Stezkou odvahy: Skauting je naší oporou v krizových situacích, vzkazují skauti senioři
Senioři jsou nepochybně jednou z nejzranitelnějších skupin naší společnosti. Současná situace je pro ně mimořádně náročná a klade před ně mnohé výjimečné a nestandardní výzvy. Pandemie je nejvíce nebezpečná právě pro ně, kromě ohrožení zdraví se mohou ocitat v osamění, mohou mít problémy s denní logistikou, jako jsou nákupy nebo návštěvy lékaře, mohou prožívat i psychické potíže. Média na nás hrnou ze světa seniorů především negativní informace, jaká je ale situace přímo očima některých z nich? Mají i nějaké pozitivní a inspirující zprávy? A jak na situaci reagují senioři — skauti a skautky? Pokud máte představu strachem paralyzovaných babiček a dědečků, přečtěte si příběhy Hroznýše, Ezopa, Pavučinky a Erga, kterým je dohromady 352 let.
103letý Eduard Marek, který jako mladík ve svém skautském oddíle na Žižkově dostal přezdívku Hroznýš, si myslí, že dnešní situace je zvláštní. Kromě kriminálů prý nic podobného nezažil. Ví, o čem mluví, odseděl si za protikomunistický odboj sedm let a mimo jiné vlastníma rukama třídil uranovou rudu v Jáchymově. „Na počítači jsem četl vtip, jak Babiš říká: Češi mě chtěli zavřít, a teď jsme je všechny zavřeli my. Dělám si z toho taky legraci, co se dá jiného dělat…,“ říká legendární skaut. Kromě humoru má ještě jeden recept na to, jak přežít krizové situace: „Když jsem byl v tom kriminále, od prvního dne jsem se těšil na to, až mě pustí. Teď se těším na to, že skončí pandemie,“ vysvětluje. Strach z nemoci samotné podle vlastních slov nemá, během svého dlouhého života přišel na to, že nemá cenu si dělat starosti. To, že strach mu moc neříká, Hroznýš dokázal i v roce 2019, kdy ve svých 102 letech skočil s padákem z výšky tří kilometrů.
Za normální situace Hroznýš objíždí besedy a akce a aktivně se účastní společenského života. Nyní z bytu vychází jednou týdně na nákup, vždy si bere na ústa roušku, kterou mu daroval vnuk. V roušce se mu sice nedýchá nejlépe, ale postupně si zvykl. Sám si i vaří, dneska zrovna karbanátky s brambory a zelím. „Po obědě jsem si říkal, že si udělám kafíčko, ale místo mléka jsem do něj dal koňak. To je ale kafe, lepší jak s mlékem!“ směje se. Dny jinak tráví v poklidu se svým oblíbeným počítačem, rád si čte e-maily, které mu lidé posílají, na internetu si čte taky zprávy. Ve svém oblíbeném kostele na Spořilově měl nedávno oslavit narozeniny, bohužel musely být zrušeny v rámci protipandemických opatření. „Dostal bych tolik čokolády a flašek, že je to asi dobře,“ vtipkuje a dodává „Nebylo mi to tolik líto, život beru vždy, jak je. Ať už jsem pro nebo proti, někdy s tím nic nenadělám. Důležité není to, co by bylo, kdyby…, ale skutečnost. Oslavu uděláme dodatečně.“
Hana Bouzková, zvaná Ezop, bydlí na dobré adrese v centru Prahy v bytě přeplněném knihami. Myslela si, že v důchodu je dočte, ale nakonec má tolik aktivit, že to opět nestíhá. Jak reaguje na nucený pobyt v domě? „Je mi 85, Jsem zavřená doma už tři neděle, nakupují mi vnoučata a hrabu se tu ve skautských papírech. Mám sice takový balkónek do dvora, ale není to ono. Byla jsem vždy zvyklá vyrazit a někde něco obejít,“ říká energická dáma. Skautovat začala už v dětství, podporována rodiči a prarodiči. Život neměla vždy jednoduchý, v roce 1942 byl za heydrichiády její otec zatčen a následně popraven. Rodina se rozhodla po varování odejít z Benešova do Prahy a po zbytek války bydlela u příbuzných — šest lidí v jednopokojovém bytě — s pobytem na malém prostoru má tedy své zkušenosti. Hanin manžel a souputník Jan má Parkinsonovu nemoc a potřebuje její plnou pomoc a podporu, Hana však je optimistická: „Poslouchá rádio a dělá si svou práci. Je profesor klasické archeologie. Publikoval spoustu knih, taky teď nedávno toho spoustu dával do tisku. Denně pracuje.“ Izolace podle ní není to nejhorší, dá se to vydržet, chybí jí především kvetoucí stromy — ty zatím suplují alespoň zasílané fotografie od vnoučat z Letné.
Hana ani manžel necítí strach, přiznává ale, že někde v osamění v nemocnici by se dusit nechtěla. „I kdybychom měli zajít, je nám to jedno. V tomhle věku, kdy už máš ta léta přidaná, není z čeho mít strach, tak proč ho mít? Být tak dlouho živ je svým způsobem odměna i trest,“ popisuje Hana. Zprávy sice sleduje, ostatním doporučuje zůstávat informován, ale s mírou, aby „se člověk zbytečně neplašil.“ Co je naopak dobré udělat pro duševní pohodu? „Poslouchat hezkou muziku, rádio, číst ty knížky, bavit se pozitivním způsobem. Komunikovat s rodinou. Já jsem evangelička a taky dostávám biblické hodiny po Skypu. To mě hodně drží, udržovat si spiritualitu,“ odpovídá a dodává: „Nejvíc z toho, co mi pomáhá, jsem pochytala ze skautingu. Krásná přátelství, která člověka prostě drží při dobré náladě. A i tahle doba pomáhá lidem, aby se sjednotili, pomáhali si a zamýšleli se nad tím, co je cílem jejich života. Doufám, že si uvědomí, že to nejsou prachy.“ Krize podle ní ukazují opravdové charaktery lidí na rozdíl od dob, kdy se člověku vede dobře. Komentuje to po svém — V nouzi dá ti radu každý dobrý přítel, ale málokterý dá ti mouky pytel. Lidé by se podle ní neměli bát si říci o pomoc, i když chápe, že neradi přiznávají, že něco nezvládnou: „Povzbudila bych všechny, aby se nestyděli a řekli si o pomoc, když to opravdu potřebují. Tohle funguje oboustranně — dává to i dobrý pocit těm, kteří pomáhají,“ uzavírá Hana.
Další dáma, tentokrát z jihomoravské Veverské Bítýšky, má za to, že v domě panuje velmi sousedská a podpůrná atmosféra. „Sousedi se mě ptali, jestli nepotřebuji nakoupit, z úřadu mi také volali, že mají dobrovolníky, všichni šijí roušky. Všichni se respektují, pomáháme si. Dost to prožívám, jsem tu nejstarší, ale nemůžu si stěžovat, že by mi někdo někdy nepomohl, když potřebuji,“ říká devadesátiletá Věra Ševčíková — Pavučinka. Pobyt doma si zpříjemňuje výhledem z balkonu svého panelákového bytu, je vidět na pole, les — a posteskne si, že téměř dosáhne na hříbky, které tam rostou. Omezení pohybu jí dělá největší problémy, byla zvyklá hodně chodit na návštěvy, teď je jí trochu smutno. Nejvíc ji zasáhlo, že nemohla oslavit nedávné kulatiny, podobně jako Hroznýš: „Nemohla jsem to oslavit s rodinou. Asi ani nebudu moci jet do lázní, určitě tam pak bude obsazeno. Ale všichni mi volají a vím, že mě mají rádi, starají se o mě. Jinak to nejde, nakonec mám veliké štěstí, že jo…“
Prozatím chodí alespoň nakupovat či se smetím, vždy ale přísně minimalizuje riziko a chodí s rukavicemi a rouškou. Největší radost jí nyní dělají knihy, je vášnivá čtenářka, sem tam se podívá i na zprávy v televizi. Když chce někoho slyšet, vezme telefon a volá — jak dlouho chce. Co by poradila v téhle těžké situaci ostatním seniorům? „Aby nikdo neztratil naději, ať lidé poslouchají nařízení, ať si pomáhají. Určitě to přejde, tak ať je minimálně škod. A samozřejmě si řekněte o pomoc — nikdo vám pomoc neodpírá. Skauting mě naučil, že člověk musí být optimista, držet palce a pomáhat,“ říká Věra, zatímco se stará o své milované kytky.
Miloš Jón z Ústí nad Labem, přezdívaný Erg, se dnes cítí dobře. Dokončil páté pokračování časopisu, který připravuje s bratrem Pavlem Šlégrem — Yankim. Nápad vznikl brzy po ohlášení přísných omezení. „Křížovky, recepty, písničky, zajímavosti z kraje a historie skautingu… Speciálně se věnujeme vodopádům, v okolí je jich 30 nebo 40,“ vyjmenovává Erg, čemu se v obsahu věnují, s tím, že časopis vzniká každý druhý den. Rozesílá jej mailem asi 25 lidem, ti pak dalším svým kontaktům. Obsah do časopisu hledá na internetu a nezapomíná třeba ani na omalovánky pro případ, kdyby se některý ze čtenářů na chvíli staral o děti přetížených rodičů. Jak na časopis jeho čtenáři reagují? „Někteří mi odpovídají, že se jim to líbí, kopírují si z toho stránky… Dělá mi radost to vyrábět a jsem rád, že pro ně můžu něco udělat. Je mi 74, takže mě nechtějí pustit ven,“ vysvětluje Erg a dodává, že od začátku hledal způsob, jak pomáhat: „Chtěli jsme skautům pomáhat s rouškami, že bychom třeba stříhali, ale říkali, že to zvládnou. Tak jsem jim alespoň dal peníze na materiál.“
Věnuje se ale nejen časopisu, do ruky bere denně taky telefon, aby obvolal tzv. „přistárlé“, jak označuje seniory. Věří, že v současnosti je jedna z nejdůležitějších věcí udržet kontakt a bojovat proti pocitu samoty. „Izolace je spíš o osamělosti než o strachu. Ozývám se i do domovů seniorů, že na ně nezapomínáme. Teď jsme měli oslavu naší nejstarší skautské sestry, slavili jsme její 96. narozeniny. Volal jsem jí, je už úplně sama,“ říká Erg a popisuje, jak na systém skautské pomoci napojuje vytipované nejzranitelnější lidi. Poskytuje jejich čísla, aby jim dobrovolníci mohli volat či zajistit nákup jídla a léků. Sám bydlí s manželkou na sídlišti v Ústí nad Labem, kde mají potřeby zajištěné od rodiny i dobrovolníků. “Když jdu ven, roušku a rukavice si vždy vezmu. I když jdu k popelnici přes výtah, říkám si, že i výtah může být kontaminovaný… Umím si představit, že kdybych tu byl úplně sám doma a neměl kontakt na skauty, měl bych divné myšlenky — kdybych neměl ty kamarády okolo sebe…,“ popisuje. On ani manželka prý ale strach nemají, především proto, že v okolí se zatím neobjevil žádný případ onemocnění. Za dobrý způsob, jak odvést pozornost od neustálé záplavy informací ke koronaviru, považuje i manuální činnost — jako zkušený betlémář vyřezává figurky a na oslavu sto let skautingu v Ústí nad Labem vyrábí vyznamenání a krabičky. Předpokládá, že časopis bude vytvářet po celou dobu izolace. Myslí už ale i na konec pandemie: „Jak dojdou vodopády, tak budeme připravovat turistické stezky po našich Krušných horách. Už mám připravené nějaké trasy po vrškách pro starší, okolo deseti kilometrů… Jsou tam třeba i zajímavé části o českých panovnících.“ Plány do budoucna jsou, teď se ale Erg soustředí především na Velikonoční speciál…
Jako autoři tohoto článku jsme rozhodně nečekali, že příběhy skautských seniorů budou trudné a depresivní. Ale zároveň jsme nečekali, že hned první čtyři oslovení senioři budou zdrojem takové jistoty, optimismu a inspirace v této nelehké době. Věříme, že inspirovali i vás. Jestli chcete znát i víc z jejich životních příběhů, přečtěte si o Hroznýšovi, Ezopovi, Pavučince a Ergovi. A jestli chcete být oporou seniorům ve svém okolí, zvažte přihlášení do programu Skautské pomoci a přečtěte si také následující rady.
Pomohla nám s nimi Zuzana Vránová, která tři roky dobrovolně a z vlastní iniciativy rozváží jídlo a to zejména starším lidem v nouzi, a založila sousedský klub na Praze 10.
Rady, jak pomáhat seniorům, hlavně těm blízkým
- Kontakt. Ten se dá udržovat sdílením — můžete vytisknout fotky, donést dětské výkresy, nahradit setkávání. Něco uvařit, zároveň prarodiče poprosit, aby sami něco udělali — ušili, upekli, upletli, vytvořili něco, co už umí a co máte rádi, za co je můžete ocenit — jsou hodně rádi, když můžou přispět svou prací — když se cítí, že „ještě k něčemu jsou.“ Telefony –dohodněte se, kdy se to ve dne hodí — lidi, kteří jsou doma, mají stejně své plány rozvržené. Volejte pak pravidelně ve stejný čas — nebo jej řeknete vždy na konci hovoru, ať babičky a dědečkové vědí, kdy to bude. Dobrým návodem pro delší hovory je kniha Babičko, dědečku, vyprávěj, můžete tu knihu teď krásně vyplnit a poznáte své příbuzné úplně jinak. V rodině se můžeme rozdělit, kdo bude které dny volat — telefon by v téhle situaci byl dobrý každý den.
- Obejmout. (na tom pracujte hlavně po pandemii) Každá rodina má jiné zvyky, někde si drží větší distanc, případně to vypadá, že starší generace má sama odstup. Je třeba si ale uvědomit, že fyzický kontakt potřebujeme všichni. Vzhledem k tomu, že starší lidé už nemusí mít partnera nebo blízké přátele, tak o tento přirozený blízký kontakt přicházejí. Stejné je to také u používání jejich jména. Mnoho lidí jim říká paní Šebková nebo babičko, ne Aničko, kterou jsou ale taky a tohle označení jim může taky chybět. A teď: co je to vlastně bližší kontakt a jak to provést? Jedna z cest je zeptat se, jestli můžu obejmout babičku nebo dědečka při odchodu či příchodu, nejlépe oboje, a celou situaci stavět tak, že to dělám já pro sebe — je mi to příjemné. Pak z toho už dělat běžnou věc při každém setkání. Někdo dává pusu, jsou různé možnosti, hlavní je to zkoušet a nevzdávat to, když je to napoprvé trochu trapné, to tak může být, ale vymizí to, a je to plus pro obě strany.
- Nenakazovat, neporoučet, nesoudit. Chovejte se k seniorům s respektem, třeba alespoň jako ke kolegům v práci. Tomu taky neříkáme, že bude dřepět doma, jinak uvidí! Celkově se snažíme vždy o dobrou komunikaci, respektující přístup. Jsou třeba jinak vychováni a nejsou zvyklí dávat některé věci na odiv nebo se o nich otevřeně bavit. Od starých lidi se toho můžeme hodně zajímavého dozvědět, teď je na to dobrá šance, tak ji využijme.
- Klid. Seniory v klidu situaci probíráme a vyslechneme je, nejsou vždy tak rychlí jako my. Dáváme jim prostor a čas.
- Pomoc? Nepomáhejte a neakcentujte to potom jako pomoc, ale jako něco samozřejmého, případně jako spolupráci. Dědo s tímhle bys mi mohl poradit, co myslíš? Moto naší pomoci by mělo být — staří lidé sice možná ztratili svou fyzickou sílu, ale jinak jsou nám zcela rovni.
Skautská pomoc seniorům je společný program Junáka — českého skauta a organizace Elpida. O pomoc se mohou senioři hlásit na www.elpida.cz/linka-senioru.
Autoři: Jiří Pasz, Martin Kubíče, Jakub Ambrozek
