„Svou jinakost neřeším, v životě dost improvizuji a snažím se nakládat s tím, co mám,“ říká slam poetrista a dokumentarista Bohdan Bláhovec

Prodělal dětskou mozkovou obrnu, nebylo jisté, jestli bude mluvit, chodit. Dnes dělá nejen to, ale o svých zkušenostech také točí dokumentární filmy a slamuje. Jaké bylo být součástí prvních porevolučních tendencí k inkluzivnímu vzdělávání? „Všichni kolem tebe chodí a ty nechodíš. To je obrovský limit. Díky matce jsem ale nikdy nepochyboval o tom, že chodit budu. Bral jsem to jen tak, že si musím počkat, jelikož to trvá o něco déle. A nikdy, ani na vteřinu, jsem nezapochyboval o tom, že by to mohlo být jinak,“ vysvětluje Bohdan. Jak se podle něj může člověk lépe vypořádávat s velkými změnami, a tudíž i se strachy z neznáma v životě? „Myslím si, že je dobré se snažit přijmout to, že opravdu zítra nemusí platit nic z toho, co platilo včera. To, že ta pravidla neplatí, neznamená, že život končí. Ten se děje dál.“

Seriál NEBÁT SE. můžete také poslouchat na Spotify nebo Apple Podcasts Skautského institutu.

Vzpomeneš si na nějaký konkrétní strach z dětství, který byl pro tebe určitým způsobem palčivý? Podařilo se ti tento strach překonat? Zformovalo tě to pak nějakým způsobem?

Když se takhle v rychlosti na první dobrou zamyslím, tak v mém příběhu to je velmi jednoduché. Je to strach z pohybu a strach z chůze. Takovou věc překonává asi každé dítě, když se učí chodit. Ale díky tomu, že jsem měl hned po narození diagnózu dětské mozkové obrny, to pro mě s tou chůzí bylo komplikované. Trvalo mi hrozně dlouho, než jsem se dokázal postavit na nohy. Postavit se z nějakého chození po kolenou, potažmo po čtyřech. Takže pravděpodobně tím, že to bylo až někdy v šestém a půl roce nebo kolem sedmého roku před první třídou, to asi byl ten nejpalčivější strach, se kterým musel člověk nějak nakládat. Takže je to samozřejmě zvláštní pocit, který vzbuzuje určitě obrovskou nejistotu pro tebe osobně a pro tvé okolí. Protože všichni kolem tebe chodí a ty nechodíš. Což je obrovský limit. Zajímavé je, že když si na tu dobu vzpomínám, tak si myslím, že důležitým činitelem v tom příběhu byla moje matka, která vytvořila jakýsi názor, nebo spíš pocit, vědomí. Že navzdory tomu, že ty lékařské prognózy a další věci byly asi dost pesimistické, jsem nikdy nepochyboval o tom, že chodit budu. Bral jsem to jen tak, že si musím počkat, jelikož to trvá o něco déle. A nikdy, ani na vteřinu, jsem nezapochyboval o tom, že by to mohlo být jinak. A díky tomu se to vlastně povedlo.

Takže jsi dal impulz do svého mozku, že je všechno v pořádku?

Zajímavé je, že jsem ho dal jaksi nevědomě. Žil jsem jen v nějakém vědomí. Myslím si, že to může být něco na úrovni víry. Ale ta víre je vlastně jistota. Já tedy nejsem věřící člověk, ale představuji si, že když někdo je, může to být podobný mechanismus. Máš vlastně nějakou jistotu o tom, že navzdory kvantu pochybností a navzdory různým scénářům je něco jako jistota, že to dopadne dobře. Že to prostě nějak bude. Mám pocit, že tohle byl důležitý moment. A součástí toho příběhu je samozřejmě i téma toho pohybu i chůze, které je pro mě dodnes stále o jakémsi překonávání bloků a strachů. Myslím si, že je to každodenní situace, která je pro mě přirozená, ale uvědomuji si, že pro mé okolí je, logicky, méně přirozená. Protože to vybočuje z toho normativu. Takže ten dialog o tom, že je něco jinak, si upřímně myslím, že je součástí čehokoliv, jakéhokoliv setkání s kýmkoliv. Ačkoliv si to já neuvědomuji, tak si myslím, že každý, kdo se mnou komunikuje, se s tím musí nějak vypořádávat. Ale zároveň bych tuto roztržitou úvahu zakončil tím, že i přesto, že to vypadává z toho normativu, je to vlastně naprosto normální. Je to určitý druh strachu z odlišnosti, který v dialogu zažíváme vždycky. Tady je to jenom viditelnější, ale snáze se to popisuje. A když se o tom lidé nebojí mluvit, tak si myslím, že se to i jednodušeji řeší.

Natočil jsi dokumentární film O domě, ve kterém se kloubí tvá dokumentaristika a slam poetry. Je to o domě, který původně byl stacionář, kam jsi před revolucí ty chodil. Vystupuje tam i tvá maminka. I dnes je vztah k dětem s postižením, po 30 let po revoluci, zbarvená určitým strachem. Dodnes se s rodiči nemluví otevřeně. Máš takový pocit? Jaký byl tvůj vztah a vztah tvé mámy, k tomu domu?

Ve vztahu k tomu domu tam je strašné kvantum paradoxů. Já to jen uvedu. Byl to dětský denní stacionář, který v té době, pro děti s tou mojí diagnózou, byl jedinou institucionální variantou pro školku. Bavíme se o striktně neinkluzivní době, kdy lidé s nějakou fyzickou dysfázií byli ve speciální školce. Je v tom i má porce arogance, kterou zpětně reflektuji, a nejsem na ni úplně hrdý, ale zároveň mi v té době pomohla. Ačkoliv jsem měl nějakou diagnózu, nějakou odlišnost, tak jsem měl po celý život kamarády, kteří žádnou nezvyklou diagnózou neoplývali. Ten pocit, že všichni moji kamarádi chodí do školky někde kousek za barákem a já dojíždím do nějaké jiné školky, kde se nedějí ty věci, o kterých mi ti moji kamarádi vypráví. Nechodíme na procházky. Jo, člověk se může zasmát: „Haha, jak byste mohli chodit, když to neumíte.“ Ano, ani se nefotíme… Jsou to takové jemné věci, které člověku pomalu a nejdřív podvědomě dochází. Začne tušit, že je něco jinak a že je tu veřejný diskurz, že tohle není úplně standardní. Je tu taková tendence, že se tu chceme spíš zavřít, být nevidět. Vyřešit si ten „problém“ mezi sebou a nikam ho moc dál nepouštět. Pro mě tohle bylo strašně palčivé. Myslím, že jsem to hodně přenášel i na svoji matku. Moje nervozita a strach z té situace, proč to je takhle, mě vedly k tomu, že jsem byl takové odbojné dítě. Furt jsem se s těmi soudružkami hádal. A myslím si, že jsem byl i někdy, a to mě zpětně i mrzí, na některé lidi dost zlý spolužák. V tom kolektivu, který byl postavený na tom, že tam byla armáda slabších, jsem oproti nim na tom nebyl tak špatně. I tím, že jsem vynikal, protože jsem uměl mluvit. Byl jsem tam s lidmi, kteří neuměli mluvit vůbec. Jejich dysfázií byla, že neuměli vůbec mluvit. Zajímavé bylo to, že člověk se s tím potýká i tak, že v tom kolektivu přejímá určitou sílu. To je zpětně věc, nad kterou se občas pozastavuji, protože si myslím, že je principiální, že člověk umí být krutý. Ale díky tomu vyděšení jsem hodně formuloval i afektovaně a hodně proklamativně svůj nesouhlas tam být. Ale bylo to vlastně docela jednoduché. Byl jsem tam v roce 88 nebo 89, někdy na přelomu. Velmi záhy se prolomily poměry. A měl jsem štěstí, že s první třídou, která předcházela tomuto stacionáři, jsem velmi brzy naskočil do prvních inkluzivních experimentů. Základku jsem už vychodil normálně. To je paradox, který je i v tom filmu, který není úplný dokument, ale spíše muzikál. Nevím, jestli to není mimo tento rozhovor, ale často přemýšlím nad tím, co je to postižení za situaci. Pro člověka, který s tím žije, to nabourává určitou důvěru v komunikaci. Proč? Protože si nemůžete být stoprocentně jistí z reakcí vašeho okolí. Jestli jsou skutečně upřímní. Ti lidé, kteří reagují vyhroceně, za to podle mě nemůžou. Ale oni buď reagují falešnou empatií, která je zbytečný konstrukt. Není úplně stoprocentně upřímná. „Ježíši, nepotřebuješ pomoc, je všecko v pořádku…?“

Asi ne vždy tato snaha pomoci slabšímu pomáhá?

Opačný systém tohoto vyhrocení je to, že to naopak vede ke zbytečnému strachu. “Ježišmarja, toho do taxíku nevezmu, protože je to divný… Bůh ví co se stane…” Obě tyto věci jsou zbytečně extrémní. Proto jsem si pojmenoval, že to postižení vzbuzuje určitou nejistotu, trapnost. Protože nevíte přesně, jak s tím člověkem správně zahájit komunikaci. Je to taková nejistota, blbě se na to kouká. Jo, ano, blbě se na to kouká. A proto jsem si vymyslel, že by bylo skvělé, kdyby ten film měl jakousi formu dokumentárního muzikálu. Bavilo mě to filmařsky spojovat, protože v dokumentárním film je ta autenticita a muzikál je jedna z těch nejstylizovanějších forem. Propojovat to a nechat tam zpívat lidi, co neumějí zpívat.

Byl tedy záměr nechat diváky, aby se na to museli koukat?

Ano, aby je neustále polévala taková ta životní trapnost, kterou já miluju. Kdy vlastně nevíte, jestli se máte smát, nebo brečet.

Pro mě si člověk, který svou odlišnost přijal a šel s ní na trh. Nezrodila se právě v tu chvíli tvá cesta ke slam poetry? Pomáhá slam poetry tu trapnost doznít?

Je to tak. Když jsem slam poetry dělával, tak to bylo úplně na počátcích, kdy se tady slam poetry v Čechách ustanovovala. A já jsem byl jeden z prvních lidí, kteří se pod touhle hlavičkou začali veřejně objevovat. Měl jsem to postavené na devadesátiprocentní improvizaci. Šlo mi o to právě i díky tomu, že člověk zažívá nějakou trapnost jak v životě, tak i na tom podiu. Když si člověk tu trapnost a tu nejistotu obleče jako kostým, je to najednou osvobozující. Z té slabosti uděláte ten „spidermanovskej“ trik a tu trapnost si navlečete jako superhrdinský kostým.

Vzpomeneš si na moment, kdy jsi svou jinakost přijmul?

Nedokážu nad tím tímto způsobem uvažovat. Protože, když se nad tím zamyslím upřímně, si musím položit otázku, jestli jsem tu odlišnost skutečně přijmul. Byli bychom tady víc než dvacet pět minut, byl by to úplně jiný pořad, ani jeden z nás není terapeut. Nemyslím si, že je to o nepřijetí. Já nevím. Beru ty životní situace tak, že jsou karty nějak rozdané a člověk nakládá s tím, co má. A tím pádem je to strašně jednoduché. Kdybych měl něco jiného, tak pracuji s něčím jiným. Díky tomu, že mám tohle, mi nezbývá nic jiného než pracovat s tím.

Proč si myslíš, že mají lidé strach z odlišnosti, kterou i izolují? Je to podle tebe výchovou, je to přirozenost…?

Pravděpodobně je to obojí. Myslím si, že je té izolace méně a méně. Spíše si myslím, že žijeme v době, kdy je ta izolace spíše ekonomická a více nás rozdělují příjmové podmínky a sociální situace spíše než situace biologicky-zdravotnicko-genetická. Je to podle mě o nějakém zvyku. Vyselektováni slabších kusů mi už zní eugenicky a doufám, že už jsme jako společnost za tím, alespoň většinově (smích). Určitě se najdou borci, co to ještě budou razit. Myslím, že je to na obou stranách. Klade to větší nároky na proces. Fungujeme v procesech, které jsou ustanovené, každý plus minus víme, co a jak zvládat. V momentě, kdy tu je člověk s odlišností, má jiné podmínky a musí se celá věc dopředu vykomunikovat. Klade to nároky na obě strany, tím pádem to stojí víc energie a času, ale ta investice je hodnotná. Vyžaduje to však interakci od obou stran.

Tvůj další film Show je o něčem opačném. Jsou tam lidé, kteří chtějí být jako druzí, je to opačná tendence…

Mně se líbí, co říkáš. Ještě mě nenapadlo o těchto dvou filmech přemýšlet dohromady a dát je do takovéto opozice. Je to zajímavé. Podobně jako jsem teď mluvil o tom, o čem jsem mluvil, celoživotně mě fascinuje to, jak se z člověka stává produkt. V umění je to pro mě nejvíce fascinující. Myslím, že je to častá situace. Často přicházíte spontánně, autenticky, nenormativně s něčím za sebe, jakožto tvůrce, umělec. V momentě, kdy ta věc má úspěch, se už jen točíte okolo toho status quo, které kdysi vzniklo spontánně, ale od této chvíle je to už produkt. U filmu Show tam je ten extrém takový, že je ten film časosběrnou studií vzniku a výroby jedné uměle vytvořené dětské kapely. Asi jo, pro mě je tématem ta „produktivitost“ a potřeba zapadnout, unifikovat se. Dodneška mě zajímá daň, kterou člověk musí zaplatit za to, aby se vešel do nějaké kolony. Je zajímavé, když si tyto dvě debaty dám vedle sebe, je tam nějaký most, který mě tam do té doby nenapadl.

Dnes žijeme v době pandemické, kdy někteří starší lidé svou rodinu neviděli už mnoho měsíců. Vidíš podobnost v izolaci, kterou jsi například popsal ve filmu O domě? Cítíš také v této izolaci palčivost, podobnost, nebezpečí?

Je divné, že přes nějakou zvláštní nálož deprese, která se ve mně odehrává z nejistoty situace, jsem spíše optimista. Nehodlám o tom přemýšlet jako o konci světa. Čím dál víc docházím k tomu, že nechci čekat, až se vše vrátí do starých kolejí, protože mám pocit, že se to nepodaří. Situaci beru jako šanci pro zdravou proměnu. Samozřejmě vidím obrovský problém v domovech důchodců, ale je to téma, kterému nerozumím, nemám tam žádného příbuzného. Je pro mě zajímavé, že aspoň díky této pandemické krizi se toto téma nějak vyjevilo. Přiznám se, že jsem si nikdy neuvědomil, kolik lidí v takovýchto izolovaných krabicích žije a dožívají své životy. Jsem rád, že se toto téma zveřejňuje. Co se týče globální izolovanosti a to, že nemůžeme jít večer do klubu a musíme být doma — a nechci si hrát na žádného prognostika, filozofa a ani psychologa, ale říkám to za sebe, jako Bohdan Bláhovec –, vlastně nepotřebuju čekat na to, až mi otevřou klub. Možná se to nestane, asi je strašně smutné, když je někdo majitelem klubu, vůbec mu to nezávidím a je mi to líto, ale chci věřit tomu, že budeme jako společnost schopní nějaké obnovy. Možná ta pravidla budou jiná a vrátí nás to k nějakému komunitnímu setkávání, možná budeme víc podporovat své prodavače za rohem od domu a méně velkoprodejny. Doufal bych v to, protože mám pocit, že můžeme být furt spolu, akorát budeme možná vědomější v kontaktech a v sociálních vazbách, které máme. Člověk bude méně osobou, která probíhá mezi všemi, možná z části proto, že se část společnosti bude bát nebo ten problém zůstane, ale podle mě nás to může dovést k tomu, že budeme více v nějakém okruhu lidí a těch vazeb a situací a toho, co lidsky, sociologicky a ekonomicky znamenají si budeme víc vážit. Já bych si to tak přál.

Letos v létě jsi prožil ochrnutí. Co se stalo, měl jsi z toho strach…?

Z části je to zapříčiněné špatnou životosprávou, strachem, všechno dohromady. Byl to krátký a naštěstí rychlý regres. Strach byl obrovský, psychicky a mentálně jsem se vrátil do situace, kterou jsem znal z dětství. Chtěl jsem se zvednout a najednou mi nefungovaly nohy. Ten pocit vyděšení nebyl takový, jako kdyby se vám objevila nová choroba a nevěděli byste, co to je. Nejdivnější na tom bylo to, že tu situaci znám, takže jsem se vlastně fakt bál, že jsem zpátky… Ale nevím, jestli tom á v tuhle chvíli nějakou pointu, dovedlo mě to k tomu, že dělá věci s menší vervou.

Jak jsi s tím strachem pracoval?

Byl jsem sám doma a zkoušel jsem se několik hodin zvednout. Když jsem asi po osmé hodině zjistil, že to nejde, obvolal jsem pár kamarádů. Nakonec mě odvezli do nemocnice, kde mě naprali nějakými diazepamy, což mě utlumilo tak, že jsem ani nevěděl, s čím pracovat. Popravdě k tomu nemám žádnou hodnotící odpověď. Nevím, jestli mě to někam posunulo nebo neposunulo. Je to prostě zkušenost a, doufám, marginálnější, než se v tuto chvíli muže zdát.

Máš nějaký způsob, jak přijímat velké životní změny?

Je to vzletná otázka a měl bych chuť na ní vzletně odpovědět, ale podobně jako s tím sebepřijetím si vlastně nejsem jistý, jestli to umím. Na druhou stranu považuji každý nový den, a souvisí to i se slam poetry a s tím, že točím dokumentární, a ne hraný film, za improvizační průlet. Upřímně se snažím s věcmi moc nepočítat a nevytvářet si falešné jistoty. Je to můj přirozený statement, zajímavé je, že se mi toto hodně proměňovalo od doby, co se mi narodily děti. Tato improvizační svoboda a vědomí, že pevně vím, že nic nemusí platit druhý den, se hrozně pohnula v základech. Najednou toto falešné uvědomění jistoty musím mít. Ještě to zpracovávám; děti jsou jedna z největších radostí, ale zároveň i neuvěřitelné množství přílivů strachů, které jsou bezedné. Je to úplně nová práce a znova obrovská práce na tobě. Děti vyjeví strachy, které tam do té doby nebyly. Ale vždycky se snažím uklidnit a vrátit se k tomu. Myslím si, že je dobrý recept se snažit přijmout to, že opravdu zítra nemusí platit nic z toho, co platilo včera a vzít to jako situaci, která je permanentně ve hře. Souvisí to i s touto pandemickou dobou. To, že ta pravidla neplatí, neznamená, že život končí. Ten se děje dál.

foto: David Růžička

Bohdan Bláhovec je absolventem bakalářského studia na Katedře dokumentární tvorby pražské FAMU. Jeho film z druhého ročníku, nazvaný Kdo chce zabít Ashley?, získal ocenění v kategorii Nejlepší dokumentární film na festivalu FAMUFEST 2007 a Zvláštní cenu poroty na festivalu českých filmů Finále 2008. V současné době připravuje svůj absolventský film a věnuje se pořádání slam poetry workshopů pro lidi ze sociálně znevýhodněných prostředí.

Rozhovor vedla Marianna Stránská, editoval Martin Kubíče.