Standa Biler: Humor má pomáhat, ne však k nečinnosti

Lze aktuální krize chápat a řešit skrz humor? Jak vykládat svět plný rozporů a neupadnout přitom do cynismu? Spisovatel, publicista a sociolog Stanislav Biler se v popisu současné společnosti nebojí fatálních slov jako je krize nebo kolaps. Jak to jde dohromady s humorným nadhledem? A proč podle něj mocní nikdy nemohou být skutečně vtipní?

Kdyby na Zemi přistáli mimozemšťané, jak byste jim jako Standa Biler vysvětlil, kdo je člověk a jaká je jeho civilizace?

Nevím, jak bych to úplně sám udělal. Doufal bych, že budu mít k dispozici alespoň nějaké kulturní artefakty typu seriály, filmy, knihy a obrazy, abych jim je mohl ukázat. Těžko se to popisuje.

Když si člověk náš život zkusí představit zvenku, dává smysl?

Musel bych ho vždycky vysvětlovat v nějakých rozporech. Něco bych řekl a pak to popřel. Třeba že člověk je společenská bytost a současně často jedná, jako by jí nebyl. Takhle na základě antagonismů se konstituuje, neustále mezi nimi osciluje a snaží se s tím nějak poprat.

Takže jsme bytosti odsouzené k rozporuplnosti?

Nevím, jestli odsouzené, ale rozporuplnost je nám zcela určitě vlastní.

I proto jste řekl, že jsme v krizi všeho? Jak jsme se do takové krize dostali?

Na to se těžko odpovídá. Jsme moc šikovní ve vytváření krizí. Při řešení vždy postupujeme tak, že se snažíme problém nějakým způsobem vyřešit. Protože ale nejsme schopní předvídat příliš daleko do budoucnosti, obvykle se nám stává, že vytvoříme nový problém, se kterým si nevíme rady. Současně nás přibývá a všeho okolo ubývá. Nevím, jestli to jde říct ve dvou, třech, čtyřech ani v osmi větách.

Tak klidně přidejte. Řekl jste totiž, že krize racionality a hlavně krize smyslu veškerého dění a života jako takového nás teď definuje. Jsme tedy v krizi kreativní. Máte pocit, že jsme kreativní i v řešení krizí? Nebo jsme v nich dost neschopní?

Nevíme si s tím rady, protože nám zkolabovala racionalita, které jsme dlouho z dobrých důvodů věřili. Pořád je samozřejmě velmi důležitá a k věci, ale narazili jsme na její meze a zjistili jsme, že nedokáže pomoci se vším. Uplynulých plus minus sto padesát let modernity bylo postavených na víře, že všechno bude lepší, na všechno dokážeme lidským rozumem přijít a vyřešit. To se nám rozbilo v posledních, už ne letech, ale skoro dekádách. Každému v nějakou chvíli došlo, že to úplně nefunguje.

Takže to není krize racionality, ale spíš pohledu na ní. Mysleli jsme si, že vyřeší všechno, spoléhali jsme na ni.

Je to krize racionality. Protože to, co jsme na ni naložili, nebo s čím jsme doufali, že nám pomůže, nefunguje. Možná jsme si o sobě moc mysleli, že jsme příliš racionální, a to nebyla pravda.

Neprožíváme i krizi emocí?

Teď jsme znovu zjistili, že emoce máme. Dlouho jsme si mysleli, že jsme spíš roboti, kteří racionálně a věcně všechno vyřeší. Emoce jsme se v tom snažili utopit, a to asi byla velká chyba.

Zajímavé motto popisující současnou společnost říká: „Prehistorické instinkty, středověké instituce a technologie bohů.“ Je to dobrý popis současnosti?

Přibližně ano. Technologie bych nepřisuzoval bohům, to je příliš drzé a není to pravda. Naše technologie zas taková pecka přece jenom nejsou.

Jaderné zbraně, umělá inteligence, algoritmy, které dneska ovládají společnost…

…ovládají nás spíš ledničky a reklamy na sociálních sítích.

Ale dokonale manipulují. Nejsme schopni rozlišit, co je realita a co je uměle vytvořeno za účelem získání zisku.

Je to tak. A to je ukázka toho, že nejsme tak daleko. Jediné, na co jsme algoritmy zatím dokázali efektivně využít, je to, co jste právě vyjmenoval.

Prodávat zboží, které lidi nepotřebují, a zabíjet lidi z nebe.

Třeba. Když si představíme nějaké sci-fi a podobné druhy seriálů nebo obecně lidskou představivost, možná jsme od umělé inteligence čekali trochu více, než je tohle. Jaderné zbraně máme už zhruba sedmdesát let. Jsou k ničemu, pořád nás ohrožují a nějak dál jsme se od nich neposunuli.

Nejsou to právě ony, které ve světě zajišťují mír? Jinak bychom se do sebe pustili, protože bychom se navzájem neodstrašili.

Tomu jsme věřili hrozně dlouho a možná to byla pravda. Otázka je, jestli je to zrovna teď v době války Ruska proti Ukrajině pravda. Nebo je to naopak věc, která nám brání konflikt vyřešit.

Může nám v současné situaci nějak pomoct humor? Jak souvisí humor se strachem a odvahou?

Může nám pomoct různými způsoby, třeba terapeuticky. Pomůže nám lépe se vyrovnat s hromadou krizí, která na nás padá.

Popisujete relativně těžká a komplexní společenská témata. Jste ale schopný do nich dát nějakou dávku humoru. Je to copingový mechanismus, vaše reakce na šílenství světa? Nebo je to způsob, jak přilákat pozornost ke složitému tématu, které všechny nemusí bavit? Pomáhá humor s pozorností?

Jak u kterého tématu. Určitě platí, že humorem pomáhám sám sobě. Občas pomůže přilákat čtenáře k tématu, ale taky pomáhá se zjednodušením nebo s ukázáním věcí v jiném úhlu, jako určitá zkratka. Asi to zní moc nadneseně, ale může to být svým způsobem analytická metoda.

Jak jste na tom s odvahou být vtipný nebo se zesměšnit? Člověk se může snažit být vtipný, ale pokud není úplně pochopený…

To se hrozně obtížně posuzuje, jak na tom jsem. Líp by se posuzovalo, jak jsem na tom třeba s během na dva kilometry, to se dá nějakým způsobem změřit.

Ne každý má schopnost dělat humor. Jak člověk zjistí, že má dost odvahy se takhle vystavit?

To je jenom metoda pokus-omyl a otázka, kolik toho člověk vydrží. Rád bych rozlišil humor ve smyslu vyprávění vtipů nebo podobně (o něm se nebavím a vlastně mu ani nerozumím) od humoru v běžné komunikaci. Když člověk používá a chce nějak používat humor, musí počítat s tím, že to občas nevyjde a ztrapní se nebo sám sebe zesměšní. Musí to vydržet. Taky musí vydržet to, co naloží těm ostatním a počítat, že to taky bude muset někdy snést sám na sobě.

Když vzveřejňujete menší věci jako komentář na sociálních sítích nebo větší věci typu kniha, máte občas obavy, že to nevyjde? Stalo se, že jste musel poupravit svá očekávání?

Svá očekávání opravuji pořád. Pořád mám všechny obavy, které jste zmínil. Jako každý, kdo něco psal, jsem postupně zjistil, že bez ohledu na to, kolik toho v životě uděláte a napíšete, na začátku je to vždycky úplně nové a je tam úplně stejná obava, strach a nejistota, jak to dopadne. Je nutné nesnažit se ji v sobě zašlapat nebo překonat, protože je hrozně užitečná ve smyslu první zpětné vazby, kterou člověk při psaní má. Je to background, který mu neustále říká, jestli je to vážně takhle dobré a může to obstát. Je to první konfrontace.

Další můj oblíbený citát je: „Jediná jistota je nejistota.“ Mluvíme i o nejistotě, než se člověk do něčeho pustí. Naučil jste se něco, co s tím pomáhá? Pořádně to prodiskutovat se Standou Bilerem, manželkou nebo někým, komu věříte, a řekne Vám, co je dobrý nápad?

Tohle moc nedělám, což bych spíš nedoporučoval. Řeším si to sám v sobě a to je dost vyčerpávající metoda.

Vystupujete hodně veřejně, což není český standard. Třeba Američané se to učí odjakživa a je to na nich vidět. Jsou asertivní, schopní se prezentovat a ustát nějaký tlak. Měl jste to v sobě odjakživa, nebo jste se to naučil?

Pořád se to učím a pořád mi to není apriori příjemné nebo blízké. Vždycky se musím nějak překonat. Jedna věc je být za počítačem, něco psát a někam to poslat. Někam přijít a bavit se tváří v tvář je něco úplně jiného.

Přibývá člověku odvaha, protože si zkušeností ověřil, že to vlastně tolik nebolí?

To určitě funguje, je to jako se vším. Všechny etapy prvních nervózních výstupů nejde nijak přeskočit. Nemluvím o lidech, kteří to mají v sobě, baví je to, vychovali je tak nebo podobně. Pokud to čte někdo, kdo má strach před prvotním vstupem do veřejného prostoru, tak na to moc žádná finta neexistuje. Většinou to ale nikdy nedopadne tak hrozně, jak si myslíte.

foto: David Ružička

Jste hodně aktivní na sociálních sítích, které jsou plné konfliktů, ať už opravdových, nebo jenom virtuálních. Je humor dobrý způsob, jak konflikty zmírňovat, aby se člověk nezatočil do spirály hádky a neporozumění, nebo naopak lidi víc dráždí, když jim odpovídáte vtipně?

Víc to dráždí a zrovna na sociálních sítích humor skoro jiným způsobem nepoužívám. Nemám pocit, že by sociální sítě přispívaly k možnostem komunikace. Už delší dobu je používám spíš jako nástěnku, na kterou přilepím, co vytvořím. Debaty se odehrávají spíše v pozadí, třeba přes různé chatovací aplikace, skupinové chaty a podobně. Snad nikdy (a rozhodně ne za poslední roky) jsem neviděl debatu na libovolné sociální síti, která by vedla k nějakému výsledku. To od nich úplně nečekám. Taky je třeba říct, že sociální sítě se v tomto dost liší, nemluvil bych o nich jako o stejných. Situace na Facebooku, na Twitteru nebo třeba na Instagramu je neporovnatelná.

Může být novinář bez sociálních sítí?

Možné je samozřejmě všechno, takže proč by nešlo i toto, určitě to tak někteří novináři dělají. Podle mě to ale není úplně možné. Zvlášť pokud se člověk věnuje současnosti, tak ať chce nebo nechce musí být tam, kde se současnost odehrává. Pokud se odehrává na sociálních sítích, tak si nejde jen tak říct, že mě to nezajímá a nebudu tam, protože mi to není příjemné. Tak to je, tak se do toho musím vrhnout. Stejně jako se občas dívám na některé seriály nebo si přečtu něco, co bych jinak nečetl, ale vím, že je to ve společnosti trend nebo to vzbudilo nějaké debaty. Nechci stát mimo jako ten, kdo bude s určitou arogancí říkat, že ho to nezajímá a nechápe, proč se na to někdo dívá. Je nutné to prozkoumat a přijít na to.

Dá se poznat dobrý humor od špatného? Dá se vůbec o humoru říct něco obecně, nebo je vždycky otázkou vkusu?

Z devadesáti procent to bude otázka vkusu, ale nějaké obecné zákonitosti budou. Dobrý a špatný humor odlišují útoky na slabší. Když humor útočí a priori na ty, co jsou v různých pozicích slabší, místo aby kopal do těch, kteří jsou silnější nebo nahoře. Alespoň tímto základním kritériem bych to rozdělil.

Žijeme asi třicet let v transformaci od totality k demokracii. Je humor — pokud je inteligentní a má smysl, jen zábavou nebo jde o výrazný prvek, který může pomáhat nastavovat zrcadlo společnosti? Může opravdu pomáhat bojovat proti totalitě?

To bychom po humoru chtěli moc, aby bojoval proti totalitě. Určitě ji může pomoct demaskovat. To je součást boje, pokud si boj nepředstavujeme absolutně. Že by humor porazil něco sám od sebe, to asi ne. Ale aspoň může pomáhat odkrývat různé mocenské vazby a dokáže dobře demaskovat zvláště ty mocné a autoritářské. Humor je vždycky v opozici vůči komukoli autoritářskému a nenajdete skoro žádné držitele moci, kteří by skutečně měli smysl pro humor. Jde to proti sobě, nefunguje to.

Ani třeba britská královna?

Britská královna si zakládala na tom, že byla důstojná a příliš z titulu své funkce nevstupovala do veřejného prostoru. Teď se trochu mluví o tom, že měla smysl pro humor, ale asi bychom její vládu nedefinovali jako sedmdesát let stand-up show.

Měl by ideální politik mít smysl pro humor?

Asi od politiků chceme něco jiného, než aby byli vtipní. I když někteří jsou vtipní nezáměrným způsobem a není to úplně dobré.

Dá se naučit odvaze přiznat si nepříjemné věci? Je to klíčový um jak pro jednotlivce, tak pro společnost?

Je to nezbytné. Nejen si přiznávat nepříjemné věci, ale naučit se ostatní i sobě přiznávat, když se pleteme. Netrvat na chybách a opravovat se. Je to velká nepříjemnost, která je ale hrozně důležitá.

Nemůže v tom humor pomoct? Není klíčové umět si udělat srandu sám ze sebe? Nepozná se tak člověk, který je autentický a ne mocipán?

Když někdo umí sám sebe shodit, je to dobrá nápověda. Docela dost politiků to zkouší napodobit. Naoko se snaží shodit, aby vypadali, že mají smysl pro humor. Ale když se člověk pozorně dívá, tak vidí trochu křeč a naučenost. Je třeba být k tomu citlivý a neskočit na led každému, kdo se snaží tuto vlastnost imitovat.

V několika rozhovorech jste řekl, že problémem současnosti je náš životní styl. V čem přesně? Potřebujeme více humoru?

To si nemyslím. Nevím, z kterého je to rozhovoru, ale tipuju, že se více týkal klimatické krize. Tam to prostě platí.

Největší problém je životní styl ve smyslu dopadu na životní prostředí a na probíhající klimatickou katastrofu?

Troufám si říct, že klimatickou katastrofu způsobil náš životní styl. Z toho vyvozuju, že je to velký problém. Spočívá v tom, že nás všechny může zabít.

Jak se s tím vyrovnáváte? Funguje na to humor?

Těžko. Tohle ani není vtipné.

Napsal jste knihu Destrukce, která je svým způsobem o tématu klimatické krize, a je považována za tragickou i vtipnou.

Humor je možný v jakékoli situaci, to zase ano. Ale bylo by nebezpečné použít ho cynicky, aby člověku umožnil mávnout nad tím rukou, zasmát se a nechat to být. Nebezpečí humoru je, že občas umožňuje zamést pod stůl věci, které jsou podstatné a zasloužily by si řešit naopak vážně.

Možná je to o přiznání odpovědnosti za svět a snaze s tím něco dělat podle svých znalostí, zkušeností a umů. Dokážeme se to naučit?

Buď se to naučit dokážeme, nebo to nezvládneme. Zatím to vypadá, že se to naučit nezvládáme.

Vaše kniha má temný název — Destrukce. Vnímáte ji tak, nebo jsou pro vás destrukce a tvorba propojené?

Propojené jsou, ale současně to tak temně vnímám. Název vyplynul, až když jsem knihu dopisoval. Tehdy jsem původní název předělal na Destrukci. Vyplynulo mi to z celé knihy.

Jaký byl ten původní?

Učitel. Ale to byl pracovní název na první dobrou.

Hrdina Vaší knihy, učitel, se snaží snaží o nalezení řádu a jistot. Toužíte po tom i Vy, nebo Vás chaos baví?

To je takové buď a nebo. Nechci být alibista, ale myslím si, že každý toužíme po nějaké míře řádu a jistoty. Lišíme se v tom, jak moc je vyžadujeme a co je nám příjemné.

Je dobré, když zůstane malý prostor pro tvorbu, aby řád nebyl moc svazující?

To je také velký politický spor. Někomu stačí takový prostor a někdo ho chce jiný. Je to jedna z os politického boje mezi zastánci řádu a tradice a těch, kteří by chtěli věci přetvářet a dělat je novým způsobem.

Co pro vás znamená utopie a dystopie? V čem žijeme?

Minimálně v rámci klimatického pohledu, který teď pokládám za nejdůležitější, žijeme v dystopii. Žijeme neudržitelně a ničíme jak současný, tak budoucí způsob… a vůbec možnost života. To považuji za neudržitelnou dystopii.

Asi byste rád viděl zodpovědnou reakci na to, co se děje. Nejsou ale revolty a revoluce nebezpečné? Není lepší transformace, pokud na ni máme čas?

To je ten problém. Na žádnou z těch otázek vlastně neznám relevantní odpověď. Obecně jsou revoluce vždycky nebezpečné. Tak to prostě je. Proto si myslím, že spousta lidí i z radikálních částí společnosti, kteří by o změnu usilovali, je opatrná s revolučním řešením. Je více snahy jít cestou transformace. Otázka je, jestli právě tato opatrnost nedává velký prostor těm, kteří se snaží udržovat věci tak, jak jsou, protože cítí bezpečí a to, že se jim vlastně nic nestane.

Dá se z pozice sociologa popsat česká povaha?

Je to ošemetná otázka. Hrozně se mi líbí shrnutí Milana Kozelky, který říká, že Češi jsou nejlepší houbaři. To mi přijde dobrý.

Řekl jste, že svět je docela pěkný. Kde a jak? Na houbách?

Houby mě ani sbírat nebaví, radši jen tak chodím po lese. Mám docela environmentálně-romantické sklony. Pro mě je svět prostě hezký většinou někde v přírodě.

foto: David Růžička

Stanislav Biler (*1982 Vítkov) je spisovatel, sociolog a novinář.
Vyrůstal na slezském venkově, žije v Brně, pracuje pro deník Alarm,
kde se zabývá českou politikou, společností, školstvím a jinými
traumatickými tématy. V roce 2011 spoluzakládal původně sarkastické
hnutí Žít Brno. Napsal knihy Nejlepší kandidát (2017), 111 míst v
Brně, která musíte vidět (2020) a Destrukce (2021). Za román Destrukce
získal cenu Magnesia Litera v kategorii próza.

Rozhovor vedl a editoval Jiří Pasz