Design vzdělávání ve Smart City konceptu
Moderní člověk začátku 21. století má mnoho reálných požadavků na veřejný prostor. Tyto požadavky se týkají architektonické otázky, designu, funkcionality i estetiky. Lze tvrdit, že člověk s rostoucím kompendiem informací, které má k dispozici, projevuje i vyšší nároky na veřejný prostor ve všech jeho aspektech.
Koncept Smart City přináší služby, které mohou naplnit potřeby nebo preference společnosti, jednotlivým skupinám i lidem jako individualitám. Proto je potřeba zajistit koordinaci technologických řešení, politických rozhodnutí a osobních perspektiv (Abella, 2019). Role uživatelů z řad obyvatel je však jako by podceňována a nevěnuje se jí dostatečná pozornost.
V souvislosti s uživatelskou základnou se objevil i pojem „Smart Citizen“. (Vanolo, 2014). Koncept Smart City totiž musí obsahovat konkrétní služby, které odpovídají požadavkům svých potenciálních uživatelů a plní jejich potřeby. V rámci role občanů by měla informační a výpočetní technika rozšiřovat možnosti produkce informací. Digitalizační nástroje a technologie dělají z uživatelů spoluproducenty informací (Stratigea, 2015, citováno v Abella, 2019).
Smart City má jako koncept i své ukazatele efektivnosti. Hovoří se hospodárnosti a diverzitě nabízených služeb, počtu pracovních míst, které může koncept nabídnout. Kupodivu spokojenost uživatelů v tomto hodnocení až takovou roli nehraje (Abella, 2019).
Samotný koncept jako by jen podtrhoval odtržení měst od přírody. Je pravdou, že městská infrastruktura je stále postavená z materiálů, založených na přírodní bázi, ale mnohé z nich jsou již natolik průmyslově upravené, že již nejsou přirozeně odbouratelné. Hovoří se o tzv. ontologickém exceptionalismu humanismu (Heitlinger, 2018).
Je zvláštní, že součástí konceptu Smart City jsou i chytří lidé. Dokonce člověk, jakožto uživatel nabízených služeb Smart City, podléhá jednomu frameworku designu. V něm se reflektuje kreativita, schopnost učení a vzdělávání se, lidskost se zaměřením na mezilidské vztahy, a znalosti jakožto druh lidského kapitálu.
Mnohé studie se přílišně koncentrují na zapojení dalších technologií do chodu města a aplikaci internetu věcí. Ale zapomínají na člověka samotného. Mezi zapojenými přístroji kolují informace o uživatelích, zda však uživatelům v konečném důsledku slouží, už je otázkou.
Využití internetu věcí například při řízení dopravy ve městě může mít své výhody pro optimalizaci dopravního toku. Zároveň ale může být snadno zneužit k nezákonnému sledování (Tokody, 2018).
Komplexita vzdělávání
Uživatelské využití služeb Smart City vyžaduje celoživotní vzdělávání. Nejde totiž jen rozšíření znalostí, ale o vstřebání společenských kompetencí. Proto se u vzdělávání a jeho designu musí uvažovat o komplexitě. Pokud se jedná o vzdělávání metodické, které si klade za cíl naučit uživatele určitou izolovanou funkcionalitu. Metodické vzdělání zajišťuje naučení konkrétní dovednosti pro uspokojení aktuální potřeby, bez širší zřetele na kontext.
Vždy by ale měla padnout otázka, tázající se na důvod. Proč je konkrétní funkcionalita důležitá a jak rozšíří obzory svému uživateli?
Vzdělání samo o sobě by mělo být jednoduché a sestávat se ze stavebních kamenů, které onu požadovanou komplexitu vytvoří.
Jako stavební kámen by se dal uvažovat tzv. small world (Martelli, 2017). V něm se popisuje spojení dvou uzlů, které mají k sobě relativně blízko. Pokud o zmiňovaných stavebních kamenech jako o oněch uzlech, pak jejich spojením vzroste komplexita znalostí. K jejich spojení dochází procesem vzdělávání.
Občanskost
Ve vzdělávání se klade rovněž velký důraz na komunitnost. V tradiční formě komunita představuje politickou nebo institucionální jednotku, založenou na základě osobních vztahů mezi členy nebo příslušnosti k určité lokalitě.
S příchodem online světa už tomu není tak exaktně. Dnes je komunita brána spíše jako lingvistický objekt, v němž má každý jeho člen vlastní autorství i narativ. Vzniká tak stále širší sdílené kompendium vědění, které ve své komplexitě nabídne větší informativnost než jednotlivé kontribuce (Martelli, 2017).
Nástrojem ke komunitní komunikaci kupodivu nejsou primárně technologie, ale přirozený jazyk. Jednak potenciálním uživatelům služeb Smart City umožňuje formulovat požadavky na tyto služby, ale také dává možnost vyjádřit zpětnou vazbu poskytovatelům těchto služeb. Nemluvě o skutečnosti, že dokážou relevantně popsat i samotnou službu formou uživatelských pokynů pro další uživatele. To by však měl být spíš úkol designérů služby, navrhnout ji tak, aby byla maximálně uživatelsky intuitivní. Navíc jazyk musí vyjadřovat i komplexnost dané služby, proto je jako vyjadřovací nástroj momentálně nenahraditelný.
Ne vždy je ale konceptuální model služby tak, jak jej požadují uživatelé, provedený a proveditelný. Uživatelské požadavky nelze aplikovat beze zbytku.
Design služby
Cristina Martelli (2017) popisuje ve své práci konceptuální model vzniku informačního systému a využití přirozeného jazyka v jednotlivých fázích vývoje systému. Neodmyslitelnou roli v jednotlivých fázích by měli hrát i budoucí uživatelé.
V první fázi je potřeba jasně a přesně formulovat. Tady nejsou role a vzájemné kompetence uživatele a designéra jednoznačně určeny. Vždy záleží na konkrétním konsenzu. Určitou aktivitu by měly projevovat všechny zúčastněné strany. Uživatelé jsou aktivní při formulaci svých požadavků, designéři pak v připomínkování a zpřesňování těchto požadavků. Od designérů by směrem k potenciálním uživatelů měla plynou řada doplňujících dotazů. Tyto dotazy zpřesní uživatelskou představu a nastaví designérům jasnější mantinely pro jejich práci. Pokud lze použít architektonickou metaforu, největší výzvou pro architekta není, když dostane zelenou louku, volnou ruku a neomezený rozpočet, ale právě naopak.
V druhé fázi již designeři na základě definovaných požadavků a z nich vyvozených cílů designu vyvíjejí koncept budoucí služby. Vyhodnocují možná rizika, náklady, technické nároky na vývoj i provoz. Už zde by měli být uživatelé seznámeni s možnými úskalími nasazení a užívání služby, aby v případě nepřekonatelných překážek byl případně vývoj pozastaven a nedocházelo tak ke zbytečnými plýtvání finančními i lidskými prostředky.
Další fází by měla být analýza uživatelských požadavků. Je ovšem otázkou, proč tato analýza přichází až v této chvíli. Měla by být součástí iniciace projektu a měla by tvořit „trasu“ projektu, ne ji pouze korigovat. Proto by analýza uživatelských požadavků měla přijít ještě před konceptualizací služby. Případně analyzovat připomínky ke vzniklému konceptu v kontextu uživatelských požadavků. I proto by měla být role budoucích uživatelů zúčastněnější.
Vlastní design už je plně v dikci designérů, protože v této fázi by další hlasy byly již nežádoucí a rozptylující. Nicméně průběžné reportování stavu designu směrem k potenciálním uživatelům by svědčilo o dostatečné transparentnosti a otevřenosti projektu i jeho tvůrců. Pravděpodobně by ale nebylo vhodné ukazovat jednotlivé komponenty služby či její nehotovou verzi. Mohlo by to způsobit rozladění uživatelů.
Vlastní vývoj služby je otázkou konverze všech předchozích fází a realizace projektu v intencích těchto fází.
Poslední fází je poskytnutí hotového produktu uživatelům. Zpětná vazba od uživatelů poskytuje nejen cenné informace k vyladění nově implementované služby, ale muže zachycovat i dlouhodobější konceptuální a kontextuální požadavky na další projekty. Designérům mohou pomoci anticipovat další možnosti rozvoje celého konceptu Smart City.
Vzdělávání ve Smart City
Při aplikaci konceptu Smart City do vzdělání bude muset vzdělávací systém překonat nejednu překážku. Tou největší bude zřejmě nedostatek komunikace vzdělávacích institucí mezi sebou i mezi jejími pracovníky. V současném školství, a v tom vysokém je to obzvláště patrné, jsou mnohé oborové špičky strážci čistoty oboru.
Vzdělávání je dnes potřeba vnímat komunitně, podobně jako občanské kompetence. Ty mohou posloužit jako inspirace a jejich zvýšení je i cílem vzdělávání. Cílem by měla být „identifikace běžné oblasti, do které každý vzdělávající účastník přispívá, konkrétním jazykem a kompetencemi pro celkové pochopení systému“ (Martelli, 2017). Každý přispívatel by si měl být vědom, jak a čím může komunitní vědění obohatit.
Pro komunitní přístup bude třeba do značné míry sjednotit metodologii přístupu ke vzdělávání, která přiměje učitele z různých oborů ke vzájemné spolupráci.
Největší předěl bude potřeba překonat mezi učiteli ideálně všech oborů. Společně pak mohou hledat souvislosti, které jim separátně mohou unikat. V první řadě bude třeba odhodit profesní ješitnost a stavění vlastního oboru na piedestal. Další krokem musí být vůle zúčastněných najít vůli obohatit vlastní obor i vnější pohledy. Neoddiskutovatelnou roli v tom bude hrát přirozený jazyk. Jeho vyjadřovacími prostředky vzniknou reprezentace těchto mezioborových souvislostí.
Závěr
Smart City je koncept, který zahrnuje vyspělé informační technologie, ovšem pouze jako nástroj, nikoli jako cíl.
Pokud se hovoří o vzdělávání, člověk jako finální příjemce znalostí je tím, kdo by měl mít rozhodující slovo. Nikdy ovšem jako jednotlivec, nýbrž jako součást komunity. Nikdy nelze naplnit všechny požadavky jednotlivce, ale vždy je třeba naplnit průniky požadavků širší skupiny lidí.
Smart City, vnímaný jako jeden z uzlů, bez funkčního kontextu, může na některé lidi působit jako redundantní nástroj, který jen uchovává informace o dalších informacích. Jiní ho budou vnímat jako esenciální pro svoji další existenci. Vždyť i existující sociální sítě se stávají součástí konceptu Smart City.
Síťování znalostí právě vede ke snazšímu pochopení mnohých kontextů, a nejen k dohledávání izolovaných faktů. Mnohdy právě daný kontext umožní snáze pochopit řešený problém.
Seznam literatury:
ABELLA, Alberto, Marta ORTIZ-DE-URBINA-CRIADO a Carmen DE-PABLOS-HEREDERO, 2019. A methodology to design and redesign services in smart cities based on the citizen experience. Information Polity: The International Journal of Government [online]. 24(2), 183–197 [cit. 2020–02–01]. ISSN 15701255.
HEITLINGER, Sara a Rob COMBER, 2018. Design for the Right to the Smart City in More-than-Human Worlds [online]. [cit. 2020–02–01]. Dostupné z: http://arxiv.org/abs/1803.10530
MARTELLI, Cristina, 2017. A Point of View on New Education for Smart Citizenship. Future Internet [online]. 9(1), 4–20 [cit. 2020–02–01]. ISSN 19995903.
STRATIGEA, Anastasia, Chrysaida-Aliki PAPADOPOULOU a Maria PANAGIOTOPOULOU, 2015. Tools and Technologies for Planning the Development of Smart Cities. Journal of Urban Technology [online]. 22(2), 43–62 [cit. 2020–02–01]. DOI: 10.1080/10630732.2015.1018725. ISSN 1063–0732. Dostupné z: http://www.tandfonline.com/doi/full/10.1080/10630732.2015.1018725
TOKODY, Dániel, Attila ALBINI, László ADY, Zoltán RAJNAI a Ferenc PONGRÁCZ, 2018. SAFETY AND SECURITY THROUGH THE DESIGN OF AUTONOMOUS INTELLIGENT VEHICLE SYSTEMS AND INTELLIGENT INFRASTRUCTURE IN THE SMART CITY. Interdisciplinary Description of Complex Systems [online]. 16(3-A), 384–396 [cit. 2020–02–01]. DOI: 10.7906/indecs.16.3.11. ISSN 13344684.
VANOLO, Alberto, 2016. Is there anybody out there? The place and role of citizens in tomorrow’s smart cities. Futures [online]. 82, 26–36 [cit. 2020–02–01]. DOI: 10.1016/j.futures.2016.05.010. ISSN 00163287. Dostupné z: https://linkinghub.elsevier.com/retrieve/pii/S0016328716300301
