Stezkou odvahy: “Nevzdáme to!” Skautští podnikatelé improvizují a pomáhají
Boj s pandemií probíhá už šestý týden. V první linii stále zůstávají zdravotníci, sociální pracovníci a mnoho dalších lidí, kteří zajišťují alespoň minimální funkčnost společnosti. Pozornost se ale stále více obrací k ekonomice a k potížím, které zažívají firmy i jednotlivci téměř ve všech odvětvích byznysu. Jak si dnes vedou někteří podnikatelé — skauti a skautky?
Zvláštní klid stále panuje i v centru Tábora. „Není to nic příjemného, ale zařídili jsme se a snažíme se fungovat alespoň provizorně,“ říká Magdalena Čulík Simonová. Společně s kamarádkou Lenkou Greň provozují prostor Jednota — kavárnu a knihkupectví, kde pravidelně probíhají různé typy akcí. Program měly hotový až do konce roku. Jednota má dobrou pozici ve „starém“ městě, v historickém domě, a za dva roky existence si vybudovala u zákazníků dobrou pověst. Jmenuje se podle prodejny potravin, která tu sídlila dříve. Na pořádané akce, například besedy o životním prostředí, autorská čtení či koncerty chodí desítky lidí, výjimečně se jich tu naskládá i sto. „Narváno jsme tu teď měli na [Ladislava] Heryána, [Marka] Váchu a [Tomáše] Halíka, ty chce každý vidět na vlastní oči. Kamarádi ale vzkazují, ať nezveme jen černoprdelníky,“ smějí se obě sympatické majitelky dnes ztichlé Jednoty. Madla odhaduje, že jsou v současnosti asi na třetině obvyklých příjmů, rozpočet se ale snaží sanovat, jak se dá: na kole rozváží knihy, kafe, chleba, mléko a květiny z nedaleké ekofarmy, provozují e-shop a prodává se i přes malé okénko. „Byla to blesková reakce a vyplatila se,“ chválí Madlino rozhodnutí Lenka.
Zákaz provozu vzaly jako danou věc. Trochu váhaly, zda zrušit poslední večerní akci, když akce do 50 lidí ještě byly povolené. Ale představa desítek lidí na jednom místě rozhodla. „Že by si tam pro případnou nákazu mohli všichni dojít, tak to jsme nechtěly. Zavřely jsme, akorát jsme nevěděly, jestli to bude na týden, dva, nebo na měsíce. Nemohly jsme nic dělat, a tak jsme řešily, co místo toho,“ popisuje Madla. Obě se vzápětí zapojily do sousedské pomoci, společně s širokou sítí místních skautů šily a distribuovaly roušky, zprostředkovávaly nákupy. Nakonec z toho byla akce nečekaných rozměrů — roušky se dodávaly i do nemocnice, domu pro seniory, do azylového domu či do lékáren.
Co si obě z téhle zkušenosti zapamatují? „Zvláštní bylo, pokud někdo nepochopil, že to je dobrovolnická služba. Prostě to chtěli hned, měli pocit, že to je jejich právo. Ale chápu, že jsou někteří lidi teď ve stresu a víc nervní. Občas na nás byl holt někdo protivný. Ale naprostá většina lidí byla moc milá a vděčná,“ říká Madla. Pro Lenku byla zase překvapující spolupráce s nemocnicí. „Mluvit s vedením se v podstatě nedalo. Ale lékaři a sestřičky byli vděční za jakékoliv ochranné pomůcky; i když se nemocnice oficiálně tvářila, že nic nepotřebuje. Museli jsme jít neoficiální, trochu guerillovou cestou. Prostě jsme balili roušky po 50 a rozdávali je na různá oddělení…“ popisuje teď už s úsměvem. Do nemocnice šlo nakonec díky občanské aktivitě i 360 ochranných štítů. Už dnes se dá celá akce hodnotit jako úctyhodný výkon — zapojilo se 110 dobrovolníků, kteří pomáhají více než dvěma stům seniorů, ušilo se 4572 roušek a další se připravují, vše bez přispění státu či města.
Obě podnikatelky nakonec za nejbizarnější okamžik považují ten, když se jim ozvali z místního deníku, zda za svou pomoc vybírají peníze: „Přišel anonym, že si sousedská pomoc nechává platit za roušky. To je úplná hovadina, my žádné peníze nevybíráme. V tu chvíli se ti udělá úplně blbě od žaludku a představíš si, jak tě někdo popotahuje v médiích, a že může přesně platit “za dobrotu na žebrotu”. Musíš se ale oklepat a jít dál. Když je člověk o pomáhání přesvědčený, tak tě nepřející lidé neodradí.“ To je podle nich mimo jiné jedna z věcí, které jim dal do života skauting — pocit, že nežiješ jen pro sebe. „Skauting v tobě vybuduje základy morální odpovědnosti a etických zásad. Když je pak průšvih, najede ti v hlavě “nějak si musím poradit”, a ne “pomoc, zachraňte mě někdo,“ shodují se obě skautky podnikatelky.
Vojta Knyttl má za sebou příběh jako vystřižený z amerického Silicon Valley. Už jedenáct let buduje svou firmu GoOut.cz, na jejíž počátku stál jednoduchý nápad. „S kamarádem jsme v Praze jeden večer nevěděli, kam jít ven. Na trhu prostě chyběla přehledná stránka, kde se co děje, tak jsme si řekli, že ji uděláme my sami,“ vrací se Vojta k počátkům svého IT byznysu. Tři kamarádi nejprve dřeli po večerech, po práci. Vyplatilo se: nakonec sehnali investory, před pandemií měl Goout okolo 70 zaměstnanců a expandoval do Polska a Německa. Dnešní situace bohužel na kulturní server, který své příjmy získává hlavně z prodeje lístků na kulturní akce, doléhá mimořádně tvrdě. Tým se už teď smrknul na 20 lidí. „Na začátku jsme si mysleli, že nám bude stačit snížit úvazky, případně dočasně omezit platy, že to nějak přečkáme, a v červenci už to bude dobré. A pak se ukázalo, že to tak nebude,“ popisuje Vojta a dodává, jak je pro něj emotivní se loučit s kolegy: „S některými jsem to i obrečel, protože vztahy s lidmi, které tam máme dlouho, to je srdcovka. Někteří mají GoOut tak rádi, že nabízeli, že budou dělat i zadarmo nebo na mizivý úvazek, že tam prostě furt chtějí být.“
O partnery naštěstí nepřišli a náklady stlačili na čtvrtinu. Velikostí týmu to odpovídá zhruba tomu, co bylo 4 roky nazpět, každopádně tato omezení by měla umožnit vydržet až do příštího roku. Podle Vojty nicméně hodně záleží na tom, jak dopadnou opatření a omezení: „Netušíme, jak to bude. Budou lidé ochotni za kulturou chodit, jak chodili předtím? Budou mít na kulturu peníze? Možná budou muset šetřit a možná se budou bát chodit ven,“ popisuje svou nejistotu. Všechna nařízení společně se svým týmem sleduje a dělají si pečlivou analýzu možného vývoje — je to pro ně ostatně existenční záležitost. Prozatím odhadují, že se velké akce začnou otevírat nejdříve počátkem roku 2021, přičemž akce do 50 lidí snad pojedou od léta — jenže ty tvoří pouhých 5–10 % příjmu firmy.
Jako mimořádně tristní vidí současnou chaotickou pomoc státu firmám. „Informace jsou nejasné, vláda si jede jen svoje PR. Nám zatím s ničím nepomohli a už ani s ničím nepočítáme. Všechny žádosti nám zamítli, nebo prostě neodpovídají,“ krčí Vojta rameny a doplňuje: „Byla to podpásovka. Kdybychom od počátku s pomocí nepočítali, dělali bychom jiná opatření.“
Jaký má vlastně na pandemii osobní názor? „Nemyslím si, že to je srovnatelné s chřipkou a mrzí mě, když se nemoc banalizuje. Obzvláště, když čteme zprávy ze zasažených zemí, kde lékaři a sestry si sahají na své dno — ve stavu, který může trvat měsíce. I když jsem tím sám proti sobě, nemyslím, že by teď bylo vhodné povolit hromadné akce. Na druhou stranu ale rozvolnění pro opětovné rozběhnutí potřeba je a nečekal bych s ním.“ Podle Vojty je teď důležitý důraz na tzv. social distancing a hygienické návyky — a ty na velkých festivalech nebo koncertech realistické nejsou. Ohledně online kultury je spíše pesimistický. V současnosti je sice potřeba a relativně funguje, do budoucna se dá ale čekat spíše návrat ke klasickému společenství: „Lidé chodí na akce, aby umělce viděli naživo. Livestream a živý koncert se prostě nebudou nikdy moci srovnávat.“
Přes své vlastní problémy se Goout nyní zapojil do pomoci kultuře, když rozjel široce známou akci Vstupenky na NIC. Vojta je rád, že lidé o akci mají zájem a přispívají, zároveň ale zdůrazňuje, že kulturu rozhodně úplně nezachrání, jelikož by podpora měla přijít hlavně od státu. Skautem byl v dětství, jako nejzajímavější zážitek ale popisuje své pobyty ve francouzské skautské vesnici Bécours, kterou pomáhal vést. „Naučil jsem se společenské odpovědnosti, pomoci a starosti o komunitu. Ve Francii byli skauti hodně zapojení do dobrovolnictví, mělo to velký přesah,“ říká sportovně založený třicátník, zatímco sleduje svého syna, jak si hraje na dětském hřišti. „Chceme být místo, kde lidé mohou objevovat kulturu, kde ukazujeme jiné možnosti než jen zajít na pivo. Rádi bychom i v budoucnu motivovali lidi, aby třeba šli do divadla, i když tam ještě nebyli. Chceme dál kulturu propagovat a pomáhat jí,“ uzavírá a nakonec jen tak mezi řečí dodává, že zrovna každým dnem čekají se ženou dalšího potomka.
Roman Týc, přezdívkou Kořen, do telefonu ihned upozorňuje, že není podnikatel — podnikavý člověk je to ale rozhodně a navíc se jen těžko vejde do jakýchkoliv běžných definic. Člen dnes už legendární umělecké skupiny Ztohoven provozuje pražský alternativní prostor Paralelní Polis, jež je neziskovou organizací. Sám ji popisuje jako fúzi Ztohoven a elitních technologů, jejíž výsledkem je Institut Kryptoanarchie. Co se pod tímto názvem vlastně skrývá? „Anarchii vnímáme jako vzdor autoritářským tendencím, krypto znamená nezávislost v šifrování, institut, protože vzděláváme lidi v oblasti digitální svobody. Ve své podstatě je Paralelní Polis oživlou filozofickou statí Václava Bendy,“ energicky vypráví a jedním dechem popisuje čtyři podlaží budovy, ve které prostor sídlí: „Sál pro přednášky, coworking, edukační kavárna a v suterénu je lab, kde byla, troufám si říci, první veřejná dílna zaměřená na 3D tisk v Česku.“
Kafe se v Paralelní Polis dá pořídit pouze za kryptoměnu a Roman se směje, že „Bitcoinovou torturu“ prý nakonec absolvuje a kafe si vypije asi jen pětina návštěvníků. Aktuálně je ale prostor samozřejmě pro veřejnost uzavřen a žádné pití kávy neprobíhá, Paralelní Polis najela na úplně jiný režim. „Ekonomicky jsme na tom poslední dva roky byli sice dobře, ale trochu jsme stagnovali. V této době je důležité neztratit entuziasmus, je to jediný motor pro to cokoli dělat. Teď by pro nás bylo nejjednodušší vlastně zavřít a tlačit na majitele, ať nám odloží nájem a od září to zkusit znovu. Ale to je blbost!“ Za férové naopak považuje, že Paralelní Polis dále platí plný nájem téměř čtvrt milionu korun. Peníze totiž jdou majiteli jiné kulturní instituce — divadla La Fabrika. Jak tedy na nájem a další náklady aktuálně vydělají? Příjmy proudí ze studií v suterénu, ze kterých se vysílají koncerty či rozhovory lokálně v češtině i globálně v angličtině, díky fanouškům už se podařilo sehnat okolo 50 tisíc korun. Tým teď také přemýšlí, jak kapitalizovat kongres, který normálně navštíví přes 600 lidí, a který se tento rok nejspíše bude nějakou formou konat online. Finance Polis dále doplní i právě dnes skončená crowdfundingová kampaň s původním cílem vybrat 50 tisíc korun. Částka se už ale vyšplhala na 370 tisíc. „Stavíme na smysluplnosti. Pokud někdo něco chce, má si to koupit, podpořit to finančně. I kdyby ta kampaň dopadla špatně, tak víme, že to bude naše chyba, protože jsme nabídli lidem špatný produkt a obsah,“ objasňuje vizi kampaně Roman. Kromě všech těchto činností se rozjíždí i výroba tzv. respiroušek, kombinující vlastnosti roušek a respirátorů. „Investuji do toho z mých peněz a potřebuji, aby se mi to vrátilo, jinak jsem existenčně vyřízený. Hledám model, který by nám pomohl platit nájem a dále zaměstnávat lidi, kteří na tom se mnou budou pracovat,“ přibližuje další nápad Roman. Je tak možné, že pokud si v budoucnu půjdete koupit kafe do Paralelní Polis, budete si k ní moci pořídit i respiroušku.
Jak Roman vnímá tuhle situaci obecně? „Na osobní úrovni mám obavy, přítelkyně je v sedmém měsíci a nikdo zatím neví, jak virus působí v těhotenství. Mému otci je 70 let a plíce mu fungují tak na 30 %,“ vykládá Roman a jako šok popisuje selhání státu v oblasti ochrany veřejného zdraví, kvůli kterému podle něj museli lidé sami často převzít zodpovědnost. Sám začal jako jeden z prvních nosit roušku a vzpomíná, že se mu ještě v té době lidé smáli a ukazovali si na něj. Oceňuje naopak přístup Slovenských politiků: „Prezidentka Čaputová a její tým ihned nosili roušky. U nás politici do poslední chvíle arogantně chodili bez nich.“ Podle něj se právě nyní dějí věci, které v konečném důsledku možná budou mít vážné globální následky: „Ten malý prevít, který se přenese, když jeden na druhého kýchne, působí jak mávnutí křídla motýla, které na konci nese obrovskou bouři,“ naráží na teorii chaosu. Rozhovor uzavírá s tím, že „největší průser dnešní doby je, že lidé na to byli brutálně nepřipravení.“ Za jednu z nejdůležitějších věcí, které se naučil jako skaut, považuje proto právě schopnost vzít do ruky kormidlo a proplout rozbouřenými vodami. Věří, že i Paralelní Polis vyjde z krize posílená: „Dobré subjekty a myslím, že i ty neziskové, pokud jsou opřeny o kvalitní obsah a příjmy z více zdrojů, žádná krize nedokáže rozbít.“
Historické skautsko-podnikatelské okénko
Spojení skautů a podnikání není nikterak notoricky známé. Mimo jiné samozřejmě proto, že po dlouhá desetiletí bylo podnikání prakticky nemožné. Zajímavé příklady ale mezi osobnostmi skautského hnutí najdeme už v dávné minulosti.
První starosta Svazu skautů a skautek Josef Rössler-Ořovský byl zároveň úspěšný obchodník s drogistickým zbožím, svou živnost zdělil po otci a zdárně ji rozvíjel. „Finanční zabezpečení ovšem nevyužíval pouze pro sebe, ale všemožně podporoval vznik různých sportů u nás, u jejichž kolébky většinou stál. Ať to bylo lyžování, bruslení, kanoistika, tenis a mnohé další, až po zrod českého olympijského výboru,“ vypráví Roman Šantora ze Skautského archivu a doplňuje, že Rössler-Ořovský přivezl do Čech také ideu vodního skautingu, kterou prakticky naplňoval jeho syn, zakladatel 1. oddílu vodních skautů. Právě tomuto oddílu Ořovský nechal postavit a věnoval hausbót jako klubovnu na vlnách.
Jiný vodní skaut Míla Kobes pomohl k popularitě spisovateli Jaroslavu Foglarovi. „Tatínek Míly vlastnil v Plzni známou tiskárnu a nakladatelství, a tak ho Míla s bratrem přesvědčili, aby začal tehdy začínajícímu spisovateli J. Foglarovi vydávat knihy,“ říká Roman. Tzv. Kobesovky s ilustracemi Zdeňka Buriana jsou dodnes ikonickými díly. Míla Kobes posléze začal vést tiskárnu Kobes v Praze a stal se i blízkým vydavatelem a spolupracovníkem J. Foglara. V únoru 1945 byl pak ovšem za odbojovou činnost zatčen a po tvrdých výsleších odvezen do Terezína, kde se nakazil tyfovou infekcí, na kterou 12. května 1945 umírá. Jeho příběh na portálu hrdinovevalky.cz zatím čeká na zpracování, ujmout se ho může kdokoli s chutí pátrat po událostech starých 75 a více let.
Doufáme a věříme, že osudy dnešních podnikatelů nebudou v této krizi zdaleka tak tragické. Pomyšlení na koncentrační tábory dá vždycky věcem ještě trochu jinou perspektivu…
Držte se!
Autoři: Jiří Pasz, Martin Kubíče, Jakub Ambrozek, Marcel Halcin a Margit Paszová
