Sucho a špatné hospodaření je mnohem větší hrozba než pandemie, varují skauti zemědělci
Do světa zmítaného pandemií vstupuje téma další potenciální krize — nebývalé sucho. Jak si právě teď vedou dvě rodiny, které spojuje nejen zemědělství, ale i skauting? Ovlivňuje je nějak zablokovaná ekonomika? Jaký mají vztah k půdě, na které hospodaří, a jak vidí letošní úrodu? Přečtěte si, proč se snížil počet býků, k čemu je vojtěška z Íránu či proč je nutný návrat včel do krajiny.
„Generace našich předků v Krabčicích a okolí hospodaří zhruba od 17. století, od pobělohorské doby,“ říká bodrý čtyřicátník Zdeněk Beran. Spolu s manželkou a třemi dcerami sídlí v malebné podřipské krajině, kde obhospodařují asi 120 hektarů polí a luk. Kultovní horu Říp vidí Adéla a Zdeněk z okna jejich farmy. Kolem hory se také rozprostírají polnosti, na kterých se právě teď začíná zelenat ječmen, hořčice a pšenice. Rodina si v tomto kraji prožila řadu šťastných i smutných období: „Velký rozmach byl za první republiky, pak ale přišla okupace, válka. A potom samozřejmě totální destrukce za dob komunismu.“
Z prosperující farmy se stalo JZD a z vlastníků udělala komunistická strana v politickém procesu exemplární příklad. Zdeňkovu prababičku odsoudil režim na řadu let do vězení, naštěstí byla propuštěna při Zápotockého amnestii v roce 1960. Prý je dobře, že se toho nedožil pradědeček, zahynul totiž po nehodě na motorce těsně po válce. Po restituci na počátku 90. let ale podle Zdeňka z farmy nic nezbylo. Jeho rodina se snažila ji znovu resuscitovat, podnikání v zemědělství je ale běh na dlouho trať, teprve Zdeněk s Adélou dokončují všechny rekonstrukce. Sami manželé nebyli zemědělci odjakživa, nejprve studovali a bydleli v Praze; teprve po přestěhování na statek výrazně změnili životní styl: „Ve spojení s Prahou však stále jsme a snažíme se nejen odtamtud zvát lidi náš statek. Děláme tu různé koncerty, výstavy, přednášky i autorská čtení,“ podotýká Adéla.
Současná ekonomická situace na ně osobně zatím nijak výrazně nedoléhá, stále platí předem dohodnuté smlouvy. Pokud jde o zemědělství obecně, patrným je ale podle nich dopad na farmáře produkující potraviny. „Farmářské trhy, které jsou pro některé malé farmáře existenční, byly dlouho zavřené. Stát obecně těmto farmářům, kteří tvoří krajinu, moc nevychází vstříc. Bylo by dobré neposkytovat dotace na udržitelnost zemědělství firmám, které svým hospodařením půdu ničí, ale podmínit je menší rozlohou polí, dodáváním organické hmoty do půdy a tak dále. Dotace přece nepobíráme proto, abychom si zvýšili zisk, ale za to, že nedrancujeme půdy a přírodu. I když jsou ty pozemky naše. Jestliže podnikám, nesmím to dělat na úkor ostatních a na úkor životního prostředí,“ říká Zdeněk a Adéla ho doplňuje: „Mě, jako včelařky, se tento stav vůbec nedotkl i proto, že nejsme zaměřeni výhradně na prodej medu, ale spíše na návrat včel do krajiny. Včel je v krajině méně také kvůli postřikům velkých agropodniků, ale i z mnoha dalších příčin, jako je právě sucho. Snažíme se včely umisťovat co nejdál od konvenčních polí tam, kde víme, že se hospodaří šetrněji.“ Z výpovědí obou manželů jsou cítit emoce spojené s postoji k velkým zemědělským firmám. Podle obou jsou čím dál jasněji vidět dopady jejich hospodaření, či spíše drancování, na krajinu a přírodní procesy,“ popisuje situaci Zdeněk a dodává: „Myslím si, že sucho je mnohem větší hrozba než současná pandemie koronaviru. Tu můžeme zvládnout a výhledově ovlivnit třeba vývoj léků, zatímco pro boj se suchem vláda nic nedělá, chybí jakýkoli strategický plán.“
O tom, že situace je vážná, svědčí i současné zpravodajství — mimořádné sucho trvá už pět let a je možné, že je vůbec nejhorší za posledních 500 let; stav zasahuje až 95 % území Česka. Podle obou manželů si vážnost situace mnohem více uvědomují lidé na vesnici; změny jim probíhají přímo před očima. Na sucho se musíme dle jejich názoru připravit a udělat v krajině zásadní změny, od dob komunismu se totiž nezměnilo nastavení jejího obhospodařování: „Není to o drancování od rána do večera lány řepky a dalších nesmyslných plodin, které nejsou schopné efektivně zadržovat vodu,“ vysvětluje Zdeněk. Na ploše, kterou obhospodařují, ale i na pozemcích, které pronajímají, se snaží o nekonvenční zemědělství. Jsou v kontaktu s krajinotvůrci a urbanisty, se kterými konzultují své nápady a myšlenky, a snaží se tak o co nejšetrnější způsob chování ke krajině. Jaké pocity v nich aktuální nepříjemná situace vyvolává? „Musím říct, že tak dva roky zpátky jsem chodila venku a přemítala o tom, co s námi bude. Byla jsem vystrašená. Ale člověku dojde, že být vystrašený nestačí,“ říká Adéla a Zdeněk se přidává: „Každý si musí říct, co pro zlepšení situace může udělat on sám a pak to opravdu udělat. Protože pokud přírodě nepomůžeme a nezměníme naše chování k ní, tak to nedopadne dobře.“
Adéla a Zdeněk ale nepomáhají jen krajině; intenzivně se také angažují v pomoci místní Diakonii. Potom, co v pomoci selhával stát, začali pomáhat řediteli domova pro seniory, a rodina Beranových kontaktovala skauty. Ti pak dodávali do Diakonie z 3D tiskáren štíty a šili roušky pro personál i lidi pobývající v domově. Momentálně pro Diakonii taky organizují fundraising — v rozpočtu důležité sociální instituce najednou chybí 1,5 milionu korun. I díky tomu se zvedla obrovská vlna solidarity, do pomoci se posléze zapojila velká část veřejnosti z okolí. Čtyřicet čtyři zaměstnanců Diakonie vstoupilo dobrovolně do karantény, aby seniorům mohli poskytnout všechnu potřebnou péči. Jejich krátkodobé i dlouhodobé činnosti potvrzují to, co označují za hlavní přínos skautingu do svého života: „Naučil nás odolnosti, tvorbě vztahů v určité komunitě s rozdílnými názory, ale také víře, že člověk, jako jednotlivec, nemusí na nic čekat a sám může aktivně spoustu věcí ovlivnit a změnit,“ shodují se oba.
Téměř přesně mezi Jihlavou a Žďárem nad Sázavou se nachází drobná vesnice Dobroutov. Tři stovky obyvatel tu žijí životem typickým pro řídce osídlenou Vysočinu. Horizont pestré kopcovité krajiny lemují lesy, pole a louky, zimy jsou tu tužší. Rodině Kratochvílových v Dobroutově patří asi 30 hektarů zemědělských polností, a to s nucenými přestávkami už přes 120 let. „Máme klasické selské stavení s uzavřeným dvorem o hraně asi 30 metrů. Jen náš byt má přes 200 m² obytné plochy. Nově jsme třeba opravili stáj pro 30 býků,“ popisuje Václav Kratochvíl svůj současný domov. Stejně jako Beranovi i tato rodina hospodaří v krajině co nejšetrněji. Trávu tu například spásají ovce, a Václav o nich proto hovoří jako o ekologické sekačce. „Babička má na dvoře ještě tu ‚tradiční‘ zvěřinu — holuby, králíky, kačeny…,“ vypráví a pochvaluje si, že statek je vynikající škola i pro šest dětí, které tu s manželkou Pavlou vychovávají. „Máme jednoho kluka a jinak samé holky. Člověk často vidí, jak jeden pomůže druhému, a to je hezké. A jestli se učí žít s přírodou? Nejmladší dcera, jsou jí čtyři roky, byla teď na návštěvě babičky. Říká: ‚Babi, tohle je váš les? Ty stromky máte zasazené špatně, máte je nakřivo, děda říkal, že se to musí dělat takhle!‘ a přesně popsala, jak se ty stromy mají sázet.“
Pavla tuší, že něco dětem z farmy do života určitě zůstane, osvojí si třeba povědomí, že brambory musí nejdříve vyrůst, než si je lidé mohou koupit. Vzpomíná také na zpracovávání kůrovcové kalamity v lese během letošní zimy a jarní sázení stromečků. To je pro děti důležitá lekce o (ne)funkčnosti českého lesa. Z průběhu a dopadu pandemie si rodina nedělá příliš obavy, ekonomicky je prozatím nijak nepostihuje. Jedinou větší překážkou byl pro ně odbyt hovězího masa do jídelen, ale v těch už se opět začalo vařit. „Obavy nemáme žádné. Z našeho pohledu nám to přišlo i trochu vhod, protože se vše zvolnilo. Jsme všichni doma, ale areál statku je obrovský. Nejezdíme tak často do města, ale zase se neutratí tolik peněz,“ směje se Pavla.
Mimořádné sucho už ale viditelné dopady má. „Určitě se na nás podepisuje. Jak bylo předloni sucho, nevyrostl dostatek krmení, museli jsme tudíž počet býků snížit ze třiceti na dvacet kusů. Letos jsme tedy zasadili novou plodinu, vojtěšku. Pochází z Íránu a dokáže vytvořit až dvacetimetrové kořeny. Je na sucho připravená,“ vysvětluje Václav a pokračuje: „Vysočina je ale trochu jiná než ostatní regiony. Nejsou tu obrovské výnosy, ale vždy tu něco vyroste. Když na Moravě zaprší, nikdo neví, co s tolika obilím dělat. A když nezaprší, nemají vůbec nic. Tady vždycky něco je.“
Rodina se snaží proti suchu bojovat podle svých možností, a předloni proto přešli s celou farmou do ekologického režimu. Půda se hnojí pouze organickými hnojivy, jelikož je pak schopná zadržovat více vody. Organická hmota tvoří takový „sliz“, který půdu slepí. „Na Moravě se soustředí na rostlinnou výrobu. Vyžilá půda je vlastně písek a zemědělství je jako hydroponie, kde se živiny musí dodat chemicky. Pak si stěžují na prachové bouře a větrnou erozi… To se nám nemůže stát, protože tady je půda slepená životem. Když zaprší jednou za tři týdny, voda zůstane v hlíně, kdežto prachem to celé proteče,“ spokojeně líčí Václav. Jestli je to dlouhodobě efektivním řešením krize, se prý ale ještě ukáže.
Kousek od rodinné farmy se nachází malé město Polná, kde funguje i skautské středisko. Manželé Kratochvílovi se zde také poznali. Co jim kromě manželství nabídnul do života skaut? „Dal nám kamarády, které máme dodneška. Naučil nás nebát se,“ říká Pavla a Václav se směje: „Pro nás je skauting příležitost utéct z farmy. Vždy, když jsme jezdili na tábor, se na nás táta zlobil, jak je možné, že jedeme na tábor, když musíme dělat seno. Tak jsme vždycky museli z tábora utéct, seno otočit a jet zpátky na tábor. Byli jsme vždycky radši, když jsme jeli někam daleko…“ Skautem prý je rád dodnes a pochvaluje si, že aktivní je i polenské středisko. Zrovna se ostatně vrátil z betonování základů pro novou skautskou klubovnu: „Skaut je pro mě styl života, mám to rád a dělám to nadšeně dodneška,“ uzavírá Václav.
Historické okénko
V případě skautských zemědělců jsme ve Skautském archivu nenašli nikoho, kdo by se proslavil natolik, aby si dějiny pamatovaly jeho či její jméno. Pokud o někom takovém víte, určitě nám dejte vědět!
Historické spojení skautů a zemědělství můžeme nicméně najít v něčem jiném, než v konkrétních osobnostech. Skauti totiž od počátku činnosti pomáhali při svém letním táboření místním zemědělcům. Většinou se jim takto odměňovali za poskytnutí místa pro táboření nebo za potraviny.
Výjimečnou akcí byla pomoc při hospodářské obnově země po 2. světové válce. Skauti vyhlásili Junáckou dvouletku, kdy každý člen měl odpracovat co nejvíce hodin na pomoc republice, které si zaznamenával do speciálního záznamníku. Na vysídlené Šumavě se například starali o dobytek či sbírali borůvky. Celkově tehdy více než 200 000 skautů a skautek odvedlo přes 5 000 000 hodin dobrovolnické práce, především právě pomoci v zemědělství.
Autoři: Jiří Pasz, Martin Kubíče, Markéta Křížová
