Anežka Řepík: Počáteční fáze designového procesu je nejdůležitější. Nastavuje mantinely a pomáhá vykolíkovat hřiště.
Anežka je Design Thinking specialistka v Avastu, vede workshopy designového myšlení v programu Digitální garáž Google a vyučuje na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně.
Dobrý den Anežko. Trochu jsem Vás lustrovala na LinkedIn, tak se pokusím svou první otázkou zmapovat Vaši kariérní cestu. Vaší alma mater je Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, Marketingová komunikace. Díky Erasmu jste strávila půl roku na Aarhus University v dánském Herningu a ke konci studia jste absolvovala stáž v Londýně na Helen Hamlyn Centre for Design. Po studiích jste nastoupila do ATAIRU, kde jste se věnovala komunikaci a marketingu, a pak už u všech dalších projektů, jako je spolupráce s CZECHDESIGN, biofarmaceutickou firmou MSD a Avastem (od sloučení s Norton Life Lock se firma jmenuje Gen) vidím opakující se klíčové sousloví “design thinking” — designové myšlení. V současnosti působíte jako Senior Design Thinking Specialist v Avastu. A v nedávném příspěvku na LinkedIN avizujete, že přecházíte na volnou nohu.
Popsala jsem Vaši kariérní cestu správně? Co na ní pro Vás bylo klíčové?
Děkuji moc za shrnutí. Ráda bych doplnila pár klíčových momentů, které na mé cestě hrály roli. Mé první setkání s designovým myšlením bylo na Erasmu v Dánsku. Ale nevím, jestli tam zazněl pojem jako takový, spíše šlo o přístup výuky některých předmětů, přístup pedagogů a také přístup do jejich knihovny, kde jsem trávila hodně času. To vše mi ukázalo jiný způsob, jak nad věcmi přemýšlet.
Na konci studia bakalářského programu na UTB ve Zlíně jsem nastoupila na stáž v CZECHDESIGN, která se vyvinula v dlouhodobou spolupráci s různou intenzitou, dělala jsem různé věci od psaní článků na web po výstavu Digitální design: Pohled Za pixely. V rámci projektu vznikla publikace o designovém procesu, takže jsem téma začala objevovat více.
Přes spolupráci s komunitou UX designérů, stáž v Helen Hamlyn Center for Design jsem se s designovém myšlení seznamovala blíž. Během práce v ATAIRU jsem se zase dostala k tématu leadershipu. Což na první pohled vypadalo jako kariérní odbočka, ale v dnešní designérské praxi jsem za to velmi ráda.
A svou kariérní cestu bych ještě doplnila o program Digitální garáž Google, kde pracuji jako trenérka workshopů zaměřených na designové myšlení. Jedná se o jednorázové tréninky, kde se účastníci prakticky a hravým způsobem seznámí s procesem a principy designového myšlení.
Děkuji moc za doplnění Vašeho medailonku. Budete i nadále trenérkou design thinking workshopů v rámci programu Digitální garáž Google?
Ano, na těchto workshopech mě baví, že jsou dost nízkoprahové a otevřené pro kohokoliv — stačí se zaregistrovat a účastník, buď online nebo offline, získá úvodní seznámení s designovým myšlením. Začne chápat, jak propojovat jednotlivé informace dohromady, jaké jsou fáze procesu designového myšlení, zkusí si kreativní techniky. Tím, že je workshop hodně praktický a intenzivní v rychlém tempu, účastníky tenhle zážitek baví. To mi přijde důležité, protože mám často problém lidem vysvětlit, co je to designové myšlení. Zkouším to přes konkrétní případové studie nebo zkouším jít právě přes zážitek, který dodá pochopení úplně jinou úroveň.
Já jsem tento workshop absolvovala před dvěma lety. Bylo to mé první setkání s designovým workshopem a musím za sebe říci, že ten zážitek mi změnil určité nastavení mysli, týkající se přístupu k problémům a navrhování produktů a služeb.
Ano, ten workshop je tak intenzivní, že si díky němu člověk uvědomí, jak nad různými problémy přemýšlet jinak, na chvíli se zastavit, pobavit se s lidmi, co vlastně potřebují a vykročit ze své bubliny. Zásadní je práce v týmech, kde zaznívají různé názory lidí z odlišných prostředí. To je velmi přínosné a ten energetický náboj je pak ohromný.
Slyším v tom, že pro Vás není designové myšlení cesta jednotlivce, ale celý proces je založený na práci v týmu. Je to tak?
Přesně tak. Designové myšlení často řeší komplikované a komplexnější problémy, které člověk nevyřeší sám jako jednotlivec, ale vždy k tomu bude potřebovat další lidi. Jedním z principů je střídání individuální a skupinové práce. Je zapotřebí si umět přizvat do procesu lidi různé expertizy, názorů i zkušenosti, nebát se vystoupit z vlastní myšlenkové bubliny a konfrontace názorů. Konfrontace naopak může být velmi přínosná a oči otevírající, pokud jsme tomu otevření.
Pojďme ještě více rozvinout, co pro Vás představuje designové myšlení. Jakou práci to vlastně obnáší a čemu přesně jste se věnovala např. v Avastu, nyní Gen?
Má práce Design Thinking specialisty vypadá pokaždé trochu jinak. Záleží, co řešíme za projekt a zda v něm hraji roli jako hlavní koordinátor, navrhuji proces, jen facilituji, nebo pomáhám někomu jinému proces utvářet. Pokud je projekt velmi komplexní, těch podob a rolí může být hodně.
Má práce často kombinuje hlubokou soustředěnou práci, kdy pracuji sama, se schůzkami, kde se potřebuji domlouvat s velkým množstvím lidí. Do toho workshopy facilituji. Podle toho, co zrovna potřebuji řešit, využívám různé dovednosti ze svého portfolia.
Na začátku každého projektu si s týmem vyjasňujeme, jestli my jsme ten správný tým, který může se zakázkou pomoci. Řešíme zadání, kam se chce klient dostat, co je cíl, jaká jsou očekávání, co máme k dispozici za data. Zároveň zda jsou tyhle informace navázané na nějakou dlouhodobější strategii týmu nebo i celé organizace, takže je musíme řešit na různých úrovních hierarchie firmy. Řešíme, kdy se co má stát, jestli už máme nějakou představu, koho tam chceme přizvat. Tím pádem na začátku každého projektu je to hodně o schůzkách, sbírání dat, průzkumech a vyjasnění si zadání.
Jako velkou výhodu v Gen vnímám možnost spolupracovat s kolegy, kteří se věnují uživatelskému výzkumu. Snadno tak můžeme pracovat s daty, které jsou v rámci celého procesu klíčové. Ideace pak stojí na pevných datových základech a ne na dojmech.
Má práce je v přípravné fázi o kombinaci sběru dat a rozhovorů se stakeholdery. Zároveň přemýšlím nad celkovou strukturou projektu, aby do sebe vše zapadalo. Pokud má být např. výstupem workshop, strukturu stavím s vědomím cílů, které vydefinume pro workshop, ale jsou dané i pro projekt, který je širší. Vše hodně ladím se stakeholdery, kteří za námi přišli s potřebou něco konkrétního vyřešit. A čím více se workshop blíží, tím je to intenzivnější — staví se detailní agenda, řeší se klasická komunikace a organizace eventu.
Pak je ten samotný workshop, který může mít různý rozsah co se počtu hodin týče, jak je workshop naplánovaný do jednoho nebo více dní, online nebo offline, liší se počtem lidí ap. Záleží, jaké jsou potřeby, co dává největší smysl i jaký je na to rozpočet.
Nemusí však jít vždycky o workshop, někdy je naše práce více explorační. Na začátku je nějaká hypotéza a my jdeme ověřit, jestli dává smysl a nebo jaké jsou další scénáře pro nějakou konkrétní situaci. V takovém případě si skládáme mini-tým, kde jsou lidi z uživatelského výzkumu a snažíme se data vizualizovat. Z mé role pak ten explorační proces koordinuji, aby to drželo pohromadě, mělo hlavu a patu, reagovali jsme na změny v zadání. Zároveň se tedy koordinujeme se stakeholdery.
Jako další příklad naší discovery práce, jak tomu říkáme, je třeba komparační analýzu dvou produktů. Tam třeba žádný workshop nebyl, spíš šlo o prohrabání se v existujících datech a dostupných materiálech a bavení se s lidmi, kteří dokázali odůvodnit různá historická rozhodnutí. Výsledkem byl ucelený obrázek proč věci jsou jak jsou, kde jsou slabší a silnější místa ap. Analýza pak sloužila jako podklad k dalším rozhodnutím.
A aktuálně připravuji workshop, kde bude nosnou částí ideace — generování řešení. Na konci by měla být výstupem sada nápadů včetně stanovení priorit podle toho, zda mohou být výstupy realizovatelné krátkodobě, střednědobě nebo dlouhodobě.
Takže pokaždé může být výstup jiný a všechno je to potřeba řešit na úplném začátku. Kromě toho, jak můžeme nějakému týmu pomoci se i bavíme o tom, jak chtějí s výstupy pracovat po skončení workshopu nebo naší spolupráce. To je pro mě extrémně důležité vědět, protože podle toho jsem schopná dobře navrhnout celý proces a podobu výstupu. Do projektu vstupuje spousta lidí, takže vše se snažím dělat vědomě, aby veškerý jejich čas, který do toho vkládají, a který stojí peníze, byl dobře využitý. Zároveň se snažíme naplnit očekávání stakeholderů, kteří do nás vložili důvěru. To vše je potřeba mít na paměti.
Když tedy dojde k nějakému výstupu, pracujete s týmy dále? Zůstáváte tam a hlídáte, aby všechny nápady neskončily po akci v šuplíku?
To, co se se bude dít po workshopu je potřeba řešit na začátku. Používáme náš interní dotazník, kde si zjišťujeme všechny možné informace včetně toho, co se má stát po workshopu a jak se s výstupy bude pracovat, jaká je kapacita lidí nápady vzít a realizovat je.
Každopádně ty nedořešené výstupy jsou takový nešvar, který občas vidím. Je sice super, že si uděláme workshop, všichni jsou nadšení, ale pak to umlkne. Nikdo si tu navazující fázi nevezme na starosti. Lidé, kteří byli na workshop přizvaní se po čase se zeptají, kam se věci posunuli, jsou pak zklamaní, protože se nestalo nic. Může tam vznikat frustrace. Už jsem se i setkala s tím, že někdo odmítal účast na workshopech a my jsme se pak dopátrali, že měl s nimi negativní zkušenost. Vnímal je jako dlouhou schůzku, která nebyla dobře připravená, chyběla tam struktura a bylo to jen takové plácání nápadů.
Takže určitě to, co se bude dít po workshopu je potřeba řešit dávno před workshopem a mít vše zasazené do plánu. Na konci workshopu bývá část věnovaná dalším krokům, které se musí stát, aby se nápady dotáhly. Např. že se musí naplánovat další schůzky, kdo ty úkoly bude mít na starosti, že se nápad musí dopracovat do podoby, kdy se dá dát otestovat zákazníkovi. Je potřeba si uvědomit, že veškeré úkoly musí mít návaznost tak, aby je následně projektový manažer nebo product owner mohl vzít a zasadit do procesní mapy (roadmapy) projektu. Na workshopu by tedy měl být člověk do budoucnu zodpovědný za řízení projekt.
Vy jste se ještě ptala, co se děje po workshopu a jestli tam designér může zůstat dlouhodobě. Zůstat tam může a je to fajn, když se už předem domluví na nějakých navazujících konzultacích. Bývá užitečné, když jednou za čas vstoupí do týmu někdo externí a pomůže rozhýbat myšlení lidí nebo je vytrhne z jejich běžného způsobu práce. Takto jsme třeba s jedním týmem dělali pravidelně design sprint. I toto je dobré si domluvit v té počáteční fázi a vyčlenit si na to kapacitu. Je fajn zůstat alespoň v nějakém kontaktu, ale nemusí to být pravidlo.
Dá se tedy říct, že designér potřebuje nejen kouknout na začátku trochu do minulosti a zpracovat data, potom být v přítomnosti s týmem a nasát atmosféru a zároveň myslet pořád i několik kroků dopředu do budoucnosti, i když možná ještě úplně neví, co z toho vyleze.
Je to tak. Je dobré promýšlet před workshopem nebo během projektu různé scénáře, kam mě celý proces může dostat. Je to vždycky trochu adrenalin. Já vlastně do poslední chvíle stoprocentně nevím, jestli to dopadne dobře. Můžu věřit svým schopnostem a dovednostem, můžu se dívat na podobné situace a případové studie, ale musím o těch různých scénářích mluvit s týmem. Užitečné je se předem domluvit se zadavatelem, jak rozhodneme, když řešení bude třeba více — může to na místě rozhodnout skupina?, bude potřeba řešení diskutovat s jeho nadřízenými? atd. Klíčové je, aby člověk, který rozhoduje, byl součástí celé debaty.
Co vás na tomhle všem baví nejvíce?
Baví mě práce s lidmi, protože je pokaždé jiná, stejně jako projekty. Pro mě je zajímavé, že se dostanu k různým tématům. Taky ten adrenalin a proměňující se intenzita celé práce.
Z toho mi vyplývá, že nejdůležitější je mít podchycenou právě tu počáteční fázi. Díky tomu má pak designér predikci, co se pravděpodobně stane a bezpečnější prostředí pro celý projekt.
Nastaví to mantinely a pomůže vykolíkovat hřiště, na kterém se pohybujeme. Je rozdíl, jestli se pohybuji na petangovém hřišti nebo na fotbalovém hřišti. Je to úplně jiné měřítko a já najednou hraju úplně jinou hru. Takže úvodní fáze je extrémně důležitá v pochopení dané situace. Já v ní vlastně aplikuji celý designový proces od empatie, definování, ideace, prototypování i testování, abych byla schopná dobře nadefinovat, co spolu jdeme řešit. Potřebuji pochopit potřeby člověka, nastavit strategii a vymýšlet, jak k ní dojdeme a podle toho volím, zda to bude workshopem nebo jinak.
Role designového myšlení v českém prostředí
Birgit Mager (Birgit Mager is Co-Founder and President of the Service Design Network, the leading non-profit organisation committed to global development and innovation within the practice of service design) rozděluje vývoj designu služeb na 4 fáze. Od experimentální, kdy designéři nevázaně experimentovali s inovacemi služeb, přes formální, kdy se metody začaly zkoumat a zapisovat. Následovala fáze expanze, kdy se design služeb dostal do organizací a povědomí společnosti po poslední fázi, aktuální, kdy je design a designové myšlení běžnou součástí fungování firem. Podle ní designéři služeb vedou spousty projektů, organizují, vyvíjí a testují prototypy produktů, zaučují další zaměstnance a manažery. Je podle Vás designové myšlení běžnou součástí fungování českých firem a organizací?
Myslím si, že podle toho, koho se zeptáte, tak vám odpoví. Já bych řekla, že jsme pořád v počátečních fázích. Designové myšlení určitě není běžnou součástí myšlení ani ve firmách, ani ve vzdělávání. Přesto řeší inovace, pokud si téma rozšíříme, už nějakým způsobem řada firem a přistupuje k tomu různými způsoby. Pokud se ale budeme bavit o čtyřfázovém vývoji designu služeb, tak jsme pořád někde v jeho počátcích.
Já mám z minulého roku jedno velké příjemné překvapení a to je podcast Ministerský jednorožec (pozn. odkaz na podcast). Točí ho tým z Ministerstva práce a sociálních věcí, který se zabývá sociálními inovacemi a v podcastu rozebírá různé případové studie, které z role ministerstva podpořili. Jsou to pěkné projekty, které se realizovaly i pár let zpátky. Je skvělé, že na ministerstvu existuje tým, který dokáže využívat současné přístupy a metodiky, pomalu měnit přemýšlení ať už neziskových organizací nebo státních institucí. Těch příkladů, které ukazují, že i u nás se v rámci designového myšlení něco děje, je více. Třeba krajská inovační centra, Česko Digital, Institut plánování a rozvoje hlavního města Prahy, který využívá participační přístup ve veřejném prostoru, kdy zapojují lidi z různých městských částí do rozhodovacích procesů týkajících se např. nových staveb nebo úprav veřejného prostoru. Takže sice jsme v počátcích, ale dávno nejsme na startovní čáře.
Ani mě tolik netrápí, že tomu říká každý trochu jinak nebo to nepojmenovává vůbec.
Za mě je stejně důležité, jako věci zkoušet a dělat, se i neustále inspirovat v zahraničí, kde to dělají dobře. Já mám vzory ve Velké Británii, třeba na Helen Hamlyn Centre for Design při Royal College of Art, v severských zemích jako je Dánsko nebo Norsko. Tyhle země nám můžou být vzorem díky projektům, které už mají za sebou a můžou nás navést na cestu, kterou můžeme jít.
Zůstaňme ještě v prostředí českých týmů. Nejen já, ale i mí spolužáci na KISKu metody designového myšlení využíváme ve svých profesích, ať už se jedná o na první pohled blízké role, jako je web design, UX design, ale jsou mezi námi také projektoví manažeři, vedoucí týmů, lidé pracující ve vzdělávání. Jednou z otázek, které si často klademe je, jak vůbec metody designu dostat do fungování organizací, firem, státní správy. Často narážíme na neochotu kolegů, nevyčlenění času a prostoru na designové myšlení, tlak doručit službu nebo produkt co nejrychleji. Co vidíte Vy jako největší překážky pro to, aby se dostalo designové myšlení do povědomí společnosti a získalo své právoplatné místo v pracovním procesu?
Za mě je to několik věcí. Jedna věc je dostat designové myšlení do povědomí veřejnosti a firem, druhá věc je pracovat uvnitř firmy a hledat si podobně smýšlející lidi. Dovolím si to rozdělit a začnu tím, jak dostat designové myšlení do povědomí společnosti.
Myslím si, že samotný pojem design thinking (designové myšlení) nemusí být pro všechny srozumitelný a bariéra může být v samotném názvu. Pro mnoho lidí je to něco vzdáleného, abstraktního, co se jich netýká. Tam může zafungovat praktická ukázka nebo zážitek, při kterém se lidé sami přesvědčí, jaké to je myslet jinak. Někdy funguje vůbec nezmiňovat pojem designové myšlení, protože to může působit jako zaklínadlo. Neříkat “projdeme si design thinking procesem”, protože lidé to mohou vnímat jako změnu a novoty, které nechtějí nebo se jich bojí. Lidem tam naskočí různé strachy, které sice nejsou opodstatněné, ale prostě tam jsou. Takže možná je lepší to nevysvětlovat, ale rovnou to dělat, protože my víme, že ty jednotlivé fáze fungují.
Tím se dostávám k druhé části mé odpovědi a to, jak pracovat s design thinkingem uvnitř firem. Může fungovat jít přes malé příklady a projekty, které třeba nejsou tolik exponované. Na nich můžu ukázat, jak skvěle a jinak lze něco dělat. Na to postupně navazovat, ukrajovat si více a více prostoru a hned ze začátku si hledat spojence ve smyslu podobně smýšlejících lidí, kteří jsou na různých úrovních ve firmě. Vedou třeba nějaký odbor, pracují v jiném týmu. Ti se pak mohou stát mými ambasadory a začít mi přinášet práci, protože ta mi sama nespadne do klína. Postupnými krůčky si tedy budovat kompetenci a přesvědčovat lidi na základě dobře odvedené práce. Budovat si síť kontaktů a začít si různé lidi půjčovat na projekty třeba jen z části jejich kapacity. Budování oficiálních cest je však také potřeba, aby vaši nadřízení vnímali hodnotu, kterou svou prací přinášíte.
Takže finta je v tom, lidem moc nevysvětlovat, nepoužívat odborné termíny, ale rovnou začít věci dělat a po malých krůčcích je vtahovat do designového procesu a tak trochu je hodit do studené vody.
Vy je tak úplně nehodíte do studené vody, protože tam jste a procesem je provádíte. Jen nepoužíváte zbytečně složité pojmy, kterých by se mohli zaleknout. Může být i opačná skupina, pro které je pojem atraktivní a chtějí jít s trendy. Tam se dá zase využít. Klíčové je poznat prostředí firmy, jaká je struktura, co je tam za lidi, kdo rozhoduje, jaká je celková strategie. Začala bych poznáním lidí, kteří tvoří prostředí firmy. Dostat se ke stakeholderům, kteří rozhodují, pochopit, komu se zodpovídají, co je jejich potřeba, kterou chtějí vyřešit, jaké cíle kdo naplňuje. Podle toho pak můžu volit vhodný jazyk a komunikaci, ať už budu používat trendy slovíčka “design thinking” nebo se jim raději vyhnu.
Jaké jsou podle Vás nezbytné dovednosti, které by měli mít designéři služeb s ohledem na vývoj oboru designového myšlení i aktuálního směřování světa v souvislosti s novými technologiemi, klimatem apod.?
Dalo by se to rozdělit na dovednosti, které jsou specifické pro designové myšlení a design služeb, a dovednosti obecně pro typ člověka, který koordinuje a organizuje tímto specifickým způsobem.
Pro design služeb patří znalost designového myšlení, jakožto metodologie. Znát různé techniky, konkrétní metody, abych věděla, co kdy a jak vhodně používat. Například, jak funguje “double diamond”, design sprint a jiné frameworky, jestli je vhodný workshop nebo bude lepším výstupem něco jiného. Jestli použít matrix, kde porovnávám dopad versus úsilí nebo volím konkrétní kritéria a hodnotím je na nějaké škále. V podstatě potřebuju znát celý toolbox, abych věděla, co z něj konkrétně vytáhnout za nářadí na daný problém. Protože když chci přibít obrázek na zeď, tak použiju něco jiného, než když jdu rekonstruovat koupelnu.
Spadá sem i celé téma uživatelského výzkumu a práce s daty. Nemusím být vyloženě výzkumník, ale musím vědět, co potřebuji zjistit, umět věci zadat kolegovi výzkumníkovi a vést s ním debatu. Každopádně práce s daty a jejich interpretace je nezbytná.
Patří sem schopnost vizualizace a prototypování. To může například znamenat použít i tužku a papír, šipky a zjednodušeně, ale přesně, vyjádřit nějaký vztah a souvislosti. Platí, že obrázek někdy řekne více než tisíc slov.
Pokud se pohybujeme v online světě, tak umět používat vizualizační nástroje, jako je třeba Miro. Umět facilitovat setkání, chápat, koho mám v místnosti a pracovat s atmosférou a energií těch lidí. Je to i o schopnostech improvizace, kdy dokážu rozpoznat, kdy zatlačit, jít více do hloubky nebo nechat debatu běžet dál, protože se objevují zajímavé věci, které tým posouvají, anebo kdy to prostě říznout a jet dál, protože už se v tom plácáme a odchylujeme se od tématu.
Pak je to analytické myšlení, protože se k vám dostává strašně moc různých informací a požadavků, které zpracováváte, třídíte a snažíte se vytvořit smysluplné výstupy.
Do těch obecných bych zařadila strategické myšlení, dovednosti týkající se leadershipu a komunikace. Organizační schopnosti i práce s technologiemi. Stakeholder management, protože je třeba pracovat s očekáváními ostatních. Okolnosti kolem toho, co jsme slíbili a co dodáváme se neustále mění, takže musíme umět vše korigovat i s lidmi, kteří jsou ve firmě vysoce postavení.
Děkuju. To byl tedy velice dlouhý výčet dovedností.
Ty dovednosti se budují postupně. Nerada bych, aby to vyznělo jako něco nereálného, že se takový člověk rodí jednou za sto let. Já taky nebudu na všechno dobrá, proto si k sobě potřebuji přitáhnout lidi, s kterými se doplníme. Pokud vím, že mi něco jde dobře, tak to dál rozvíjím. Co mi nejde, neumím nebo neznám, tak si to doplním a zároveň si přitáhnu lidi, kteří to umí lépe. Díky tomu nám tým může fungovat dobře dohromady a vzájemně se můžeme posouvat.
Já bych chtěla, abyste se teď trošičku zasnila. Jak vidíte budoucnost designového myšlení v českém prostředí, ať už se to týká projektů o kterých víte, že se budou v Česku realizovat a nebo nějaké Vaše, vysněné projekty.
Začnu tou realitou. Myslím si, že to u nás není vůbec špatné, ať už třeba v organizacích, které jsem zmiňovala dříve. Designové myšlení už se u nás děje, dost lidí o něm mluví nebo ho realizuje. Z toho mám obrovskou radost. Zároveň je to nějaký způsob přemýšlení, který si postupně můžeme osvojit všichni, ať už děláme cokoliv, i když nejsme designéři a nikdy to nebude naše hlavní náplň práce.
Ve vzdělávání se designové myšlení vyučuje na univerzitách napříč Českou republikou formou různých semestrálních, jednorázových nebo týdenních kurzů. Já sama vyučuji na UTB ve Zlíně design thinking, kde mám studenty marketingu a designu dohromady. Týmová práce a vzájemné obohacení se objevuje ve zpětné vazbě jako velký přínos. Vím i o pár příkladech, kdy se to děje na středních školách.
O praktické kurzy v rámci Digitální garáže Google je stále zájem, ať už jsou to lidi ze start-upů, neziskovek nebo státních institucí. Za loňský rok se s designovým myšlením jen přes tyto kurzy seznámilo přes 2000 lidí v Česku a na Slovensku. To vnímám jako pozitivní signál, že se lidé chtějí vzdělávat a posouvat věci dál.
Bylo by skvělé, kdyby se tvorba strategických dlouhodobých dokumentů plánovala tímto způsobem — tedy s ohledem na lidi a jejich potřeby a využití dat. Pomohlo by to proměnit systémy z rigidních na flexibilnější. Když se například dnes vypíše grant, ve kterém se plánuje, co budeme dělat za 5 let a pak není možnost to změnit, i když se podmínky mění, tak to je přece jen trochu padlé na hlavu.
Například v norském Centrum designu a architektury (DOGA) mají jeden program zaměřený na posílení insightů — velmi zjednodušeně dostane organizace peníze za to, že se zastaví ve vývoji a realizaci projektu a zrevidují, jestli skutečně řeší ten správný problém, mají k tomu dostatečné podklady, data, uživatelské insighty. Pokud ne, navrhnou nápravné kroky. Dávají tím týmům možnost zastavit se, udělat reflexi, nehnat se dopředu za něčím, co se možná změnilo nebo neplatí. To mi přijde jako skvělá inspirace, která kdyby se realizovala u nás, mohla by pomoci spoustě lidem, projektům i start-upům. Aby na konci nebylo to mrzení, proč naše řešení nefunguje nebo o něj není na trhu zájem. Kdybychom nastavili principy, které nám pomůžou dobře reflektovat situaci a teprve na základě toho začít plánovat, co dál. Zařadit iterace jako přirozenou součást našeho rozhodování. Tak to by bylo pěkný.
To je krásný sen a doufám, že se jednou stane realitou. Mám na Vás poslední otázku. Je leden 2023, co Vás Anežko čeká v letošním roce?
Na konci ledna budu odcházet z Genu a přecházet na volnou nohu. Jsem zapojená do projektu na téma Univerzální design, na kterém pracuji s zlínskou univerzitou. Zní to dost vzdáleně akademicky, ale jde o to, jak navrhovat produkty, prostor, služby pro co nejširší možnou skupinu lidí. Ať už jsou to lidé s trvalým handicapem jako nějaké zrakové postižení, nebo překonávají dočasnou překážku, třeba maminka s kočárkem, člověk s kufrem na kolečkách, nebo má zlomenou nohu. Součástí projektu vznikne webová stránka, informující o tom, jak s přístupností mohou firmy a designéři začít, na začátku května proběhne konference a výstava během Zlín Design Weeku. Budu pokračovat ve workshopech v rámci Digitální garáže Google, což je zároveň i pozvánka pro všechny, kteří mají chuť si designové myšlení zkusit. A pak uvidíme, co letošek přinese.
S Anežkou Řepík si povídala Kateřina Švidrnochová.
