Stezkou odvahy: Jizvy musí zůstat, těžké okamžiky do našeho života patří
Historicky výjimečná globální událost před nás nyní klade nečekané politické, ekonomické i společenské výzvy. Jak jsme na tom v oblasti duchovní? Bude mít pandemie vliv i na to, jak prožíváme svůj spirituální život, nebo se nic nezmění? Zeptali jsme se dvou skautů — husitské farářky a katolického kněze. A rozhovory se netočily pouze kolem koronaviru a kostelů, ale i kolem včel, tetování, jizev a došlo i na svatby a pohřby.
Farářka Sandra Silná má intenzivní den, přestože je na mateřské dovolené. V podstatě se nezastavila, zařizovala různé věci pro faru, byla se starším synem na logopedii, stará se o tříměsíční miminko. K její husitské farnosti v Brně v Botanické ulici se hlásí kolem tisícovky lidí. Činorodá Sandra se tu stará o chod kostela, bohoslužby, duchovní službu, oddává, křtí, pohřbívá, zahradničí, píše duchovní zamyšlení pro rozhlas, opečovává i webové stránky a o tom, že by se nudila, nemůže být řeč. „Velký okruh lidí chodí do kostela i na komunitní akce, třeba na naše brunche, teď například chystáme Noc kostelů,“ vypráví energická farářka.
Jak se vlastně dá skloubit povolání farářky a mateřství? „Měla jsem možnost si to vyzkoušet už před sedmi lety, kdy se narodil první syn. Často to vyžaduje velkou toleranci od lidí, kteří mě kontaktují. Snažím se jim vyhovět, ale musí počítat s tím, že priorita je dítě,“ říká Sandra a dodává, že jí pomáhá dobré plánování práce právě podle potřeb obou dětí. Oceňuje také, že jí vychází vstříc celá rodina, část její práce probíhá od pátku do neděle — zmíněné svatby, křtiny či bohoslužby –, a rytmus rodiny je proto trochu obrácený vzhůru nohama. Její partner ji prý ale jako farářku už poznal a věděl, do čeho jde. Staršího syna ale teď moc nebaví jezdit téměř každý víkend po svatbách; dortů a koláčků je už přejedený.
Rodiče Sandry byli ze začátku mírně zaskočení, měli o povolání duchovního zažité stereotypy, nebo spíš nevěděli, co si přesně představit — bude jejich dcera jeptiška? Uklidnilo je, když vidí, že Sandra je ve svém povolání šťastná a našla se v něm.
Pokud je vstřícná rodina, co společnost obecně? Ne všechny křesťanské církve ženám povolují stát se duchovními a ne všichni lidé jsou na to zvyklí. Co říká Sandra na hlasy, které tvrdí, že duchovní by se měl věnovat pouze službě a Bohu a nemít rodinu? „Tenhle argument je zcestný. S Bohem si člověk také vytváří vztah, křesťanství je postavené na vztahu lásky, a tak odpírat člověku kvůli vztahu s Bohem vztah s jiným člověkem je proti lidské přirozenosti. Když si to někdo vybere dobrovolně, tak proti tomu nic nemám. Mělo by to ale být osobní a svobodné rozhodnutí; a všechna čest člověku, který se rozhodne pro takovou oběť,“ líčí farářka. Podle ní toto nařízení nemá opodstatnění v Bibli a je odrazem vývoje církve. Kněz by klidně mohl mít rodinu, podle Sandry je vlastně strašně náročné sloužit lidem i Bohu a vracet se pak do prázdného bytu, kde je člověk sám. „To je obtížné, protože jedna věc je mnohdy psychicky náročná duchovní služba, tedy práce s lidmi v mezních životních situacích, druhá věc je naučit se vedle toho být ‚doma‘ v samotě, celibátu. Faráři a farářky by měli být citliví lidé. A konkrétně u kněžích v církvích, kde je celibát povinný, si myslím, že pro mnohé je to velká zkouška a jisté zraňování přirozenosti člověka.“
Jak tedy reagují kněží na ženu farářku? „Mám dobrou zkušenost. Někdy vedu svatební obřady s katolickými kněžími. To pro ně není jednoduché, jsme pro ně trochu odpadlíci, ne všichni katolíci nás považují za pravou církev,“ vypráví s tím, že s útoky se setkala spíše na sociálních sítích, a to nejvíce ze strany letničních křesťanů s kořeny v USA. Podle ní mohou jejich pastoři být velmi konzervativní a radikální, třeba proto, že vykládají Bibli slovo od slova. „Argumentovali tím, že žena nepatří na kazatelnu a má ve shromáždění mlčet. Slova v Bibli ale mají svůj kontext, byly proneseny v určitém společenství, v určité době. Dneska nelze každou větu z Bible vzít doslova a mlátit s ní ženy farářky po hlavě. Chtít, aby žena v 21. století mlčela; to už jsme dávno jinde,“ líčí. Křesťanství je pro ni poselstvím lásky založeným na přijetí, vztahu a bourání bariér.
Jak prožila dobu koronavirovou? Byla především matkou v šestinedělí, mladší syn se narodil tři týdny před vyhlášením nouzového stavu. Partner musel zavřít obchod, starší syn nemohl do školy a všichni tak byli doma společně, na což, přiznává, nebyla úplně připravená. „Odpočívat úplně nešlo, stala jsem se ze dne na den kuchařkou, učitelkou a parťačkou pro různé hry. Pak jsme si na to zvykli a teď bych skoro řekla, že mi některé věci začínají chybět. Pandemii jsme prožili v intenzivní rodinné pospolitosti,“ usmívá se Sandra. Měla jako čerstvá matka nějaké obavy z viru samotného? „Kupodivu ne, vycházela jsem ze zpráv, kde se tvrdilo, že na děti virus nejde, chodili jsme na čerstvý vzduch a do parku,“ říká a dodává: „Moje filozofie je, že co se má stát, tak se stane. Abych byla dopředu vystrašená a kupovala zásoby, to jsem nedělala.“ Pandemie se podle ní zajímavě trefila do postní doby kolem Velikonoc, takže jsme si půst vlastně netradičně zažili všichni jako společnost — věřící i nevěřící. Pro všechny to byl v určitém smyslu čas navíc, obdržený darem.
Pro hodně jejich kolegů farářů to znamenalo nutnost přejít do onlinu. I ona sama se přes mateřskou snažila udržet kontakt s farníky přes webovky a facebook, kde mimo jiné dávala duchovní zamyšlení na neděle. Zapojila se také do fungování krizové linky, kde byla připravená probírat strachy nebo obavy lidí, kteří se na ni obraceli. „Byl to takový jiný čas, museli jsme být s lidmi jinak, než běžně býváme, fyzicky, tváří v tvář,“ vzpomíná na uplynulé týdny. Budou podle ní změny trvalé, nebo se vše brzy vrátí? „Když jsem viděla plné parkoviště kolem nákupních center, říkala jsem si, že jsme se rychle vrátili do předchozího stavu, do zajetých kolejí. Ale zároveň dost lidí přišlo, nebo možná ještě přijde o práci, pro hodně lidí situace znamenala vyčerpání rezerv. Myslím, že není úplně moudré si říci, je to za náma,“ vysvětluje své pocity a dodává, že bychom měli být obezřetní, virus úplně nezmizel.
Změnilo se něco ve fungování její církve? „Na bohoslužby teď chodí méně lidí. Možná mají pořád obavu z nákazy, i když máme velký kostel, kde se dá větrat a sedět v bezpečné vzdálenosti a všichni používají roušky,“ říká. Tvrdí, že jsme si vyzkoušeli fungování na individuální úrovni, nemohli jsme se scházet v kostelích a zároveň jsme chtěli udržet ideu společenství. Církev je právě postavená na sdílení a na společném bytí a online svět to nemůže úplně nahradit. Je podle ní dobrá doba si uvědomit, že tu církev tu není od toho, aby stavěla bariéry, má být otevřená všem bez rozdílu: „Myslím, že v karanténě nebyl ani jeden duchovní, který by omezoval svou služby pouze na svoje farníky, nebo jen členy své církve, krize smazávala rozdíly, každý se zapojoval, jak mohl.“
Přesto jsou v církvích stále lidé, jež mají tendenci rozdělovat: „My a oni, věřící a nevěřící. Já myslím, že takové přemýšlení je passé. Moje služba není vydělená z běžného života. Lidi mi říkají, že jsem normální farářka, což je vlastně paradoxní spojení. Jako kdyby ostatní byli nenormální,“ směje se. Její touhou je být srozumitelná a nechávat padnout bariéry. Může spiritualita pomáhat proti strachu? „Ano, samotný Kristus a jeho příběh je manifestací, jak se nebát. I Ježíš na kříži sice volá Otče, proč si mě opustil, tedy i on jako člověk strach zažil. Ale jde o to strach překonávat. Pokud člověk uvěří v Boha, který je láskyplný, milující, velkorysý, je to nejlepší cesta, jak strach překonávat, milující Bůh je nám v Kristu nejlepším příkladem. Jsou ale určité proudy v církvích, které strach naopak podporují. V historii to bylo přítomno; církev postavená na autoritativním ovládaní lidí, na prezentaci Boha jako trestajícího Otce, kterého se máme bát. V takového Boha ale já osobně prostě nevěřím.“
Sympatická brněnská farářka ale neboří jen stereotyp muže-kněze bez partnera a dětí. Má mnoho dalších netradičních životních příběhů, třeba tetování. To je pro ni už uzavřená kapitola: „Byla to fáze a bylo to důležité. Je to záznam setkávání, aktivit, památka. Život se ale vyvíjí, nové tetování neplánuju. Kolik jich mám? Myslím, že v novinách psali, že devět,“ směje se Sandra. Tetování není jediná věc, kterou byste možná u farářky nečekali. Sandra také dokončuje pivovarnickou školu a zrovna teď v červnu by maturovala, kdyby nebyla na mateřské. Otázka, zda někdy bude na faře vařit a prodávat pivo, tak prozatím zůstává otevřená. Kolem kostela také bzučí včely, Sandra je chová a je na ně hrdá: „Včely patří ke kostelu. Zjistila jsem, že hodně kněží v historii se tomu věnovalo. Připadá mi, že kněžství a včelaření je propojené.“ Včely ovšem nechce proto, aby z nich tahala med a prodávala jej. Chce podpořit matičku přírodu a včely samotné, proto jim téměř všechen med nechává. To jí přijde jako evangelium v praxi, další rovina duchovního působení.
Je vztah k přírodě, zahradě a lidem ozvěnou jejího působení ve skautu? „Skaut je pro mě úhelný kámen a v životě mě zásadně směřoval. Dal mi vztah k přírodě, odvahu do života, spoustu přátel na celý život. To, co jsem slibovala, služba vlasti, služba lidem, služba Bohu, to se snažím pořád naplňovat. Na slib se snažím stále myslet a nechat ho rezonovat v tom, co v životě dělám,“ říká a uzavírá náš rozhovor s tím, že se těší, až si po náročném dni večer dá jedno pivo za odměnu.
I devětatřicetiletý katolický kněz Josef Prokeš si prošel skautem a odtud mu zůstala přezdívka Křik. Patří k aktivním a akčním kněžím, mezi jeho koníčky patří horolezectví či běh, cestuje po světě a do Česka pak přináší inspiraci třeba z dalekého Ekvádoru, přednáší a organizuje debaty o pro církev mnohdy nelehkých tématech. Je farářem ve Vodňanech a na Lomci, což je vyhledávané poutní místo v lesích i pro lidi, kteří neradi chodí do kostela. Dnes má dobrý den, duchovní záležitosti se začínají dostávat do běžnějšího režimu. Do něj patří i pravidelné návštěvy dvou domů seniorů. „V obou se myslím krize projevila naplno, lidé v nich byli často dva měsíce bez kontaktu. Přišlo mi, že jsou hodně smutní a vyčerpaní,“ pokyvuje Josef hlavou a dodává, že situace, kterou jsme teď prožili, vyvolává jednu velikou otázku: „Jak se vyrovnat s ohrožením nemocí a tím, že nemůžu navštívit své blízké. Ta oddělenost lidí od jejich starších příbuzných nebo umírajících, si myslím, že je nejtěžší kapitola krize vůbec.“ Otázek pandemie ale přinesla daleko více. Stejně jako odpovědí na ně.
Během omezení Josef absolvoval i několik pohřbů. Ze začátku rodiny pořádaly obřady spíše malé, účastnilo se jich pouze pár lidí. Vždy se snažili dodržovat nařízení, i když jejich dodržení v praxi mohlo být pro ně nové a trochu matoucí. „Měl jsem jednu rodinu, chtěli, aby na pohřbu byli přítomní i lidé z vesničky, hodně jim na tom záleželo. A lidé to dokázali ustát, dodržovali bezpečnou vzdálenost, starší třeba nešli dovnitř do kostela, počkali před ním a šli jen do pohřebního průvodu. Ukázalo se, že lidé mají rozum a odpovědnost,“ vypráví kněz. S extrémními reakcemi na opatření, jako je vztek, odmítání nebo panický strach, se nesetkal. A to ani u proběhlých svateb, které jsou podle něj také citlivá záležitost. „Zatímco normálně nevěsty řešily šaty a účesy, teď musely hlavně vyřešit, jestli akce vůbec bude nebo ne. Najednou nás to všechny vedlo k tomu řešit to podstatné, a ne třeba jen drobnosti,“ říká otec Josef.
Skutečně nás pandemie přiměla k trvalé větší reflexi osobních a společenských hodnot? „Materiálu k tomu, aby si člověk uspořádal své hodnoty, je dost. Já se ale obávám, že se teď vrátí vše zpátky. Obávám se, že hlubší reflexi spíše udělají jednotlivci nebo nějaké skupiny lidí, ale ne společnost jako celek,“ líčí a doplňuje, že se ukázalo, že mezi sebou máme hodně solidarity. Ta je bohužel omezená na ‚náš dvorek‘. Uvědomění, že problém je širší než na naší zahrádce, nám podle Josefa chybí, předznamenala to už tzv. uprchlická krize. Teď se to ukazuje ještě ve větší míře, třeba Itálie potřebuje více pomoci než Česko a my ji přesto nebereme bratrsky. „Česká sounáležitost je krásná, ale ten strach, abychom nepřišli o naši prosperitu, je tak velký, že raději zavřeme oči nad tím, že někdo má větší problémy než my. V evropském měřítku vítězí komfort nad solidaritou, nedokážeme vidět věci v širším kontextu,“ svěřuje se. Myslí si, že máme problém vidět za naši generaci, za naše hranice a chybí nám odvaha dělat věci, které mají přesah přes náš život a přes území, na kterém žijeme.
Nastavila zvláštní doba zrcadlo i jemu samotnému? „Zastihlo mě to v takový hodně unavený a uchvátaný čas. První dva týdny byly skvělé, měl jsem čas se dospat, měl jsem čas číst, modlit se,“ vypráví a jedním dechem dodává, že velkou výzvou je teď to, aby člověk vše brzy nepoztrácel. Měli bychom si podle něj dávat pozor, aby nám z těch lekcí v životě něco zůstalo, aby se člověku okamžitě zase nezaplnil diář rádoby zajímavými věcmi, ale abychom naopak cílili na to podstatné. Co “to podstatné” kromě prázdnějších diářů znamená? „Uvědomil jsem si, že naše farnost není úplně propojená tak, jak by mohla být. Že například na všechny lidi nemám telefonní číslo. Ale že jsou i lidé, kteří nemají kontakt s nikým. Rozhodně si z toho odnáším to, abychom víc prožívali společenství,“ vykládá Josef. Zajímavým prožitkem pro něj pak byly i svátky — neděle a Velikonoce bez společného slavení. Tahle zkušenost je prý hodně zajímavá a může nás hodně posunout, pokud ji dobře uchopíme: „My katolíci jsme zvyklí slavit neděli tím, že především jdeme do kostela, ale když tento náš základní kámen slavení nemáme, můžeme to brát jako pozvání k hlubšímu prožívání toho, co neděle vlastně je.“ Podle Josefa jsme schopni neděli slavit i když do kostela nejdeme. Josef sám připravuje videa na Youtube, která nazývá online pomocí. V nich se objevují zamyšlení či příprava na neděli — tak, aby se člověk například mohl sám pomodlit doma. Svěřuje se ale, že technologie pro něj na prvním místě nejsou: „Technologie nám mají pomoct se propojit. Když je babička sama v panelákovém bytě a může se podívat na online mši, je to fajn. Myslím, že to má dokonce význam ikony, která mě vede k tomu, abych věci prožíval zbožně. Na druhou stranu, osobní setkávání a prožívání prostě nenahradí.“
Josef má doktorát z Říma, kde studoval evangelizaci. Jeho velkým zájmem proto je vztah mezi křesťanstvím a světem, vztahy mezi církvemi, včetně toho mezi křesťanstvím, jinými náboženstvími a ateisty. Myslí si, že intenzivní krize pomáhá ke sbližování církví? „Může. Není to ale automatické. Dokážu si představit, že se to děje i neděje. Není to tak, že z toho automaticky všichni odcházíme sblížení,“ zamýšlí se a doplňuje: „Zajímavé je, že krize postihla úplně všechny — křesťany, hinduisty, muslimy… Je to výzva pro celé lidské společenství. Nejde jen o pandemii, otevřely se otázky obecnější a hlubší. Náš vztah k životu, jeho konci, ke společenství, ve kterém žijeme. Opravdu je ale na nás, jak to, co jsme prožili, uchopíme.“
Pro mnoho lidí už nastala a bohužel pro mnoho i nastane doba, ve které budou muset začínat od nuly. S tím má Josef své zkušenosti, velkým projektem jeho života byla obnova zruinovaného kostela Svaté rodiny v Českých Budějovicích. Lekce to prý byla zásadní, nejen díky navázání celoživotního přátelství s legendárním architektem Josefem Pleskotem. „Památkáři chtěli retuš a malbu prostě obnovit. Jenže to by se úplně zapomnělo na těžké období té stavby, kdy jako zapomenutá chátrala. Jako bychom si hráli, že je všechno vlastně v pořádku. Můj první nápad bylo zase to vybílit. Druhý extrém, donést tam takovou čistotu,“ povídá zapáleně otec Josef. Nakonec se s architektem rozhodli dějiny nijak nepopírat, ale zachovat je: „Některé jizvy zůstaly a do toho se přineslo nové světlo. Naučil jsem se, že do našeho života patří těžké okamžiky. Nejde je ani překrýt, ani je retušovat, ani přebílit. Do bolestného a nedokonalého světa ale lze přinášet světlo.“
A jak mu do života zasáhl skauting? „Dal mi hlavně schopnost spolupráce, schopnost řešení krizových okamžiků, zodpovědnost, vztah k přírodě… Pro mě je to vlastně možná i ono propojení duchovních věcí, přírody a mého života. Myslím si, že tomu skauting hodně pomohl,“ vysvětluje Josef.
Historické okénko
Kněží byli u českého skautingu přítomni vlastně od kolébky. Bratrem zakladatele skautingu A. B. Svojsíka byl římskokatolický kněz a cestovatel Alois Svojsík. Svými četnými kontakty a zkušenostmi velmi napomohl při vzniku nového hnutí a byl i častým návštěvníkem na prvních táborech. Zemřel bohužel předčasně na nachlazení, které si přivodil za 1. světové války při službě odbojové skupině Maffie.
V období první republiky postupně vznikl a sílil katolický a těsně před válkou i evangelický skauting. Svébytné místo má společenství ministrantů nazvané svým zakladatelem páterem Klementem Legio Angelica. To postupně vplynulo mezi skauty a K. M. Klement v něm vytvořil velmi inspirativní prostředí, z něhož vzešlo mnoho pozdějších předních osobností katolické církve. Mezi ně patřil například kněz, teolog a pedagog Jaroslav Zvěřina, který před 2. světovou válkou založil skautský oddíl v Pyšelích. Další z nich, Jiří Reinsberg, pozdější známý katolický kněz a spisovatel, byl zároveň aktivním skautským činovníkem, vzdělavatelem na lesních školách i autorem knihy Skaut přemýšlí o Kristu.
autoři: Jiří Pasz, Martin Kubíče, Roman Šantora
foto: archivy respondentů
