Vít Klusák: Ztratili jsme naivitu, ale taky důvěru
Dvacet let zkoumá českou realitu, nastavuje zrcadlo a poznává tak společnost i sama sebe. Natočil filmy, které zasáhly veřejnost, vyvolaly mnoho debat a změnily naše vnímání zásadních témat, jako je bezpečnost na internetu a sexuální výchova.
S tím nastavováním zrcadla — já do těch filmů často sám lezu. S Filipem Remundou jsme se v Českém snu (pozn. dokumentární film) dokonce svlékli do spoďárů. Nechci být v pozici, kdy přicházím s kamerou a zrcadlím chování ostatních. Při práci se dozvídám něco i sám o sobě. Nechci se z toho vylučovat a tvářit se, že jsem Alenka za zrcadlem.
Co ses za těch 20 let o sobě dozvěděl?
Hromadu věcí. V nějakém ohledu jsem sám sebe více poznal. Ocitnul jsem se v mnoha situacích, které mě prověřovaly, jak budu reagovat. Například jakým způsobem budu schopen naslouchat někomu, s kým vůbec nesouhlasím. Je to taková výuka. Ale to se asi děje i v běžném životě, že se člověk dostává do situací, ve kterých by ho vůbec nenapadlo, že se ocitne. Profese filmového dokumentaristy mě zavála na místa, kam bych bez ní v životě nevyrazil. Točil jsem na pitevně, v místech, kam se civilista nedostane, byli jsme s Filipem v Afghánistánu a na tu vojenskou základnu byl raketový útok atd. V tom je to trochu jiné. Ale jinak je to podobné každé jiné profesi, kde se lidé potkávají a vzájemně na sebe reagují. Myslím, že prodavačka v obchodě, pokud je komunikativní, má podobnou průpravu.
Díky filmařině ses přece jen dostal na specifická místa, kam by možná prodavačka nevyrazila. Ať už jde o Afghánistán nebo Nošovice.
Na vesnici bych možná vyrazil i tak. Otec je z Olomouce, s babičkou jsme vyráželi i do vesniček v okolí. Máma je z Písku. Necítím se čistě jako pražské dítě. V Nošovicích jsem byl nucený vyrazit mezi štamgasty a prolomit obrovskou nedůvěru. Zvonit na lidi a zkusit je přesvědčit aby povyprávěli o tom, co to znamená mít na sobě ten obrovský nátlak. Nátlak aby prodali pole, na kterém třeba jejich rodina hospodaří už šest generací. Takovéto, že člověk příjde z ulice, zvoní a někdo otevře: „My nic nekupujem.“ Ale já vám nechci nic prodávat, my točíme film… „No, to už vůbec ne!“ Prolomit tuhle hranici, to je v něčem dobrá škola.
Pojďme se podívat na tvůj první výrazný projekt Český sen. Všichni víme, co je americký sen, co je podle tebe český sen v roce 2022?
Česká společnost je trochu vzdělanější, pokud jde o mediální výuku a rozhled. Lidé už zdaleka tak neskáčou na reklamu, než před těmi 20 lety. Byli jsme strašně naivní, protože jsme to neznali. Bylo nesmírně svůdné, když se objevovaly různé nabídky a někde blikaly nápisy sleva. Díky fake news je společnost mnohem ostražitější. Každá mince má ale dvě strany, vede to také k nedůvěře v relevantní informace. Marketing je zároveň pořád o krok napřed. Teď se na nás například mnohem přesněji cílí přes sociální sítě, kde o nás zároveň čerpají informace. V době, kdy jsme film dělali, to zdaleka tak propracované nebylo. Když mluvíme o českém snu konkrétně, že se nám k tomu našemu hypermarketu v den otevření podařilo přivést asi sedm tisíc lidí, protože je zlákala reklama, ačkoliv produkt neexistoval — tohle se stejně asi úplně nemění.
To asi ne.
Lidi pořád touží po tom koupit si něco hezkého, blyštivého. To pořád trvá. Kdybych se snažil zamyslet nad tím, co by byl můj český sen… Přál bych si, aby skončilo společenské rozdělení. To co se stalo s prezidentem Zemanem, Andrejem Babišem a populisty jako je Okamura. Ten totální rozvrat společnosti, který vyeskaloval v pandemii, kdy se národ rozdělil buď na dvě půlky, nebo několik skupin, které si jdou po krku. Především ve virtuálním prostoru. To se pochopitelně umocňuje válkou na Ukrajině. Lidi se zase hádají a populistům typu Babiše se daří vyprávět takové ty zkazky, jak vláda kašle na lidi a pomáhá jen Ukrajincům. Chtěl bych, aby se tohle zastavilo. Naše země je v určitém ohledu v doutnající občanské studené válce, to mě strašně mrzí a štve. Přál bych si, aby se tohle stalo českým snem vícero lidí a aby se to odrazilo třeba v prezidentské volbě.
Populismus je tedy jedna z největších výzev Česka. Jak z toho ven?
Populismus určitě. A nekomunikace mezi bublinami. Zemanovi se podařilo vytvořit pojem pražské kavárny. My dva žijeme v Praze a máme kamarády intelektuály, a víme, že nic takového neexistuje. Podařilo se vytvořit dojem, že tady je nějaká koordinovaná skupina, která se posmívá lidem mimo centra, těm co se živí rukama nebo jsou v těžké sociální situaci. Myslím, že nejsinějším nástrojem sociální změny je krize. Je to vždycky chirurgický řez. Když mám zanícené slepé střevo, lékařům nezbyde než nejdříve toho člověka zranit. Udělat mu díru do břicha, aby ho zachránili. Když shoří les, tak právě popel je nejlepším hnojivem, díky kterému mohou stromy zase vyrašit. Jedna krize střídá druhou. Když si vzpomeneme na jaro 2020, jak se společnost vzedmula, na tu neuvěřitelnou míru solidarity. Takřka všechny domácnosti šily roušky, byly vykoupené galanterie a restaurace vařily zadarmo pro záchranáře. Připomnělo mi to listopad 1989. A 90. rok, kdy byla naděje, pomoc a všichni se měli rádi… Každá dobrá změna začíná krizí. Je zapotřebí se krizí nebát. A hned hledat, co dobrého by se z toho podnětu dalo vytěžit.
V krizích ale potřebujeme dobré leadery, kteří vedou lidi právě k odvaze, a ne ke strachu.
Je dobré je mít už v zárodku. Mít dobré učitele a dobré skautské vedoucí, aby společnost byla už od počátku vybavená. Ne, že lidé jen budou čekat, co se bude dít. Čeká se, který leader co řekne. Ale ideálně by každý měl být sám svým vlastním leaderem. Společnosti, které jsou vyspělejší a kde demokracie je pevnější, tam to není tak, že jim Macron říká, co mají dělat. Lidé sami od sebe rozlišují některé věci. Třeba se nestane, že když něco leží na zemi, někoho napadne si to vzít domů. Obávám se, že tady to napadne mnohem více lidí.
Je tvá ambice přispět ke společenské změně?
Nechci to přeceňovat a není to v prvním plánu mého snažení. Vždycky jsem zvědavý a chci si zodpovědět nějaké otázky. Dávám si hlavně pozor, abych tím filmem, tou prací, neformuloval, co si myslím. Limity mého vkusu, vzdělání a rozhledu by zabraňovaly tomu, aby výsledek byl zajímavý a podstatný. Nejsem současný evropský myslitel, abych mohl své myšlenky skrze film formulovat. Východisko je spíše tázat se a přizvat si lidi, kteří přinášejí pozoruhodné odpovědi, nebo naopak lidi, kteří totálně selhávají a nějakým svým pokrytectvím poodhalují pokrytectví nás všech. Pracuji spíš takto. Jestli ta věc v sobě uzamkne nějakou důležitou odpověď nebo podnět, jak se občas stalo, tak jsem rád, ale je to obrovský risk. Je však zapotřebí se nebát do takového podniku pustit. Kdyby ses mě ptal na největší strachy při natáčení, tak je to právě to, že tohle se nepovede. Že to bude plytké, prázdné. Tím se trápím. Není to strach typu skinheadi do někoho kopou na zastávce a člověk přemýšlí, jestli tam půjde. Je to každodenní stres, protože celovečerní dokument vzniká třeba dva tři roky. Při každém natáčení si říkám, jakým právem tady vezu osm lidí v autě, oni skládají ty kamery a doufají, že já mám nějaký nápad, že tam na nás něco čeká a něco se tam stane… Co když to celé bude úplně zbytečné? To je moje každodenní soužení, souboj, který musím nad sebou vždycky vyhrát.
A v určitých případech se to povedlo? Film V síti má obrovský ohlas. Dávají si třeba rodiče i děti větší pozor?
Velkou měrou má na tom zásluhy Bára Chalupová, se kterou jsme na tom spolupracovali režijně 50 na 50. Bylo skvělé se o tom bavit a s Bárou to dotahovat. Mohli jsme to i žensko-mužsky balancovat. Povedlo se to ve smyslu, že jsme ukázali něco, co by běžně vidět nebylo. Vynesli jsme na světlo ten fenomén způsobem, kterým se běžně ukázat nedal. To je podle mě jedna z definic podařeného dokumentárního filmu, něco v černém koutě se prosvítí. Protože jsme nemohli točit autenticky zneužívané děti, tak jsme si je vyrobili a kupodivu ten konstrukt docela vyšel. Experti na ten strašidelný fenomén zneužívání dětí na internetu potvrzují, že to, jak se naše holky chovaly a jak ti predátoři na ně reagovali, při běžném monitorování vidí stejně. Měli jsme radost, že laboratorní podmínky jsme nastavili přesně. Proto to podle mě udělalo takovou ránu a vzbudilo to reakci tolika institucí. Například ministerstvo školství s námi teď vyjednává změnu učebních plánů, aby se děti už od devíti let dozvídali, jak se chovat na internetu, aby nepadli do těchto pastí. Doteď se dělala chyba a říkalo se to až 12 letým. V domnění, že ta témata sexuality se nemají řešit s malými dětmi. Ale 12 už je pozdě, proto jsme propojili odborníky, kteří to monitorují a komunikují v rámci kongresu. Ten firewall se musí postavit mnohem dříve, už děti ve třetí třídě musí vědět, že se na ně chystají tyhle pasti.
Takže společenská změna.
Chci být primárně filmař, ne aktivista. Ale když to nastane, nebráním se tomu. Zároveň aby to nepůsobilo jen jako kampaň za dobrou věc. Bráním se i určité míře moralismu, pak jsou to takové mramorové výkřiky, ztrácí se z toho živost a veselost.
Jakou nejzajímavější formu odvahy a strachu jsi při natáčení zažil?
13 minut bylo pět portrétů viníků fatálních dopravních nehod, vyjma jedné nejbrutálnější, při které ale nikdo nezemřel. Narazili jsme na neuvěřitelnou věc, všichni viníci nám to původně popisovali jinak, než jak se to stalo. Zvědomil jsem si na tom, a promítnul i do svých životních situací, velmi privátních a osobních, že člověk se sám před sebou brání pravdě. Když jsem byl nevěrný, zpětně jsem sám sobě říkal, že to bylo trochu jinak, že jsem se s tou holkou viděl jen třikrát. Čistil jsem si zuby a říkal jsem si, dyť to není pravda. Teď to neříkáš nikomu, jen sám sobě, vždyť moc dobře víš, jak to bylo. Všichni si vyrábíme paralelní reality. Ne proto, že bychom si nacvičovali lež, ale sami sebe chráníme před nesmlouvavou, nepříjemnou pravdou. Když jsme to rozebírali s viníky nehod, měli jsme policejní nákresy a do toho jsme v reálu postavili nehodový plán v ateliéru na Barrandově. Stáli nad tím a ONI povídali: „Já vám tedy řeknu pravdu.“ A vlastně i sami sobě. To byl obrovský objev. Oni nám nelhali, oni lhali sami sobě. Je to taková vnitřní tichá pošta.
Existuje něco jako česká povaha?
To svádí k různým klišé odpovědím. Máme ale dost specifický smysl pro humor. Odkaz Jaroslava Haška. Třeba jeho nádherná povídka Reelní podnik! Jsme dobrým způsobem vtipní a humor je dobrý v tom, že odkrýváme sami sebe. Spíš řešíme věci humorem než pěstmi. Taky jsme nikdy nevyrazili do žádného válečného střetu. Což pochopitelně může být i selhání, že jsme se nikdy nezačali bránit. Zároveň je dobré, že prvotní nástroj není agrese nebo horkokrevnost. Ale zase to vede k určité zaprděnosti. Tady se lidé moc neangažují. Šli jsme teď s desetiletým synem z kina a na Andělu hrála kapela, tři kluci: bicí, trombón a saxofon. Mělo to geniální energii. Jeli a udělal se tam obrovský zástup lidí a začali tančit. Ondra má dokonalý hudební sluch a nádherně zpívá, tak jsme tam na to koukali. Říkám, to nebudou Češi. Vypadali jako vysokoškolští studenti, mluvili spolu anglicky. Ondra se ptá, tati, jak jsi to poznal? Ta energie, ta veselost, jak ty kluci na sebe reagovali, jak se nestyděli, jak roztančili celý ten dav… To si myslím, že mnoho českých studentů, co vezmou tři nástroje nedokáže. Tady jsou lidé takoví energeticky uskříplí. Bylo to takové smutné zjištění, že jsem se trefil.
Máme odvahu nebojovat a nebránit se, nebo je to strach?
Nemám to úplně rozmyšlené a připadám si, že tady kážu. V něčem je mi to sympatické. To jsou ty polské filmy, kdy oni jedou na bělouších proti tankům a je jasné, že to nezvládnou. Můžeme o tom mluvit jako o hrdinství, ale ono je to i hysterické a nemá to moc výsledky. V něčem si nehrajeme na hrdiny, potom nám to musí Petr Jákl točit za půl miliardy, abychom měli pocit, že teda jo. V něčem to je přínosné, v něčem, jako všechno, nám to bere nějakou energičnost řešit věci každodennosti. V Česku není moc zvykem, když vám přinesou mizerné jídlo, ho sebevědomě slušně vrátit. V restauracích vidíte někoho, jak je hrozně protivný a hrozně kolem toho vyvádí, nebo to radši sní i s těmi vlasy. Nevím, jestli ti neodpovídám ano i ne…
Dokončuješ film o době pandemie Covidu. Co ta doba dala tobě osobně?
Je to první film, kde jsme spojili síly s mou ženou Marikou Pecháčkovou, která je taky dokumentaristka. Bylo zajímavé, že to byl i náš rodinný tvůrčí dialog. Bylo pro nás důležité hledat momenty, ve kterých byla pandemie přínosem. V úplném počátku, kdy to ještě nemělo dopad na spoustu pacientů, to bylo to dokonalé zklidnění a ztišení. To Goethovské „zastav se světe,“ o kterém mluví ve filmu profesor Karel Vachek. To nám bylo hrozně blízké. Na jaře a v létě 2020 jsem si uvědomil, že jsem konečně zahlídnul naše děti, protože jsem s nimi byl furt. Najednou jsem je viděl každodenně růst. Jinak ráno odjedou do školy, já někde pobíhám, práce je hrozně nepravidelná, s Marikou se různě střídáme, protože ona taky utíká něco svého točit, stříhat přes noc… Tohle svobodné povolání je divoké a my jsme se najednou strašně uklidnili. Marika třeba říkala, že poprvé viděla jaro v přímém přenosu. Na zahradě viděla pupeny zavřené, druhý den lehce pootevřené, další den rozkvetlé. Najednou jsme vnímali normální čas, ne ten na hodinkách. Ten opravdový čas.
V jednom rozhovoru si řekl, že každý občas trpíme neschopností podívat se pravdě do očí, a taky, že každý z nás si občas zkrátka zalže do kapsy. Dá se spolehlivě pravda a lež rozeznat, nebo je lidský úděl vždy v tom trochu tápat?
Nemyslím, že to je úděl, je to naopak skvělá výzva. Je to radostný úkol. Člověk se musí rozhodovat, co dělá dobře, co dělá blbě. U svých kamarádů musí balancovat na hraně: někoho vyslechnout, a zároveň mu otevřeně říct: s tímhle nesouhlasím. Někoho podpořit i mu říct, to mi vadí. Pořád se musí hledat hrana. Je to vlastně zajímavé, naplňující, přibližuje se to smyslu života, hledání té cesty kudy jít. Pamatuji si, jak mě v dětství fascinovaly pohádky, kdy jedna cesta je klikatá a komplikovaná, druhá je vydlážděná hedvábím a přímá. Postavy, které se vydaly klikatou cestou, dopadly vždy lépe, než ty, co šly po tom hedvábí. Jako dítě mně štvalo, že se nedá jít rychle, ale z těch pohádek jsem chápal, že je lepší se vydávat do těch bojů.
Teď tě zajímá i téma duševní zdraví, proč?
Sám pět let docházím na terapii a řeším nějaké osobní trable. Je to nesmírně inspirující, se o sobě něco dozvídat. Chodím v pondělí dopoledne a vždycky tak do středy mám dobrou náladu. Během těch 50 minut tolik věcí otevřu a promyslím. Zastavím se sám v sobě a vyvětrám. Každému bych to doporučil, i tomu, kdo nemá žádné velké trápení. Já jsem do terapie nastoupil s velkým trápení a to už dávno pominulo. Stejně tam jsem, protože v tom spatřuji velký smysl a jsem hrozně rád, že jsem se donutil dělat něco kontinuálního. Taky mě téma zajímá, protože jsem se připletl do příběhu Andreje Babiše mladšího, kde si média a veřejnost zkratkovitým způsobem nálepkovaly Andreje jako blázna, který vůbec neví, co dělá. Andrej byl vláčen po různých terapiích, jak to vypráví on, nutili ho si píchat depotní injekce, jinak že ho někam zavřou. Zaujalo mě to, protože jsem trochu nahlédl do světa české psychiatrie a pochopil jsem, že ve světě se to už dávno dělá jinak. O lidech s nějakou silnou duševní zátěží se přemýšlí úplně jinak. Přemýšlím nad jedním nápadem, jak s tím něco provést.
Rozhovor vedl a editoval Jiří Pasz
