Design jako bojovník za rovnost

Designový proces otevírá možnosti, jak iniciovat komunikaci mezi různými skupinami uživatelů a zapojovat je do procesu samotného. Designér má pak možnost ovlivnit zapojení nebo vyloučení uživatelů z procesu i užívání služby či produktu a to právě skrze proces designu, kde jsou stavěny nebo bourány bariér. Má tak i možnost podílet se na změnách ve společnosti, a to jak k lepšímu — větší míře rovnosti — tak k horšímu — směrem k dalším omezením a to ignorováním dosavadních bariér či stavěním nových. V této eseji bych se ráda zaměřila na způsoby, jak má designér možnost přispět k vytvoření rovné a spravedlivé společnosti, která objímá svou diverzitu a snižuje bariéry pro zapojování jedinců rozličných kulturních a etnických příslušností, rasy, pohlaví, sexuální orientace, věku či náboženského vyznání a vytváří prostor pro diskuzi, spolupráci a pochopení.

Zaměříme-li se na zahrnutí (inkluzi) a vyloučení (exkluzi) uživatelů z užívání služby či produktu, dostáváme se do oblasti inkluzivního designu. Tento design stojí na přesvědčení, že „každé designové rozhodnutí má potenciál zahrnout či vyloučit zákazníky. Inkluzivní design zdůrazňuje podíl, které má chápání uživatelské diverzity na přispívání k informování o těchto rozhodnutích a tím zahrnuje tolik lidí, kolik je možné. Uživatelská diverzita pokrývá varianty ve schopnostech, potřebách a aspiracích.“[1] Designérovo rozhodnutí je zde prezentováno jako velmi mocný nástroj, ovlivňující možnost být součástí užívání služby či produktu a potažmo být součástí ekosystému kolem designovaného pokroku, či naopak být vyloučen z okruhu uživatelů, kterým je pokrok k dispozici, a tak v podstatě snižovat naše postavení ve společnosti či nám ubírat právo užívání produktu či služby.

Čtyři „potřeby inkluze“ jsou přístup, motivace, schopnost a různé formy podpory,[2] neboli principy důležité pro zahrnování uživatelů. Dalším důležitým principem je pak spravedlnost umožňující stejné zacházení se všemi bez rozdílů na které stavíme rovnost.

Jako řešení by mohl designér nabízet bezpečné prostředí pro naslouchání umožňující uživatelům i skupinám zapojit se do diskuze o problému. Vytvářelo by se tak prostředí zahrnující všechny zúčastněné strany, společně pracující na zlepšování vnějšího prostředí a podmínek ve společnosti směřujících ke spravedlivému a rovnému zacházení se všemi bez rozdílů. Designér je poté naslouchající moderátor této diskuse, snažící se řešení navrhnout tak, aby vyhovovalo většině a neškodilo menšině. Společná práce, naslouchání a pochopení se navzájem by pomáhala ke zlepšování udržitelnosti řešení problémů. Udržitelnost zde není zaměřena jen na ekologii a životní prostředí, ale je důležitá i pro spolupracující společnost.

Zajímavé by bylo posílit spolupráci mezi designem a sociologií. Cílem tohoto spojení by bylo odkrývat a popisovat vztahy ve společnosti a její dynamiku, poukazovat na nerovnosti a nespravedlivé zacházení a hledat bariéry, které brání aktivnímu zapojování se do řešení problémů. Pro odstraňování bariér z designovaných produktů a služeb je vhodné testování, zapojení velkého množství reprezentantů a jejich ukazování na bariéry, které by pozornosti designéra unikly. Musíme brát v potaz i to, že každé naše rozhodnutí je založené na zkušenostech a kontextu, který bude (možná i nevědomky) ovlivňovat naše chování a řešení problému.[3]

Pokud ovšem připravujeme produkt či službu mířící na široké spektrum uživatelů, mohou vyvstat určité problémy. Při designování produktů mířící na široké spektrum lidí „musíme poodstoupit od naší představy typického uživatele a zaměřit se na něj jako na unikátní lidskou bytost s různými schopnostmi a různými starostmi dle jejich současné situace.“[4] Vyhneme se díky tomu škatulkování a stereotypizaci.

Spojení designu a sociologie by mohlo mít i další využití — a to pracování na odstraňování předsudků a stereotypů. Stereotyp je „soubor charakteristik, který by měl charakterizovat určitou sociální skupinu“[5], zatímco „předsudky jsou na rozdíl od stereotypů ve svém obsahu jednoznačně negativní a zahrnují i emocionální složku“[6]. Stereotypy jsou však založené jen na vnímání a soudech, ne na hodnotách a skutečných identitách.[7] Cílem by pak mohlo být zbavit společnost negativních pocitů kolem těch osob, co do stereotypů nezapadají — přesvědčit je, že na nich není nic špatného či nechtěného. „Naše mozky jsou plné mentálních závad, postavených na stereotypech, ovlivňujících jak vidíme ostatní. Většina našich předsudků je založena na sociálně zkonstruovaných normách a rituálech, které se budovaly dlouhý čas, formující schémata a vytvářející referenční body, co pak naše mozky rychle krmí, když hodnotíme a soudíme druhé.“[8]

Můžeme se zamyslet nad tím, je-li stereotypizace jakým si obranným nástrojem našich předků, odhalující hrozící nebezpečí urychlující rozhodování. Ve dnešní pokročilé společnosti to však může být jen nástrojem, díky kterému se lidé drží u moci, odkrajující si konkurenci tím, že část společnosti neberou v potaz jako ty méněcenné či ty, co na to nemají.

Prvním krokem k odstranění předsudků a stereotypů (a to těch explicitních i implicitních) je jejich přiznání, popsání a nalezení jeho původu. Nalezneme-li, odkud naše zaujetí pochází, můžeme ho zdůvodnit, rozložit a vysvětlovat, což pomáhá k jeho překonání. Můžeme pochopit, co nás k chování vede a postupně se pokoušet se mu vyvarovávat, dokud se neztratí úplně.

V dnešní globalizované kultuře se stereotypy a role začínají smývat, tradiční menšinové stereotypy však stále přetrvávají a většinová společnost nemá velký zájem na to měnit svůj pohled na menšiny. Jedním z možných důvodů je obava o vlastní pohodlí a nadřazenost, kterou si vypěstovali vůči menšinové společnosti. Můžeme se zamyslet nad tím, je-li diskriminace a stereotypizace mechanismem a nástrojem, umožňujícím mocným zůstávat u moci a snižovat svou konkurenci poukazováním na zdánlivé slabosti diskriminovaných skupin, či jestli je ignorace diskriminace pomocníkem v zachování vlastního pohodlí. A byla-li diskriminace obranným mechanismem, potřebujeme ho ještě?

Dle Leyly Acaroglu se řešení problému rovnosti objevuje v podpoře empatie ve společnosti. Empatii vnímá jako vnitřní zkušenost, která je spouštěčem sociální propojenosti a vytváření spojení mezi lidmi.[9] Empatie nám může pomoci pochopit rozdíl mezi stereotypy a skutečnými lidmi, kteří by dle naší předchozí zkušenosti zapadali do stereotypů. Je však reálné bojovat s předsudky empatií? V době koronavirové, kdy je kontakt mezi lidmi velmi striktně omezen, se vzdouvá strach z druhých a vzbuzují se obavy o vlastní zdraví a bezpečí. Přidává-li pandemie strach z druhých, neztratí se empatie k druhým? Ztratí se po době popandemické empatie úplně? Věřím, že v budoucnosti bude empatie jedna z možností, které nám pomohou k pochopení druhých a zvýšení rovnosti mezi lidmi.

Otázkou však zůstává, může-li se design stát nástrojem ke zvýšení rovnoprávnosti mezi lidmi globálně, či alespoň lokálně odstraňovat bariéry a předsudky? Začněme zodpovězením této otázky na lokální úrovni., kde může designér hrát roli prostředníka mezi odlišnými skupinami lidí, být mediátorem v diskusi o jejich potřebách, starostech a prosbách. Může ukazovat na vztahy ve společnosti a iniciovat komunikaci, vyzdvihovat problémy, hrozby a příležitosti. Lokální úroveň by měla pracovat na jasně definovaných a dosažitelných cílech, které by ve větším měřítku mohly fungovat globálně a propagovat lokální úspěchy jako motivaci a inspiraci pro další lokality, jejichž propojením by vznikl žádoucí globální výsledek. To vše začíná designováním produktů a služeb počítající s diverzitou ve společnosti, přístupné všem bez rozdílu, ukazující na problémy ve snaze nastolit spolupráci pomáhající s jejich řešením.

Seznam použitých zdrojů:

[1] Inclusive Design Toolkit: What is inclusive design? In: University of Cambridge [online]. [cit. 2021–02–10]. Dostupné z: http://www.inclusivedesigntoolkit.com/whatis/whatis.html

[2] Feminist Interventions in the Design Process. WALTRAUD, Ernst a Ilona HORWATH. Gender in Science and Technology: Interdisciplinary Approaches [online]. Bielefeld: Transcript Verlag, 2014, s. 41–56 [cit. 2021–02–11]. Dostupné z: https://www.jstor.org/stable/j.ctv1xxsrx.5

[3] FALLAS, Jason. Design Stereotypes. In: UX Collective [online]. 27. 7. 2020 [cit. 2021–02–13]. Dostupné z: https://uxdesign.cc/design-stereotypes-9104d1b4b95a

[4] CHAPMAN, Cameron. Accessible Design vs Inclusive Design (with Infographic) [online]. In: . [cit. 2021–02–11]. Dostupné z: https://www.toptal.com/designers/ui/inclusive-design-infographic

[5] MACHOVCOVÁ, Kateřina. Stereotypy a předsudky jako myšlenkové chyby. In: Metodologický portál RVP.CZ [online]. 16.10.2018 [cit. 2021–02–13]. Dostupné z: https://clanky.rvp.cz/clanek/c/G/21736/stereotypy-a-predsudky-jako-myslenkove-chyby.html/

[6] Tamtéž.

[7] FALLAS, Jason. Design Stereotypes. In: UX Collective [online]. 27. 7. 2020 [cit. 2021–02–13]. Dostupné z: https://uxdesign.cc/design-stereotypes-9104d1b4b95a

[8] ACAROGLU, Leyla. How our Implicit Biases Fuel Gender Inequality, and Why We Need Empathy. In: Medium [online]. 8.3.2016 [cit. 2021–02–11]. Dostupné z: https://medium.com/disruptive-design/how-our-implicit-biases-fuel-gender-inequality-and-why-we-need-empathy-f57406ea5063#.3wveqz5dk

[9] Tamtéž.