Stezkou odvahy: Jak skauti učí na dálku
Jak teď vypadá domácnost učitelky na mateřské se třemi dětmi? Proč prvňáčci nenávidí „korovinus“? Proč ochranka vyvedla neslyšící maminku z obchoďáku? Opatření kolem pandemie zcela převrátila paradigma školství. Trojúhelník děti-rodiče-škola na dobu neurčitou zcela změnil své obrysy. Je to spíše krize, nebo příležitost a skok do budoucnosti?
Zeptali jsme se čtyř skautů: akční učitelky, ředitele vesnické základní školy, učitelky v mateřské škole pro neslyšící a ředitele pražského gymnázia. Vzdělavatelé odpovídají i na to, zda jim skauting pomohl zvládat nečekané výzvy.
O tom, že je rodačka z Turnova Jana Pekařová — Janina vynikající učitelka, svědčí i letošní nominace na Global Teacher Prize Czech Republic, která si bere za cíl oceňovat kvalitu vzdělávání i učitelů. Sama svou nominaci vnímá spíše sportovně, hlavně chce povzbudit pozitivní vnímání učitelské profese. Jana celou mateřskou bere jako velkou možnost realizovat různé nápady: vede školní poradenské pracoviště, spravuje web, facebook a instagram školy, účastní se pedagogických projektů, stíhá vypracovávat rady ostatním rodičům…
Čas teď tráví v domě s velkou zahradou se svými třemi dětmi — roční holčičkou a dvěma kluky (sedm a deset let) — a střídá povolání mámy, učitelky a píáristky. Situaci paradoxně zatím vnímá jako příjemnou, v některých směrech se jí ulehčilo, nemusí třeba řešit kroužky. Učení dětí doma jí navíc baví: „Udělali jsme si s klukama režim, který se snažíme dodržovat. V osm kluky budíme, od 8:30 do 10:30 máme školu. Staršímu paní učitelka posílá informace, tak mu je přepošlu a on si dál organizuje práci podle sebe a své nálady. S tím mladším pracovat musím.“
Ve zbytku času pak děti sledují vzdělávací programy na ČT, případně si čas vyplní podle svého rozhodnutí, což si Jana pochvaluje: děti to učí vlastní odpovědnosti a plánování. Je také zvyklá hodně používat metodu rozvíjející kritické myšlení — příkladem může být dnešní text o slonovi. Není to pouhé pasivní memorování faktů o tlustokožcích. Děti si text přečtou a vyhodnocují, co odhadovali správně a co naopak nesouhlasilo.
I komunikace s dětmi o společenské situaci podle je ní důležitá i když to její děti příliš neřeší. „Myslím, že tomu rozumí a mají k tomu neutrální postoj. Bavíme se o tom, zpočátku jsem jim ukazovala křivky nárůstu a další grafy, to bylo něco úplně nového hlavně pro staršího syna. Ale nejsou z toho nijak vystrašeni,“ říká akční máma a dodává že situace se podle ní dá zvládat i další týdny, je ale potřeba věci opravdu dobře nastavit. „Umím věci řešit tak, jak přijdou. Mohu tady sedět a být z toho špatná. Nebo normálně dál pokračovat a vzít si z toho to, co mi ta situace na druhou stranu může dát,” uzavírá odpovědí na otázku, co jí do života dal skauting.
Malebná středočeská vesnice Chraštice má pouhých 251 obyvatel, ale historii má úctyhodnou — první zmínka o obci je už z roku 1260 a škola zde funguje nepřetržitě již od roku 1655! Kostel, škola, sokolovna i hasičská zbrojnice jsou ale nyní ztichlé, lidé tráví čas doma a na zahradách, velmi podobně jako všude jinde. Karel Derfl — Marčello je ředitelem dnes už více než měsíc prázdné Základní školy a mateřské školy v Chrašticích. Školy, která má jasnou vizi a motto „Spolu a v pohodě“ a jejíchž 143 žáků a 56 dětí ze školky se dnes vyučuje doma.
Karel přesto zrovna teď tráví čas s žáky pomocí aplikace Google Meet a všem přeje hezké Velikonoce: „Od rána jsem už navštívil několik třídních setkání od prvňáků až po osmáky. Vždy jsem s nimi na virtuálních setkáních, která připravují a vedou třídní učitelky, chvíli pobyl, ocenil jsem jejich pracovní úsilí, práci jejich paní učitelek, říkali jsme si navzájem, co děláme a jak to celé prožíváme…“ vysvětluje a dodává: „Kancelář mám teď převážně doma, škola a děti mi dost chybí, takže jsem měl potřebu jim to říct.“
Od začátku hledá on, pedagogové školy, rodiče i děti způsoby, jak vše co nejlépe nastavit a jak učit, aby učení probíhalo s radostí a naplno vzhledem k možnostem každého žáka. Všichni v komunitě kolem Chraštické školy v tomto smyslu udělali obrovský skok vpřed, zejména v používání informačních a komunikačních technologií. Zajímavou zprávu mu dneska dali prvňáčci: „Říkali, jak se moc těší do školy a jak je ten „korovinus“ hrozně štve a jak ho nenávidí. Poradil jsem jim, aby si nekazili den tím, že to budou vnímat tak negativně, ale aby vyhledávali a dělali to, co je baví a co jim přináší radost.“
Pro Karla je důležité sdílet i emoce a podporovat se navzájem, současná situace je přece jen hodně náročná a obavy či stres mají často nejen dospělí, ale i děti. „Za velmi důležitý považuji sociální a lidský aspekt. Snažíme se, aby naši žáci dělali i nadále něco, na co jsou zvyklí, aby měli kontakty s učiteli a s kamarády i v době, kdy se nemohou potkávat osobně. Pracujeme se zpětnou vazbou, chceme vědět, jak to prožívají, co by ostatní potřebovali, co by jim pomohlo,“ říká Karel. V dnešní době onlinové je tak jednou z nejzajímavějších výzev pro školu třeba práce s domácnostmi bez mailu či internetu — a takové se najdou. Pro rodiče, kteří nemají ani email, hledají jiné formy komunikace: telefon, SMS, kdo nemá doma tiskárnu, může si materiály s učivem a úkoly vyzvednout v šuplíkové skříňce před školou. Uvažují také o tom, jak v karanténních opatřeních bezpečně zpřístupnit materiály školní knihovny, mnoho materiálů je dostupných on-line, a tak to to velkou měrou využívají.
Právě mnohdy náročná komunikace mezi rodiči, dětmi a školou i postavení učitelů už byla delší dobu celospolečenským tématem i před současnou krizí. „Nevím, jestli se to zlepšilo, nebo zhoršilo, ale rozhodně se všechno obrovsky změnilo. A je jen na nás, jak současné výzvy využijeme a co užitečného nám přinesou, co nového se naučíme. Nikdy jsme nekomunikovali tak intenzivně jako dnes. Jsme si skutečně vědomi toho, že škola neskončila, nejsou ani prázdniny a očekává se, že nějakým způsobem budeme dětem a rodičům se situací pomáhat a přitom nechceme ani nemůžeme přenášet odpovědnost za vzdělávání dětí na rodiče,“ vysvětluje ředitel. Proč je důležité se domluvit, ilustruje i příklad z jiné školy, kde někteří žáci odevzdávají úkoly schválně na poslední chvíli, protože se bojí, že ihned dostanou další a nebudou tak mít nikdy hotovo. Karel na to má svou odpověď: „Nedávat příliš lehké cíle, protože by to mohlo být snadné a mohlo by je to velmi brzy přestat bavit, ale zase nedávat cíle nesplnitelné, protože to děti také demotivuje. S ostatními pedagogy jsme se shodli na tom, že budeme zadávat všechny práce a úkoly na začátku týdne, aby si to žáci mohli sami rozvrhnout tak, jak jim to nejlépe vyhovuje.“
Marčello je skautem již více jak 30 let a jeho osobním mottem je: Každý, koho v životě potkám, mě v něčem předčí. Právě to se od něj chci naučit. Tvrdí také, jak je důležité si uvědomit, že i ten prvňáček nás může hodně naučit, je pouze nutné být tomu dostatečně vnímavý a otevřený — nejsme to jen my, kteří máme něco předávat, je to naopak vzájemný a trvalý proces.
Pražačka Bohdana Štěpánová odešla studovat „pajdák“ do Paříže Hané, do Olomouce, kde se nakonec usadila. „Dostala jsem se k tomu jak slepej k houslím,“ směje se energická bruneta, kterou vždy přitahovalo divadlo. Osobně neměla velké zkušenosti s lidmi s postižením, během školy se ale zapojila do projektu Společenských večerů (pro mladé lidi se zdravotním znevýhodněním), a nakonec dostala nabídku pracovního místa ve vzdělávací instituci s patrně nejdelším názvem na Moravě: Střední škola, základní škola a mateřská škola pro sluchově postižené, Olomouc, Kosmonautů 4.
Ze své práce je nadšená: „Netušila jsem, že člověk může být v práci šťastný. Máme skvělé vedení, lidi, o které se můžeš opřít,“ vysvětluje Bohdana. Radost jí přinášejí i děti ve školce: „Mají většinou znaky zažité více než my, protože mají třeba neslyšící rodiče. Když jim vyprávím pohádku a používám i znaky, většinou mě opraví.“ Celá školka má kapacitu 24 dětí a pedagogové jsou rozdělení do čtyř tříd po šesti dětech, v každé z nich je učitel a asistent. „Zaměřujeme se především na komunikaci, ta je do života a pro rozvoj dětí nejdůležitější — komunikovat a umět získávat informace,“ říká Bohdana a dodává: „Každé dítě to má totiž trochu jinak. Někomu pomáhají obrázky, někomu český znakový jazyk, písmena, znak do řeči a další komunikační systémy.”
To, že informace a informovanost má pro všechny z nás obrovskou cenu, ukazuje i současná situace. Podle Bohdany většina lidí se sluchovým postižením moc dobře nezvládá roušky: „Je to pro ně nepříjemné, nevidí mimiku, která je stěžejní. Dost se dívají na zprávy, ale potom jsou přehlceni informacemi, které úplně nezvládají třídit. To je nápor na psychiku, mají pocit, že se hroutí svět. Ale je to samozřejmě individuální, každý to má trochu jinak. Proto jsme na stránky naší školy vložili odkazy na videa, kde jsou komplexní zprávy o koronaviru, o karanténě či opatřeních.“ Bohdana dokonce popisuje příběh jedné paní, kterou ostraha vyvedla z obchodního centra — protože si kvůli nestandardní řeči myslela, že je opilá. „Snažila se znakovat, ale vyvedli ji ven. Byla z toho hodně smutná. Povědomí, že lidé s handicapem jsou mezi námi, je důležité i nyní,” říká Bohdana a oceňuje zejména práci ČT Déčko, kde jsou programy přímo i pro děti se sluchovým postižením.
Školka samotná je zavřená a Bohdana pracuje telefonicky nebo online, komunikuje především s rodiči, výjimečně i s dětmi. Zaměřují se především na zábavu pro děti, přehlcovat je úkoly podle ní nemá smysl. „Skype je dobrý v tom, že se spolu můžeme vidět, opakovat slovní zásobu, mluvit, dělat logopedická cvičení. Jenže jsou i rodiny, které takové možnosti nemají. Jsou rodiče, kteří mají energii a jsou akční a zvládají to na jedničku, ale jsou i tací, co mají hodně práce a nezvládají to.”
Karanténa je podle Bohdany skvělá příležitost udržovat vztahy, třeba s babičkou otevírají při videohovoru témata, která nikdy před tím neprobíraly. Na otázku, co jí do života dal skauting odpovídá, že především ji naučil, jak být prospěšnou: „Jakmile začala karanténa, okamžitě mi naskočily myšlenky, komu je potřeba pomoct, kde se mohu zapojit. Ale naučil mě také, jak být sám se sebou. V karanténě vidím, jak je někdy těžké, aby byl člověk sám nebo si našel nějakou činnost,“ uzavírá skautka, které se v oddíle říká Bóďa.
František Tichý je ředitelem gymnázia Přírodní škola v Praze. V 90. letech byl u obnovení skauta v Kobylisích a vedl tu i oddíl. Po dokončení univerzity se rozhodl, že založí školu inspirovanou právě skautingem, nyní má 95 studentů. V čem se liší? „Jezdíme často do přírody, máme pro studenty různé výzkumné a umělecké projekty, děti třeba píší divadelní a filmové scénáře, propojujeme skautskou výchovu se školní výukou,“ vysvětluje padesátník s mladistvým vzezřením a živýma očima a doplňuje, že omezení jsou mimořádnou výzvou: „Když máš školu založenou na komunitě, kde děti hodně pracují spolu ve skupinách a venku, tak ti to najednou tahle nová situace neumožňuje. A já nejsem moc velkej fanda nových digitálních technologií…“
Přesto se nové situaci přizpůsobili a fungují online, František učí dále své předměty — biologii, chemii a fyziku. Jak může vypadat domácí úkol? „Změřte teploměrem teplotu vody, která teče z kohoutku, teplotu vzduchu v mrazáku, teplotu vzduchu u stropu a u podlahy a zjistěte, jestli se to liší a jak. Udělejte si tabulku hodnot a ty údaje převeďte na Kelviny. A děti mi pak poslali tu tabulku a já jim dám zpětnou vazbu,“ vysvětluje. Třeba takový střídavý proud prý ale na dálku není jednoduché pochopit. Použijí se proto kombinace videí z YouTube s textem z učebnice, po pár dnech se prozkouší po telefonu přímo od učitele, nebo od rodičů či sourozenců: „Rodiče reagovali hezky. Jsou rádi, že ví, co se děti učí a že je to hodně praktická látka.“ Kvintáni zase dělají řezy doma nalezenou zeleninou a hledají semínka, či jdou ven popisovat květy a kreslit je. Ani v této situaci pedagogové nechtějí, aby děti seděly jen u počítače.
I pro tuto školu je důležitá pomoc ostatním. Spolupracují třeba s dětským domovem, ušili pro všechny roušky, píší pro děti pohádky na dobrou noc. „Zapojily se celé rodiny a děti mají pocit, že to má smysl,“ komentuje František. Starší děti gymnázia telefonují seniorům. František sám našel v situaci velkou osobní výzvu — nemá vlastní rodinu, škola je jeho životní realizací. „Obavy a strach mám někdy víc a někdy méně. Najednou jasně vidíme, že nás systém západní civilizace neochrání úplně od všeho, jak jsme si možná podvědomě zvykli. A nejistotu, co bude dál, cítím hlavně v souvislosti s tím, co bude až se uvolní opatření,“ říká do telefonu, zatímco odpočívá na mezi ve své milované přírodě.
Skauting jemu samotnému dal nejen právě vztah k přírodě, ale taky smysl pro to dělat věci proto, že jsou správné, ne že za ně něco je. „Myslím si, že naší generaci může tahle situace hodně dát, když budeme táhnout za jeden provaz,“ uzavírá František.
I zakladatel českého skautingu byl učitel
Při pohledu do historie rychle zjistíme, že o spojitosti mezi skautingem a školstvím v Česku není nouze. Skauting u nás představil a založil Antonín Benjamin Svojsík, učitel tělocviku na žižkovské reálce. Od počátku své učitelské dráhy na prahu 20. století se živě zajímal o nové trendy ve sportu a tělocviku, cestoval, navštěvoval zahraniční kongresy, byl jedním z předních činitelů spolku pro povznesení tohoto oboru. Díky jeho snaze se právě žižkovská reálka stala jedním z nejprogresivnějších vzdělávacích ústavů v Rakousku-Uhersku. Tento zájem ho přivedl i ke skautingu, jehož prvky tehdy vídeňské ministerstvo kultu a vyučování chtělo zavést do výuky. Svojsík ovšem pochopil, že jde o komplexní výchovný systém a od roku 1911 se mu plně oddal. Přizval k němu mnoho dalších pedagogů, včetně vysokoškolských profesorů, a od počátku mu dal odborně metodický základ. Sám později skauting vyučoval na Karlově univerzitě.
I dívčí skauting, u nás zavedený v roce 1915, je spojen se školou a učitelskou profesí. Konkrétně s holešovickým dívčím lyceem, které se snažilo o výchovu emancipovaných a samostatných žen. Mezi jejich profesorky patřila Alice Masaryková či Anna Berkovcová, dvanáctá žena s akademickým titulem u nás. Právě ta přijala na popud své žákyně Vlasty Štěpánové funkci předsedkyně dívčího odboru Junáka. Z tohoto lycea také pocházely členky 1. oddílu skautek. Záštitu i místo prvního tábora jim poskytl František Drtina, profesor filozofie a pedagogiky Karlovy univerzity.
Nijak nás tedy neudiví, že právě pedagogové tvořili za 1. republiky významnou část činovnického skautského sboru. V té době měli ve skautské organizaci dokonce svůj vlastní specializovaný odbor. A že první dva následovníci A. B. Svojsíka v roli náčelníka organizace (Bohuslav Řehák a Rudolf Plajner) měli pedagogické vzdělání.
Skauti + vzdělávání = inspirace
Jak říká ředitel Skautského institutu Miloš Říha — Šípek: „Hluboce věříme, že skautská výchova není se vzděláváním spjatá náhodou a že z ní formální vzdělávání může čerpat velkou inspiraci. O to se snažíme i my ve velkém projektu Inspirujeme školy — připravujeme programy pro školní třídy, využívající prvky skautské výchovné metody. Příběhy skautských učitelů ukazují, že to v aktuální situaci platí dvojnásob. I v oblasti vzdělávání můžeme aktuálně jenom získat, když spojíme síly a dáme hlavy dohromady.”
Ať už jste žáci, studenti, učitelé nebo rodiče, přejeme vám, ať to zvládáte.
Autoři: Jiří Pasz, Roman Šantora, Martin Kubíče, Veronika Brandýsová, Margit Paszová, Petra Svoboda
Rady pro rodiče od Janiny:
1) Nastavte si s dětmi pravidla a ta se snažte dodržovat. Denní řád, aby všichni členové rodiny měli jasno, kdy je čas na zábavu, kdy na práci doma, kdy je volno. Odsouhlaste si ho společně a není problém ho kdykoli změnit, pokud zjistíte, že něco nefunguje. A víkend je prostě víkend, zkuste ho aspoň trochu odlišit od běžných všedních dní.
2) Komunikujte spolu. Komunikujte o tom, co prožíváte, co vás těší i co vás trápí. Zkuste se na věci podívat i z pohledu dětí. V rámci komunikace si nastavte pravidlo, že pokud někdo potřebuje být chvilku sám, měly by mu to ostatní dopřát.
3) Poskytujte škole zpětnou vazbu. Pokud budete mít pocit, že nestíháte úkoly, které dětem zadali ve škole, informujte učitele. Oni připravují vše s pečlivostí a nadšením, ale třeba se jim někdy nepovede věci v téhle době online vyučování odhadnout. Určitě konstruktivní zpětnou vazbu ocení.
4) Hledejte možnosti, jak vzdělávat své děti jinak. A že je to vzdělávání nemusí vaše děti vůbec vnímat… Jděte do lesa, na louky, do polí, bavte se s nimi, co vidí kolem, najednou vyvstanou takové otázky, že Google se ještě bude hodit. Doporučuji ČT Edu, tam společně najdete mnoho zajímavých pořadů určených pro danou věkovou kategorii vašich dětí.
5) Zkuste si tento čas užít, i když je to někdy docela složité… Na druhou stranu, kdy jindy bude možnost trávit čas takto pohromadě celá rodina?
Rady pro komunikaci s neslyšícími od Bohdany
Každý člověk na světě potřebuje být součástí nějaké skupiny nebo komunity, potřebuje komunikovat. Tak to mají i lidé s handicapem. U osob se sluchovým postižením se můžeme obávat, že se bez znalosti znakového jazyka nedomluvíme. Naopak je to prostor ke kreativitě. Tito lidé si uvědomují, že komunikace s nimi může být složitá a proto si váží každého rozhovoru, který s nimi začneme.
Poznám ho?
Často ano. Osoba se sluchovým postižením může mít kompenzační pomůcku — tedy pomůcku, která mu pomáhá slyšet. Nejčastěji se jedná o sluchadlo nebo kochleární implantát. Většina těchto osob znakuje. Řeč může být specifická. Jsou i lidé, u kterých byste sluchové postižení nebýt kompenzační pomůcky, nepoznali.
Jak komunikovat
- Zkus použít papír a tužku. Zeptej se, co daná osoba potřebuje.
- Neverbální komunikace je velký dar, který skvěle můžeš použít.
- Použij prstovou abecedu.
- Dodržuj optimální konverzační vzdálenost, ať na sebe dobře vidíte.
- Nezakrývej si ústa a mluv pomalu. Odezírání je další pomocník.
- Jak ho oslovit? Jemně mu zaklepej na rameno nebo zamávej.
Ozvěte se
Aktuální situace je velice těžká pro všechny kolem nás. O to více je stresující pro seniory a lidi s handicapem. Pokud máte takového člověka ve své blízkosti — ozvěte se mu. Nepotřebuje s něčím pomoci? Má aktuální informace o tom, co se děje? Pošlete mu pohled nebo dopis. Začněte si dopisovat (papír a známku pro něj můžete poslat v obálce vy). Je doma sám? Pomozte mu vymyslet nějakou činnost, kterou by mohl dělat a tím i někomu pomoct. Sdílejte s ním odkazy na zábavu, nápady na cvičení, tipy na knihy, filmy. Nabídněte mu doprovod na krátkou vycházku. Kontaktujte ho.
