Brněnský designér v Silicon Valley — rozhovor s Pavlem Mačkem

V životopise má firmy jako Slack a InVision a s úsměvem vzpomíná na to, jak po studiu psal nesmělé e-maily osobnostem designu, aby je pozval na pivo. O cestě z Brna do Silicon Valley a o výzvách, zkušenostech a hledání rovnováhy si povídám s Pavlem Mačkem.

Pracuješ jako designér, ale vystudoval jsi Fakultu informatiky na MU. Co tě vedlo na informatiku a co potom z informatiky k designu?

Na gymplu mě zajímal grafický design. V té době to bylo kvůli tomu, že jsem dělal plakáty na drum’n’bassový večery, který jsme pořádali s kamarádama. To mě hodně bavilo. Pak se to postupně přetransformovalo v to, že jsem začal dělat webdesign.

Tehdy jsem si ještě neuvědomoval, že by to někam mělo vést, ale myslím si, že na konci gymplu, v nějakým třeťáku čtvrťáku, jsem už nějak tušil, že mě baví design a baví mě programování. Mě hlavně bavila ta část, kdy člověk vymýšlí jak a co udělá, ale v tý době jsem to ještě nebyl úplně schopnej popsat. Naopak jsem neměl moc trpělivost v té části, kdy se věci optimalizují. Já jsem vždycky něco nahodil, začalo to fungovat, byl jsem z toho nadšenej a tam to pro mě končilo. A to se se mnou pak táhlo v informatice, že mě bavilo najít řešení problému, ale potom už mě nebavilo to optimalizování algoritmů.

Říkáš, že tě informatika až tak nebavila, ale přesto jsi v ní dostudoval magistra.

Na gymplu jsem přemýšlel i o tom, že půjdu studovat design, ale moc jsem si nevěřil, že projdu přijímačkama. Já jsem tehdy měl za to, že neumím kreslit a že se to nemůžu naučit. Pak jsem došel na to, že se to naučit můžu a jednu chvíli jsem dělal vizuálního designéra a hodně ilustrací. Ale když jsem se rozhodoval o tý škole, tak jsem ještě neměl to sebevědomí. A tak jsem se octl na informatice.

Když jsem se tam hlásil, tak mě zaujalo, že je tam ateliér grafického designu. Tehdy jsem už dělal dost webdesignu, pro kamarády, rodinu a různé známe, ještě nic profesionálního, ale už jsem za to dostával placeno.

V prváku jsem zjistil, že na fakultě informatiky je to fakt spíš o informatice než o designu. IT mě pořád zajímá, ale jsou to spíš ty produkty než to samotný programování. Já to vždycky popisuju tak, že studium grafickýho designu na fakultě informatiky je takové, že studuješ prostě aplikovanou informatiku a pak místo chození do hospody studuješ ještě design.

A toho magistra jsem tam pak dodělal, protože mě zajímaly ty předměty z ateliéru. A taky jsem cítil nějakou povinnost vůči rodičům. Já jsem tehdy neměl pocit, že existuje možnost, že to nedokončím.

Čerpáš ve své designérské kariéře nějak z toho, že jsi studoval informatiku?

Jo, určitě. Z informatiky čerpám hodně porozumění tomu, jak programátoři pracují. Jaké problémy mají v práci, co je pro ně důležité. Myslím, že mi to pomohlo hodně v soft skills a pochopení lidí. Já mám za to, že čím víc má designér zájmů a čím víc má rozhled, tím líp, protože práce designéra je vciťovat se do potřeb jiných lidí. A může to být grafickej designér, UX designér, může to být designér židlí.

Studium informatiky mi taky hodně pomohlo k respektu při komunikaci s vývojáři. Ve chvíli, kdy vidí, že rozumím jejich práci a problémům a jsem schopný se do nich vcítit, tak mi víc důvěřují. A když potom od nich něco potřebuju, tak mi věnují víc pozornosti a trpělivosti.

V životopise máš spoustu zajímavých firem, mimo jiné americký Slack a InVision. Jak ses dostal k práci ve Spojených státech a Silicon Valley?

Pracoval jsem jako Lead Visual Designer pro GoodData tady v Brně a měli jsme kancelář v San Franciscu. Měl jsem možnost tam párkrát letět, vždycky jsem si našel nějakej důvod, proč tam strašně musím být, a když už jsem tam byl, tak jsem se hecl a oslovil jsem pár lidí ze San Francisca, ke kterým jsem vzhlížel, jestli by se se mnou nepotkali. A oni řekli jo.

A tys jim normálně napsal?

Jo, normálně jsem jim napsal e-mail. Tehdy ještě frčely e-maily. Napsal jsem jim a vytáhl jsem je na pivo. Tak jsem si tam udělal pár kamarádů. Jeden je třeba Kerem Suer, jedno z nejznámějších jmen na Dribbblu, a pak třeba Morgan Allan Knutson.

Takže jsi pracoval v GoodData a šel jsi v San Franciscu na pivo.

Jo. Všechno to spolu souvisí. Předtím jsem dělal freelancera a pak jsem šel do GoodData, protože jsem vyhořel. Na freelance se mi dařilo, ale pracoval jsem třináct hodin denně, řešil jsem jenom práci a vyhořel jsem. A když se mi ozvali z GoodData, tak to byl takovej záchranej kruh, viděl jsem v tom stabilitu, a tak jsem tu práci vzal.

Zároveň jsem měl celkem dobrej designérskej profil díky své freelance kariéře, a tak se mi jednou ozval právě Morgan Allan Knutson z Dropboxu, jestli bych nechtěl jít k nim na pohovor. Tak jsem to zkusil. Na tom pohovoru jsem poznal, jak pracují v Dropboxu a jak bych tam mohl jako designér růst a zjistil jsem, že to, co dělám v GoodData, mi nestačí. Ale do Dropboxu mě nakonec nevzali.

Já jsem tehdy ani nevěděl, že ten americkej způsob hledání práce je takovej, že si najdeš dvacet firem, který tě zajímají, napíšeš jim, z toho se ti čtyři ozvou, tak jdeš na čtyři pohovory. Pak projdeš všemi čtyřmi pohovory až do konce, dostaneš jeden dva offery a potom si vybereš. Pro mě to tehdy bylo, že najdeš jednu firmu a když se do ní nedostaneš, tak končí svět.

Nakonec jsem dal výpověď v GoodData, protože jsem zjistil, že chci zkusit jiný firmy a prozkoumat toho víc. Udělal jsem si seznam patnácti firem, který mě zajímaly, byly tam Google, Soundcloud, Spotify a dalších pár. Pak začalo docela brutální období pár měsíců, kdy mě po několika kolech všude odmítli.

Co tě naučilo, že tě všude odmítli? Co sis z toho odnesl?

Během těch pohovorů jsem získal docela dobrej pohled na to, jaký jsou moje schopnosti. A víc jsem se naučil, jak o sobě mluvit. Do té doby jsem měl problém o sobě mluvit, protože jsem vyrostl v prostředí, kde když o sobě hodně mluvíš, tak se chvástáš.

Tehdy jsem zjistil, že abych mohl dělat to, co chci, tak o sobě musím umět mluvit a musím se umět prodat. Do té doby pro mě to prodání bylo negativní. Ale pak mi došlo, že můj úkol během toho pohovoru, stejně jako v designu, je usnadnit lidem nějaké rozhodování. Usnadnit jim pochopit, kdo jsem, co jsem schopnej dělat a jestli mě mají najmout nebo ne. A to mi strašně pomohlo. Najednou, když jsem o sobě mluvil, když jsem dělal portfolio a pohovory, tak mi zmizel ten blok, že o sobě nechci mluvit.

Jak ses po všech těch odmítnutích nakonec dostal na svoji další pracovní pozici?

Jeden z těch kamarádů, které jsem poznal v San Franciscu, dostal nabídku na práci, ale neměl na ni čas. A tak na tu práci navrh mě. To byl start-up Screenhero, který pozděj koupil Slack, a tak jsem se nakonec dostal do Slacku.

S lidma ze Screenhero jsme se dohodli, že poletím na měsíc do San Francisca a vyzkoušíme si, jak se nám spolu pracuje. Oni mi koupili postel do rohu kanceláře a dostal jsem svůj vlastní paravan, aby mě ráno nebudili, když přijdou do práce. V tom jsem si trochu zažil svůj mýtus toho startupového života v Silicon Valley.

A po těch třech týdnech s klukama ve Screenhero mi řekli, že by byli rádi, kdybych zůstal.

Tys potom pracoval ve Slacku a v InVision, takže máš zkušenosti z velkých amerických firem. Co tě naučila práce v Silicon Valley? Co tě tam překvapilo?

Mě překvapilo, že v těch velkých firmách, ke kterým jsem vzhlížel, byli ti lidi vlastně úplně stejní jako já. Že úplně stejně tápou, úplně stejně nevědí, že stejně začínali. Že ta velká firma byla jednou malá a dělala strašně moc chyb a ty velké se akorát naučili, jak ty chyby opravit. A to samý s designérama.

Podle mě hlavní důvod, proč je někdo skvělý designér, má velkej status, prošel si několika firmama a je i po deseti letech úspěšnej, je to, že u toho designu vydržel. Já jsem vyrostl s několika designérama jak z české, tak mezinárodní komunity, kteří ve svý době byli strašně populární a všichni jsme k nim vzhlíželi. A není to tak, že by upadli v zapomnění, ale oni často změnili povolání, přestalo je to bavit. I já s tím občas bojuju a musím hledat cesty, aby mě ta práce ještě bavila.

Je něco, co bys poradil svému mladšímu já, které se hlásilo na všechny ty pozice ve velkých firmách a chtělo nabírat zkušenosti?

Asi nebát se to zkusit. Myslím, že největší můj boj byl, abych se přemohl a něco zkusil. Ty cold e-maily designérům v San Franciscu… Když jsem je psal, tak jsem si vůbec nemyslel, že někdo odpoví. Když jsem se hlásil do Spotify nebo do Googlu tak mi přišlo, že mi ani neodepíšou. Tehdy jsem byl vyděšenej.

Já jsem během studia udělal dvě dobrý věci, který mi otevřely oči. Jedna byla, že jsem šel do Upsaly na studijní stáž na institut HCI (Human Computer Interaction), který byl tehdy jedinej v Evropě, kde se fakt studovalo HCI. A tam byl problém v tom, že fakulta měla smlouvu na úplně jinej program a řekli mi, že se tam prostě nedostanu. Tehdy se mi podařilo získat telefonní číslo vedoucího toho HCI v Uppsale. Už jsem se na to chtěl vykašlat, ale pak mě můj kamarád Adam Hrubý dostrkal k tomu, abych tomu vedoucímu zavolal. Tak jsem mu volal, bylo blbý spojení, protože byl ve vlaku, ale přesvědčil jsem ho nějak o tom, že mě HCI strašně zajímá a že bych na jeho institutu chtěl hrozně moc studovat. A tak mě vzal na stáž k němu do institutu.

A ta druhá věc byla pracovní stáž. To bylo to samý, nevěděl jsem, co dělat, bylo to takový neznámý. Poprvé jsem si udělal seznam padesáti firem, těm jsem napsal, odpovědělo pět. Tak jsem byl na tříměsíční stáži v Torchboxu v Oxfordu. A to taky vzniklo tak, že mě popostrčil kamarád, abych napsal tady těm padesáti firmám.

Nakonec jsem se tě chtěla ještě zeptat, jak se ti v průběhu kariéry dařilo sladit práci a rodinu?

Hodně se to měnilo. Nejdřív se mi to nedařilo, proto jsem vyhořel. Vyhořel jsem za těch posledních deset let asi dvakrát nebo třikrát. Když jsem vyhořel poprvé, tak jsem si začal dávat pozor na to, kolik pracuju a na to, abych věnoval volný čas koníčkům a svojí ženě. Přestal jsem nabírat každý projekt, který přišel, naučil jsem se říkat ne. Říkat ne kamarádům, ne novým projektům, ne novým úžasným příležitostem. To byla obrovská věc.

A postupem se to zlepšovalo. Myslím si, že takového nádherného ekvilibria to dosáhlo v San Franciscu, v tom mám možná rozdílnou zkušenost než hodně lidí ve start-upech. Měl jsem štěstí na ten tým. Ti lidi už věděli, že život se nedá žít tak hekticky, že to nejde utáhnout fyzicky ani psychicky a že to ubližuje kreativitě a celkově práci. Že když člověk neustále pracuje, tak ani nezvládne tak rychle růst, protože nemá čas na čtení a vzdělávání.

K čemu se chci dostat je, že si nemyslím, že někdy budu mít život úplně vybalancovanej. Že je to každodenní boj, přemýšlet nad tím, jak se cítím, co potřebuju a jestli mi něco nechybí. Že ten balanc musím hledat pořád.