„Porod není a neměl by být boj. V ČR nám chybí osobní přístup,“ říká dula Majka Staňková

Skautský institut
Aug 13, 2020 · 12 min read

Majka Staňková je dula a průvodkyně těhotenstvím. Sama má čtyři děti a porodnictví má v krvi, její babička byla také dula. „Porod je setkání se smrtelností, životní kanál pro ten daný moment je prostě zúženější,“ popisuje a dodává: „Žena si opravdu sáhne do svých zásob, do svých posledních rezerv, řeší, aby to zvládla a byla spokojená. Otec má své vlastní strachy. Aby ji dovezl do porodnice včas, co bude dělat, kdyby náhodou ne, aby neomdlel, co když tam bude moc krve… To jsou spíš mýlky a omyly. Takhle to opravdu nefunguje. Málokdy se dítě rodí takhle rychle,“ povídá a zdůrazňuje, že zásadní je při porodu racionalita, kvůli které pak není muž nad věcí. Dula pak podporuje ženu v tom, aby měla dostatek komunikovat sama. „Je důležité také říct, že jsme ji nešli ‚vybojovat‘ porod — my jsme ji přišli podpořit.“

Seriál NEBÁT SE. můžete také poslouchat na Spotify nebo Apple Podcasts Skautského institutu.

Čeho jste se bála jako malá holka?

Myslím si, že jako každá malá holka spousty věcí. Tmy, různých strašidel a podobně. Možná to, co bylo pro mě nejzásadnější a provázelo mě docela dlouho, i v mém dospělém životě, je strach z osamění, ze samoty. Já jsem z dvojčat, takže jsem ani dělohu nesdílela sama. Pamatuji se, když jsme v dětství šly někam do kroužku nebo do školy a ze školy a byly jsme samy dvě, tak jsme měly pocit, že jsme samy. Cítila jsem se sama, když jsem byla ve dvojici. Zažít si pak, že jsem skutečně sama, bylo ohromující a bylo to opravdu těžké. V osmnácti jsem třeba poprvé spala sama. Do té doby jsem tam měla ségru. Stejné školy, stejné kroužky. Je těžké po sedmnáctiletém vztahu najednou začínat znovu a být sama. Takže to bylo velké téma, které jsem zpracovávala a trvalo to nějakou dobu.

Když se řekne dula, co si pod tím máme představit? Jaký je například rozdíl mezi dulou a porodní asistentkou?

Dula je osoba, žena, zpravidla. Vím, že jsou na světě asi dva „duláci“, ale jinak je to ženská záležitost. Je to speciálně vyškolená žena, která umí podpořit jinou rodící ženu. Provést ji těhotenstvím, porodem a raným šestinedělím, Vždycky říkám, že rodící žena má několik potřeb. My jsme se soustředili hodně na tělesné potřeby. Vnímáme to tak, abychom zdravě porodili. Zdravé dítě a zdravá matka je to, kam to chceme dotáhnout. Ale je velice důležité si uvědomit, že žena má i mentální potřeby, že pro ni přichází obrovská životní změna, že si třeba není sama sebou jistá. Porod je prostě fyzicky těžká i mentálně těžká zkouška. Je potřeba, aby se měla o koho opřít. Ráda říkám, že potřebujeme, aby mě někdo „omaminkovával“. Takže dula tak trochu „omaminkovává“ tu budoucí maminku. Někdy se řekne: “…vždyť jí jen držíš za ruku…”, ale ono to není jen držení za ruku. Jde o ten ženský prostor. Je také důležité si uvědomit, že dula, narozdíl od porodní asistentky, není zdravotník. Není ze zdravotního zázemí, protože nenese zdravotní kompetence. Nechytá děťátko, nevyšetřuje ženu, nevyhodnocuje monitory, neřeší porod zdravotně. Je tam pro ženu jako stabilní prvek, ukotvující prvek, podpora. Je to báječné hlavně v tom, že se s ní ta žena potkává už v těhotenství.

Jak je nastavené porodnictví u nás a jak v zahraničí?

Metodiku zdravotnictví máme sice nastavenou velice kvalitně a máme ze zdravotního pohledu bez diskuse i kvalitní zdravotnictví, ale to, co nám tady chybí, je osobní přístup. V zahraničí, v Rakousku, v Německu, ve Skandinávii, v Británii, to funguje tak, že si žena vybere svoji osobní porodní asistentku ještě v těhotenství. K ní chodí do poraden, znají se, často si tykají, mají důvěrný vztah. Rodící žena ví, co může po své porodní asistentce chtít. Porodní asistentka zná přání ženy a pak jdou spolu k porodu. A to je krásné. U nás to funguje tak, že zaťukáme na porodnici ve chvíli, kdy rodíme. Je to ten nejintimnější moment v našem životě, ale my jsme obklopeni cizími lidmi. Jsme v cizím prostředí. Neznáme sami sebe, protože nevíme, jak budeme reagovat. Neznáme ten proces, protože jsme prvorodičky. Tudíž je ta žena zmatená a cítí se velmi nejistě. Přitom zásadní pro porod je, jak se cítí. Pokud se žena cítí dobře, v pohodě, přijímaná, respektovaná, opečovávaná, pak porod krásně funguje. Nemůže být pouze v cizím prostředí. Chybí nám tady element toho, že jdu někam, kde to znám a znám toho, kdo na nás sahá a kouká. Myslím si, že je dula v tuhle chvíli propojovací prvek, žena si ji sama vybere. Když mi nesedí, vyberu si jinou. Je tam nějaký vztah. Vidí se před porodem, důvěra tam plyne a funguje. Bere si jí pak k porodu a může se cítit uvolněná.

Chtěla jste být dulou vždy? Jaký je váš příběh? Co se odehraje, než se člověk stane dulou?

Vůbec jsem si nemyslela, že někdy budu působit v těchto oblastech, protože jsem se věnovala úplně jiným činnostem a netušila jsem, že mě to někdy zavane až sem. Někde vnitřně to bylo asi tak nastaveno, protože jsem se rozhodla po svém prvním porodu. Jsem dítě svého otce a on je zase syn bývalé porodní asistentky. Moje babička byla porodní asistentka. Sice jsem se s touto ženou nemohla v životě nikdy setkat, protože zemřela brzo…

Máte to v krvi?

Hlavně mám v krvi její odkaz . Můj tatínek mi říkával už od dětství, že moje babička říkávala, že není nic krásnějšího než rodit děti. A já jsem s touhle informací tak nějak žila. Do toho mi moje máma řekla, že nestačila říct ani au a už mě porodila. Žila jsem v představě, že porod je něco hrozně krásného. Říkala jsem si: „Wow, no tak to chci zažít!“ Ale pak jsem otěhotněla a zjistila, že to tak ženy nemají. Najednou jsem tím byla obklopena. Setkala jsem se s tím bazálním strachem, který kolem porodů existuje. Zjistila jsem, že jsem na této planetě tak trochu ufon. Snažila jsem se těšit. A vlastně mě strach začal válcovat. Opravdu jsem se setkala s tím, že jsem si začala říkat: „Co když se ta babička trochu spletla? Co když to moje máma měla lehké a já ne? Co když se mám teď začít bát?“ A protože jsem nakonec měla možnost zažít opravdu ten krásný zážitek, řekla jsem si, že je potřeba o tom začít komunikovat. Je potřeba ženy podporovat a předat to dál. Zjistila jsem, že mi to v té krvi opravdu plyne. A s velkou radostí dělám to, co dělám.

Jak byste popsala strach, který, jak říkáte, obaluje celé těhotenství, očekávání a porod? Čeho se lidé bojí?

V kontextu toho porodu — smrti, to je například jedna z věcí. My jsme přerušili tradici toho, že se rodilo a umíralo doma a všichni žili na hromadě. I děti automaticky žily v tom, že život začíná a končí. Dnes máme velmi intenzivní zdravotnictví. Máme tak dvě děti. Jsme dost vázaní na to, koho máme kolem sebe. A ty strachy tam existují. Nutno dodat, zcela otevřeně, že porod je setkání se smrtelností. Že ten životní kanál pro ten daný moment je prostě zúženější. Když jdeme do porodnice, už dnes víme, že to neznamená, že „jsem jednou nohou v hrobě“. Ale ptáme se: „Co když…?“

Takže spolu se zrozením přicházejí myšlenky na smrt?

Vždycky říkám, že u porodu otevíráme ty stejné dveře, které někdo jiný zavírá. Je to pochopitelně strach, abychom byly všichni zdraví, aby se nám narodilo zdravé děťátko… Je pochopitelně rozdíl mezi prvorodičkou a vícerodičkou. Prvorodička ještě nad rámec všeho řeší, aby byla dobrá máma.

Co je strach prvorodičky? Jak se liší strachy matky, otce a okolí?

Pro každého je to jiné téma. Pro okolí a pro rodinu je tématem, aby byli všichni zdraví a v pořádku a aby přežili. Žena pracuje s úplně jiným strachem. Se strachem, aby zvládla porod, aby zvládla tu bolest. Má strach, aby to dokázala. Protože netuší, do čeho jde, jak velká ta bolest je. I když to je téma samo o sobě, říká se, že porod nutně bolet nemusí. To je pravda, ale vždycky je to obrovská dřina. Obrovský kus práce, masivní proces v celém ženském těle. Žena si opravdu sáhne do svých zásob, do svých posledních rezerv. Žena proto řeší, aby to zvládla a byla spokojená a aby odešla od porodu posílená. Pochopitelně řeší, jaká bude máma a co bude s dítětem, protože porod je teprve začátek. My se na to koukáme jako na něco, čeho musíme dosáhnout, ale jsme na začátku cesty. Vícerodička už neřeší, jestli bude umět nosit dítě, koupat dítě, pečovat o něj, kojit, jestli bude všechno umět. Tuhle zkušenost už má, prvorodička pochopitelně během těhotenství a u porodu zpracovává i to, že se z ní skutečně maminka teprve stává, rodí. Otec má své vlastní strachy. Zpravidla typu: „…abych ji dovezl do porodnice včas, co budu dělat, kdyby náhodou ne, abych neomdlel, co když tam bude moc krve…“ To jsou spíš mýlky a omyly. Takhle to opravdu nefunguje. Málokdy se dítě rodí takhle rychle. Když mají tatínci dostatečné informace, mohou se těchto strachů zbavit, je to odbouratelné. Nicméně zůstává strach, jestli dokážou ženu dobře podpořit, protože narozdíl od ní nemá hormonální výbavu. Když jsem u porodu, někdy s nadsázkou říkám, že jsem tam byla víc pro muže než pro ženu. Žena hormonální výbavu má a pokud se jí podaří vypnout racionalitu, vypnout mozek a začít opravdu pudově fungovat, což je cílem porodu, tak nádherně porodí kdekoli, jakkoli. Kdežto muž je pořád v tom racionálnu. Od muže se očekává, že to tam nějak pošéfuje, což není dobrá role. Muž také není nad věcí. To je právě ten krásný rozdíl mezi dulou a mužem, protože nerodí žena, kterou miluje a není to její dítě. Může si dovolit, ne jenom s ohledem na to, že má informace, má zkušenosti, nebýt emočně vtažená. Proto si může dovolit být víc v pohodě, jak pro tu ženu, tak pro toho muže. Muž má právo na to být vtažen, má právo být nejistý, má právo na to, aby zažíval strach. Každý si tam zpracovává nějakou míru strachu.

Když se dostaneme k tomu, co to přirozený porod je: jak má vypadat? Kam bychom měli mířit, když chceme rodit přirozeně? Co můžeme udělat, aby to dopadlo co nejlépe?

Jsem za tuhle otázku moc ráda, protože přirozený porod si každý vysvětluje trochu jinak. Máme tady vlastně dvě mystifikace. Někdo si myslí, že přirozený porod je, když dítě vyjde rodidly ven a není to císařský řez. tzv. „Já jsem přirozeně porodila, šlo to běžně normálně…“ Ale to ještě neznamená přirozený porod. I žena, co porodila vaginálně, si může od porodu odnést spoustu traumat. Může být ponížená, není využit ten velký potenciál, aby se zrodila velká silná máma. Pak tam je druhé dogma, že přirozeně znamená rodit doma. To je vlastně také mylné. Přirozený porod neznamená ani že rodím doma a ani že vyjde, kudy má vyjít. Je to porod, který probíhá vlastním tempem, bez zásahů, přirozeně. To znamená, že tomu nepomáháme. Porodní děj je pro každou ženu trochu jiný. Některá rodí velice rychle, jiná pomaleji. Jedna může mít za dvě hodiny hotovo, některá potřebuje třicet hodin. Ale neznamená to, že bychom měli tuhle zpomalovat a druhou zrychlovat. Neexistuje jednotný přístup. Přirozený porod je ten, který spontánně sám začne, není vyvolávaný. Nezasahuje se do něj. Neurychlujeme ho, netlumíme procesy v ženském těle. Nepodáváme léky. Netlačíme na ženu ani mentálně ani fyzicky. Kdysi se třeba pomáhalo tlakem na břicho. Nedělají se nástřihy. Součástí přirozeného porodu je i to, co přichází následně. Že se miminko neodnáší, ale jde mamince na hruď, nahé dítě na nahou hruď. Že je podpořen bonding. To je takové zvláštní slovo, u kterého často nevíme, co si pod ním představit, je to ale český ekvivalent „rané vztahové vazby“. Čili podporujeme vazbu těch dvou tím, že jsou spolu nepřetržitě v kontaktu tělo na tělo, a to dlouho, odsouvají se různá vyšetření. Přirozený porod začíná spontánně a probíhá vlastním tempem s podporou ženy, ideálně zdáli, aby na ni nikdo nesahal. A pak už jen to dítě chytnu. Toto je přirozený porod. Ten lze pochopitelně prožít i v porodnici. Není to tak, že buď budu rodit doma, anebo budu rodit nepřirozeně.

Jaký je stav v této oblasti v českých nemocnicích?

Doprovázím 15 let a posun už vidím. Tehdy byla situace mnohem ztíženější a získání informací bylo náročnější. Rozuměla jsem i tomu, že mají zdravotníci obavy pustit na porodní sál někoho, koho neznají. Porodní asistentka je jiná, která je v nemocnici a jiná, kterou si žena bere s sebou. To je komunitní porodní asistentka, která přijde a je v tom prostředí vlastně pro ně také trochu cizí. Rozumím tomu, že zdravotníci pracují s velkou mírou odpovědnosti. Tzn. zdravotnicky zodpovědný za průběh porodu, je daný lékař, který má službu a se kterým má službu porodní asistentka. Každý, kdo přichází zvenčí, je pro ně svým způsobem někdo další, můžeme to nazvat i „komplikací“. Začíná se to měnit. Je spousta lékařů a spousta zdravotních institucí, kde dulu už nevnímají jako komplikaci, ale jako podporu. Chci poděkovat ostravskému primáři, který i v době karantény krásně popisoval to, jak je důležité, aby tam žena nebyla sama. Jakmile to bylo možné, okamžitě tam duly vpustili, a dokonce se slovy, že je vítá zpátky v týmu. Stejně tak je to ve Vyškově, kde je primář, který sice nespolupracuje se všemi dulami a se všemi porodními asistentkami, ale když už je tam někdo se tou ženou, je už vnímaná pozitivněji. V některých regionech je to pořád složité. Dula či soukromá porodní asistentka je vnímaná jako někdo, kdo jim tam přijde koukat pod ruce a kafrat jim do toho. Je to velká škoda. Na druhou stranu správně fungující dula skutečně opečovává jen ženu, je to skutečně takový prostředník. To znamená dokáže zdravotníkům interpretovat přání ženy a ženě naopak interpretovat, co se aktuálně děje, protože tomu přeci jen rozumí víc než tatínek. Někdy je to opravdu diplomatická práce, abychom ženu udrželi v klidu a zároveň nevpustili žádný potenciální konflikt. Někdy je to snazší, někdy je to těžší. Nutno dodat, že některé duly se za duly prezentují, ale neprošly žádným školením a někdy skutečně překračují kompetence. Musím říct, že někdy i rozumím zdravotníkům, že jsou trochu ostražití. Jsem velmi šťastná za to, že už jsou na ústupu. Nicméně, karanténa nás trochu vrátila zpátky a tak, jak tam teď nebyly ženy dva měsíce osamoceny, ve chvíli, kdy by osamoceny už být s dulami nemusely, spousta nemocnic nechává porodní sály zavřené.

Je potřeba nějaké speciální odvahy k tomu být dula?

Je to náročné, někdy jdeme do bojového pole. Odvahu to někdy chce. A vždycky říkám, že porod není a neměl by být boj. Je potřeba se za všech okolní udržet atmosféru takovou, aby jakýkoli potenciální konflikt k ženě nedorazil. Abychom vytvořili zeď toho, aby byla dobře naladěná a dobrá. Je také pravda, že chceme uhájit přání ženy, neměli bychom je vybojovat. Žena by to měla komunikovat. Já jako dula podporuji ženu v tom, aby měla dostatek odvahy na to, aby to komunikovala sama. Je pravda, že v porodním procesu nemá moc síly mluvit, komunikovat, mít věci pod kontrolou a řešit je. Nemůžu rozhodovat o jejím těle, můžu ji připomínat, co si přála a co si rozhodla, můžu se za ni postavit a pomoci ji, aby se o mě mohla mentálně i tělesně opřít a mít větší odvahu si o nějaké věci požádat. Je důležité také říct, že jsme ji nešli „vybojovat“ porod — my jsme ji přišli podpořit.

Proč stále v Čechách neexistují porodní domy?

Je to celé o strachu. Porodní domy zcela běžně fungují v zahraničí a jsou proplácené zdravotní pojišťovnou, mají krásné výsledky. Určitě se máme od čeho odpíchnout, pokud bychom chtěli. Motivací a inspirace máme celou spoustu, bohužel tu pořád setrvává strach, že tam ti doktoři nebudou, protože porodní dům není jen o tom, že je to tam hezčí a civilnější, to nakonec umíme udělat i v porodnicích. Je to hlavně o tom, že porody vedou porodní asistentky, lékař v porodním domě vůbec být nemusí. V případě, že se něco vyvine jinak, přesouvají se do porodnice. Lékaři mají strach z puštění více kompetence rodičkám, věřit jim a samotnému procesu. Možná je tu i nějaká míra ztráty kontroly nad procesem. Porod je zdravý děj, není to nemoc. Definice porodu je završení reprodukčního zdraví ženy, pořád se bavíme o jejím zdraví. Pochopitelně máme část žen, které zdravé nejsou, mají komplikace, dětičky vykazují nějaké nejistoty a nestandardy v bříšku. Tyto ženy jasně patří do nemocnice. Pakliže bychom měli odvahu si ženy rozdělit do rizikových a nízkorizikových tak, jako v zahraničí, tak by ta nízkoriziková žena měla mít možnost si vybrat z vícero možností, nejen z té jedné. V Británii má žena skoro deset možností, jak zvolit cestu porodu. U nás je jen jedna.

Co byste poradila ženám a jejich partnerům, aby se nebáli přirozeného porodu?

To je přesně to, co dělám ve svých kurzech v Brně. Velmi ráda bych lidi toho strachu zbavila. My všichni, co pracujeme s rodící ženou, ji nedokážeme zařídit supr čupr porod za každých podmínek, ale dokážeme zařídit to, aby o sobě nepochybovala. Zbavit ji toho strachu. Strach podporují hodně filmy, které porody dramaticky zpracovávají, podporují to také příběhy maminek, babiček, které ale rodily v úplně jiných podmínkách. Socialistické zdravotnictví bylo hodně nehumánní, porod si nemohly prožít nijak euforicky a krásně. Doporučila bych jim dobrou přípravu, znát dnešní terén, vědět, co u porodu můžu pro sebe udělat, co pro mě partner může udělat, co můžu požádat, co můžu chtít… Je důležité ty informace mít a hlavně zapomenout na všechny hrůzy, které kdy slyšely o porodech, protože to jsou příběhy někoho jiného. My píšeme vlastní. Ať zapomenou na všechno zlé, co slyšely a využily tuhle příležitost, protože je to start. Rodí se nejen dítě, rodí se i matka v té ženě, otec v tom muži. Všem bych přála, aby byli podpořeni a aby byl start rodiny krásný.

foto: Martin Kubíče

Rozhovor vedla Marianna Stránská, editoval Martin Kubíče.

Čti SI

Texty z redakce Skautského institutu hledají vzájemnou…

Čti SI

Texty z redakce Skautského institutu hledají vzájemnou inspiraci mezi tradicí a hodnotami skautského hnutí a mezi potřebami a životním stylem současné společnosti. Hledejte s námi!

Skautský institut

Written by

Stavíme mosty mezi tradicí a hodnotami skautingu a mezi životním stylem a potřebami společnosti. A to i v článcích na tomto kanálu.

Čti SI

Texty z redakce Skautského institutu hledají vzájemnou inspiraci mezi tradicí a hodnotami skautského hnutí a mezi potřebami a životním stylem současné společnosti. Hledejte s námi!