Tereza Nvotová: Svoboda je neustálé překonávání strachu. To zlé v naší společnosti pramení hlavně z něj.

Strach často vychází z něčeho neznámého říká režisérka Tereza Nvotová. A tím je pro část společnosti podle ní stále žena, která si nenechá jen dominovat a jejíž osud neznamená automaticky mateřství: „Strašně se bojíme všeho, co je jiné než naše tradiční bílá rodina.“ Strach z neznámého je podle ní příčinou velkého množství zla, i proto natáčí filmy o zásadních sociálních tématech jako je například sexuální násilí. Proč je podle ní o těžkých tématech potřeba mluvit? Proč si přát multikulturní společnost? A proč si nechat podat nudle z vysoké police?

Veškeré epizody pořadu NEBÁT SE můžete poslouchat jako podcasty — Skautský institut najdete na vaší oblíbené podcastové aplikaci.

Vždycky začínám otázkou o dětství. Vzpomeneš si na strach, který se ti podařilo překonat?

Vzpomínám si na takovou blbost. Bála jsem se kontaktu s cizími lidmi. Máma to chtěla zlomit a poslala mě do obchodu koupit nudle. V obchodě jsem zjistila, že jsou na vysoké polici, na kterou nedosáhnu. Hrozně se mi rozklepaly kolena. Uvědomila jsem si, že se musím někoho zeptat, aby mi pomohl a ty nudle podal. Nevím, proč si to do teď pamatuju, protože to je úplná blbost. Ale musela jsem se překonat a zeptat se cizího člověka. Ta paní mi samozřejmě pomohla, i zaplatit. Je to něco maličkého, ale nějakým způsobem mě to ovlivnilo, jde to a nic hrozného se nestane. Teď už nemám problém s cizími lidmi mluvit, je to součást mé profese (směje se).

Myslíš si, že někdy lidem takový zážitek chybí? Že je nikdo jejich strachem neprovedl?

Určitě. Setkávám se s tím a mám i takové lidi okolo sebe. Strach je pro ně do jisté míry paralyzující, hlavně pokud se nezlomí v nějakém vývojovém stádiu. Dokáže tě pak paralyzovat do takové míry, že si vytvoříš mechanismy, jak ten strach obejít a tvářit se, že všechno je v pohodě a dělám to správně. Přitom v centru tvého chování je právě strach. Myslím, že to tak má mnoho lidí a z toho vyplývají i velké společenské problémy. Bojíme se neznámého a jsme nenávistní. Máme předsudky a stereotypy. To zlé v naší společnosti pramení hlavně ze strachu.

Říkáš, že filmy jsou pro tebe svobodný prostor. Zároveň občas mluvíš o tom, že je to utrpení. Tak co je ta svoboda?

Pokud jde o film, svoboda je neustálé překonávání. Včetně vlastního strachu, anebo něčeho nepoznaného. Baví mě dělat filmy, kde se neopakuji, nedělám to samé, co už jsem udělala. Tím pádem je to vlastně vždycky výzva, zda to vůbec zvládnu. Jestli jsem na to připravená, jestli vím, do čeho jdu. Většinou nevím a zjišťuji to po cestě. V tom je pro mě ta svoboda, protože si stále dávám nějakou výzvu. Nedělám si jen ten bezpečný píseček, kde už se umím orientovat. Musím ale dodat, že to pro mě není nic super příjemného. Na jedné straně mě práce strašně naplňuje, je to kontakt s lidmi a řídím nějaký tým. Všichni spolu něco vytváříme a já musím těm lidem dát do hlavy nějakou svou vizi něčeho úplně neexistujícího. Světa, lidí, vztahů, aby to pochopili podobně jako já a vlastně jsme to spolu vytvořili. To mi přijde na kreativním procesu super. Na druhé straně je to náročné, chce to peníze, energii a čas a hrozně moc komplikovaných věcí.

Mít tu důvěru a věřit tématu a své cestě?

Věřit tomu, co mě přilákalo na první místě. Proto do jisté míry hodně dám na svou intuici. Když mě přiláká téma nebo příběh, chci s ním nějakou dobu žít, i když je těžký nebo depresivní. Ale vím, že mám v sobě vůli to převyprávět. Musím tomu uvěřit a jít dál s vírou, že to bude dobré. Často se v tom procesu stává, že narazíš. Setkáš se s tím, že lidé tomu přestanou věřit, nebo mají pocit, že to je špatné, nebo že jdeme špatným směrem. V tom je ta práce pro mě asi nejtěžší, v těch momentech, kdy mám pocit, že jsem jediná, kdo tomu věří. Všichni ostatní mají možnost pochybovat, já jako režisérka ne.

Film Světlonoc i Špína na mě působí svým způsobem klidně. Dokážeš poměrně brutální témata ztvárnit s určitou něžností. Nemyslím nutně ženskou něžnost. Vnímám to spíše ve způsobu filmové narace, podprahově, ve způsobu snímání postav, v práci se zvukem a hudbou. Tam, kde bývá napjatá situace běžně dramatickou hudbou podržená, tvá postava se ocitá v tichu. Je to kontrapunkt a dostává to člověka do té postavy. Je to tvůj záměr?

Postupně jsem zjistila, že ve své tvorbě mám nejblíže k subjektivním filmům. Chci diváka dostat do té postavy, ať se podívá na svět jejíma očima. Samozřejmě jsou různé způsoby narace. Můžeš mít nějaký ansámbl, kde se díváš na situaci objektivně, z nějaké vzdálenosti, jde to různě. Pro mě je subjektivní pohled nejpřirozenější. Jako herečka jsem se musela vciťovat. Zároveň jsem dělala dokument, kde jsem musela odkrývat reálné lidi. Podobně to mám u hraného filmu. Hlavně si myslím, že film má velkou moc. Myslíš si, že tě něco nezajímá, nebo máš opačný názor, nebo tě něco štve. Film tě dokáže až magicky vzít, zapomeneš na sebe a začneš se na svět dívat očima té postavy. To je něco, co ve světě vytváří empatii. V rozhovoru se ti nepodaří někoho o něčem přesvědčit. Když ho vezmeš a dáš mu toho avatara, postavu, do které se vcítí, často dokáže přehodnotit i vlastní pohledy, které měl celý život. Setkávám se s tím, že lidé, kteří viděli Špínu nebo Světlonoc mi říkají, že na nějaké věci změnili názor.

Máš pocit, že filmy mohou mít v boji proti strachu dopad?

Ano, velký. To je vlastně taková moje víra a naděje, když to říkám pateticky, proč to vlastně dělám. Není to, že bych chtěla evangelizovat společnost a říkat lidem co si mají myslet. To vciťovaní je důležité. Když jsme dnes v polarizované společnosti, každý jen hledá něco, co se mu líbí. Hledá svůj názor ve vnějších personách, politických stranách, náboženstvích atd. Ale už nemá potřebu se na věci podívat z té druhé strany. Jsme v permanentní hádce. Film dokáže lidi zaujmout jiným způsobem. Přichází s postavami, příběhem, něčím, co není od prvního momentu radikální.

Proč se jeden člověk zachová v nějaké situaci odvážně a jiný dostane strach nebo je jím paralyzován?

Jsou to strašně složité procesy. Pokud vezmeme situace z mých filmů, například násilí na ženách, či sexuální násilí, paralýza ze strachu, ten šok, kdy žena vlastně není schopna se bránit, ani křičet, nic — to je velmi přirozené. Strašně mě štve, když v diskurzu k těmto tématům lidé říkají, když nekřičela, když se nebránila, není to znásilnění. Je to naopak. Když někdo křičí a brání se, je to velký znak odvahy, ale není to normální. Dokáže to jen nějaká skupina lidí. Nejhorší je, že dokud se do takové situace nedostaneme sami — kdy nás něco tak strašně překvapí a někdo překročí hranice takto brutálním způsobem — nikdo neví, jak se sám zachová. To je na tom až strašidelné. Ale nutí nás to pochopit oba způsoby chování a přijmout strach jako součást života. Nebát se bát. V tom smyslu, že ano, někdy se bojíme, ale to neznamená, že když jsme se tehdy báli, teď jsme vinní. Například Lenu v mém filmu Špína znásilnil její učitel. Neuměla se bránit, a to co se stalo si klade za vinu. Ve Světlonoci mám postavy, které se zase tolik nebojí, umí se za sebe postavit. Chtěla jsem tam mít takové postavy, chtěla jsem se do nich vcítit, protože bych takovou ženou chtěla být. To jsou pozitivní vzory, které často nevidíme a je dobré si je ukazovat. Stejně jako si ukazujeme, že Bruce Willis jde a je silný a moudrý (směje se). Ten mužský archetypální heroismus ženské hrdinky až tak nevidíme. Kdybychom je viděli častěji a více se do nich vciťovali, tak jimi možná více jsme.

foto: David Růžička

Jak se strach šíří v kolektivu?

Zažila jsem to jednou ve výtahu, kdy jsme se zasekli. Z nuly, co se děje, vznikla panika. Na paniku se člověk strašně rychle napojí, protože jsi ve stavu zvířete. To se dostává do stavu fight or flight, útěk nebo boj. Do krve se ti vyplaví všechny ty adrenaliny a glukózy, které ti pomáhají být silný a buď utéct, nebo se bít. Ale když se zasekneš ve výtahu, nic z toho ti moc nepomůže. Tím pádem zůstáváš jen plný pocitu strachu a paniky. A to je jen modelová situace. Bála jsem se. Najednou se strhla lavina, ježiš, jsme zaseknutí, co když to spadne, jsme v nějakém prehistorické hotelu v Trenčianských Teplicích, bůh ví, jaký je ten výtah… Bylo to zajímavé. Když se někdo bojí více než já, trochu mě to hodí nazpět. Musím teď být ta silná. Začala jsem řešit, co musíme prakticky dělat, abychom se dostali ven. To je možná jediná zbraň proti davové strachové psychóze, když se do toho trochu dostane rozum a začne hodnotit situaci. Ne z úhlu útěk nebo boj, ale z úhlu, jsme proboha ve výtahu. Musíš to řešit jinak, nemůžeš ani utíkat, ani se bít.

V angličtině existuje výraz ignorant. Člověk neinformovaný, nevědomý, ale taky ten, kdo tu znalost nechce mít. Jak velký vliv má ignorance na strach z jinakosti, který v české a slovenské společnosti často cítíme?

Ignorance je podle mě se strachem úzce propojená. Vyplývá ze strachu. Například u nás jsou největší rasisti a lidé proti Romům ve středním Slovensku, kde jich je vůbec nejméně. Často se lidé bojí něčeho, s čím se nepotkávají. A když se s tím potkávají, bojí se toho méně. Mohou si to osahat, poznat to, umí se na to naladit. Multikulturní společnosti mají v sobě automaticky méně rasismu. Lidé žijí spolu, tak si nepomohou strachem a nenávistí. Ve velmi monokulturní společnosti plné předsudků jako je naše, když to srovnáme s jinými zeměmi, je to přesně jako střední Slovensko proti Romům. Strašně se bojíme všeho, co je jiné než naše tradiční bílá rodina, že jsme schopni okolo sebe strašně kopat. Jak jsem říkala na začátku, všechny mechanismy, včetně té ignorance, se vytvoří okolo primárního strachu, že nám někdo něco může vzít, nějakou základní jistotu. Potom začneme kopat i do vlastních lidí, protože se něčím odlišují, tím pádem nějakým způsobem mohou ohrožovat společnost.

Je to podobné, jako když si šla do obchodu a musela jsi vyjít z komfortní zóny?

Ano, když si lidé nechají od paní pomoct podat nudle, pochopí, že na tom nic není, že se nemusí bát, že tu není žádné monstrum. Mám pocit, že by bylo nejlepší, kdyby tu bylo co nejvíce uprchlíků a snažili bychom se je doopravdy integrovat a potkávat se s nimi. Jasně, že ta problematika je strašně složitá a není to jen tak. Ale podle mě je strašně důležité o tom hovořit, a proto i já o tom točím své filmy. Když jsme si vzali téma čarodějnic, není to proto, že bych se o ně teď hrozně zajímala. Přišlo mi to ale jako dobrý způsob, jak hovořit o strachu ze žen. Vždycky to tak bylo. Mluvilo se i o čarodějích, ale hlavně to byly ženy a strach z nich, ženské sexuality, sily, jinakosti. O tom je Světlonoc.

Monika Potokárová, se kterou jsi úzce spolupracovala, zemřela. Vzala si život. Jak ses s její smrtí vyrovnala? Jak prožíváš momenty, kdy přijdeš o někoho blízkého, kde hledáš sílu?

Těžko. S tím se asi nikdo neumí vyrovnat úplně dobře. Automatická věc je snažit se pochopit. Když se ti zabije kamarádka, se kterou si byla týden předtím a nic tomu nenasvědčovalo — člověk nechápe. A chce to chápat. Když se to stalo, zavolal můj producent, moje reakce byla úplně iracionální: zavolám Monice, jestli to je pravda. Jsi v tom, že chceš vědět, co se stalo a proč. Ale už ti to nikdo nevysvětlí. To je podle mě na vyrovnávání se nejtěžší. Druhá věc, nemohla jsem jít na Moniky pohřeb, protože nebyl veřejný. Myslím, že tyto rituály, jako je pohřeb, strašně pomáhají. I mě osobně pomohlo, když mi někdo zemřel, se s tím srovnat, pochopit a udělat rituál rozloučení. Neříkám, že to pomůže hned, dlouho to trvá. A potom pomáhá i blízkost druhých lidí. Sdílení, kdy nejsi v tom smutku, hrůze a nepochopení sama. Jsi tam spolu s jinými lidmi, můžeš se o tom člověku bavit, můžeš si ho připomínat. Bohužel mi v životě zemřelo více takto mladých lidí, což je o mnoho těžší. Když někdo ve staří zemře na nějakou hroznou nemoc, je to těžké. Ale není to tak, že si řekneš, ona mohla panebože žít ještě dalších padesát let. Mít život a něco sem přinést, a sama sobě něco dopřát. V tom se to těžko vyrovnává. Čas tomu strašně pomáhá. Ten film jsem věnovala jí, nějakou dobu jsem ho s ní vytvářela. Bylo pro mě strašně důležité, že film neskončí špatně.

Máš moderní pojetí světa a moderní názory. Jakým způsobem nahlížíš na tradice, jaká jejich forma je přijatelná? Jsou s nimi přece jen spojené i věci, které nejsou správné.

To je strašně zajímavé a neumím na to odpovědět na 100 %. Snažím se to sama v životě hledat. Když jsem byla v pubertě, nebo tak kolem 20 let, byla jsem proti všem tradicím. Žádné Vánoce, nic. Všecko mi přišlo debilní, proč bychom to měli řešit?! Čím jsem starší, klasicky, začínám tradice brát a prociťovat jinak. Samozřejmě rozlišuju mezi tradicemi, které mi něco přinášejí do života, třeba svatba. Nikdy jsem si nemyslela, že budu mít svatbu, fakt jsem po ní netoužila. A měla jsem. Nakonec se tak všecko seběhlo, velmi tradičně. Měla jsem tam dokonce takový slovenský tradiční rituál čepčení. Všecko bylo! A bylo to vlastně skvělé. Mám pocit, že se to i odrazilo do vztahu. Neříkám, že každý musí mít svatbu. Měla jsem vztahy, ve kterých by to určitě nebyl dobrý nápad. A potom jsou tu ty druhé tradice. Když vysvětluju Velikonoce nějakým lidem v zahraničí, strašně se směju. Ano, muži chodí s takovými upletenými biči, bijí ženy, polévají je vodou a ony jim za to dávají vejce a hostí je. To je hrozně směšné, že to bereme jako normální a v pohodě. Samozřejmě to má významy, není to jen tak. Je to o plodnosti: vajíčka a karabáče. Ale zároveň je to utvrzování statusu quo, té normality. Tak to má být, žena má být plodná a když není, není to dobrá žena. Muž má být silný a mít velký karabáč, který umí plodit. To vše nám potvrzuje tradiční mužské a ženské role ve společnosti. Když je nechceme mít nebo je cítíme trochu jinak, pro společnost je to problém. Díky tradicím se utvrzujeme, že jen takto to je správně. Pro mě například bylo na svatbě důležité, aby oddávající pověděl, co se říká na západě a tady to jen není tradiční. Jsme rádi, že se můžeme vzít, a byli bychom rádi, kdyby se mohli vzít i jiní lidé, například z LGBTQ komunity. Aby právo na manželství bylo opravdu pro všechny.

Udělala jsi prohlášení, že nechceš mít děti. Bylo důležité jej udělat v kontextu odvahy a strachu?

Byl to dlouhý proces a veřejně to pověděla až na jeho konci. Ten proces říká hodně o vnitřní i vnější svobodě. Celý život jsem žila v tom, že budu mít děti. Ani jsem nad tím neuvažovala. Až tak jsem si zvnitřnila ten stereotyp, že mi přišlo přirozené se nad tím ani nezamýšlet. Jen to v jisté části života plánovat. A když ta část přišla, říkala jsem si někdy po třicítce. A najednou mi třicet bylo, najednou jsem si říkala, že to teď vůbec nechci. Nechci být momentálně matkou a změnit úplně svůj život tímto směrem. Teď chci dělat jiné věci. Začala jsem nad tím uvažovat, chci to ve svém životě vůbec? Jak se k tomu vůbec postavit? Předtím mě ani nenapadlo o tom uvažovat. Došla jsem k tomu, že necítím v životě potřebu mít teď děti. Nemluvím o tom, že každý se mění a vyvíjí, vidím na sobě že Tereza ve 35 letech je jiná než ve 20. Tím pádem si netroufám mluvit o tom, jaká budu ve 40. Přijímám sama sebe ve svobodě se měnit a měnit rozhodnutí. Na druhou stranu mi přijde zásadní se rozhodnout, pokud budu chtít mít děti, adoptuju je. Je tu ten velký stres, který muži nepociťují a často se nad tím ani nezamýšlejí. Ty máš nějaké omezené období mít děti. Není to navždy a většinou tak do 40 let. Po tom to je možné, ale hodně lidí s tím má problém. Tím pádem je dobré se poznat a vědět co vlastně chceš, jak se to rozhodnutí může měnit a jak se na to připravit. Proto to mám teď tak a můj partner to má stejně. To je velké štěstí. Je tam to souznění. Kdyby to bylo jinak, nevím, jak bych to řešila. Často to je důvod, proč jdou lidi od sebe, představují si svůj život jinak. Když už jsem zdolala ty vnitřní nesvobody, obavy a strachy, dostala jsem se do momentu, kdy jsem věděla, že jsem rozhodnutá. Pověděla jsem to blízkému okolí. Dívala jsem se na společnost a zjistila, že to je vlastně velmi netradiční, co já chci.

Čím to je?

Strachem. Jeden strach je ženský, že nebudu dostatečně dobrá, když nebudu matka. Nebudu žena. Mateřství se často s ženstvím pojí, i když to tak vůbec nemusí být. Samozřejmě je to výsada žen, mít děti, porodit je, protože takové máme těla. Ale ne každé ženě se to podaří. Pokud v naší společnosti žena nemá dítě, je to takové — a proč? Pokud muž nemá dítě, to už není až tak velký problém.

Může mít společnost z takových žen strach? Pokud se rozhodnou nemít děti a jít si například za úspěšnou kariérou.

Ano, dost často slyším, že jsem kariéristka, že nemám ráda děti, nejsem dostatečně citlivá. Někdy to zachází do extrémů, že ničím důchodový systém. Úplné blbosti. Pojí se to s našimi představami, jak to tu má fungovat. Pojí se to i s těmi strachy spojenými s představami ženy — že to nebude jen matka a slabá žena, podřízená muži, ale že bude mít někde dominantní pozici. Toho se podle mě bojíme všichni, i ženy i muži. Ženy s tím mají o trochu těžší boj. Musí to zdolat nejprve samy v sobě. Samy sebe se upřímně zeptat co v životě chtějí. A pak si i odpovědět. Potom to promítnout do reality venku, které na to vůbec není připravená. Je vůči tomu nechápavá. Proto jsem to řekla veřejně. Mně to je jedno, mě to nevadí. Mám partnera, o kterého se můžu opřít a své okolí, které mě neodsoudí. Ostatní lidé nemají tento komfort. Pokud to povím já, možná pomůžu ostatním. Možná se otevře nějaké téma a lidé začnou chápat, že nemusím mít děti, nebo ženy, které je nemohou mít nemusí být automaticky nějaké zlé harpyje.

Působíš jako neohrožená a silná žena. Z čeho má Tereza Nvotová strach?

Mám hodně strachů. Pokud jde práci, tak ze selhání. Strach z nedostatečnosti. V tom myslím, jsme všichni stejní. Jsou sice psychopati, kteří nemají strach, ale já mám v sobě strachy a snažím se s nimi nějak pracovat. V osobní životě mám taky kupu strachů, ty klasické, že mě nikdo nemá rád, že řeknu něco moc pravdivé… Na ruku jsem si dala vytetovat „No a čo?“ To mi se strachem hodně pomáhá. Často jsem zažívala obavy, co jsem to zase řekla, co jsem udělala, takové blbé strachy, které ničemu nepomáhají. Už to nemůžeš změnit, je to minulost. Vnitřní uvědomění „No a čo?“, pokud sem neudělala nic vysloveně špatné, byla jsem jen autentická a v některých očích to není dokonalé, správné, jak to má být podle našich společenských norem? Já jsem stále já. „No a čo?“ mi pomáhá přijímat i ty nedokonalosti a to, čeho se bojím.

foto: David Růžička

Tereza Nvotová je absolventla pražské FAMU a mezinárodní publikum zaujala už svým debutem Špína (2017), jež získal více než 20 ocenění a byl nominovaný na osm českých lvů. Čeští kritici jej vyhlásili za nejlepší film roku. Za svůj druhý celovečerní film Světlonoc získala na prestižním festivalu v Locarně hlavní cenu Pardo D’oro v kategorii kinematografie současnosti. Tereza má na svém kontě i úspěšné dokumenty: Jěžíš je normální či Mečiar. V současnosti připravuje celovečerní film Otec, pracuje na americkém filmu The Nurse a ukrajinském seriálu Suck my dick Putin.