Co-presence: jak virtuální prostředí ovlivňuje naše informační chování
Co je to co-presence?
Co-presence má několik definic. Nejširší pojetí tohoto konceptu je podle Oxfordského slovníku (1) “jakýkoli blízký výskyt různých věcí”. O něco specifičtější definice, která se v oblasti informačního chování a sociologie dříve používala, je “simultánní přítomnost jednotlivců na stejném fyzickém místě”.
Od příchodu mobilních telefonů a internetu se však pojem co-presence rozšířil na definice, které již nevyžadují současnou přítomnost jednotlivců na stejném fyzickém místě, ale stačí být s jinými jednotlivci spojený v reálném čase, a to i virtuálně (2).
V informačním chování se poslední dobou vědci soustředí zvláště na virtuální část co-presence, a to typicky na otázky typu “jak je pocit jedince ve virtuálním prostředí ovlivněn přítomností ostatních?”
Tato otázka je dnes v době globální pandemie velmi aktuální a zvláště důležitá, protože je doporučené vést veškeré možné sociální interakce ve virtuálním prostředí skrze Zoom, MS Teams, apod. Je ale docela pravděpodobné, že velká část lidí bude v tomto způsobu práce pokračovat i po skončení pandemie, protože je to v mnohých ohledech lepší a levnější než se všude dostavovat fyzicky.
Přesunutí veškeré pracovní sociální interakce do virtuálního prostředí však přináší i negativní vlivy. O těchto vlivech mluví např. nedávno publikovaná studie ze Stanfordu (3), která popisuje tzv. “Zoom fatigue”.
Zoom fatigue je únava, starost nebo burnout asociovaný s nadpoužíváním virtuálních platforem pro komunikaci, zvlástě videokonference. Zoom fatigue má mnoho fyzických i emočních dopadů na člověka a velmi tak může ovlivňovat jeho informační chování.
Konkrétní příklady negativních stránek virtuální co-presence bych teď rád ukázal a poradil, jak lze jejich dopady zmírnit.
1, Nadměrný oční kontakt
Online videokonference vedou k nepřirozenému množství očního kontaktu. Každý se na všechny neustále dívá, což je v rozporu s tradičním setkáním, kde se zaměřuje i na jiné věci. To je zvláště nepřirozené pro účastníky schůzky, kteří nemluví, protože mají obrazovku plnou tváří, které na ně hledí podobně jakoby sami mluvily. Proto se říká, že tato zkušenost vyvolává úzkost veřejného mluvení, i když člověk nemluví aktivně.
Jako řešení Bailenson (3) doporučuje, abyste si Zoom oddělali z full-screen módu, snížili velikost okna vzhledem k velikosti monitoru a ideálně ještě používali externí klávesnici, abyste zvětšili osobní vzdálenost mezi vámi a lidmi na obrazovce.
2, Neustálé dívání se na sebe
Je nepřirozené se neustále vidět když s někým mluvíte, ale přesně to se může dít během Zoom videohovorů. Zoom a většina platforem pro videokonference ukazují během konverzace ve spodní části obrazovky čtverec pro vaši kameru. Řešením je samozřejmě tuto funkci vypnout a sám sebe nevidět.
3, Snížení pohyblivosti
Zoom hovory nepřirozeně omezují pohyblivost lidí tím, že je nutí zůstat v zorném poli kamery, zatímco při fyzickém setkání by byli schopni volně se procházet a pohybovat se. Bailenson také ukazuje na výzkum indikující, že pohyb koreluje s lepší funkcí mozku. Jako řešení lze doporučit si periodicky dávat přestávky a chodit se projít.
4, Větší kognitivní nápor
Přirozené neverbální podněty jako jsou gesta a řeč těla se během videohovorů obtížně interpretují, což znamená, že mozek musí usilovněji pracovat na odesílání a přijímání signálů. Bailenson poukazuje na to, že lidé nyní musí hodně přemýšlet o něčem, co dříve nevyžadovalo skoro žádné myšlení.
Zde se jako řešení jeví vypnout si kameru a pokračovat v pouze audio komunikaci. Otázka zda při videokonferenci by člověk měl nebo neměl mít zaplou kameru je poměrně komplikovaná, ale osobně si myslím, že by člověk měl mít možnost se rozhodnout sám a především dbát na své zdraví.
Existuje ještě závažnější problém ve virtuální co-presenci a komunikaci?
Závěrem bych rád zmínil věc, která nesouvisí přímo s videokonferencemi, ale s něčím, co už používáme dekádu nebo déle — e-mail.
Moderní pracující lidé neustále komunikují. Jejich dny jsou definovány neúnavnou palbou příchozích digitálních zpráv a konverzací tam a zpět — stav neustálého mailování nebo chatování, při kterém se nikdo nemůže odpojit, a tak nikdo nemá dostatečnou šířku kognitivního pásma, aby mohl vykonávat podstatnou práci. Byly doby, kdy nástroje jako e-mail vypadaly jako cutting-edge technologie, ale důkladný výzkum (4) odhaluje, že pracovní postup “hyperactive hive mind” se stal katastrofou produktivity, což snížilo ziskovost a možná dokonce zpomalilo celkový ekonomický růst.
Na pracovní den spolu s naší otevřenou doručenou elektronickou poštou jsme si zvykli natolik, že je těžké si představit alternativy. Nicméně evoluce tohoto systému komunikace a co-presence je nevyhnutelná a přinese s sebou změnu našeho informačního chování v kontextu vzdálené spolupráce a revoluci v globální produktivitě.
Informační zdroje:
[1] Co-presence — Oxford Dictionary. Oxford Dictionary [online]. Velká Británie: Oxford University Press, 2021 [cit. 2021–04–07]. Dostupné z: https://www.oxfordreference.com/view/10.1093/oi/authority.20110803095638654
[2] REYNOLDS, Rosemarie. Outcomes of Computer Mentoring. Handbook of Research on Electronic Collaboration and Organizational Synergy [online]. USA, 2009, 9 [cit. 2021–04–07]. Dostupné z: doi:10.4018/978–1–60566–106–3.ch02
[3] FAUVILLE, Geraldine, Mufan LUO, Anna Carolina Muller QUEIROZ, Jeremy BAILENSON a Jeff HANCOCK. Zoom Exhaustion & Fatigue Scale [online]. Stanford University, 2021 [cit. 2021–04–07]. Dostupné z: https://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=3786329. Článek. Stanford University.
[4] NEWPORT, Cal. A World Without Email: Reimagining Work in an Age of Communication Overload. USA: Portfolio (Penguin Random House), 2021. ISBN 978–0525536550.
