Petr Glogar: „Život mě naučil dívat se na to, co můžu udělat tady a teď“
Kněz, bosý karmelitán a terapeut Petr Glogar několikrát ve svém životě začínal od nuly. Nedávno se přesunul z kostela Panny Marie Vítězné, známého po celém světě jako Kostel Pražského Jezulátka, na místo, které bylo po staletí uzavřeno veřejnosti — Fortna. Co teď radí lidem, kteří se ocitají v těžké situaci a sami musí začínat znovu? „Vím, že pokud neudělám dnes ten první krok, zítra se nic nového nestane. Budou to možná malé věci, ale než se trápit s tím, že něco nemůžeme, tak se soutřeďme na to, co můžeme,“ vysvětluje a dodává: „Vždy se dá z něčeho vyjít, není to úplně od nuly, nezačínáme z ničeho. Vždy máme za sebou nějakou zkušenost.“ Glogar se mimo jiné věnuje rodinné a párové terapii a říká, že místa, kde působí, se stávají jeho rodinou. „Rodina je rodina a komunita je přeci o jiné sestavě lidí; používám to slovo ve smyslu toho, že to jsou vztahy, kterou vedou k odpovědnosti, růstu… Na těch místech, kde jsem byl, se mi mnohé podařilo; vytvořili jsme společenství, rodinu, která ty lidi posouvala dopředu a něco jim přinesla. A oni pak ve svém životě jdou tam, kam mají jít…“
Seriál NEBÁT SE. můžete také poslouchat na Spotify nebo Apple Podcasts Skautského institutu.
Jak může spiritualita pomáhat se strachem?
Spiritualita je nějaký přesah; jsme součástí mnohem většího příběhu, než je náš život. A pokud si ten přesah, kterému říkám vertikál a který máme určitě někde všichni, uvědomujeme, tak se můžeme spolehnout na něco jiného než jen sami na sebe. Je to vlastně spoléhání se a opření se o něco, co je mimo nás a zároveň součástí našeho života.
Můžeme se i v této nové a nečekané situaci spoléhat na spiritualitu?
Pokud tu spiritualitu chápeme jako každodenní zkušenost s nějakým přesahem a současná situace mnohé z nás hodně svírá, tak se potřebujeme nadechnout. Potřebujeme se rozhlédnout kolem sebe nebo se třeba jen podívat vzhůru. To je něco, co člověka posouvá dopředu a zároveň mu dává možnost se na situaci dívat jiným úhlem pohledu.
Máte Vy sám v životě z něčeho strach?
Zažil jsem v dětství strach o svoji mámu, byl to patrně infarkt, stál jsem před ní, nebyly mobily, nikdo nebyl blízko… To vás vyděsí a velmi znejistí. Zažil jsem strach ve chvíli, kdy jsem se setkal se smrtí mých kamarádů ze školy. Trochu se vám to obrátí a strach vnímáte spíše jako obavu o druhé než o sebe samotného. Ale samozřejmě si v dnešní pandemické situaci kladu otázku, jak to bude, jak se svět kolem a mezilidské vztahy budou utvářet dál. Ano, mám strach, mám obavu o zítřek. Není to strach, který by mě svíral, ale zároveň mě trochu omezuje. Asi to také souvisí s mým věkem.
Pokud jde o zítřek, jaký je Váš odhad? Jak to bude vypadat?
Netuším. Naučil jsem se hodně žít tady a teď. Žiji přítomnost, žiji dnešek. Zítřek vlastně tak trochu nemusí být nebo může být úplně jiný. Život mě naučil se na situace života a další události nedívat z příliš velkého odstupu, ale dívat se spíše na to, co můžu dělat dneska. To mi pomáhá. Mám samozřejmě nějakou vizi, kam bych chtěl dojít. A vím, že pokud neudělám dnes ten první krok, zítra se nic nového nestane.
Jak Vy sám zvládáte aktuální situaci?
Mám velké štěstí na vztahy. Mám kolem sebe fůru přátel a kvalitních lidí, komunitu i tým, se kterým pracuji. Vztahy mi pomáhají překonat každodenní obavy z toho, co bude. Vždycky se nějak doplňujeme. Někdo je jednou více nahoře, někdo zase více dole. Vztahy jsou ve finále to, co nám zůstane, o to nás nikdo neobere ani nám to nezajistí. Pokud nemáme dobré vztahy nebo je nemáme vůbec, tak hrozí, že člověk zůstane osamocen. Většina lidí, kteří jsou dnes izolování kvůli situaci, která je složitá, touží po tom, aby se s nimi někdo dal do řeči; touží po blízkosti druhého člověka. Vlastně touží, aby si s nimi někdo utvářel vztah.
K čemu je nám vlastně utrpení a zranitelnost?
Nevím, ale jsou součásti našeho života. Když jsme přišli na svět, nejen, že to bolelo nás, ale také jsme způsobili bolest. Vstoupili jsme do světa skrze bolest — porod není bezbolestný. Ale je to vstup do nového velkého světa. Náš život je utrpením poznamenán. Myslím si, že si nemusíme na utrpení zvykat, ale pouze si uvědomovat, že prostě k životu patří, že je to jeho součást a nemá smysl před ním unikat. A kdo před ním chce utéct, jak říkal Jung, se paradoxně nakonec setká s něčím daleko složitějším. Konfrontace s tím, že je život náročný, těžký a že nám přináší diskomfort, je vlastně součástí našeho životního balíčku. Stačí malá nepozornost a můj život se změní. Křehkost a zranitelnost je něčím, v čem žijeme dnes a denně. A něco z toho zažíváme i dnes.
Jednou jste řekl, že hledání viníka nedává v životě smysl. Proč si to myslíte?
Domnívám se, že je to slepá ulička. Spíše se mohu ptát, co mě ta situace a události mého života mají naučit, co nového můžu objevit. Je poměrně snadné říct někomu, že za to může. Tím se ale vlastně zříkávám zodpovědnosti za situaci, ve které jsem. Nebyla vytvořená jen tím, že někdo něco udělal. Možná někdo udělal chybu, to je docela možné, já ve svém životě také udělal fůru chyb. Hledání chyb u druhých je ale, myslím, trochu ztráta času. Je to zbytečné… Nevím, možná jsem už zkrátka tak životně nastavený, spíše se snažím hledat, jak z toho ven, co z toho získat, jak to přetavit do svého života a jít dál.
Věnujete se i psychoterapii. S čím za Vámi nejčastěji lidé chodí, s jakým „utrpením“?
Věnuji se rodinné a párové terapii, která souvisí s psychosomatickými poruchami a dalšími onemocněními. Chodí za mnou většinou lidé, kteří strádají ve vztazích. Objevují se tam nějaké zdravotní obtíže. Nějak se jim nedaří anebo nemohou mezi sebou najít to, čím pro ně ty vztahy byly. Většinou tam ten potenciál někde je, jen jim není nějak k dispozici. A vlastně jim pouze pomáhám ty zdroje objevovat a otevřít. Většinou tam jsou přikryté každodenností a všedností života, a potom se uzdravují paradoxně samy. Otvírám prostor k tomu, aby si lidé našli energie a zdroje, které ve vztahu mají, a ten vztah se uzdraví. Je to krásná práce…
Místa, kde působíte, se prý stávají Vaší rodinou. Co to přesně znamená?
Vím, že moje komunita není a nemůže být rodinou, je to trochu nonsens, protože rodina je rodina. Komunita je přeci jen o jiné sestavě lidí, jsou tam pro něco jiného, jinak fungují. V komunitě slovo „rodina“ používám pro vyjádření vztahů, kterou vedou k odpovědnosti a růstu. Používám jej pro prostředí, kde se můžeme posouvat, objevovat nové věci, kde se může život proměňovat. Na mnoha místech, kde jsem v minulosti působil, se mnohé z toho podařilo. Vytvářeli jsme společenství, rodinu, která ty lidi kolem mohla posouvat dopředu a snad jim také něco přinesla. A oni pak ve svém životě jdou dál, tam, kam jít mají.
Je to, že blízká místa začnu metaforicky považovat za svoji rodinu, určitý klíč k přetváření světa kolem sebe k lepšímu?
Kdysi dávno jsem slyšel rozhovor jednoho amerického architekta, který se odvolával na antické římské zvyky. Platila zásada, že by člověk neměl z města odejít, aniž by tam něco neproměnil k lepšímu. Mně se to velice líbí. Jestli jsem někde postaven a mám tam být, mám taky dělat všechno pro to, aby se tam něco mohlo proměnit a zlepšit, abych v tom prostoru něco zanechal — než odejdu a posunu se dál. Ten prostor může být ulice, rodina, dům, čtvrť, kostel, cokoliv…
Mnohokrát jste právě přetvářel místa tak, aby sloužila komunitě. Na co jste nejvíc hrdý?
Že umím začínat od nuly. Hrozně mě to baví a jsou to pro mě takové výzvy. Situace, která je teď, je možná podobná. 24. března jsme měli otevírat Klášter (pozn. Klášter Hradčany-Fortna) veřejnosti. Vše bylo připraveno — a je to najednou jinak. První reakce je: tak co budeme dělat, bylo to vše zbytečné…? Trvalo mi asi tak hodinu, než jsem řekl, že uděláme nějaký krok, který bychom jinak možná dělali až za několik let. A začali jsme online vysílat přednášky a meditace. Najednou se tímto generují nové nápady, které jsou úžasné. I situace, která v prvních fázích vypadá hodně složitě a působí jako neprůchozí, je vlastně něčím novým, něčím, na co nejsem dopředu připravený. Baví mě objevování toho, co by mě jinak asi nikdy ani nenapadlo.
Současná situace bohužel pro spoustu lidí bude znamenat začínání od nuly. Co byste jim poradil, co by měli dělat?
Já si myslím, že úplně od nuly vlastně začínat nebudeme. Já se nedokážu úplně vžít do toho, co si všichni musí prožívat, kde jsou a v jaké pozici budou za pár týdnů. Myslím ale, že se vždy dá z něčeho vyjít; není to úplně od nuly, nezačínáme z ničeho. Máme vždy za sebou nějakou zkušenost. Samozřejmě mladšímu člověku se asi lépe začíná, protože má energii do toho znovu jít. Starší generace to bude mít hodně těžké, může tam chybět ta potřebná energie. Ale možná se to vzájemně propojí, třeba budeme svědky něčeho, co bychom si nedokázali ani představit. Jsem součástí katolické církve, kde si také mnozí říkají, musíme držet přesná pravidla — co jsme dělali doteď, budeme dělat stejně i potom. Ale tušíme, že budeme muset dělat jinak, budeme muset nacházet nové způsoby. Nové v tom, že odložíme to staré a nefunkční. To bude těžké, tomu rozumím. Každému z nás se ale v životě podařilo něco dobrého. Tak můžeme začít od toho, že něco dobrého už máme — co se nám podařilo, co se nám daří — ve vztazích, doma, v práci, v prostředí, ve kterém žijeme. Budou to možná malé věci, ale než se trápit s tím, že něco nemůžeme, tak se soustřeďme na to, co dělat můžeme. Já bych si před sebe nestavil nějaké velké úkoly, ale řekl bych: „Dobře, dnes můžu udělat tady toto. To málo, co můžu udělat každý den.“
Vezměme úplně konkrétní příklad toho, co se Vám povedlo, a to je velký úspěch kostela u Pražského jezulátka. Můžete říct konkrétně, jak se to podařilo?
Já ani nevím. To byl proces. Zaprvé, měl jsem kolem sebe lidi, se kterými jsem to mohl probírat. A ty nápady se rodily. Měl jsem v hlavě nějakou vizi. Ten kostel sloužil především vlastně jen turistům. Dal jsem si úkol, že je potřeba proměnit mediální obraz toho kostela. Aby to nebyl kostel jen pro cizince nebo pro turisty, ale aby to byl kostel pro nás. Přemýšlel jsem o tom a vymysleli jsme programy, které by otevřely kostel veřejnosti. Vznikl projekt „Člověk v dialogu,“ přednášky, třeba i na témata, která mohou zajímat lidi bez toho, že patří do nějaké církve. Posvátný prostor kostela se stal trochu veřejným. Posvátnost kostela se neztratí, když se v něm objevují témata, která se týkají člověka. A člověk je, řekl bych, posvátný, jeho důstojnost je úžasná. Tak proč by se takové věci nemohly dít v kostele? A potom jsme tam udělali takovou úpravu. Pozval jsem si Otmara Olivu, to je, světoznámý sochař z Velehradu, známe se roky. Ptal jsem se ho, co by v tom prostoru vytvořil, co by tam mohl přinést. No a vytvořili jsme něco, co se mi zdá, že se skutečně podařilo. Myslím, že je to Otmarovo mistrovské a životní dílo. Otmar Oliva v té době prožíval velké zklamání, to utrpení, o kterém jsme mluvili. A z toho utrpení vzniklo toto umělecké dílo. Vytvořil nový oltář, ambón, křtitelnici, kříž a později i nový svatostánek v apsidě kostela. Vnímám, že prožité těžké věci v životě, mohou být zdrojem vzniku uměleckého díla, která jsou neskutečně krásná, hluboká a nadčasová. Takže se mi zde propojila touha po proměně tohoto poutního místa, komunita, parta skvělých lidí a utrpení, a vzniklo toto dílo.
Jak o tom mluvíte, tak to zní skoro jednoduše. Co pro Vás ale byla ta největší překážka?
Mám to říct všechno? (smích). Pro mě byla asi vždy největší překážka jednání s úřady. Najednou stojíte před lidmi, kteří mají ve věcech jasná pravidla, předpisy a příkazy; takhle to má být a jinak je to neprůchozí. V určité fázi jsem se jich ptal, kdybych podal oficiální žádost, abychom se do toho díla vůbec mohli pustit, zda by mi to povolili? A oni řekli, že v žádném případě, tak jsem byl vlastně rád, že jsem je o to ani dříve nežádal. Vlastně jsme vše provedli bez všech nutných razítek. Já vím, že to není úplně správně, jenže jinak by to neprošlo, tak jsem to udělal bez povolení. Někdy je lepší v životě žádat o prominutí než o dovolení. Je lepší, když člověk řekne: „omlouvám se, promiňte,“ než když podáváte žádost o dovolení.
Další zajímavý aspekt z vašeho života je, že jste angažovaný v chlapských hnutích. Jaká je podle Vás definice současného mužství? A co je to vlastně mužská spiritualita?
S chlapským hnutím jsem se setkal před více jak dvaceti lety. Spíš než o hnutí bych raději mluvil o potřebě mužů objevit svou vnitřní energii mužství. Jaká je definice mužství dnes? Já žádnou moc neznám. Setkal jsem se spíše s tím, že muži jsou nepřítomní a hodně žijí takové to neviditelné otcovství, neviditelné mužství. Muži a otcové se z rodin vytrácejí. To má hluboké historické kořeny. Potřebují vykonat cosi na sobě, aby se pak vrátili zpátky a obstáli v roli, kterou mají nejen v rodině, ale i ve společnosti. Spiritualita vlastně nesměřuje k ničemu jinému, než je převzetí odpovědnosti za to, co je mi svěřeno, dáno nebo za co jsem měl odpovědnost převzít. Po těch dvaceti letech zjišťuji, že tisíce chlapů, kteří prošli iniciačním rituálem, se v té společnosti docela dobře zakotvili a stojí tam pevně. Myslím, že dobře obstávají v procesu, který se děje kolem nich.
Co znamená duchovní růst? A můžeme krize využít k tomu, abychom duchovně rostli?
Je to takové, jako kdybychom dospělému člověku řekli, že by bylo fajn, kdyby nosil botičky, které nosil v pěti letech. Když to bude předškolní dítě, tak to bude úsměvné. Když to bude patnáctiletý nebo dvacetiletý mladý člověk, tak to už bude trochu trapné. Růst souvisí s naším každodenním životem, stylem a zkušeností. Nic nebylo zbytečné, všechno má své místo v našem životě. Domnívám se, že mnohé životní situace včetně krizí z nás vymačkají to podstatné. Jako když lisujete víno nebo drtíte obilí na mouku. To, čím jsme prošli, nám dává šanci uchopit život do svých rukou, držet ruku na tepu života. A to proměňuje naše postoje, uvažování o věcech a rozhodování a ovlivňuje celkově náš životní styl. Buď rosteme, nebo zakrníme.
Kde všude je podle Vás možné hledat odvahu?
Já si myslím, že to můžeme zkoušet všude. Nevím, jestli se někdo odvážným už narodí. Něco jiného je, když mi někdo dodává odvahu a řekne: „Zkus to. Nevadí, když se to pokazí nebo nepodaří. To je obyčejná chyba. To je jen rozbitý talíř, to je jen nepovedená zkouška. Na tom přeci život nestojí. Tak to zkus znova,“ než když mi někdo říká: „Na nic nesahej, všechno pokazíš, nedělej to, radši si to udělám sám.“ To je jeden z mnoha způsobů, jak získávat odvahu — pokud budeme mít kolem sebe takové lidi a budeme i my sami ti, kteří nebudou jen naříkat, když se něco nepodaří, ale řekneme si, že to zkusíme znova. A také to, že se můžeme opřít jeden o druhého, že nemusíme všechno zvládnout sami a můžeme se vzájemně podporovat. A v neposlední řadě se můžeme nechávat inspirovat mnoha odvážnými muži i ženami z našich dějin.
Petr Glogar je řeholník, bosý karmelitán a bývalý představený kostela Pražského Jezulátka. Od roku 1990 spolupracuje s Manželskými setkáními a svou duchovní činnost rozšiřuje také o rodinnou terapii psychosomatických poruch, vede duchovní obnovy a podílí se na iniciativě mužské spirituality v ČR.
Rozhovor vedl Jiří Pasz, editovali Martin Kubíče a Markéta Křížová.
