Sedm let se Skautským institutem
S ředitelem Skautského institutu Milošem Říhou — Šípkem si o jeho vedení institutu, o prolamování ostražitosti českého skautingu i tom, co institut dělá během pandemie, povídá Tomáš Řehák — Špalek.
Špalek: Ke společnému rozhovoru se vracíme po šesti letech. Tehdy jsme jej vedli nad knihou zvanou Špalek, ty ses ptal a já odpovídal. Mám radost, že se můžeme setkat znovu, byť se tentokrát naše role prohodily. Tématem našeho rozhovoru bude Skautský institut. Řečeno slovy Stanov je to zvláštní organizační jednotka, tedy jednotka, která má plnit nějaké zvláštní úkoly. Je jinou jednotkou než běžné středisko, protože dělá věci, které středisko nedělá a naopak spoustu věcí, které střediska dělají, institut neplní a ani nemůže. Dokázal bys přiblížit, co všechno dnes Skautský institut dělá?
Šípek: V jedné větě bych mohl říct: Zabýváme se skautingem a skautským hnutím jako společenským fenoménem. Konkrétně pak jde nyní o tři hlavní činnosti. Ta první je: Pečujeme o paměť skautského hnutí. Spadá pod nás Skautský archiv, což je v tuto chvíli zcela konkrétní prostor v Praze 8 v Čimicích, který na ploše více než 300 metrů čtverečních shromažďuje všemožné různé materiály a předměty týkající se skautského hnutí. Na činnost archivu navazuje řada dalších projektů, které se zabývají skautskou historií, zapojují se do nich i jednotlivé oddíly. Třeba do projektu Hrdinové války, ve kterém mapujeme konkrétní životní osudy sedmi set skautů a skautek, kteří padli během Druhé světové války, jejichž jména jsme našli v archivech. Dnes je jich vypátrána zhruba stovka.
Druhým velkým směrem je motivování mladých lidí, aby si nějakým způsobem vzali za svůj veřejný prostor. Hodně lidí nás takto bude znát skrze Skautský institut na Staromáku. V jeho pozadí je právě společenství mladých dospělých lidí, kteří tak vytváří jaksi vnitřní veřejný prostor, kam je možné přijít, potkat se s hodnotami skautského hnutí i se zajímavými společenskými tématy. Na základě toho začaly vznikat Skautské instituty v dalších regionech. Za normálních časů připravíme kolem osmdesáti akcí měsíčně.
Špalek: Zájem o veřejný prostor ale nepodporujete jen skrze samotné regionální instituty…
Ano, v docela novém projektu, kterému říkáme První krok, chceme podporovat mladé lidi k tomu, aby si ve veřejném prostoru vzali za své nějaké téma, ve kterém chtějí něco změnit nebo zorganizovat v souvislosti s ním něco pro ostatní. Mladým lidem chceme usnadnit první krok k rozjetí takových projektů — od oživení prázdného domu, přes pořádání festivalu po vytvoření dokumentárního filmu. Pro každou takovou oblast jsme schopni je propojit s někým, kdo jim může pomoci v realizaci jejich plánů.
Třetí velká oblast činnosti institutu se zabývá skautskou výchovnou metodou jako pedagogickým fenoménem. Snažíme se ji ukazovat jako zdroj inspirace i pro jiná prostředí. Například pro výchovu ve školách. Vytvořili a odpilotovali jsme tak kolem deseti programů. Jeden z nich se třeba jmenuje „Školní výlet jako skautská expedice“. Nechceme tím říci, aby se školní třídy stávaly skautskými oddíly, chceme představit skautskou výchovnou metodu jako zajímavý a užitečný zdroj inspirace pro pedagogickou práci. Věříme, že tak také přibližujeme skauting dětem, které by se s ním třeba jinak nesetkaly. Jedna z nejlépe hodnocených aktivit těchto programů byla, že si děti na obdobě adaptačního kurzu mohly samy vařit. Není to tedy jen o velkých příbězích a myšlenkách, ale i o těch běžných skautských věcech, které jak vidno fungují i pro neskauty.
Špalek: Vaše podpora v této oblasti míří především ke studentům?
I k učitelům, v době covidu jsme si řekli, že právě ti jsou jednou ze skupin lidí, kterým bychom mohli pomáhat. Vytvořili jsme v projektu Rozsviť SI koncept třídnických hodin, které jsou zaměřené na reflexi toho, co se dnes děje kolem nás. Zapojilo se do něj kolem sedmdesáti škol, přes dva tisíce dětí. Zpětné vazby z programů pro školy ukazují, že děti při nich zažívají leccos, co nikdy nezažily.
Špalek: V dalším projektu institutu, který se jmenuje Patronáty, se pak zájem o veřejný prostor spojuje s podporou samotné skautské výchovné metody…
V Patronátech si skauti a skautky berou za svůj kus přírody a ve spolupráci s odborníky se o něj třeba rok starají. Skrze to se dozvídají o tématech jako je sucho a jiné. Před covidem do něj bylo zapojeno kolem padesáti oddílů. Naše programy tak nevystupují jen mimo skautské hnutí, řada z nich toho do něj přináší spoustu zpět. Jedna z nejnavštěvovanějších stránek na našem webu je třeba ta, jak pracovat s pamětí ve svém oddíle.
Špalek: Chtěl jsem se zrovna zeptat na toto: Kdybych byl mladý vedoucí oddílu, který vede oddíl mimo Prahu, co já mám ze Skautského institutu? Co můžu jako vedoucí využít?
Kromě řady podnětů pro jeho osobní rozvoj, když přijde na web Skautského institutu, najde tam na prvním místě celou sekci, která se jmenuje „Připravujeme programy pro oddíly a pro školy“. Je to dnes už velmi dlouhý seznam věcí, různě tematicky zaměřených. Je tam takto třeba dokumentární film Skauti bez lilie a k němu je udělaná metodika, jak s filmem udělat zajímavý program pro oddíl. Velké téma, kterým se zabýváme, jsou média v současném světě. K němu máme záznamy přednášek i konkrétní programovou metodiku pro vedoucí oddílů. Tyto programy teď také postupně přesouváme do oficiální programové databáze Junáka.
Špalek: Jak se za ty roky Skautský institut vyvíjel? Kdy byl oficiálně založen?
Šípek: Institut jako takový existuje už asi od začátku nultých let tohoto století. Původně vznikl jako platforma v rámci Junáka, jejímž úkolem bylo v podstatě archivnictví. Kromě toho tu vždy byla komunita lidí, kteří se zabývali oborem skautské historie. Část z nich fungovala už za normalizace, tam se budoval základ toho, že naše organizace dnes vůbec ví něco o své historii a můžeme se zabývat sami sebou. Občas s nadsázkou říkám, že když jsem přišel ke Skautskému institutu, byla to jen hromada krabic s archiváliemi. Říkám to ovšem s hlubokou úctou ke všem, kdo ji shromáždili, s úctou k jejich zápalu oddanosti věci. Dneska už vím, jak ohromnou hodnotu ty krabice mají. Institut jsem tedy nezaložil, ta zvláštní organizační jednotka tady už existovala. Jestli se mi snad něco podařilo, tak dát té instituci nějaký širší program. Začal jsem pracovat na ústředí Junáka shodou okolností ve chvíli, kdy se tam začala formovat strategie organizace. Ta vyústila ve tři velká témata — personalistika, nový program a identita a sounáležitost. To poslední jmenované jsem měl následně na starost. Začal jsem připravovat různé projekty, které byly pro organizaci docela nové. Vzniklo tak třeba Skautské století, kdy jsme si řekli, že jedna zásadní linie zkoumání identity je v poctivé reflexi skautské paměti. Že to není jen o adorování, ale že si budeme povídat o tom, jaké skautské příběhy jsou a kde v nich je ta identita zakotvena. Jiná linie vedla po tom, kdo skautingem prošel, co mu to dalo a jak přemýšlí o společnosti a o budoucnosti. Tak vznikl projekt Skautská vize. Dodnes si pamatuju, jak jsme naplánovali první rozhovor s Erikem Taberym, šéfredaktorem Týdeníku Respekt. Já i on jsme čekali, že do té kavárny přijde třeba deset lidí a budeme si tam povídat. A ono jich do maličké kavárny přišlo třeba osmdesát nebo sto. Byl v tom kus velké radosti, že to někoho napadlo, že se to děje. Udělali jsme takto kolem padesáti rozhovorů. Práce na ústředí pro mě byla obrovská škola a období velkého lidského rozvoje a jsem za tu příležitost dodnes vděčný. Taky to byla zkušenost v kontaktu s chodem tak velké organizace. V roce 2012 nebo 2013 rezignoval tehdejší ředitel Skautského institutu, archivář Kosma, a vzniklo tak určité vakuum, které Junák potřeboval zaplnit. Tehdy za mnou přišel starosta Junáka José a ptal se, jestli by nás nezajímalo s tím pomoct. V první chvíli jsem odpověděl, že ne. Představil jsem si spíš nošení krabic v archivu. Ale vrtalo mi to dál hlavou, chodil jsem celé dny po ulicích a rozvažoval to. Říkal jsem si, že v mojí dosavadní práci nejde jen o strategickou prioritu, ale o určité know-how, které kolem ní vzniklo. Začal jsem přemýšlet o tom, jak a kde to všechno ukotvit. Šel jsem tedy za Josém a řekl mu, že jsem to celé rozmyslel a že bych to vzal. Dodnes mám někde schovaný dvoustránkový papír, kde jsou ty mé tehdejší plány a představy sepsané.
Špalek: Vnímáš v dosavadních sedmi letech fungování institutu nějaké velké milníky? Jako ten největší mě napadá asi získání Staromáku…
Šípek: To byl určitě obrovský milník. Nemyslím si ale, že se to stalo úplně náhodou. Už když jsem institut přebíral, měl jsem v hlavě někde zasuté, že se ta věc zhmotní skrze nějaký fyzický prostor. Když se řekne Skautský institut, evokuje to pro mě nějaké místo, ideálně takové, které má potenciál být veřejným prostorem. Seznamování s fenoménem skautského hnutí, které je v poslání institutu, určitě jde dělat tak, že si zamluvíš kino, divadlo nebo uděláš výstavu na náměstí. Já ale velmi silně cítil, že Skautský institut má být i dům. Minimálně půl roku jsem různě chodil, díval se, kde je zhasnuto, kde je zajímavý prostor. Zpětně si říkám, jestli bych měl znovu odvahu jít do toho s tím vším, co vím teď. Málokdo si dovede představit, co znamená přijít do prázdného domu na Staroměstském náměstí 4/1 a zařídit, aby se z toho stalo místo, které je každý den otevřené. Už první měsíc, kdy jsme měli klíče, se tam odehrálo patnáct akcí pro veřejnost. Dnes je to jedno z nejživějších míst v centru Prahy, kudy v normálních časech projde 15 tisíc lidí za měsíc. Od začátku jsme se zároveň nechtěli na Staromáku uzavřít sami, ale součástí pojetí toho místa bylo, že ten dům otevíráme. To se propsalo do toho, že dneska tu sedí dalších 30 až 40 organizací. Nikdy jsme se necítili jako hegemoni toho místa, spíš lidé, kteří tvoří takový podvozek, který v tom místě vytvoří něco unikátního. Historicky bylo velkým milníkem, když se nám podařilo rozjet první Fórum SI v Olomouci. Tím jsme dali najevo, že Skautský institut není jen instituce, ale že je to myšlenka. Že je to druh konceptu, který může mít pedagogickou povahu, že to může být forma skautování pro dospělé.
Špalek: Fóra jsou takové místní Skautské instituty v různých městech organizované místní skautskou komunitou. Kolik jich dneska je fungujících?
Šípek: Dnes jich je osm, nově ještě vzniká Skautský institut v Litomyšli. V jednáních, ve fázi zrodu jsou teď ještě další jednotky měst, kde by mohl institut vzniknout. V tomto nás současná doba postihla asi nejvíce. Kdyby nenastala, mohlo být otevřeno možná i deset dalších Skautských institutů. Zajímavé mi přijde i to, že koncept institutu přijali i naši skautští bratránci a sestřenky na Slovensku. To už je vlastně o krok dál. SI jako metoda, která se může volně šířit. Nikdy nám nešlo o to tvořit pobočky. Spíš cosi jako skautský institut s malým s. Nabídka toho, jak můžou dospělí skautovat. Nabídka, která dle naší zkušenosti spíše místní společenství skautů posiluje než vyčerpává.
Špalek: Když se bavíme o vývoji, nemůžeme přeskočit poslední rok, který určitě znamenal nějaký předěl. Co dělá institut, když je pandemie?
Šípek: Nejdřív jsme hodně počítali, když se vrátím do března, dubna. Stejně jako mnozí ostatní z neziskového sektoru. Nikdo z nás nevěděl, co se bude dít dál. Pro Skautský institut ten rok byl samozřejmě v mnoha ohledech velmi těžký, ale v mnoha ohledech samozřejmě i zajímavý. Ukázalo se přitom něco, v co jsem věřil, co ale prověří jen krize, že Skautský institut je dobré společenství navzájem se podporujících lidí. To se projevilo mnoha způsoby. I když to byla obecně těžká situace, první věc, co se stala, byla: Pojďme si sednout a bavit se o tom, jak může být Skautský institut užitečný. Okamžitě se napříč instituty začaly šít roušky. V Brně jich takhle ušili tisíce, lidé z týmu Staromáku okamžitě začali pomáhat lidem bez domova, kteří byli v Praze shromáždění na jednom ostrově. Na Staromáku se vařilo jídlo, dělali jsme sbírky oblečení. Na podzim jsme si řekli, že jedna z nejvíce postižených skupin jsou učitelé, a tak jsme připravili už zmiňovanou metodiku. Stejně jako v běžné době se tedy snažíme pokládat si těžké otázky společnosti a reagovat na ně něčím konkrétním. Připravujeme tak třeba poradnu pro mladé dospělé lidi. Z týdne na týden jsme se na jaře zmobilizovali a začali dělat takřka každý den nějaký online pořad, i když jsme s tím do té doby neměl nikdo moc velké zkušenosti. Vzniklo z toho přes 40 rozhovorů se zajímavými osobnostmi o zvládání strachu v cyklu Nebát se.
Špalek: Říkal jsi, že institut je společenství lidí, kteří se vzájemně podporují. Kolik je to dnes lidí?
Šípek: Záleží na tom, jak to počítáme. Kdybych vzal jeho jádro, které tvoří kancelář institutu, tam bude přes třicet pracovních míst. Nejsou to všechno celé úvazky. V hlavní skupině našeho interního komunikačního nástroje Slack teď máme ke dvěma stovkám lidí. Na některé projekty jsou navázaní ještě další lidé, takže to bude tak mezi dvěma a třemi sty lidí.
Špalek: Rád bych otevřel i téma toho, proč vlastně Skautský institut existuje a proč se jmenuje „skautský“. Jsem členem Rady Skautského institutu a oba tak víme, že z různých stran občas zaznívají otázky, jestli je toto ještě skauting. Jestli je skauting provozovat kavárnu na Staromáku a pomáhat lidem bez domova v epidemii, natáčet filmy…
Vnímám skautování v několika rovinách. Ta první je skauting jako pedagogická metoda, činnost, promyšlená věc, která se odehrává ve skautském oddíle. Druhou rovinou je Junák jako organizace se svými procesy a vnitřní strukturou, kulturou, tradicí. Třetí rovinou, ta mi připadá v jistém smyslu nejvíc fascinující, je skautské hnutí. To je širší pojem než metoda a organizace, nemá úplně jasný tvar, proměňuje se, bouří se, vzpírá se škatulkám. Odpověď na to, proč existuje Skautský institut, bych musel hledat směrem ke všem třem těmto rovinám. Principiálně hledám jeho největší roli v rovině skautského hnutí. Zajímá mě právě jako společenský fenomén. Chtěl bych, abychom zkoumali jeho tradici a paměť v kontextu společnosti a abychom hledali v některých z těch příběhů poučení a inspiraci. Skautské hnutí má zároveň vnitřní motor ve skautingu, v pedagogické metodě, geniálním konceptu výchovy. Skautský institut je zřízený Junákem, a to je třetí podstatný vztah, musí fungovat smysluplně jako nástroj organizace. Samozřejmě věřím, že ve všech těch oblastech Skautský institut smysl dává.
Špalek: Prolínání akademické sféry a skautingu je dnes už docela běžné. Může souviset i s tím, že mezi skautskými akademiky už máme nejen bývalé, ale i stále aktivní skauty. Něco jiného ale je zkoumat skauting a něco jiného posouvat hranice toho, co všechno mohou skauti v rámci organizace dělat. Dalo by se třeba říci, že na to, aby byl skauting zkoumaný jako fenomén, nemusíš provozovat kavárnu…
Občas mám pocit, že tu otázku, co ještě je a co už není skautské, redukujeme na vnímání toho společenství jako společenství registrovaných členů. Myslím, že je tu nějaký „core business“ Junáka — pracuje s dětmi v oddílech, využívá k tomu skautskou výchovnou metodu — k tomu ta organizace existuje. Z mého pohledu je ale užitečné i to, že se dívá kolem sebe, stává se součástí společnosti v různých dalších kontextech. Věřím, že právě to Junáka i nějakým způsobem dál rozvíjí.
Špalek: Není do jisté míry specifikou českého skautingu, podepřenou historickou zkušeností — určitá zapouzdřenost nebo ostražitost vůči světu tam kolem? Léta, kdy se skauting musel vypořádávat s nebezpečím tam venku, léta ilegálního skautingu, kdy kdokoliv, kdo jsme nebyli my, byl potenciálně nepřítelem. Není toto důvod určité uzavřenosti?
To je teze, která se často opakuje. Nejsem si jistý, jestli už to není do jisté míry klišé. Jestli to už po třiceti letech není z mnoha důvodů jinak. V případě hnutí a organizace jsou to prvky, které jdou do určité míry proti sobě — hnutí má pohyb, schopnost inovovat, zkoušet nové věci, organizace má mnohdy spíš potřebu věci ukotvit, dát jim koncepci, pevné místo, eliminovat rizika. Je umění tyhle věci skloubit dohromady a pracovat s nimi. Velké riziko podle mě je, když organizační složka dlouhodobě převáží. Chápu její podstatu a důležitost, chápu hodnotu té obří kultury a tradic, sám se k nim vztahuji, ale pokud z organizace vymizí potřeba vnitřního dialogu, potřeba hádat se o skutečně palčivých otázkách, hledat nové cesty, tak v tu chvíli je problém. Ten může být docela nenápadný a může i dlouho trvat, než se projeví. Organizace může dlouho žít ze své dobré pověsti, z tradic, které si vybudovala. Zároveň však takto plíživým způsobem přestane být pro společnost aktuální. Kladu si tak třeba otázku, pro kolik lidí studujících pedagogickou fakultu je Junák inspirativní organizace, protože v ní dnes vzniká něco, co pedagogiku někam posouvá. Chtěl bych, aby Junák byl nejen místem, kam rodiče dávají děti, protože tam zažijí něco prověřeného a dobrého, ale aby ta organizace samotná měla radost z inovací, z hledání nových cest. A uměla je hledat.
Špalek: Nabízí se i úvaha, jestli skauting — který dnes žije v jistém konkurenčním prostředí o prostředky, nejvíce však o volný čas dětí — tím, že inspiruje a dělá programy pro školy, nabízí prvky skautské výchovné metody dál, nepodrývá jistým způsobem svou konkurenční výhodu. Jestli nerozdáváme skauting jako pivo přes ulici, abych tak citoval Jirku Navrátila.
Šípek: Rozumím tomu pohledu a obavě. Opakovaně o tom přemýšlím, docházím přitom ale spíš k tomu, že to je úplně naopak. V tomto smyslu moc nevěřím na konkurenci. Věřím, že čím více lidí se setká s autenticky prožívanými hodnotami, zážitky, skautingu, tím víc si jich najde cestu do skauta. A i kdyby ne, tak si myslím, že zážitek toho, že si studenti sundají boty a půjdou potokem a je to pro ně první druh takového zážitku, je v jejich životě dobrý, a je inspirovaný skautingem. Hluboce věřím v sílu skautingu ve vztahu k učitelům. Myslím, že by tu klidně měl být vícesemestrální kurz skautingu na pedagogické fakultě. Ten by nebyl o tom, že z učitele dělám vedoucího oddílu. Ale o tom, že mu dávám do rukou další výbavu, se kterou může při práci s dětmi zacházet. Proto bych to dělal, ne proto, že prodávám skauting, ale proto, že tím zvětšuji dosah té myšlenky. Ve výsledku to může vést k tomu, že více dětí půjde do skauta a více učitelů se stane vedoucími oddílů. Může to být cesta k tomu, jak dostat více dospělých lidí ke skautingu. Lidem, kteří jsou pedagogové, a mají k té věci blízko, ji nabídneš jako instrument. Skauting takto v českém prostředí vlastně vznikal z obrovské radosti, že je to smysluplný pedagogický koncept, kterého se chce člověk chopit. Největší problém by podle mě byl, kdyby naše organizace ztratila tu radost, že vypráví nějaký příběh a že má chuť vyprávět ho i mimo organizaci. Když toto dokáže, probouzí to radost i ve svých vlastních členech. To činí organizaci důležitou pro společnost. V momentu, kdy se zapouzdří sama do sebe a bude sama sebe ujišťovat, že je důležitá, přichází problém. Tam se ta identita začíná rozpouštět. Hloubku identity musí skauti a skautky nacházet ve společnosti, které jsou nedílnou součástí. Ve schopnosti neustále se dokola ptát, co vlastně znamená „buď připraven”.
Rozhovor byl původně otištěn v časopise Skautský svět.
