Design v době post-antropocénu
Tento text není ničím jiným, než předmluvou, vymezením pozic, stanovením základních pojmů a odrazovým můstkem k dalšímu uvažování . Už delší dobu totiž přemýšlím nad dvěma věcmi, které spolu ale bezprostředně souvisí. Jako člověk věnující se designu jak po praktické, tak teoretické stránce, vnímám dlouhodobě absenci robustnější designové teorie, jež by mohla být výchozím bodem pro formulování designových výzev v tom smyslu, že by umožňovala pojmenovávat vztahy v daných ekosystémech, kde se vyskytuje předmět či problém (v jakékoliv fyzické, digitální, prostorové podobě), který by mohl design a designér řešit. Většina knih o designu se více či méně skládá pouze z (dobrých a nebo špatných, funkčních či nefunkčních) manifestací designu, aniž by se snažily jít do podhoubí, z něhož design vzniká.[1]
Na to navazuje i druhý problém, s nímž se v rámci designové praxe potýkám. Dominantním designovým přístupem současnosti je design zaměřený na člověka (tzv. Human-centered Design, zkratka HCD pro designový proces Hear, Create a Deliver). Antropocentrická perspektiva, jejíž normativní předpoklady leží v businessových metodách přístupu ke klientovi za účelem zisku. Z toho důvodu pak její aplikace například na oblast kvalitativně odlišných sociálních inovací může přinášet modelová selhání.[2] Když se ale podíváme na nejsignifikantnější globální problémy současnosti, je jasné jednak to, že je nevyřešíme na úrovni mikroskopických designovým postupů, jednak pak i to, že je nemůžeme řešit primárně a pouze s “uživateli” jako lidskými bytostmi. Postupující klimatická změna nám ukazuje, že planeta nějakým způsobem jedná, rozhodně ale nejedná lidsky (Likavčan: 2016). Jak k tomu můžeme přistupovat z pohledu designu zaměřeného na člověka? Podle mě nemůžeme a takový přístup navíc člověka samotného ohrožuje. Nahodilá megastruktura, kterou Benjamin Bratton nazývá jako The Stack, zase radikálně transformuje naše tradiční představy o politické geografii a otevírá prostory výpočetní síle informačních a komunikačních technologií jako novému hybateli společensko-politických sil. O jaké jevy se jedná a jak k nim může design přistupovat?
„Kdo je ta osoba bez řádu, která vchází a vychází branami tváře?“, ptá se ústy jednoho paranoidního terapeuta svých pacientů/čtenářů americký spisovatel Thomas Pynchon ve svém posledním románu Výkřik techniky (z angl. Bleeding Edge). V šílené konspirační kyberpunkové jízdě odehrávající se na přelomu tisíciletí po splasknutí dot-com bubliny jedna z příběhových linií formuje vývoj tzv. HLUBINEXu. Ten není nic jiného, než software sloužící k procházení toho, co dnes známe jako hluboký web — neindexovatelnou, ale přitom majoritní součást internetu, kterou roboti webových prohlížečů nemohou z různých důvodů (nejsou na to programovaní, obsah je chráněn licencí, stránky se rychle mění, jsou složeny z komprimovaných souborů atd.) indexovat. HLUBINEX ale není nějaký fulltextový prohledávač, jedná se o romantizovanou verzi graficky ztvárněného kyberprostoru,[3] jak si jej snad představoval John Perry Barlow, když psal v roce 1996 Deklaraci nezávislosti kyberprostoru. „Tady dole, někde hluboko, se mezitím musí dřív nebo později vynořit horizont mezi kódem a bezkódím. Propast,“ předjímá jeden z románových tvůrců HLUBINEXu.
Pynchon, jakkoliv sám trošku se zpožděním, potvrzuje trend, kdy umělecká metafora často přináší do diskurzu vědění reflexi těch nejsoučasnějších problémů často dříve, než je tomu tak ve vědě či filosofii, což často vede k steskům některých filosofů.[4] Co to ale znamená, že se musí vynořit horizont mezi kódem a bezkódím? Jak by mohlo z čistě antropocentrické algoritmizace vzniknou naráz něco, co nebylo zamýšleno? Jak je možné, že si Facebookoví boti jsou naráz schopni vytvořit vlastní mód komunikace, bez zásahu člověka a pro člověka nepochopitelný?[5] Pokud je jediným určujícím prvkem vesmíru a světa radikální nahodilost, kdy cokoliv může bezdůvodně existovat úplně jinak, než je či jak bylo, jak tvrdí Quentin Meilassoux,[6] vstupují takové entity jako internetoví boti nebo klimatické procesy do hry. Jinými slovy, naše lidské racionální pořádání a asociování reality má jisté zákonitosti nám vlastní, je ale možné, že existuje i jiné, cizí, xenoracionální pořádání, jež pro nás může být neuchopitelné. A právě to jsou ony osoby bez řádu, které komunikují, vcházejí a vycházejí očima nelidské tváře.
Neobjevujme ale kolo, reartikulace kategorie Uživatele v termínech odlišných od tradičního karteziánského dualismu subjektu (člověka) a objektu (přírody, světa, …) se objevuje už dříve. „[U]živatelé nadměrně určeni sebekvantifikací a zároveň rozkládáni příchodem zástupů nelidských uživatelů (senzorů, aut, robotů),“ píše Benjamin Bratton v Black Stacku, jehož překlad zde také najdete. V jeho díle The Stack přiznává uživatelskou pozici ještě zvířatům, strojům (např. smart cars) a umělé inteligenci, přičemž každý element může být propojen na základě hypotetického termínu tzv. hluboké adresy, v jehož rámci je možné indexovat (a tedy umožnit existenci, pro Brattona je adresovatelnost v podstatě ontickou podmínkou existence čehokoliv) vše od molekul až po astronomické objekty. Adresa umožňuje definovat místo a vztah v rámci uspořádání, v rámci asambláže, v níž elementy existují na ploché ontologii reality, kde ovlivňují jedna druhou např. tím, že tvoří diference, jak píše Bryant.[7] Zkusme se ale na Adresu podívat prizmatem abstraktnější teorie.
Podle mě je — z hlediska designu požadovaných budoucností jak na mikro, tak makroúrovni, a vůbec braní v potaz míst, kde nehraje roli pouze člověk, ale širší spektrum aktérů — vhodné tento ontologický rámec interakcí elementů ve světě vhodné uchopit skrze teorii asambláží. Tj. navazovat na jména jako Gilles Deleuze, Félix Guattari, jejich pokračovatele Manuela DeLandu, případně výše zmiňovaného Levi R. Bryanta. Designér a politický aktivista Norman Potter ostatně už v roce 1968 tvrdil, že designová praxe je v základu o hledání vztahu, o vyjednávání mezi subjekty za účelem nalezení shody.[8][9] Deleuze a Guattari a na ně navazující DeLanda pak přichází s dynamičtější teorií asambláží, kde na bázích relací (vztahů) exteriority a interiority lze lépe identifikovat kódování (interpretaci a pořádání) a teritorializaci jednotlivých asambláží. Těmi mohou být města, národní státy, komunity, sítě, cokoliv. Můžeme identifikovat možnosti interakce elementů v rámci asambláží dovnitř, kde si podle DeLandy (v návaznosti na Hegela) musejí zachovávat určitou autonomii, protože bez relací interiority by celek ztratil možnosti emergence, která je daná vlastnostmi (projevy, jak jednají při interakci) a kompetencemi (to, co nabízí při interakci) elementů.[10] Podstatnější jsou však relace exteriority, jež umožňují vzít jakýkoliv komponent asambláže a umístit ho do jiné, v níž bude interagovat jinak. Podle DeLandy jsou entity asambláže vždy heterogenní[11] a od heterogenity se můžeme odpíchnout zpět k designu. Pokud je totiž designová praxe především o hledání vztahu, musíme se pokusit nalézat vztahy s elementy, jejíž heterogenita se nenalézá jen v rovině lidské interpretace, ale i té ne-lidské, té bez lidského racionálního řádu, té, která možná nějakým způsobem interpretuje nás a my tento způsob interpretace dispozitivy našeho myšlení a jednání nezachytíme.
Už na konci sedmdesátých let psal Norman Potter, že „[d]esignéři jsou dnes svědky toho, jak se objekt mění v systém, systém v proces a proces v informaci, a jejich svět se tak znepokojujícím způsobem začíná rozpouštět.“[12] Tvrzení, které v době globálních klimatických změn a zrodu umělé inteligence získává ještě naléhavější přídech. Jakým způsobem nalézat mody komunikace těchto informací a vztahu s aktéry, kteří nejsou lidští? Svět a lidstvo se potýká s problémy, které už nezvládá řešit na úrovni dualismu člověka a vnějšku (přírody, stroje, umělé inteligence, …), ale design s odpovídající teorií může na tyto problémy adekvátně reagovat, měl by proto možná začít rozeznávat signální hry — od přírody a dalších forem xenoracionalit bezprostředně zasahujících do lidských životů — ty mají o dost elementárnější charakter, než lidský jazyk, jak říká filosof Lukáš Likavčan v rozhovoru pro časopis DÝPT: „Signalizace přátelství a nepřátelství, informace o tom, kde jsou nějaké zdroje, biosémiotika. Signalizace, kterou sice jako lidé sami produkujeme, ale nejsme si toho vědomí. Na úrovni chemické, biologické a fyzikální.“ Planeta už dnes není — a pravděpodobně nikdy nebyla — místem jen pro člověka, kterému může přiznání uživatelské pozice paradoxně přinést daleko širší emancipační prostor, nebo jej alespoň ušetřit zániku jako druhu.
Text původně vyšel v třetím čísle zinu DÝPT.
Zdroj obrázku: https://ifrecords.bandcamp.com/track/post-anthropocene
[1] Pozn. — Přiznejme zde zaslouženou úctu výjimkám, kterými jsou např. Thomas Wendt a jeho kniha věnující se designu z fenomenologických pozic Design for Dasein, nebo publikace Anthony Dunnea a Fiony Raby Speculative Everything (sice rovněž složené z ukázek, které jsou ale obohaceny výživným kritickým komentářem).
[2] LARSSON, Ola Segnestam a Taco BRANDSEN. The Implicit Normative Assumptions of Social Innovation Research: Embracing the Dark Side. Social Innovations in the Urban Context [online]. Cham: Springer International Publishing, 2016, 2016–10–26, , 293–302 [cit. 2018–08–13]. Nonprofit and Civil Society Studies. DOI: 10.1007/978–3–319–21551–8_24. ISBN 978–3–319–21550–1. Dostupné z: http://link.springer.com/10.1007/978-3-319-21551-8_24.
[3] Pozn. — Pokud si vybavujete dávno mrtvé rozhraní Second Life, budete se blížit románovému zobrazení hlubokého webu.
[4] Pozn. — Armen Avanessian se ve svém deníkově kontemplativním díle Miamification hned na počátku ptá „Proč musí filosofická praxe (a nejen ta moje) hibernovat ve světě umění?“ (Avanessian; 2018).
[5] GRIFFIN, Andrew. FACEBOOK’S ARTIFICIAL INTELLIGENCE ROBOTS SHUT DOWN AFTER THEY START TALKING TO EACH OTHER IN THEIR OWN LANGUAGE. Independent [online]. 2017 [cit. 2018–07–02]. Dostupné z: https://www.independent.co.uk/life-style/gadgets-and-tech/news/facebook-artificial-intelligence-ai-chatbot-new-language-research-openai-google-a7869706.html
[6] MEILLASSOUX, Quentin. After finitude: an essay on the necessity of contingency . Pbk. ed. New York: Continuum, 2009, s. 66. ISBN 9781441173836.
[7] BRYANT, Levi R. Ontický princip: Nástin objektově orientované ontologie. In: JÁNOŠČÍK, Václav, Lukáš LIKAVČAN a Jiří RŮŽIČKA. Mysl v terénu. 1. Praha: Akademie výtvarných umění, 2018, s. 78. ISBN 978–80–87108–72–7.
[8] POTTER, Norman. Co je designér: věci, místa, sdělení. 1. V Praze: Vysoká škola uměleckoprůmyslová, 2018, s. 40. Katedra. ISBN 978–80–87989–58–6.
[9] Pozn. — Přestože Potter zahrnuje do vztahů především ustavení významové shody mezi designérem a klientem, tj. mezi dvěma lidmi, je třeba tento důraz na komunikativní akt v designovém procesu — a to v roce 1968 — ocenit.
[10] DELANDA, Manuel. A new philosophy of society: assemblage theory and social complexity. New York: Continuum, c2006, s. 10. ISBN 0826491693.
[11] Tamtéž, s 11.
[12] POTTER, Norman. Co je designér: věci, místa, sdělení. 1. V Praze: Vysoká škola uměleckoprůmyslová, 2018, s. 59. Katedra. ISBN 978–80–87989–58–6.
