Stezkou odvahy: Jak obstál digitální skauting?
Skoky do ledového Labe, záhady britského ostrova Sv. Agnes, schůzování na internetu nebo stavba hmyzích hotelů?!
Jako hnutí závislé na osobním kontaktu skauting v uplynulých dvou měsících zažíval jeden z velkých šoků své stoleté historie. Jak se dokázali s nemožností osobního setkávání vyrovnat skautští vedoucí? Podařilo se jim nalézt recept na digitální skauting? A mohou jejich nápady a kreativitu využít i školy, rodiče nebo vedoucí kroužků?
„Rozhodnutí o přerušení skautské činnosti bylo nepříjemné, ale vnímali jsme to v oddílové radě jako logické. Všichni pochopili, že skautovat teď prostě nemůžeme. Všude se zpřísňovala opatření proti šíření nemoci, a to se nakonec naštěstí i podařilo,“ vypráví čtyřicátník Jakub Kašpar ze skautského střediska Dobráček v Hostinném. Dodává, že se ale se svou družinou jen těžko loučil s březnovou víkendovkou: „Fakt jsme se na ni těšili. Na tuhle chatu v Krkonoších si kluci přáli jet už dva roky.“ To ještě netušil, že brzy poté se družina bude muset rozloučit i s tou dubnovou a květnovou.
Jak vlastně prožívali náročný začátek pandemie skauti v Podkrkonoší? Se střediskovou radou se především ihned dohodli, že do nastalé situace nebude vhodné přetížit děti další online činností. „Předvídali jsme, že děti toho budou mít online mraky ze škol, což se taky nakonec ukázalo jako správný odhad,“ popisuje reakci místních vedoucích. Středisko se snaží od začátku naopak děti motivovat k věcem, které nedělají u počítačů. Podle něj je současnost pro děti velká „darda“ a skutečně tráví u počítačů mnohonásobně více času než dříve. „Chceme, aby chodily ven a dostaly se na čerstvý vzduch,“ líčí pandemickou vizi Dobráčku.
Za dva až tři týdny po vyhlášení omezení a takzvané „skautpauzy“ proto vytvořili pro děti a jejich rodiče sérii koronavýzev. Jsou to dobrovolné motivační úkoly, děti dostávají o víkendech do mailu či přes uzavřené facebookové skupiny jejich znění, a následující týden je plní. Kupříkladu výzva číslo čtyři zní: Každý den se osprchuji studenou vodou (neplatí pro děti s rýmou). Má otužovací výzva úspěch? Ve středisku Dobráček je 7. oddílů, z celkových 250 dětí se do výzev prozatím zapojilo 57, studenou vodu jich splnilo úctyhodných 33. „Někteří kromě sprchy skočili do řeky nebo do rybníka. Před dvěma týdny to rozhodně nebylo zadarmo, Labe bylo docela studené,“ upozorňuje s úsměvem Jakub. Na otázku, proč některé děti na výzvy nereagují, odpovídá: „Má to nejspíše různé příčiny. Některé toho opravdu mají nad hlavu, homeschooling a úkoly ze školy je hodně zaměstnávají. Někteří učitelé jsou trochu šílení.“ Jindy to prý může být komunikací s rodiči. Tam, kde ji mají v oddíle dobře nastavenou i mimo osobní schůzky, je teď odezva lepší. „Ale jsou i výjimky. Máme jednoho člena, patří k nejaktivnějším, nic nevynechá, uklízíme v řece, je tam. A teď o něm vůbec nevím, od začátku korony. Vím, že se nefláká, je to sportovní rodina, ale tohle úplně vypustil.“ Jeho odpověď naznačuje, že by vedoucí nemuseli vždy za nekomunikací hledat nějaké drama, a naopak si spíše počkat na pozdější vysvětlení.
Mezi týdenní výzvy Dobráčku prozatím patřila i výroba velikonočních dekorací, pomáhání s domácími pracemi či pozorování hmyzu v přírodě. O tom, že mohou mít i společenský přesah, svědčí i dvě speciální, bonusové. Jedna z nich reagovala na den obětí holokaustu a její část zní: „Jako skauti bychom se měli o historii zajímat, cvičit si na ní kritické myšlení, předávat hrdinské příběhy, hledat vzory, nacházet identitu nás samotných.“ Děti proto vyhledávaly příběhy například stejně starých vrstevníků a mohly je zpracovat, třeba i do formy komiksu. Bonusové výzvy jsou ukázkou toho, co Jakub popisuje jako „hodnotový“ skauting. „Náš oddíl nesoucí jméno patrona Krkonoš sv. Vavřince byl založen před lety jako oddíl s rozšířenou duchovní výchovou. Vznikl původně kolem katolické farnosti,“ odpovídá na otázku priorit a doplňuje: „Výchovu směřujeme ke skautskému přesahu. Shodujeme se na tom, že to nejdůležitější je předat to, jaký má být skaut člověk. Skauting není primárně o tom, jestli umím rozdělat oheň za deště, i když je to super dovednost.“
Sám Jakub „Kubas“ Kašpar začínal se skautingem jako patnáctiletý kluk těsně po sametové revoluci a brzy se stal skautským vedoucím. Pak ale odešel studovat do Prahy antropologii, pro svůj zájem o přírodu se nicméně stal novinářem zaměřených na životní prostředí. Kariéra jej nakonec zavedla i na Ministerstvo životního prostředí a dnes je náměstkem ředitele Správy Krkonošského národního parku. Po „kariérní“ přestávce se ke skautingu vrátil, tentokrát už se svými třemi dětmi. Co jemu samotnému dal skauting do života? „Nikdy nezapomenu na svůj slib v březnu 1990. To vědomí slibu na celý život v sobě taky celý život nesu. Přes nejrůznější životní etapy, přes období, na něž třeba vůbec nejsem hrdý, vždycky jsem před sebou měl jasnou značku, po které jsem slíbil jít. A taky jsem se na ni vždycky vrátil. Za to jsem vděčný skautingu úplně nejvíc,“ říká Kubas. O tom, že výchova k hodnotám je ve společnosti potřebná, svědčí i jeho závěrečný popis celkové situace a atmosféry v Podkrkonoší během pandemie: „Po druhém až třetím týdnu pominul velký strach. Byla to doba, kdy začalo být patrné, že nedojde k exponenciálnímu nárůstu případů,“ říká Jakub. Podle něj to zmírnilo velké obavy některých místních lidí, především poté, co se ukázalo, že většina lidí v republice respektuje omezení pohybu a nejezdí do jinak intenzivně turistické oblasti. „Největší emoce tu budilo, když sem lidi jezdili na víkendy, na hory… Některé reakce mě občas děsily. Šmírovaly se SPZky aut. Lidi se udávali, když se viděli na ulici ve větším počtu než dva. Podle toho, co vím, tak rodiny našich skautů těmto náladám nepodléhaly, nepodléhaly panice a nesly to statečně,“ vysvětluje Jakub. Rozhovor uzavírá přesvědčením, že se děti na obnovení skautské činnosti těší: „Dva měsíce se nepotkávaly ve škole ani v oddílech, neviděly kamarády, chybí jim to hodně. My zrovna řešíme pokyny vedení k obnovení schůzek; nevíme, jestli se do toho pustíme. Na louce venku v dvoumetrových rozestupech si to zatím neumím představit. Ale jestli i tak kluci budou chtít, družinovka příští týden zase bude.“
V plzeňské Doubravce funguje poměrně mladý oddíl Kalahari; před dvanácti lety vznikl spojením dvou původních oddílů. Jeho název odkazuje na zájem o africkou tématiku a rituály. Kalahari je o užívání si života, kmenovém společenství a o úzkém vztahu s přírodou. „A taky jeden ze členů vyrazil na poušť Kalahari na kole,“ směje se Hanka Kolářová, s přezdívkou Hadka, jež má v oddíle roli mentorky družin. „Neustále v týmu debatujeme, jak to správně dělat, co vlastně chceme dělat, jak dodržovat či si stanovovat tradice. Zároveň si myslím, že skoro u všech věcí víme, proč je děláme, a snažíme se je taky tak vysvětlovat i dětem.“
Oddíl Kalahari prokazuje mimořádnou kreativitu ve tvorbě LARPových a roleplayových her. Ty jsou typické velkým vtažením účastníků do hry, mimo jiné proto, že v nich lidé hereckým způsobem ztvárňují své postavy: „Vyžíváme se ve vytváření různých rekvizit a kostýmů a baví nás dětem zprostředkovávat intenzivní zážitky. Hry jim navíc umožnují dělat nějaká morální rozhodnutí, která by si jinak prožít nemohly. Například jsme měli táborovou hru Star Wars, kde se děti dostávají do postavy, která zažívá své dobrodružství. Mohou být postaveny před situaci, kdy se rozhodují, jestli zachrání sebe, nebo vesničany a podobně. Zároveň si ale dáváme pozor, aby po takových emotivních momentech vždy proběhla adekvátní zpětná vazba.“ Kromě učení se schopnosti se rychle rozhodovat mají družiny možnost si i samostatně vytyčit vlastní cíle a překážky, které chtějí pokořit: „Učíme je například přestat se bát ve tmě, nebát se mluvit a vyjadřovat svůj názor. Družiny si samy definují, které strachy chtějí překonat.“
Také Hanka potvrzuje, že aktuální situace má na funkčnost oddílu Kalahari zásadní dopady. Pro samotnou Hanku bylo nařízení o zrušení skautské činnosti ze začátku rozčarováním; na programech, které nakonec nemohly proběhnout, pracovala už mnoho měsíců: „Dlouho jsem ty akce připravovala… Než jsme dokázali zprovoznit online program, měli jsme asi dva týdny, kdy se vůbec nic nedělo. Byla jsem hrozně zklamaná a bezmocná z toho, že ztrácíme progres, na kterém jsem pracovala.“ Pro oddíl však bylo nakonec vcelku překvapivé, jak rychle a relativně jednoduše šly akce přenést do online prostoru. Novou vlnu motivace jí také přineslo nadšení a zodpovědnost mladých rádců a podrádců, kteří se ukázali být skvělými parťáky v rámci příprav skautských online schůzek. Schůzky i oddílové rady začaly probíhat každý týden: „Nevěděli jsme, jak jednoduše jde fungovat na Google Meetu. Člověk teď objevuje, kolik věcí jde dělat online bez osobního setkání. V online formě si dokonce dokázali zahrát cukr, kávu, limonádu…“ Do budoucna chtějí vedoucí schůze adaptovat tak, aby pomáhaly dětem částečně nahradit předmět, který v důsledku školní výuky probíhající doma nefunguje zrovna dobře anebo schůze přizpůsobit čistě zájmům skautů: „Na příští týden máme zjednodušené programování, což naši skauti chtěli dělat už dlouho. Chceme dělat debaty a aktivity v angličtině, některé děti jsou v ní hodně ztracení…“
Za velký úspěch se dá považovat převedení jednoho z LARPů, normálně závislého na osobním setkání, kompletně do online světa. Příběh se odehrával na britském ostrově svaté Agnes, na kterém bylo potřeba rozluštit čtyři záhady, které vedly v jedno velké odhalení. Proč se ztratil místní občan? Proč si turista po probuzení na hotelovém pokoji nic nepamatoval? Proč farmáři zemřely krávy? Dějí se na ostrově nadpřirozené věci, nebo se dají nějak vysvětlit? „Na začátku jsme šli na Google Meet, abychom všem vysvětlili instrukce, pak dostali odkaz na modifikovanou mapu. Na té byly přidány naše vlastní „místa“, desítky bodů, které mohli proklikávat a pročítat. V nich byly schovány obrázky, videa a popisky s indiciemi. Někde byly odkazy na Google Meet, kde si mohli promluvit s některou postavou. Museli si pročítat věci, dohledávat si informace, načež s nimi mluvily postavy, které je zase posílaly dál. Na začátku jsme si nedovedli úplně představit, že se něco takového dá opravdu udělat.“ Původně plánovaná velikonoční expedice se tak odehrála přes internet a dala lidem možnost cestovat alespoň virtuálně. Počáteční zmatení rychle přešlo do nadšení. Jednou z výzev takových aktivit ale nejspíše zůstane náročná příprava. Přesto tato aktivita pomohla oddílu dojít k přesvědčení, že nechtějí jen rušit výpravy, ale minimálně je nahradit čímkoliv alespoň menším v online prostoru. Místo narozeninové oslavy si tak Kalahari nadělili galerii improvizovaných dortů: „Vyhlásili jsme narozeninovou výzvu na tvorbu dortů, galerii fotek jsme pak poslali všem rodičům i dětem,“ potvrzuje Hanka. A co jí osobně dal do života skauting? „Strašně moc věcí, je těžké je vybrat. Dal mi hodnoty, respektive schopnost si je definovat. Mám pocit, že víc hledám ve všem, co dělám, nějaký vyšší smysl. To mě vede k dalším ambicím a k tomu, že jen tak nevyhořím,“ vysvětluje studentka univerzity v oboru Elektronické kultury a sémiotiky.
Letos to samozřejmě nebylo v historii skautingu poprvé, kdy se skautští vedoucí museli adaptovat na nečekané obtíže. K těm nejkrajnějším patří trojí zakázání činnosti ze strany totalitních režimů, které zcela znemožnilo jakoukoli legální skautskou činnost, a mnoho vedoucích trpělo kvůli tomu, že se snažili tyto zákazy obejít. Jejich příběhy si připomínáme na jiných místech. Dnes se podíváme na příklady skautů, kteří předběhli svou dobu a ve své skautské činnosti přišli s inovací, která skauting daleko přesáhla.
Už v roce 1917 se do jedné tehdy velmi odvážné cesty pustila učitelka Marie Müllerová. Založila tehdy dívčí družinu Vlaštovek při VI. chlapeckém oddíle. Nešlo o nějakou nouzi, ale o promyšlený krok, kterým se Marie snažila uvést do praxe svůj ideál společné výchovy. Jak tehdy napsala: „Můj názor je, že nutno společnou výchovu začíti ve scoutingu u děvčat a hochů nejmladších 10letých. Junáci nejsou jinak dosti připraveni a nedovedou správně chápati poměr přátelský.“ Je třeba si uvědomit, že v té době neexistovala koedukace ani ve školách, ani v mimoškolních aktivitách a šlo opravdu o výjimečný počin. Odvážná učitelka na něj tehdy dostala výjimku i od vedení Junáka. Bohužel vše po roce zhatilo její předčasné úmrtí. V dochovaném debatním oddílovém sešitě bylo téma několikrát probíráno a po úmrtí vůdkyně o ní bratr Nušl napsal: „Stala jsi se první vlašťovkou. Pracovala jsi, aby hoch stál s děvčetem v životě jako rovný s rovným, aby krásně a čistě vstupovali do života.“
O více než 10 let později stál Jaroslav Novák — Braťka, jeden z nejzkušenějších skautských vůdců, před otázkou, jak dát svému oddílu, který již patnáct let vedl, nový impuls. Našel jej ve vodním skautingu. Ovšem nejenže svůj oddílový program celý přenesl od suchozemského k vodnímu, ale zároveň proměnil i celý vodní skauting. V té době „mokré“ oddíly používaly jaké své hlavní plavidlo kánoe. Ty ale Braťkovi nevyhovovaly, neboť na nich nemohla být spolu celá družina, která je základním pilířem skautské výchovy. Přišel tedy s novou lodí — pramicí, jež unese celou posádku. Postupně přesvědčil ostatní, že právě ona má být hlavním plavidlem vodních skautů. A díky němu je jím dodnes, jen dřevo vyměnila za laminát.
A co dnes? Jaké novinky z doby koronaviru se ve skautingu — a nejen v něm — uchytí natrvalo? Jsme moc zvědaví!
Autoři: Jiří Pasz, Martin Kubíče, Roman Šantora, Jakub Ambrozek
Informace o podmínkách obnovené skautské činnosti najdete na skautské křižovatce.
