„Trauma židů z holokaustu je přenosné, vždy ale existuje cesta ven. Židé neradi zůstávají na místě,“ říká učitelka na Lauderových školách Tereza Gafna Váňová
„Být židem může znamenat spoustu věcí. Rozhodně to není jenom náboženství, je to i způsob života a hodnotový systém člověka, způsob chování, způsob budování komunity,“ říká Tereza Gafna Váňová, která učí na Lauderových školách a působí v Nadačním fondu obětem holokaustu. Ve škole děti učí nejen to, co znamená žít život člověka, ale i to, jak se vypořádávat s různými životními situacemi na základě hodnotového systému, který židovská tradice má. Dva ze čtyř prarodičů Terezy byli přeživší holokaustu; jak se s takovým traumatem vypořádávají potomci a mladší generace? „To trauma se skutečně přenáší, nicméně lidé ze třetí generace už vyrůstali většinu svého života v moderní, demokratické a bezpečné společnosti. To jsou naopak lidé, kteří své židovství projevují velice otevřeně. A zároveň ukazují, že z toho traumatu existuje cesta ven. To je, myslím si, velká naděje pro kohokoli.“
Seriál NEBÁT SE. můžete také poslouchat na Spotify nebo Apple Podcasts Skautského institutu.
Chodila jsi do skauta jako malá holka?
Jsem ročník 79. Jako malá jsem chodila nějakou dobu do jiskřiček a potom, když mi bylo osm, jsem začala chodit do tábornického oddílu. Nebyl to vyloženě skaut, ale ten tábor se řídil podobnými principy jako dnešní skauti.
Jak dnešní židovské děti žijí skautský oddíl? Existuje vůbec židovský skautský oddíl?
Existuje skautský oddíl Tuvia. Je to jediný skautský židovský oddíl, který u nás v Čechách máme. Židovský skauting má docela dlouhou tradici. Existoval už za první republiky. Dnešní židovští skauti jsou ale úplně jiní než tehdejší skauti. Ti se, i z důvodu, že fungovali v předválečném období, hodně orientovali na to, aby byli schopni se bránit v těžkých situacích. A aby taky, a to je možná pro některé překvapivé, byli schopni budovat novou židovskou domovinu v Palestině. To byla v té době velmi silnou součástí jejich agendy. To je dneska samozřejmě úplně jinak. Dnešní židovští skauti jsou hodně podobní jako jiní skauti u nás v Čechách. Jediný rozdíl je v tom, že jídlo, které si připravujeme ve skautském oddíle, je košer. A na šabat dodržujeme šabatové zásady. Ale jinak to není o tom, že by děti chodily do židovského oddílu, aby se učili něco o judaismu. Protože většina těch dětí chodí do normální židovské školy. Naopak do skauta si chodí od toho židovství odpočinout. Ale umožňujeme jim, protože hodně skautských akcí je na šábes, aby mohly být zároveň židi a zároveň skauti.
Sama jsi učitelka židovské výchovy na Lauderových školách. Co si máme přesně představit pod předmětem „židovská výchova“?
U nás ve škole jsou děti od tří až do devatenácti let. Všichni mají nějakou židovskou výchovu. Takže si asi dokážete představit, že to po celou dobu nemůže být jedna věc. Být židem může znamenat spoustu věcí. Rozhodně to není jenom náboženství, i když náboženství a tradice zaujímá samozřejmě velmi důležitou roli. Je to ale i způsob života a hodnotový systém člověka, způsob chování, způsob budování komunity. A vlastně tohle všecko je součástí toho, co ty děti učíme. Učíme je samozřejmě rozumět náboženským zvyklostem. Učíme je příběhy z Tóry, příběhy z Tanachu, hebrejské Bible. Učíme je o židovské historii. Ale velká část toho, co děti učíme, je povídání o tom, co to znamená žít život člověka. Do jakých situací se člověk může dostat a jak s těmi situacemi zacházet, právě na základě toho hodnotového systému, který židovská tradice má.
Jaká je dnes česká židovská obec? Co se například stalo po revoluci? Co se povedlo a nepovedlo?
Posledních 30 let, kdy žijeme ve svobodné společnosti, židovská obec nejenom v Praze, ale i v ostatních městech naší země, doznala opravdu velkých změn. Dnešní židovská obec je takové velmi sebevědomé společenství lidí, kteří jsou opravdu velmi různí. Jsou tam lidé ortodoxní, jsou tam lidé hodně tradiční, kteří nedodržují židovské zásady přísně, ale zároveň je mnozí z nich dodržují a židovská identita je pro ně velice důležitá. Až po lidi, kteří jsou naprosto sekulární. Lidi, kteří stojí za státem Izrael, lidé, kteří jsou ke státu Izrael velmi kritičtí. Je to tedy velice různorodá skupina lidí.
A dalo by se i přes odlišnosti shrnout, jestli se život člověka v židovské obci liší od „běžného smrtelníka“?
To se samozřejmě liší podle toho, jak ten daný člověk své židovství prožívá. Pokavaď je to člověk ortodoxní, tak jeho život samozřejmě hodně určují pravidla Halachy, židovského zákona. Ale i člověk, který je úplně sekulární, v tom svém životě může být ovlivněný právě těmi etickými vodítky, která v judaismu jsou. I když ho třeba uvidíte nad vepřovým řízkem. Takže je to opravdu rozdílné. Ale to, co lidi, kteří jsou součástí židovské obce, spojuje, je určité vědomí toho společenství, které je kolem nich. A zároveň bych řekla, že židé mají někdy možná až přehnanou, ale velmi silně vybudovanou schopnost koukat se na svět kolem kritickým okem. Někdy je to až moc, ale mají schopnost nezůstávat na místě a hledat, kam se mohou posunout dál. Ne vždycky je to úplně pozitivním směrem, ale myslím, že to je pro židovské společenství typické.
Nevzniká v dětech pocit izolovanosti od vnějšího světa, když vyrůstají v homogenním prostředí?
Určitě je to něco, čím se my, židovští rodiče, zabýváme. Poslali jsme třeba s manželem děti do baletu právě z tohoto důvodu, aby chodili mezi jiné děti. A pak se nakonec ukázalo, že šéfka toho baletu je židovka a že mnoho dětí, které tam chodí, jsou ze židovské obce. Takže se nám to úplně nepodařilo. Samozřejmě nějaké riziko tam vždycky je. Nicméně třeba naše škola je, i ve srovnání s ostatními školami, velice liberální. Je sice pravda, že se potkávají dokola ti samí, pořád ta samá skupina, ale nemám pocit, že by to ty děti nějak omezovalo, protože pořád myšlenkově vyrůstají právě ve velmi liberálním prostředí. A se zároveň židé schválně neizolují. To znamená, že to není tak, že by se lidé v české židovské komunitě nesetkávali s jinými lidmi. Je to právě naopak. Právě česká židovská obec je velmi srostlá s místní komunitou. Řekla bych, že je to dost podobné tomu, jako když jsou třeba maminky, které vedou domácí vzdělávání. Ty také potkávají komunitu podobných lidí, ale neznamená to, že by byly nějakým způsobem izolované.
A naopak máte dojem, že je vnější společnost dostatečně informovaná o židovské obci či komunitě? Setkáváte se s nějakým nevědomím či konfliktem společnosti?
Konfliktem bych neřekla. Protože obecně židovská komunita a obecně židé jsou v české společnosti vnímáni spíše kladně. Nejsou úplně považováni za minoritu. Tedy ne v tom smyslu, jak u nás v Čechách chápeme, jak žijí menšiny. Protože česká společnost chápe, že židovská komunita je opravdu hodně silně integrovaná do té majoritní společnosti. Spíš se setkávám někdy s takovým údivem, když mě někdo někam pozve v sobotu a já se omluvím, že nemohu přijít. Nebo řeknu, že přijdu, ale budu tam už od pátku a odjedu až v neděli. Ale většinou to lidé berou s pochopením. Neznalost je tam poměrně velká. Ale myslím si, že to není nic tak překvapivého. Například nedávno jsme poslouchala v rozhlase paní, která měla sklerózu. A říkala, že se často setkává s tím, že se lidé myslí, že má špatnou paměť. Protože lidé nevědí, že je to onemocnění jiného typu. Takže mě to nijak neuráží nebo nepřekvapuje, protože chápu, že lidé nejsou informovaní.
Existuje výzkum Profesora Ivana Rektora, neurologa, který je zaměřen na transcendentní přenos traumat na třetí generaci přeživších holokaustu. Z hlediska neurologie, máte osobní zkušenost ve vaší rodině, kde se nějakým způsob trauma mohlo přenést (na další nebo přímo vaší generaci)?
To je velmi zajímavá otázka. Dva z mých čtyř prarodičů byli přeživší holokaustu. Já mám jen jednoho židovského rodiče. Je to můj tatínek. Jeho rodiče byli přeživší holokaustu. Je málokterá židovská rodina u nás v Čechách, která by takovou zkušenost neměla. Vlastně ji mají víceméně všichni, až na ty lidi, kteří se k nám přestěhovali z jiné země, která tím nebyla tak silně zasažena. Například lidé, kteří se přistěhovali z Ameriky. Ale v podstatě každý někoho takového v rodině má. Ten přenos traumatu je velice zajímavá věc. Necítím se dostatečně kvalifikovaná na to, abych o tom mluvila na odborné úrovni.
Měla jsem na mysli osobní zkušenost.
Osobní zkušenost mám velmi silnou, protože jsem nějakou dobu pracovala v Nadačním fondu obětem holokaustu, kde jsme s přeživšími velmi úzce spolupracovali. Naše práce spočívala mimo jiné také v práci s nimi a s organizacemi, které o ně pečují. A zároveň to byla práce i s lidmi druhé a třetí generace. Obecně se má za to, že se to trauma skutečně přenáší. Dokonce onen výzkum pana Ivana Rektora ukazuje, že se to trauma podepisuje na člověku i po jeho fyzické stránce. Nicméně velmi zajímavé je, takový vysledovaný trend, že lidé první generace trpí traumaty, která získali během druhé světové války, ale velmi často to bývají lidé velmi resilientní, odolní. Dnes už bohužel tím, že druhá světová válka je od nás časově poměrně vzdálená, přeživších mnoho nezbývá. Mnoho z nich již zemřelo. Nicméně ti, které znám, jsou lidé, kteří mají opravdu velmi tuhý kořínek. Zajímavé je, že hodně traumatu se přesunulo na druhou generaci a na jejich děti. Což je, jednoduše řečeno, způsobeno tím, že se ti rodiče snažili velice sveřepě a úzkostně zabránit tomu, aby se těm dětem stalo něco podobného jako jim. Takže s nimi nemluvili o tom, co zažili. Zároveň se snažili, aby měly děti dobré vzdělání, aby kdyby něco podobného přišlo, měly dostatek mentálních a intelektuálních prostředků na to, aby mohly uniknout. Aby například uměly dostatek jazyků nebo aby uměly nějaké pořádné řemeslo. Zároveň je třeba traumatizovali nevědomě, aby všechno dojídaly. Aby byly dostatečně vděčné, že mají dostatek hraček…
To se asi netýká pouze židovské komunity, ale i těch rodin, které prožila jiná válečná traumata…
Přesně tak. ale zajímavé je, že se to trauma může částečně přenášet na třetí generaci, nicméně u třetí generace se spíš popisuje něco, čemu se říká posttraumatický růst. Je to způsobeno mnoha různými faktory. Jeden z nich je také to že tihle lidé — já jsem také třetí generace — už vyrůstali většinu svého života v moderní, demokratické a bezpečné společnosti. To jsou naopak lidé, kteří své židovství projevují velice otevřeně. A je zároveň zajímavé, že si často vybírají profese, a to často nevědomě, které ve svém konečném důsledku zabraňují tomu, aby se něco podobného, co se stalo za druhé světové války, stalo znovu. To znamená, že to jsou často třeba učitelé, jako jsem já, jsou to často sociální pracovníci, právníci, novináři apod. Takže je zjevné, že se to trauma dá přenášet a určitě se přenáší. Nicméně je to také název vašich rozhovorů, a v této souvislosti je zajímavé, že na této třetí generaci se ukazuje, že z toho traumatu existuje cesta ven. To je, myslím si, velká naděje pro kohokoli.
Dalo by se tedy říct, že ve vaší škole skrze židovskou výuku také předáváte nějaký druh odvahy se nebát, že by se to mohlo opakovat?
Když u nás ve škole učíme děti nějakým novým schopnostem, tak to jen velmi málo vztahujeme ke druhé světové válce. Vlastně to úmyslně neděláme, protože nechceme, aby bylo naše židovství definované tím, že nám někdo v minulosti ublížil. To je strašně důležité. V dětech pěstujeme tu znalost a následně i tu schopnost, že ne vše v životě je procházka růžovou zahradou. Ale že je třeba vědět, že není důležité, že se vám něco stane, ať už chcete nebo ne. Nevyhnutelně se vám v životě něco stane. Nemusí to být vyloženě taková věc, jako byla druhá světová válka, může to být nemoc blízkého člověka, rozchod s partnerem nebo ztráta zaměstnání. Něco takového nevyhnutelně život přinese každému. Není však důležité to, co to bylo, ale to, co uděláte vy ten druhý den, co bude ten váš další krok. A to si, myslím, děti učíme poměrně intenzivně.
Jaká je ta čtvrtá generace, jaké jsou dnešní židovské děti?
U nás ve škole se míchá třetí a čtvrtá generace. Podle toho, jakým rodičům se po té válce narodily. Protože tam existuje určitý výkyv času. Ale dnešní generace je hodně bezstarostná, hodně sebevědomá. Jak v obecných věcech, tak i v židovství. Je zajímavé, že když se podíváme na generaci mých rodičů, tzn. druhou, je jejich židovství velmi často hodně definováno strachem anebo pocitem odlišnosti. Ale tím negativním pocitem odlišnosti. Já jsem jiný než ostatní a je mi to svým způsobem nepříjemná situace. Dnešní generace, tzn. ta třetí až čtvrtá, respektive děti, které máme dnes ve škole, jsou ve své židovské roli velmi spokojené. Někdy je spousta židovských věcí štve. Už v té židovské roli jsou, ale není tam už ten strach či to negativní vymezování se.
Vaše rodina prožila v nedávné minulosti velké trauma ze ztráty blízkého člověka. Co vám pomáhá takovou ztrátu překonat?
Tou tragická událostí bylo to, že před dvěma lety, náhle při nehodě, zemřel můj manžel. Myslím, že v tu dobu, hned v ten první den. co se to stalo, mi právě pomohlo vědomí toho, že jsem byla hodně vytrénovaná tím, že jsem se sama sebe po těch dlouhých letech života v židovské komunitě přesvědčila tím, že jednou tragickou událostí život nekončí. Že i tohle je příležitost se něco naučit a posunout se dál. Tohle byla jedna věc, která mi pomohla. A naprosto zásadně mi pomohlo to, že jsem byla součástí židovského společenství. Jsem si víceméně jistá, že tak, jak jsem vyšla z toho traumatu poměrně zdravým způsobem, by bylo asi hodně těžké, kdybych v tomto společenství bývala nebyla. Bylo to tím, že lidé kolem vás vytvoří záchrannou síť a nenechají vás padnout na zem. Protože v takové situaci se najednou ocitnete v takovém vzduchoprázdnu, jako byste padali do hluboké jámy. No, ale vy zjistíte, že nemusíte padnout na úplné dno, protože vás někdo chytne a začne vás pomalu postrkovat nahoru.
Po svém muži jste také zdědila vinařství a vyrábíte košer víno. Jaký máte vztah k vínu? Jak vám víno pomohlo překonat například strach z budoucnosti, která byla tak nepřehledná?
Tohle je vlastně takový obrovský paradox. Jsem v podstatě abstinent. Respektive piju víno, ale teď už hlavně z profesionálních důvodů. Jinak víno piju velmi, velmi málo. Když už piju, tak decentně. To, že jsem se ujala výroby košer vína, byla nutnost. Protože vyrábět víno může zase jenom žid, který dodržuje šabat a Halachu. A takových lidí není mnoho. A bylo jasné, že pokavad se toho neujmu já, tak to, co můj manžel budoval společně s rabínem Sidonem, vyjde vniveč. Mému manželovi na tom opravdu hodně záleželo. Byl to celý jeho život. A tak jsem si řekla, že to buďto vůbec nezkusím a zahodím to hned na začátku, nebo to alespoň zkusím a pak uvidím. Úplně nepostradatelná je v tom moje švagrová, Mošeho sestra, sestra mého manžela, která je vinařka. Je to její zaměstnání. Pomáhá mi, ona mě naučila, jak se to dělá. A já podle jejích pokynů to víno vyrábím. Dělá mi to obrovskou radost, protože mám takovou představu, že je to čas, který trávím se svým manželem, který už fyzicky na světě není. A doufám, že má radost z toho, že jsme se toho s dcerami ujaly.
Žijete takový jeho odkaz…
Přesně tak. Vlastně žije dál v tom, že se jeho práci snažíme posouvat dál. Protože nepiju alkohol nebo ho piju velmi málo, začaly jsme s dcerami vyrábět nealkoholický hroznový mošt, který je také velmi důležitý pro židovskou tradici. Hodně se používá při různých rituálech. A můj muž celou dobu, co jsme byli spolu, říkal, že je to technologicky tak náročné, že nemá smysl se do toho pouštět. A my jsme hned první rok po tom, co zemřel, začaly vyrábět jeden bílý mošt a jeden červený mošt. Jedna naše dcera je blonďatá a druhá je tmavovlasá. Takže jsme každému moštu daly jméno po té dané dceři. To byl pro mě takový moment, že jsem věděla, že jsem z toho venku. Byla to jedna z mnoha věcí, která mi ukázala, že jsem ten život dokázala začít žít znova dál.
Co bys poradila na závěr těm, kteří se například dnes potýkají s nějakým traumatem ve vlastní rodině?
Jsem takový ten typ člověka, který se snaží nashromáždit spoustu informací a doufá, že mu pomohou tu situaci navigovat pomocí těchto získaných informací. Takže když můj manžel zemřel, přečetla jsem spoustu vdovské literatury. V jednom dokumentu nebo v jednom takovém letáčku Cesty domů jsem našla čínské přísloví, které říká: „Nemůžeš se vyhnout tomu, když ti havrani smutku a problémů krouží nad hlavou, ale můžeš jim zakázat, aby si na tvé hlavě udělali hnízdo.“ A to je, myslím, základ toho, jak může člověk překonat problémy. To, že problémy nastanou, je nevyhnutelné, ale důležité je vědět, že člověk nemusí být definovaný problémem, který ho potkal. Je z toho cesta ven. A cesta ven je právě to, co jsem říkala; to, co uděláte ten den poté.
Tereza Gafna Váňová působí na Lauderových školách a v Nadačním fondu obětem holocaustu. V současné době vedle výuky židovské výchovy spolu se svou rodinou v odkazu svého zesnulého manžela vyrábí košer víno. Vystudovala pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy obor anglický jazyk a základy společenských věd. Na univerzitě v Oxfordu vystudovala magisterské studium v oboru hebrejská a židovská studia. Dále rok studovala na Konzervativní ješivě v Jeruzalémě. Má dvě dcery.
Rozhovor vedla Marianna Stránská, editoval Martin Kubíče.
