Stezkou odvahy: Skautští lékaři v první linii
Počet mrtvých ve světě přesáhl 20 tisíc, nakažených je přes 450 tisíc. V Itálii odhadují vrchol pandemie na neděli. USA plánují uzavřít New York. OSN spouští globální humanitární záchranný plán. V Česku se k dnešnímu dni počet nakažených blíží dvěma tisícům a české zdravotnictví prochází rychlou a zásadní změnou. Zdravotníci dělají vše pro to, aby se připravili na možnou krizi, lidé šijí roušky, firmy se snaží přijít s novými technologiemi. V centru zájmu celého světa jsou nyní právě zdravotníci, zdravotnické systémy a hledání odpovědí na pandemii, která zachvátila celý svět.
Co se děje právě teď v českých ordinacích a nemocnicích? Jak si vedou čeští zdravotníci — skauti? Dal jim skauting do života něco, co jim pomáhá se vyrovnat s náročnou situací? A existují nějaké paralely s minulostí?
Jiří Kodet - Buba je na vypjaté situace a velkou míru stresu zvyklý. Kombinuje práci u Zdravotnické záchranné služby hlavního města Prahy a na urgentním příjmu FN Motol. Situace se rychle mění, většina jeho práce je už podřízena pandemii, pacienti mívají strach, zda nejsou nakažení. Změny jsou vidět především v nastavení režimu, minimalizuje se především riziko nákazy: „V momentě, kdy by se nakazili ostatní zdravotníci, to může mít velký dosah a nakazit další zdravotníky, a tím je minimálně na 14 dní vyřadit. Na záchrance celou směnu při kontaktu s pacienty či s personálem nosíme ochranné prostředky — brýle, rukavice a respirátor. Dále přes uniformu nosíme ochranné obleky, abychom ji nemuseli neustále dezinfikovat a měnit,“ říká Jiří a dodává se smíchem, že v ochranných oblecích to není žádný med: „Největší problém je asi vedro, pak pohyb a komfort. Při nošení respirátoru dvanáct hodin v kuse v kombinaci s těmi brýlemi dochází k tomu, že se dost rády mlží.“ Na záchrance vedení ale rychle reaguje, takže sehnalo přípravek, který se dá aplikovat na brýle, a tím se nebudou mlžit vůbec.
Atmosféra na pracovišti je dobrá, ale jiná než v dobách obvyklých. Nejnáročnější teď je, že člověk nedostává na všechno jasnou odpověď, pro celý svět je situace nová: „Řada věcí se výrazně mění v hrozně krátkém čase. Například nařízení, které vyjde ráno, je odpoledne jinak, klidně ve smyslu jiné o 180°. Člověk se snaží zorientovat, aby vůbec věděl, jak má teď postupovat, a za chvíli je to jinak.“ Dvoumetrový sympaťák ale sám strach nemá i přesto, že pracuje v rizikovém prostředí. „Spoléhám na funkci ochranných prostředků, věřím tomu, že pokud bych se nakazil, nejsou tu předpoklady, že by to mělo mít špatný průběh či přinášet zásadní komplikace. Být to tak samozřejmě nemusí, možná se tím jen uklidňuji…“ doplňuje. Klid mu mimo jiné dodává i zvyk, že je potřeba dbát na duševní hygienu. Při komunikaci s pacienty se sám nesetkal s žádnou agresí nebo nespokojeností, ale někteří kolegové takové situace za sebou mají. Lidem vadí především nemožnost se vždy otestovat, v nemocnici se například testují pouze hospitalizovaní lidé či lidé s příznaky koronaviru. Sám je zvyklý doplnit baterie mimo práci, a i nyní to doporučuje všem, podle možností.
A co mu přinesl skaut? Hlavně efektivní a racionální způsoby komunikace: „Bez komunikace se ve skautu nikam nehneme a my máme tu motivaci to vždy efektivně vyřešit. Myslím si, že efektivní komunikaci zvládáme a v aktuální situaci, kdy je spousty věcí nejistých, nedá se na ně napsat černobílý návod a mění se z hodiny na hodinu, z minuty na minutu, řada stresu panuje z tohoto samotného faktu a zároveň z toho, že se to kvůli němu špatně komunikuje. Když něčemu nerozumím, snažím se vypracovat k nějakému efektivnímu řešení, aby se redukoval stres.“
Praktická lékařka Alena Brabcová - Neewa má ordinaci v památkově chráněném domě v centru města a s oblibou říká, že ten dům má duši. V ordinaci dokonce má malované stropy - ornamenty nechal dům vyzdobit a zrekonstruovat bohatý obchodník s látkami Laubner, zlatá iniciála L. zdobí krásný vstupní štítu domu. Alena má „středně velkou“ ordinaci, což kapacitně znamená zhruba 1900 pacientů z celého Liberce. „V současnosti spíše sedíme u telefonu a emailů, lidé jsou schopní většinu věcí řešit po telefonu. Dříve jsme nadávali na eRecepty a eNeschopenky, a teď si je my i s pacienty pochvalujeme,“ vypráví bodrá lékařka, která je skautka od pohnutého roku 1968.
Lidé si podle ní rychle zvykají na to, že věci jdou řešit bezkontaktně, komunikace s nimi jde spíše dobře — lidé chápou, že „nám všem teče do bot“, a umí se semknout. Bohužel jsou stále tací, co chodí do ordinace s banalitami a nákazy se nebojí vůbec. Alena naopak přiznává vlastní obavy: „Kdybych řekla, že se vůbec nebojím, tak bych kecala. Bude mi za týden 66 let a patřím do ohrožené populace. Víme ale, co nás čeká a snažíme se obrnit. Rodina mi ale říká: co tam matko v ordinaci pořád děláš!“ směje se.
V ordinaci naštěstí od tohoto týdne mají respirátory a dezinfekci. Základem jsou pro ni také kvalitní informace. Pokud jde o zdraví, zdůrazňuje: snažit se zabránit přenosu za každou cenu, mýt si ruce, nepřetěžovat systém. Alena se snaží pomáhat i mimo svou ordinaci, šije roušky, dodává ostatním švadlenám látky a včera se vydala na hraniční přechod pro pendlery podpořit mrznoucí policisty čerstvě upečeným perníkem a kávou: „Na tomhle přechodu je klid, stojí tam tři policejní auta, řekli jsme jim, že je nejdem napadnout, ale jen jim nesem svačinu, tak poděkovali a my zase hned jeli. Stálo tam pár aut, pendleři z Německa, je to pro ně vyhrazený přechod,“ říká energická lékařka a dodává: „Skauting mně naučil ukázněnosti, člověk přijímá věci tak, jak jsou, i když se mu třeba nelíbí. Naučil mně zodpovědnosti k sobě i ostatním.“
Vsetínská rodačka Pavla Hrnčiříková - Pú je lékařkou sedm let, pracuje na Klinice anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny ve Fakultní nemocnici v Olomouci, kde je poskytována resuscitační a intenzivní péče pro pacienty se selháním základních životních funkcí.
„Přijde mi super, kolik lidí se angažuje, kolik ve svém volném čase v pomáhá. Přijde mi to neuvěřitelné, kolik je v lidech solidarity, chtěla bych poděkovat a podpořit to. Je to jeden ze způsobů, jak to můžeme zvládnout,“ říká usměvavá blondýna, fandící sportu frisbee. Její olomoucká nemocnice se intenzivně připravuje na krizový plán: omezuje se akutní provoz, ruší se některé lékařské výkony, jede se na nouzový režim — dělají se jen nezbytně nutné věci. „Je to proces, věci se průběžně mění, vychytávají se chyby a snažíme se připravit na příjem infekčních pacientů. V současnosti ale všichni pozitivní směřují jinam, do center pro infekční pacienty. I díky tomu máme čas se připravit,“ vysvětluje Pavla, přezdívaná Pú.
Když přijde pacient i s pouhým podezřením, přistupuje se k němu pokaždé s bariérovým přístupem: „To znamená, že jsme ‚zababušení‘ v těch speciálních pomůckách. Já to beru jako dobrý nácvik, zkoušíme si to navléct a vysvléct. Ono to sice vypadá jednoduše, ale já jsem si to zkoušela a rozhodně to jednoduché není. Tímhle přístupem se teď vychytávají mouchy, které od stolu nevymyslíte, které se ukážou až v té dané situaci…“. Pavla zdůrazňuje, že je potřeba se hlavně nekontaminovat při svlékání. Pro personál nemocnice je tahle situace náročná a stresující, způsob práce se výrazně mění, Pavla přiznává obavy z toho, jak vše bude fungovat, až přijde nápor nemocných. Všichni ale pracují intenzivně na tom, jak vše zvládnout. Zároveň ji uklidňuje, když je v práci a může něco dělat — když je doma, může akorát přemýšlet.
Co dělá proti svým obavám? „Nejdřív jsem si četla hodně informací. Hodně mi pomohlo, když jsem si to zakázala. To znamená: vzdělávám se, připravuju se, ale nesedím u toho pořád. Sleduju aktuální zprávy ráno a večer,“ radí Pavla. Pomáhá jí také se trochu soustředit i na budoucnost a odvést pozornost — soustředí se na další ročník skautského kurzu Severočeská záchranářská lesní škola, jelikož je teď správná doba na reflexy a plány. Skaut jí do života pomohl především naučit se respektovat potřeby ostatních, což je v současné situaci zvláště potřeba: „Lidem, kteří jsou pod tlakem, se vybarvuje osobnost. Každý reagujeme na stres jinak, někdo je sarkastický, někdo se potřebuje předvádět, někdo potřebuje ostatní zahrnovat katastrofickými scénáři… A právě to jsem se naučila: tolerovat a neodsuzovat a jít si za cílem, o který nám jde společně. Respektovat ostatní se všemi jejich vlastnostmi, i když jsou mi třeba nepříjemné a rozčilují mě, a nedovolit těmto emocím, aby mi bránily v další komunikaci a spolupráci.“
Rovněž na ARO, ale v brněnské Nemocnici Milosrdných bratří pracuje už tři a půl roku zdravotní sestra Lenka Vyskotová. Jako mnoho zdravotníků teď neřeší jen práci, ale i situaci doma: „Dceři Elen je pět, školka je zrušená, předáváme si ji s manželem, který chodí taky do práce. Nechceme jí dávat na hlídání prarodičům z obavy o jejich zdraví,“ popisuje do telefonu. Elenka prý nastalou situaci chápe, je ale důležité s dětmi dobře komunikovat o tom, co se vlastně děje. Vzhledem k situaci v ani malém, ani velkém bytě 2+1 Lence okamžitě naskakuje vděčnost za zkušenost se skautingem: Elenku je potřeba zabavit, a hry a aktivity se jí teď hodí.
V práci se vyskytlo mnoho omezení, ve vzduchu je cítit určité napětí. „Jsem s tím srovnaná a myslím, že to zvládám dobře. Fungujeme jako tým, máme skvělý kolektiv, o který se můžu opřít. Strašně pomáhá o všem mluvit a hledat si konkrétní správné informace. Když máme informace, strach opadá,“ vypráví Lenka, jak na obavy z pandemie. Mimořádně důležité podle ní je, aby lidé nyní respektovali zákazy návštěv a nemocnice navštěvovali co nejméně. Chrání tím nejen zdravotníky, ale i staré lidi. Sama řešila podobnou situaci s otcem, který se chtěl i přes vážnou chorobu vydat do nemocnice pro léky: „Řekla jsem mu, že to všechno vyřešíme přes eRecept. Někdy si starší lidé vůbec neuvědomují rizika, berou to na lehkou váhu. Je potřeba s nimi mluvit a někdy je poučit o závažnosti situace. Nechal si to poté vysvětlit a je už obezřetný.“
Internista a diabetolog Tomáš Pelcl - Kulan z Všeobecné fakultní nemocnice v Praze je kliďas. Interna je jeden ze základních kamenů každé nemocnice, řeší zde většinu neúrazových a nechirurgických případů dospělých pacientů. Záběr je široký a Tomáš se tu stará o pacienty s onemocněními vnitřních orgánů, jako jsou srdeční selhání, zápaly plic, cukrovka, vysoký krevní tlak, močové infekce, cévní poruchy a řadou dalších onemocnění. Interní klinika se nyní připravuje na nápor většího počtu infekčních pacientů v následujících dnech, podobně jako jinde se odsouvají některá vyšetření a hospitalizace. „Kdo má něco neodkladného, tak do nemocnice dorazí a je o něj postaráno stejně jako před tím. A kdo má něco odložitelného, tak spíš počká. Každopádně jsme připraveni a alespoň zatím zde nejsou katastrofické obrazy přeplněných chodeb plných nemocných, jako vídáme v záběrech z některých jiných zemí,“ říká Tomáš.
Omezený je teď kontakt mezi personálem, jsou zrušena ranní hlášení a většina záležitostí se řeší elektronicky nebo telefonem. Osobního kontaktu ubylo, a tak jsou všichni tak trochu v izolaci. Přestože situace s osobními ochrannými pomůckami stále není ideální a v nemocnici je několik pozitivních pacientů, zůstává Tomáš v klidu. „I když už na koronavirus někteří lidé zemřeli, není důvod k panice, stále je mnohem větší riziko, že člověk zemře na cokoliv jiného. To samozřejmě nic nemění na tom, že je správné dodržovat epidemiologická opatření.“
Tomáš, stejně jako ostatní doktoři po celé republice vyzývá, abychom nechodili do nemocnic se záležitostmi, které mohou počkat. Skaut mu dal dobrou přípravu na život i krizové situace. V Junáku se nyní zabývá především zdravotnickým vzděláváním dospělých, pořádá kurzy ZZA a je instruktorem na Severočeské záchranářské lesní škole.
Odvážní lékaři skautské historie
Při stoleté tradici skautingu není divu, že Jiří, Alena, Pavla, Lenka a Tomáš mají celou řadu předchůdců. Roman Šantora - Bobo zapátral v hlubinách Skautského archivu a objevil několik zdravotníků, lékařů a lékařek, kteří svými životními příběhy mohou inspirovat i dnes.
Skutečně mimořádný světový význam měl nedávno zesnulý přední český epidemiolog Zdeněk Ježek - Muskwa (1932–2019). Působil ve Světové zdravotnické organizaci a významně se podílel na vymýcení pravých neštovic, které měly ve 20. století na svědomí až 300 milionů obětí. V 60. letech působil v Mongolsku, kde organizoval celoplošné očkování proti obrně, byl u likvidace epidemie cholery na Slovensku, proti zmíněným neštovicím bojoval v Indii, Somálsku či v Jugoslávii. Poslední roky pak věnoval boji proti biologickému terorismu.
Smutný osud potkal pražského židovského lékaře, stoupence československého woodcrafterského hnutí Emila Vogla (1901–1977). Po nacistické okupaci nemohl vykonávat lékařskou praxi, přesto dál tajně léčil Židy. V roce 1941 byl odvezen transportem do židovského ghetta v Lodži a jako lékař působil v tzv. „cigánském táboře“, kde přežil tyfovou epidemii. Druhou poté zažil v koncentračním táboře pro nezletilé. Vogl však přežil i Osvětim a další koncentrační tábory. Bohužel se to nepodařilo jeho ženě ani dalším 36 členům jeho rodiny. O tom, co pro něj znamenala Hippokratova přísaha, svědčí i fakt, že se po válce obětavě staral nejen o nemocné židovské, ale i německé děti v Československu.
Aktivním sportovcem, skautem a vedoucím Svojsíkova oddílu byl špičkový kardiolog MUDr. Ladislav Filip, přezdívaný Brácha (1898–1986). Spolupracoval s protinacistickým odbojem, byl vězněn v Norimberku a v terezínské Malé pevnosti, kde léčil spoluvězně. Na konci války se aktivně účastnil Pražského povstání.
„O činech mnoha dalších statečných skautů-lékařů bohužel informace nemáme. Díky třem přerušením činnosti je mnoho dokumentů ztracených. V období první republiky navíc bylo velice málo skautek, i proto o skautkách lékařkách či zdravotních sestrách informace nemáme. Ale jistě jich byla celá řada,“ doplňuje Bobo.
Oporou ve složité situaci
Ať už vás víc oslovují příběhy skautů-lékařů dvacátého století, nebo těch současných, snad to mohou být právě ony, které nám pomohou tuto krizi překonat. Vědomí, že byli a jsou lidé, kteří každodenně nasazují své vlastní zdraví, aby léčili a zachraňovali ostatní. Lidé, kteří nemyslí na své vlastní pohodlí, ať už uprostřed pandemie nebo třeba koncentračního tábora, a dělají, co je správné.
Můžeme v nich hledat oporu, můžeme je podporovat (podívejte se například na energiilekarum.cz), a také - možná především - můžeme poslouchat jejich rady. Lékaři a lékařky, se kterými jsme pro tento text hovořili, doporučují především následující:
- nepodléhejte panice a snažte se udržovat klid
- noste ochranné pomůcky
- myjte si ruce
- používejte dezinfekci — důležitá je i dezinfekce telefonu a např. klik v bytě/domě
- omezte kontakt s lidmi — především osobní kontakt se seniory je rizikový (tzn. můžu jim nakoupit a přinést co potřebují, ale povykládat si ideálně přes telefon)
- nechoďte se k lékaři testovat bez příznaků a podezření na nákazu; upřednostňujte nejprve komunikaci přes telefon a email, až poté osobní kontakt
- podporujte a zásobujte zdravotníky ochrannými pomůckami, dejte ale pozor na skutečnou poptávku — co je skutečně potřeba; máte-li možnost, dohodněte se na vhodné formě podpory předem
- aktivně hledejte věrohodné, reálné informace (ne bulvární deníky); ale dejte si od informací občas také klid
- myslete na starší - vysvětlete jim situaci, poskytněte jim podporu formou venčením psa, chozením na nákupy, poskytnutím telefonního čísla na speciální linky pro seniory, …
- namísto chození pro léky do nemocnice využijte například eRecept
- nepodléhejte panice a snažte se udržovat klid
- na roušku nesahejte rukama, když ji máte nasazenou; po každé manipulaci s ní si umyjte ruce mýdlem; vyvařte a vyžehlete ji po každém nošení; nepokládejte ji použitou na nábytek — ideálně ji třeba pověste na balkon
Text sestavil Jiří Pasz za pomoci Martina Kubíče, Ester Arnautové a Dalibora Naara. Největší dík patří všem zapojeným zdravotníkům!
