout, že si koupím spíš salát než májku s rohlíkem. To samozřejmě neplatí pro člověka, který má budget dvacet korun. Složení potravin je obrovské téma. Ve výživě se staráme hlavně o přidaný cukr, kvalitu tuku a obecně průmyslové zpracování. Potraviny, které jsou vysoce průmyslově zpracované, jsou hodně kalorické. Bývají i levné, protože cukr a tuk je levný. Ovlivnit složení potravin je částečně v moci potravinářských koncernů. Na druhou stranu má společnost mechanismy, kterými je může více motivovat, aby potraviny odpovídaly i jejím představám.

V současné době se hodně diskutuje zavedení označování potravin na přední straně obalu. Na obalu je teoreticky uvedené složení a kalorické hodnoty, cukry, tuky a tak dále. Je ale vzadu a není jasně viditelné a čitelné. Všichni víme, jakou velikost písma na obalech občas vidíme a jakou reálnou možnost má třeba senior si obaly projít, pročíst a výrobky srovnat. V běžném životě máme na nákup oběda v supermarketu deset nebo patnáct minut. Nepřipadá v úvahu, abychom procházeli celou poličku, dělali si excelovskou tabulku s výpisem hodnot a srovnávali, které výrobky se nám vyplatí koupit. Označování na přední straně obalu by to mohlo řešit. Jedná se o překlad zadních hodnot na místo, kde jsou na první pohled vidět. A to způsobem srozumitelným i pro lidi s nižší nutriční gramotností. Já osobně podporuji zavedení Nutri-Score, což je jeden z možných systémů značení potravin. Vypadá jako semaforek, je založený na vědeckém výzkumu. Označení má v rukou i potravinářský průmysl, protože ho může zavést dobrovolně a indikovat tak spotřebitelům, jak kvalitní jeho výrobky jsou. Nebo se naopak můžeme na zavedení takového označení dohodnout jako stát, což se diskutuje na úrovni Evropské unie, a výrobci budou muset vyložit karty na stůl.

Konzumujeme mnohonásobně více cukru, než bylo kdykoli v historii možné. Cukr je extrémně dostupný, ale také extrémně návykový. Proti náznakům jeho omezení nebo zdanění se zvedá obrovská nevole. Dá se z toho vůbec dostat?

Určitě dá. Přidaný cukr je velikánský problém, zkrátka nám chutná. V přírodě cukr není příliš častý. Když se zamyslíme nad tím, jaké potraviny jsou hodně koncentrovaně sladké, přijdeme jenom na med. Cukr je i v ovoci, ale ve směsi s dalšími látkami a rozhodně ne v takové koncentraci. Evolučně jsme ale uzpůsobení na to, že cukr je pro nás dobrým zdrojem rychlé energie, a když ho najdeme, máme tendenci ho do sebe cpát. Na přidaném cukru je zákeřné zároveň to, že je i v potravinách, kde ho nečekáme. Každý rozumí tomu, že když si v obchodě koupí tyčinku, je sladká. Ne každý ale ví, že cukr může být přidaný i do instantních polévek. Pro nás jsou slané, ale cukr v nich je. Pomáhá dotvářet chuť, abychom je jedli rádi.

Zdanění cukru je jedna z diskutovaných variant. Efektivita daní je složitější téma i proto, že nefungují úplně dobře, když je zavede jenom jeden stát v Evropské unii. Zejména v příhraničních oblastech není tak těžké jít si nakoupit jinam. Právě proto se ale diskutuje i sjednocené značení na přední straně obalu v celé Evropské unii. Všechny navrhované možnosti označení berou v potaz i obsah cukru. Například pokud má výrobek hodně cukru, na Nutri-Score bude svítit spíše v červených barvách. Spotřebitel tím bude upozorněn, že s výrobkem není něco úplně v pohodě.

O jídle máš obrovské znalosti, věnuješ se mu profesně. To se obyčejnému člověku těžko dohání. Má vůbec šanci se v informacích vyznat? Často jsou protichůdné a zdá se, že se každý chytá toho, co mu vyhovuje.

Nutriční věda je složitá z mnoha důvodů. Výzkum není snadný, protože výživa je spjatá s celou řadou dalších faktorů, které od sebe není jednoduché oddělit. Dobrou zprávou je, že až na speciální témata typu vegetariánská a veganská strava nebo strava a klimatická změna se hlavní poznatky padesát, šedesát let nemění. Bez ohledu na to, jaké studie děláme, docházíme k zhruba stejným závěrům. Nejsou tak složité. Měli bychom sníst minimálně 400 gramů ovoce a zeleniny za den, někteří se přiklánějí k 500 nebo 600 gramům. Není tím myšlena jen salátová příloha, ale třeba i tepelně upravená kořenová zelenina, která ani nebývá drahá.

Nejsme už zvyklí jíst zelí, kapustu a podobné věci, protože aby byly dobré, je potřeba je umět upravit. Píše se to ale od padesátých, šedesátých let a nic se na tom nemění. Další část stravy by měla být tvořena přílohou, alespoň někdy celozrnnou. A pak bílkovinou, což není jenom maso, ale i luštěniny. Ty bychom také měli zařazovat do stravy, protože jsou zdrojem vlákniny a spousty minerálů. Navíc jsou celkem environmentálně udržitelné. Pravidla na limitované straně také nejsou složitá, stačí se vyhýbat průmyslově zpracovaných potravinám, založit stravu co nejvíc na primárních, nezpracovaných potravinách. Praxe samozřejmě hapruje, protože málo z nás má kapacitu připravovat jídlo každý den. Pak už do toho vstupují mechanismy, jak usnadnit správnou volbu v běžném životě.

Když ve vědecké obci panuje konsenzus, jak mohou být doporučení různých výživových expertů tak rozdílná?

Nutriční věda je složitá. První problém je, že studie nejsou lehké na interpretaci. Proto se velmi často rozchází názory odborných společností, které jsou vytvořené širším konsenzem a kde je prostor pro diskuzi, a jednotlivců, kteří se na interpretaci vrhnou sami. Samozřejmě je potřeba nezapomínat, že spousta studií není zcela nezávislá. Potravinářský průmysl má zájem, aby byly studie produkovány pro něj potřebným směrem. Tyto studie pak mohou vést ke zmatení veřejnosti. Produkují data, která z odborného pohledu nejsou zcela korektně vytvořena nebo interpretována, ale pro laika to nemusí být na první dobrou průhledné. Tito experti mohou vystupovat i v médiích nebo ovlivňovat doporučení a podobně. Veřejně nejpřístupnější informace k tomuto tématu pocházejí od Marion Nestle, profesorky z USA, která se zabývá vlivem potravinářského průmyslu na doporučení a nutriční výzkum. Na svém blogu a ve svých knihách má celou řadu konkrétních příkladů a studií, u kterých se to stalo.

Proč je téma zdraví a jídla tak citlivé? Proč si do toho spousta lidí „nechce nechat kecat“, i když si dietou ničí život?

Protože změnit jídlo je objektivně těžké. Jídlo pro nás není jenom zdroj živin, je to zdroj radosti. Máme ho spjaté se vzpomínkami a zážitky. Je součástí naší kultury a prostředí. Je pro nás zkrátka osobní záležitostí. Není lehké slyšet, že to, co máme spjaté s příjemnými zážitky nebo co děláme my i naše okolí celý život, je špatně. Ve chvíli, kdy už to tušíme, je těžké udělat změnu. Často to znamená jít proti své rodině nebo přátelům, permanentně něco vysvětlovat a dohadovat se s nimi. Čelit tlaku, ať si přeci jen vezmeme tohle a tamto a ať toho tolik nenaděláme. Vím, že to opakuju po několikáté, ale tohle je jeden z dalších důvodů, proč v České republice potřebujeme systémovější podporu. Není dobré spoléhat, že každý z nás si tu válku vybojuje sám, bez pomoci.

Takže nebát se někdy odmítnout pivo a párek a dát si brokolici.

Tak.

Panuje konsenzus, že jsme všežravci?

Určitě. Navzdory tomu, že se občas může objevit nějaký jiný názor, tak člověk jednoznačně všežravec je. Umíme vytrávit rostlinnou i živočišnou stravu. Tam nejsou debaty.

Stojí tedy proti sobě nesmiřitelně dva tábory masožroutů a veganů? Pokud jsme všežravci a možností upravit si dietu je dost, jak bychom spolu mohli lépe komunikovat?

Mám ve svém okolí pouze menšinu veganů. Většina lidí, se kterými se stýkám a žiju, vegané nejsou, takže nějaký způsob dohody existuje. Oběma stranám pomáhá si uvědomit, že téměř každý vegan v České republice býval nevegan, býval všežravec. Z veganského pohledu to znamená, že váš kamarád možná ještě nevidí, proč to děláte jinak. Možná mu to nedošlo, ale koneckonců vám taky trvalo dvacet, třicet, čtyřicet let, než jste si uvědomili, že něco třeba nemusíte dělat správně. Naopak na té druhé straně pomáhá si uvědomit, že jeden nikdy neví, kam ho život zavede, a časem se na některé věci taky může dívat jinak.

Takže odložit radikalismus a poslouchat se navzájem. Ty jsi veganka, jaké jsou podle tebe kolem veganů a vegetariánů největší mýty?

Jeden z největších, se kterým se ještě pořád setkávám, je ten, že veganství je druh zdravotní diety. Že to děláme, protože si myslíme, že lidi jsou býložravci nebo že je to jednoznačně ve všech ohledech nejzdravější směr. To neodpovídá nejen mému osobnímu prožitku, ale ani dostupným datům. Většina lidí se rozhodla pro veganství nebo vegetariánství spíše z etických nebo environmentálních důvodů. To je důvod nejen, proč u toho vydrží i několik let, ale i proč pro ně nepřipadá v úvahu dělat kompromisy nebo ústupky.

Jak spolu souvisí výběr jídla a klimatická změna?

Poměrně úzce. Zhruba polovina obyvatelné plochy planety je zabrána pro účely zemědělství. Sedmdesát pět až sedmdesát sedm procent této plochy připadá na potřeby živočišného průmyslu. Často to lidi velmi překvapí, protože všude slyšíme o sójových a pšeničných plantážích a krav venku tolik nevidíme. Zvířata ale lidově nejsou perpetuum mobile. Musí jíst a při množství, v kterém je chováme, se pro ně musí vypěstovat mnoho. Z orientačních modelových čísel vyplývá, že abychom získali jeden kilogram hovězího proteinu, musíme skrmit devět až deset kilogramů proteinu sójového. U prasat nebo slepic je to trošku méně. Kráva je v tomhle ohledu hodně neekonomická, proto hovězí maso vychází ve všech srovnáních tak špatně. Mechanismus je ale pořád stejný. Musíme vypěstovat velké množství potravy, kterou nacpeme do zvířat. Oni většinu spálí pro své metabolické potřeby a pro ty lidské získáme jenom menšinu energie. Z tohoto důvodu se otevírá debata, zda by ve většině oblastí nebylo lepší zvířata vynechat a jídlo, co pěstujeme na polích, dát přímo lidem.

Jaké konkrétní jídlo tedy chrání přírodu a krajinu, rostlinné i živočišné druhy? Je nějaký konsenzus?

Konsenzus je silné slovo, ale existují snahy něco takového propočítat. Změna diety je jedna ze strategií, kterou se snažíme adoptovat. Hodně s tím souvisí koncept planetárního zdraví, rozšíření veřejného zdraví. To po covidu známe všichni. Není jenom o lidech a jejich zdravotních potřebách, ale i o potřebách naší planety, na které závisíme. Komise EAT-Lancet vytvořila nejen pojem planetárního zdraví, ale především koncept planetární diety. Ta je snahou přijít na globální poměr potravin, které by lidstvo mělo jíst, aby mělo vše, co potřebuje. Abychom minimalizovali kardiovaskulární choroby, diabetes, obezitu, nádory a další, ale abychom zároveň respektovali, co ještě vydrží naše planeta. S ohledem na to, že nás tady v dohledné době má být o pár miliard více. Zádrhel je, že planetární dieta je propočítaná globálně. Je potřeba ji lokálně adaptovat, i s ohledem na kulturní zvyklosti a možnosti jednotlivých krajin. Je fér říct, že zejména v Evropě směřuje především k rostlinné stravě. Měla by obsahovat obilniny včetně celozrnných a hodně ovoce a zeleniny. Hlavním proteinem by měly být luštěniny. Z environmentálního a zdravotního pohledu bychom měli příjem živočišných potravin spíše snížit, byť ne nutně na nulu.

Předpokládám, že v České republice je ideální konzumovat lokální potraviny.

S lokálními potravinami je to složitější. V obecné rovině to tak je, ale existují případy, ve kterých to není tak jednoduché. Nic se tím ale nezkazí, Když to roste za barákem, aspoň to nejlépe chutná.

Působíš jako popularizátorka vědy. Proč by se vědci neměli bát angažovat se na tomhle poli?

Pandemie ukázala, že mlčení a nekomunikování s veřejností ze strany vědců, kteří problematice skutečně rozumí, nemusí dopadnout dobře — s veřejností začne komunikovat někdo jiný. Spousta kolegů je k veřejnému vystupování skeptická. Člověk i nechtěně řekne něco, co myslí jinak. Přemýšlí ve vědeckých intencích a neuvědomí si, že slova, která pro něj nemají citové zabarvení nebo speciální význam, mohou na veřejnost působit jinak. Měli bychom se to učit, měli bychom se snažit najít kanály, jak sdělovat nálezy v datech, kterým rozumíme. Jak je přeložit veřejnosti, aby se podle nich mohla začít chovat. Jinak nemáme právo se rozčilovat nad tím, že nás veřejnost nerespektuje.

Musela jsi i ty osobně najít odvahu veřejně vystupovat?

Ano a ne. Pro mě to bylo protnutí příjemného s užitečným. Na střední škole jsem hodně recitovala a docela mě bavilo vystupovat, i když jsem z toho byla vždycky hodně vystresovaná. Pochopila jsem, že když mě baví přednášet, komunikovat a diskutovat se studenty i širokou veřejností, je fajn toho začít víc využívat. Na druhou stranu musím přiznat, že ve chvíli, kdy se člověk dostane do víru běžné vědecké projektové práce, není úplně jednoduché najít na to čas.

foto: David Růžička

Eliška Selinger je vystudovanou lékařkou, pracující v oboru nutriční epidemiologie a veřejného zdraví. V rámci doktorského studia na 3. lékařské fakultě UK se věnuje mimo jiné dopadům různých druhů stravování, včetně veganského, na zdraví dětí a dospělých. Působí jako epidemioložka v kohortové studii KOMPAS, která se věnuje vlivu alternativního stravování na zdraví českých rodin. Jako vysokoškolská pedagožka zodpovídá za výuku metodologie medicínského výzkumu a vyučuje volitelné kurzy věnované zdraví a prevenci u vegetariánů a veganů. V současné době studuje epidemiologii na London School of Hygiene and Tropical Medicine, na niž se jí podařilo získat podporu ve formě stipendia Scholarship od nadace Bakala Foundation.

Rozhovor vedl a editoval Jiří Pasz.

Sérii rozhovorů Nebát se podpořila nadace Bakala Foundation.