Stezkou odvahy: Skautští umělci v “karanténě”
Proč si musí divadelní herec přivydělávat na stavbách? Jak zvládá spisovatelka čtení svých děl online? Zdá se fotografovi liduprázdné centrum Prahy hezčí, nebo ošklivější? A jaké rady dává zpěvačka, když se chcete naučit zpívat? Podívejte s námi do života čtyř umělců, skautek a skautů, za času pandemie. Vyžaduje současná krize novou definici vztahu společnosti k umělcům?
V literární branži se toho teď také hodně mění a velké nejistotě čelí všichni napříč celým oborem — nakladatelé, knihkupci i autoři. Spisovatelka Kateřina Tučková už řadu let pracuje z domova, současná omezení jí proto pracovní režim příliš nezměnily, určité obavy však přesto prožila: „Vyhlášení nouzového stavu přišlo v okamžik, kdy jsem končila šestinedělí. A protože jsem nevěděla, co nastalá situace, respektive ta nemoc obnáší, pociťovala jsem poměrně velkou tíseň,“ popisuje Kateřina.
Aktuální situace jí zatím příliš nezasahuje přímo do způsobu, jakým pracuje. Jako úspěšná spisovatelka ale často objíždí různé knižní veletrhy, festivaly a autorská čtení, od jara měla v plánu je navštěvovat i s rodinou: „V březnu se měl konat knižní veletrh v Lipsku, což je největší evropský literární veletrh. Sjíždějí se tam stovky autorů z celého světa, návštěvnost je v řádu stovek tisíc čtenářů. Na ten jsem se chystala, ale byl zrušen.“ Ruku v ruce se zrušením jedné z největších akcích tohoto druhu se začaly rušit i další literární akce a veletrhy. „V květnu nepojedu ani na knižní veletrh do Varšavy, nebude se konat Svět knihy… I mnohé další menší akce odpadly,“ vysvětluje spisovatelka ceněných románů, jako jsou Žítkovské bohyně nebo Vyhnání Gerty Schnirch.
Do budoucna má obavy z funkčnosti knižního trhu, který se podle jejího mínění ocitl ve vážné krizi: „Celý obor teď čelí velkým potížím, které způsobilo uzavření knihkupectví. V branži se zastavil tok peněz mezi knihkupectvími, distribucemi a nakladateli, což dopadá na mnohé přidružené profese — redaktory, korektory, překladatele a nakonec samozřejmě i na autory. Nakladatelé musí přehodnotit ediční plány, což se brzy projeví v nabídce knih.” Kateřina proto vyzývá všechny čtenáře, aby neváhali a podpořili například menší nakladatelství a pořídili si knihy v jejich e-shopech. Jedině tak budou menší a střední vydavatelé, kteří na krizi doplácí nejvíce, schopni přežít.
Vidí v současnosti i nějaká pozitiva? Přijde sice o veřejné prezentace, na druhou stranu má víc času. Ten plánuje vedle času stráveného s rodinou využít k usebrání a psaní. Podle ní ale ne všichni její kolegové a kolegyně situaci vnímají stejně, mnoho z nich má děti ve školním věku, které se najednou učí doma, kde v home-office pracují i partneři. „Takže někdo má času, který může trávit sám se sebou a s rozepsaným příběhem, najednou mnohem míň než za běžného provozu,“ popisuje Kateřina.
Na aktuální situaci se ale dají najít i příjemné stránky. „Jsem zvyklá spíš na osobní kontakt se čtenáři — na autorská čtení a besedy, teď ale bylo nutné přenést některé aktivity do on-line světa, takže jsem třeba natočila své první video s autorským čtením. Byl to fejeton Koronablues kojící matky napsaný před pár dny pro Český rozhlas,“ přibližuje Kateřina přijímání nových výzev k rozvoji.
Co vlastně čte během pandemie? Mezi tituly, které by doporučila, patří kniha Alias Grace od Margaret Atwoodové. „Dobře koresponduje s tím, co se nedávno dělo v Evropě v rámci migrační krize. Je to zajímavé historické čtení, které má spoustu paralel se současností,“ uzavírá s tím, že prozatím se sama na thriller o pandemii nového koronaviru nechystá. Od témat, která zpracovává beletristicky, potřebuje mít totiž větší odstup.
Na závěr Kateřina — s přezdívkou Borůvka pro své modré oči — vyjmenovává, co jí dal do života skaut: „Bylo to přátelství s vrstevníky, hřejivý pocit sounáležitosti, vědomí, že patřím do společenství, které dělá něco dobrého pro ostatní… Ve městě, kde jsem vyrůstala, jsme dělali spoustu obecně prospěšných aktivit jako bylo třeba sázení stromů. Měla jsem pocit, že svůj čas věnuji něčemu, co má smysl a že to dělám pod hlavičkou organizace, které můžu já a moje rodina důvěřovat.“ Po generace se v její rodině čtou foglarovky, i když jí osobně v knihách chyběly ženské hrdinky.
Pětadvacetiletému herci Pavlovi „Pájovi“ Šupinovi ze Slováckého divadla v Uherském Hradišti se teď hodí, že dříve studoval strojírenství. Přivydělává si totiž na stavbách. „Strýc dělá elektriku, takže s ním občas chodím na brigádu. Nejvíce samozřejmě tam, kde vůbec nejsou lidi.“ V úspěšném divadle, které má nejvíce předplatitelů v republice, hraje rok a půl. Splnil se mu tak trochu jeho dětský sen: objevuje se na jevišti s herci, které vídával už jako dětský divák. Splnilo se mu i to, co by pro mnohé byla noční můra — na pódiu se musí v inscenaci Dva úplně nazí muži objevovat opravdu přesně tak, jak říká její název. „Říkal jsem si, že nikdy nebudu na jevišti nahý. No a třetí inscenací jsem to schytal a byl jsem nahý,“ směje se a dodává: „Měl jsem z toho nervy, ale má to smysl, není to nijak pohoršující, ani pro diváka, ani pro herce, tak to kupodivu šlo docela dobře zvládnout.“
Kolektiv Slováckého divadla se obdivuhodně zapojuje do dobročinnosti, a to nejen v aktuální situaci: herci se například angažují v rámci kampaně Ježíškova vnoučata pro Alzheimer centrum ve Zlíně, pořádají dobročinné koncerty a akce pro Charitu či Uherskohradišťskou nemocnici. V divadle také nedávno proběhl tradiční dobročinný bazar, kde lidé shromažďují nepotřebné věci mimo oblečení. Prodávají se za cenu, kterou si určí sám kupující, výtěžek jde na paliativní a hospicovou péči PAHOP. Součástí tohoto bazaru byl také koncert, kde Pavel tančil svou specialitu: slovácký tanec verbuňk, původně spojený s odchodem na vojnu a dnes zapsaný do seznamu UNECO. Při koncertu tak trochu omylem vydražil housle, které do dražby věnovala cimbálová muzika, jejímž členem je i syn Jiřího Pavlicy. Pavel chtěl vyšponovat částku co nejvýše, jenže nakonec se stal posledním přihazujícím. „Jak tak lidi přihazovali, vykoukl jsem zpoza opony a přihodil jsem taky nějakou částku. Pak jsem zalezl zpátky a říkám si, Pavle, co to děláš, tyjo?! Nakonec jsem ty housle vydražil za nějakých deset tisíc…“, vypráví o své patálii se smíchem.
I dnes se ansámbl snaží nejen přežít, ale i pomáhat. Teď během pandemie proběhl on-line dobročinný koncert ve spolupráci se základní uměleckou školou a výtěžek putoval do Uherskohradišťské nemocnice. Divadelníci navíc obvolávají starší lidi, kteří potřebují nějakou formu kontaktu, hovorů proběhlo kolem stovky. „Povídali jsme si s nimi, snažili se je podpořit a říct jim, že na ně divadlo myslí, že je máme rádi, abychom jim dodali nějakou chuť pro lepší den,“ říká Pavel a doplňuje, že divadelníci také šijí a distribuují roušky; některé z nich šly pro změnu do brněnské nemocnice. Kromě toho se divadlo také snaží zvednout lidem náladu tím, že každou středu v osm hodin streamuje na internetu jedno divadelní představení ze svého archivu.
Jak vnímá Pája současnou situaci? Nejdřív mladého herce zarazilo, že se nebude hrát, o omezení se dozvěděl přímo na zkoušce. Poté se situace pozvolna vyvíjela, měl tak trochu času se připravit na to, že delší dobu nebude mít práci. „Zatím jsem zaměstnanec, takže nějaké peníze mi chodí. Nevím, jak to bude dál, kolik nám z platu zkrouhnou a tak… To se ještě uvidí.“ Pavel doufá, že divadlo přežije a on se brzy opět postaví na prkna jeviště: „Jak jsem slyšel zprávu o tom, že se postupně začne všechno otvírat, jsem klidnější. Ale včera jsem zrovna měl takovou myšlenkovou ‚krizovku‘ — co když to divadlo vůbec neotevřou? Bylo by to možné, protože to divadlo má i tak problémy se samo uživit — bez grantů by nepřežilo.“ Brzy se teď podle Pavla uvidí, jak se se situací okolo kultury a divadel vypořádá stát — a my všichni. Myslí si, že pandemie bude mít následky všude, ať chceme nebo ne, doufá ale, že budou co nejmenší. Starosti mu teď ale dělá nedodržování opatření ze strany některých lidí: „Před Velikonocemi bylo liduprázdno, teď jsou lidi všude, trochu jim pookřálo. Někteří dodržují nařízení, ale jiní to vůbec neberou, vyjedou si na pikniky, scházejí se jako rodiny, bez roušek… To jsou prostě lidi. Až jejich otec, babička nebo děda opravdu umřou, teprve tehdy si uvědomí, že se něco děje,“ říká dlouholetý skaut.
Na otázku, co mu dal skauting do života, na konec odpovídá: „Úplně všechno! Otevřel mi obzory mimo Moravu, dal mi první lásku, naučil jsem se postarat sám o sebe a o ostatní, komunikovat, řešit konflikty… Dává mi naději pro lepší svět, takový ten motor toho, proč tu jsme — abychom ho udělali zase o něco lepší.“
Fotograf Jan Hromádko se teď často toulá opuštěnými ulicemi centra Prahy. Je to prý zvláštní a tak trochu postapokalyptický pocit. „Situace mě vizuálně zaujala,“ říká fotograf a jedním dechem dodává, že mu přijde smutné, jak je teď patrné, že se neumíme o město starat: „Praha mi připadá ošklivější, víc si všímám vizuálního smogu, všech těch různých nepovedených stánků a tak.“
Před pandemií měl domluvenou řadu spoluprací, převážně fotí reportáže, společenské akce a portréty, čekal jej také brzy začátek svatební sezony. Hrdý je především na svou spolupráci s Národním divadlem, časopisem Reportér či s Netflixem. Za srdcovku označuje svoji práci pro neziskovky— fotí průvody Sametového posvícení, pro Auto*mat, Rekola či festival Academia film Olomouc. Každý týden se tak normálně ocitá na mnoha místech, potkává velké množství lidí a vyfotí tisíce fotek. „Teď už odpadávají kšefty, vše se ruší nebo přesouvá,“ popisuje téměř dvoumetrový fotograf, který se na akcích snaží být s foťákem spíše nenápadný. K řemeslu jej přivedl táta, doma měli temnou komoru, od mala se tak mohl učit fotit i vyvolávat zvětšeniny. Původně hobby se nakonec stalo jeho prací: „Sem tam mi někdo zaplatil, až jsem si před osmi lety zařídil živnost.“
Jan teď zaznamenal fenomén rušení svateb, což je pro mnoho lidí velká výzva, organizaci životní události se často věnují i rok. V současnosti se dá vysledovat snaha přesouvat svatby na září, které je i tak pro uzavření manželství oblíbené. Dá se tedy čekat, že na podzim bude „přesvatbováno“, termíny a místa se prý rychle plní a bude rozhodovat štěstí a improvizace.
Fotografovi s přezdívkou Hrom zvyklému na rušný společenský život zatím lidé tolik nechybí: „Dělám si pořádek v archivu, skenuju staré negativy, dělám věci, které jsem chtěl udělat několik let,“ vysvětluje a na otázku na odhadovaný vývoj situace odpovídá: „Je to vítané zklidnění a zároveň hrozný průšvih.“ Dobře si totiž pamatuje historky kolegů z minulé krize, měli tehdy spoustu „kšeftů“, nálada byla optimistická a někteří fotografové a fotografky si brali různé leasingy a hypotéky. V roce 2008 se pak ocitli v těžké situaci, během pár týdnů přišli o práci a nabídky, na které byli zvyklí. Sám teď konkrétnější odhad budoucnosti nemá, pouze doufá, že se situace bude rychle přibližovat normálu. „Jenže teď se zase říká, že tu nemoc může člověk chytnout vícekrát za sebou a někdy z toho jsou celoživotní následky. Jsem ale docela v klidu, prostě nemůžu ovlivnit, jestli ekonomika kompletně zkrachuje nebo ne, a nákazy se sám moc nebojím,“ říká Jan a klid je cítit i z jeho hlasu. „Moje povolání je náročné a fantastické zároveň. Chci ale zdůraznit, že to je nesrovnatelně lehčí než život někoho, kdo chodí makat do fabriky. Já osobně nesnáším, když se někdo má dobře a skuhrá. V téhle zemi se má spousta lidí skvěle, a přesto si stěžují,“ říká.
Jedním z největších problémů pro něj zůstává fakt, že nemůže navštěvovat babičku, za kterou rád jezdí. Jana vždy hodně bavil skauting: „Jsem jedináček, oddíl mi svým způsobem nahrazoval sourozence. Získal jsem kamarády na celý život. Jako základ beru být slušný k ostatním, mít jejich důvěru, být součástí širšího okruhu lidí. A nedělat sviňárny,“ uzavírá a vrací se ke svému archivu — je potřeba dotřídit fotky z gymplu, které by se mohly objevit v září u 30. výročí jeho založení.
Zpěvačka, muzikantka a skladatelka Lucie Páchová studuje doktorát na Jamu v Brně, kde se zabývá tématem improvizované hudby. Působí také v projektech Talaqpo, Paliome či Love_me rozkročených mezi žánry world music, jazzem a experimentální soudobou hudbou. K muzice tíhla od malička, nikdy vlastně nepřemýšlela nad tím, proč ji nedělat. „K hudbě mě přivedly citlivé uši,“ usmívá se se a dodává: „Nemám ráda to oddělování na muzikant/nemuzikant, profesionál/amatér. Každý vytváříme hudbu skrz každodenní činnosti.“ Láká ji cestovat do jiných zemí a kontinentů, kde je hudba více spjatá s životem, sama se o toto propojení snaží v improvizaci.
Myslí si, že zpívat může kdokoliv, podstatné je nebát se toho a nepodlehnout stydlivosti a vnitřním blokům. V dnešní situaci je podle ní všeobecně fajn zkoušet to, co normálně neděláme nebo se učit novým věcem. „Člověk se navíc odpojí od zpráv a internetu a napojí se na bezprostřední zdroje. Doporučuji začít výletem do přírody. Jaro je na zvuky dost inspirativní. Teď je navíc vzácně klid díky tomu, že nelítá tolik letadel. Pár minut seďte a poslouchejte les, pak třeba jen hlasem následujte, co vám zní v hlavě, inspirujte se ptáky… Já třeba teď zkouším imitovat hlasem zvuk datla, každý kmen zní jinak.“
Současnou situaci považuje na osobní úrovní za dobrou příležitost dokončovat resty, více se uskrovnit, srovnat si plány nebo věnovat se rodině. Na společenské úrovni ji ale znepokojuje to, že pandemie bude velká rána pro třetí svět — je zásadní myslet na to, že se dotkne jinak lidí na různých místech zeměkoule. Lucie spolupracuje s neziskovou organizací Niaver, která operuje v Keni a sleduje, co se děje v „její“ vesnici, kde působila. „Lidé jsou tam závislí na nárazové práci v zemědělství a teď nemohou nic dělat, hrozí jim hlad. Navíc jsou strašně špatně informovaní, problémová je hygiena a lékařská péče, nemají třeba ani mýdlo,“ upozorňuje a posmutněle dodává: „Některé ženy ve vesnici už se raději oběsily, protože nezvládly uživit rodinu, když neměly kde vydělat na jídlo.“
Měli bychom proto mít na paměti, že naše situace je sice vážná, ale s některými regiony pořád jen stěží neporovnatelná. „Nesrovnatelné v porovnání s tím, co tady mám já. Nemusím řešit hlad, potraviny jsou dostupné pořád. Karanténa pro nás je spíše určité pohodlí, nemáme si na co stěžovat,“ říká. V dubnu i květnu jí nicméně byla zrušena spousta akcí, a to pocítí finančně ona i ostatní členové kapel, navíc organizace a přesouvání koncertů dá hodně práce. „Ale to je to nejmenší. Když přijdeme o pár tisíc, přežijeme to. Na druhou stranu mi přijde dobré, že můžu cvičit, můžeme zkoušet a pracovat na nových věcech. Běžně jsme dost vytížení, tak najít čas na zkoušku není jednoduché. I když si někteří muzikanti shánějí i jiné práce, když není kde hrát,“ popisuje.
Lucie onemocnění rozhodně nebagatelizuje, ale sama se jej nebojí, svou imunitu považuje za dobrou. Obavy přesto cítí, především o své blízké: „Babičky si hlídám, volám jim, s rodiči jsme normálně v kontaktu.“ Co jí do života dal skauting? „Na tábory jsem jezdila od dvou do čtrnácti let, mám to spojeno s dětstvím. Dal mi hlavně silný vztah k přírodě. Nejvíce si ze skautu pamatuji ty chvíle, kdy jsem byla sama v lese. Ostatní z skupiny mi utekli, ale les nikam neuteče. Když je třeba hledat bezpečí, samotu, klid, je kam utéct,“ říká Lucie a na konec připomíná: „Jinde na tom jsou opravdu hůře než my. Kdybyste chtěli podpořit ženy-vdovy a jejich rodiny v keňské vesnici Bhwayi, můžete se o projektu dozvědět na stránkách organizace Niaver.”
A co skautští umělci v minulosti?
Roman Šantora — Bobo se znalostí rozsáhlých sbírek Skautského archivu tvrdí: „Skautů umělců byla za jeho více než sto let velká řada. A i oni samozřejmě často čelili nelehkým situacím. Jedním z takových umělců byl básník a překladatel Jan Zábrana.“ Jeho literární počátky můžeme vystopovat v humpoleckém skautském oddíle, jehož byl členem po 2. světové válce. V létě tábořil v místě prvních táborů u řeky Lipnice a své silné dojmy prolnul i do několika básní. „Po roce 1948 byli jeho rodiče odsouzeni komunistickým režimem, on sám nemohl studovat a musel se živit dělnickými profesemi. Přesto dále psal a překládal, jeho dílo se stalo jedním ze silných odrazů života v nesvobodě,“ dodává Bobo.
Významnou dětskou spisovatelkou první republiky byla Vlasta Štáflová. „Autorka dívčích románů byla zároveň významnou českou horolezkyní, za války podporovala svého skrývajícího se kolegu Jožku Smítka, popraveného v Terezíně. Její kniha Skautka Dana se stala první knížkou o českých skautkách a byla nadto povedenou,“ vypráví dále vedoucí Skautského archivu. Marta a její muž, významný malíř, zahynuli v únoru 1945 při bombardování Prahy spojeneckými letci.
Mezi další známé skautské umělce také patřili režisér a scénárista Václav Vorlíček, Miloš Forman, herci Radoslav Brzobohatý, Rudolf Hrušínský a Pavel Landovský, spisovatelé Bohumil Hrabal a František Nepil, nebo výtvarník Theodor Pištěk a malíř Zdeněk Burian.
Jak umělce podpořit?
Kromě našich respondentů jsou v Česku další tisíce umělců, kteří nějak zápasí se současnou situací a úplně neví, co je čeká v budoucnosti. Z řady míst přicházejí zvěsti o bankrotu, likvidaci, ukončení činnosti. Na této frontě mohou následky koronaviru znamenat bez nadsázky boj o duši našeho národa.
Proto zde na konci textu přinášíme přehled jednoduchých možností, jak umělcům, divadlům, souborům a výstavním prostorům pomoci k přežití.
- Uspořádejte koncert skrze iniciativu Hrajeme do oken
- Nakupujte knihy a hudbu online, případně si je nechte doručit přes e-shopy. Některé kluby můžete podpořit virtuální vstupenkou nebo nákupem virtuálního piva
- Vstupenky na NIC - kupte si symbolickou vstupenku na neexistující představení
- Sledujte přenosy a podporujte #kulturažije
- Projekt IntermeSOS podporuje umělce, kteří ztratili zaměstnání
Autoři: Jiří Pasz, Martin Kubíče, Jakub Ambrozek
