EduHack 2021: Rozhovor se soutěžícími a porotkyní
V polovině ledna, přesněji ve dnech 14.-17.1., proběhl mezinárodní hackathon s názvem EduHack 2021. Hlavním tématem letošního hackatonu byl problém výuky v Evropě způsobený korona krizí. Této události se zúčastnilo dohromady 10 týmů, z nichž 3 byly složené ze studentů oboru Informační studia a knihovnictví (známého spíše pod zkratkou KISK) z Masarykovy univerzity. V tomto rozhovoru si přečtete o jednotlivých projektech, o designování služby, očekávání, ale také o tom, jak se na celou událost dívá jedna z porotkyní.
Minulý rok na jaře udeřila globální pandemie, veškerá frontální výuka byla náhle přesunuta do distanční formy. Studenti a vyučující museli za krátký čas změnit své návyky a naučit se používat nové nástroje, aby mohla výuka dál pokračovat v online podobě. Tato náhlá změna vedla k novým výzvám a problémům, které se na cestě objevili.
To vedlo inkubátor varšavské univerzity se spojit s partnerskými univerzitami a uspořádat mezinárodní hackathon. Studenti z Evropské unie se tak mohli zapojit a vytvořit možné řešení, jak čelit výzvám online výuky. Během třídenní akce pracovali skupiny s pomocí odborníků za cílem dát dohromady řešení, se kterým by mohla akademická komunita pracovat a posunout tak vzdělání na vyšší, digitální úroveň.
Hlavním cílem projektu na EduHacku bylo zvýšit zapojení studentů během přednášek.
Co porotci na EduHack hodnotili?
- Originalitu — inovativní nápady, které otevřou nové možnosti nebo zlepší současné procesy
- Možnost implementace — míra, do jaké je schopné projekt implementovat
- Univerzálnost — míra, do jaké má projekt mezinárodní charakter a možný dopad na mezinárodní vzdělávání
- Komerční/byznysový potenciál — vývoj obchodního modelu a ověření základních předpokladů, aby bylo možné nejlépe posoudit tržní potenciál produktu
Předtím než se pustíme do samotného rozhovoru, tak si představíme jednotlivé týmy a jejich projekt, s nímž na EduHacku soutěžili.
ICQ
Projekt KLIC — je webová stránka, která je ústředním bodem pro poskytování kurzů o konkrétních potřebách pro přehlíženou skupinu lidí — osoby s nějakou formou postižení. Nápad služby přesahuje digitální prostor, skupina navrhuje na každé univerzitě zřídit oddělení pro studenty se specifickými potřebami a postiženími, které by studentům poskytovalo pomoc a učitelům poradenství.
Členové: Markéta Kučerová, Štefan Kukla, Marek Augustin a Adéla Řiháková.
KIKS
Projekt Student daily diary — je společný sdílený studentský deník, do kterého si budou studenti pravidelně zaznamenávat svůj studijní pokrok, navzájem se inspirovat a motivovat. Za svou aktivitu a různé výzvy budou uživatelé získávat různá ocenění. Na platformě budou přítomni i učitelé, hranice mezi studentem a vyučujícím se na ní budou stírat.
Členové: Veronika Batelková, Adam Melničák, Dalibor Černocký, Michal Půta, Honza Bednařík a Vojta Hamerský.
It is what it is
Projekt On Board — je aplikace, která má pomoci studentům se více zapojit do univerzitního života. V aplikaci si student může vybrat mentora, stát se součástí zájmových skupin a zúčastňovat se přidružených aktivit. On Board se nesnaží suplovat sociální síť, ale spíše vytvořit prostor od studentů pro studenty.
Členové: Daniela Luňáčková, Maryia Tkach, Šárka Matoušková, Simona Kunovská, Ondřej Mitrík a Samuel Pacek (autor článku).
Byl to tvůj první hackaton? S jakými očekáváními jsi do toho šel/la?
Markéta Kučerová (dále MK): Byl to můj druhý hackathon, před pár lety jsem byla na UX hackathonu v Kiwi. Hackathony jsou fajn, protože mají takovou specifickou energii. Sejdeš se v týmu pár lidí, máte společnou motivaci a omezený čas. Musíte se společně zorganizovat, dohodnout, být kreativní a efektivní. Takže jsem od toho hlavně čekala tady tu atmosféru.
Adam Melničák (AM): Ano, byl to můj první hackaton. Měl jsem nadhodnocené očekávání — očekával jsem, že to bude větší jízda, bylo to však takové klidnější. (Jsem ale dost ovlivněnej lidma okolo, kteří se účastní komplexnějších hackatonů).
Daniela Luňáčková (DL): Ano, EduHack byl můj první hackaton. Slyšela jsem o nich už dřív a celý koncept se mi zdál zajímavý, ale myslela jsem si, že na to prostě nemám schopnost. Tyto pochybnosti se proto trochu přenášely i do Eduhacku. Nevěděla jsem, jestli pro mě nebude překážkou, že neumím kódovat a tím tak zpomalovat celý tým. Takže jsem očekávala, že budu narážet na různé překážky. Nakonec jsem do toho ale šla. Říkala jsem si, že snad bude něco, čím taky přispěju.
Jak jste si rozdělili pozice v rámci týmu?
MK: Byli jsme čtyři a pozice jsme si nijak explicitně nerozdělovali — v tomhle počtu to nebylo úplně potřeba. V průběhu hackathonu jsme se ale přirozeně do určitých rolí dostávali — chvílemi jsme se třeba já s Marou střídali ve vedení designových cvičení, Áďa se Štefou třeba víc řešili výzkum. Ke konci jsme já se Štefou dělali prototyp (Štefa obsah, já interface ve Figmě) a Mara s Áďou chystali prezentaci. Tohle rozdělení rolí bylo důležité, abychom všechno stíhali — každý si vzal to, v čem se cítil silný.
AM: V průběhu vlastně workshopů, kdy s námi byla naše facilitátorka, jsme všichni dělali tak nějak všechno. Spíše než že by jsme mezi sebou komunikovali, vkládali jsme post-ity do Mira a moc se nad tím nezamýšleli. Takhle to bylo až do sobotního odpoledne, kdy jsme si řekli dost. Každý dostal nějakou úlohu: někdo dělal desk research, někdo tvořil prototyp, někdo zase persony, někdo vytvářel kostru prezentace a začalo to nějak fungovat. Všichni jsme naši práci skončili dost podobně a kolem půl 2. ráno jsme měli připravenou prezentaci, prototyp a šli jsme spát.
DL: Myslím si, že pozice jsme si rozdělovali hodně intuitivně. Během začátku prvního dne jsme se seznamovali s tím, jak kdo rád pracuje a co je mu bližší. Řídili jsme se tak hlavně podle silných stránek každého z týmu. Někdo se víc orientoval na byznysovou stránku projektu, někdo jiný měl zase lepší cítění na vizuální design. Takto každý dělal to, co mu jde nejlépe a dobře se nám tak spolupracovalo.
Jak jste jako tým postupovali při hledání služby, se kterou jste dál pracovali?
MK: Vypsali jsme si cílové skupiny, kterým bychom chtěli pomoct (v online vzdělávání). Potom jsme zkoušeli vymýšlet všechny možné způsoby, jak bychom toho mohli docílit. Nápady jsme pak dali do skupin a postupně jsme z nich udělali časovou osu, nějaký průchod službou. Ale bylo to děsně složité, měli jsme příliš moc nápadů, takže jsme pak začali časovou osu čistit, až nám z toho zbyla jen základní kostra toho, co chceme vytvořit a prezentovat.
AM: To bylo poměrně zajímavý. My jsme se už dopředu — asi týden — společně bavili nad nějakými trendy ve vzdělávání, nad čím bychom se mohli společně zamyslet v rámci hackatonu. Přemýšleli jsme například nad kolaborativní platformou pro učitele pro sdílení učebních materiálů. Jakmile začal hackaton, tak jsme si uvědomili, že tímto směrem bychom se vydávat neměli. První den jsme přemýšleli nad tím, jak teda zvýšit to zapojení studentů do výuky, ale při workshopech jsme se točili jen v kruhu. Stále jsme neměli to zaměření, které jsme potřebovali. Přišel první večer, kdy jsme se konečně trochu uvolnili (a mohli jsme mezi sebou komunikovat v češtině) a najednou to šlo. Miro se zaplnilo nápady, začaly padat pojmy jako community, community platform, learning journeys a daily diary. Služba se našla.
DL: Začali jsme definováním toho, pro koho službu vlastně navrhujeme a jaké má potřeby. Chtěli jsme, aby ho naše persona opravdu využívala, takže zjišťování potřeb bylo důležité. Následně jsme se snažili vybrat konkrétní problém, který by naše služba řešila. Uvědomovali jsme si totiž, že celý problém distanční výuky je moc komplexní na to, abychom přišli na řešení pro všechno. Pro sjednocení celého týmu byla užitečná metoda How might we. Dohodli jsme se tak na jednom problému. Díky tomu jsme pak měli konkrétní východisko pro navrhování řešení.
Snažili jste se vytvořit funkční prototyp?
MK: Snažili jsme se především vytvořit prototyp, který by dobře demonstroval naši myšlenku. Neměli jsme “apku”, kterou bychom chtěli plně naprototypovat a otestovat, ale byla to spíš služba nebo platforma založená na určitých principech. A ty jsme potřebovali vysvětlit na srozumitelném prototypu a prezentaci.
AM: Funkční prototyp jsme se určitě nesnažili vytvořit. Nechtěli jsme narušovat tu flow při prezentaci, kdy bychom v jiném programu ukazovali prototyp a pak bychom se zase vraceli zpět do prezentace (a ve 2 ráno už se nikomu nechtělo nic vymýšlet). V rámci prezentace jsme tedy udělali potenciální cestu službou, zobrazenou na jednotlivých screenech vytvořených ve Figmě.
DL: O úplně funkční prototyp jsme se nepokoušeli. Zabralo by to spoustu času a navíc jsme neměli takové programovací schopnosti. Zároveň jsme se snažili o vytvoření prototypu, který by nebyl úplně low-fidelity, abychom mohli ostatním lépe představit, co obnáší naše řešení. Zvolili jsme proto jako prototypovací nástroj Figmu. Prototyp vypadal poměrně reálně, ale dal se vytvořit snadno a rychle. Takže to bylo vlastně něco mezi. Ani papír a tužka, ani hodiny kódování.
Čerpali jste při designu služby vědomosti z KISKu (Katedra Informačních studií a knihovnictví — pozn. autora)?
MK: Na tohle se mi těžko odpovídá. Myslím, že jsme využívali řadu různých designových metod a postupů, které známe z vlastní designérské praxe i ze studia na KISKu. Těžko rozlišit, které odkud.
AM: Já osobně jsem čerpal vědomosti spíše získané díky KISKu — tzn. že jsem se skrz KISK dostal k projektům, kde jsem se tyto vědomosti naučil. Každopádně určitě si myslím, že máme právě díky KISKu trochu jiné smýšlení. Ostatně to bylo vidět právě na prezentacích nás všech (z KISKu), kdy jsme si pomale jako jediní udělali nějakou formu výzkumu (ať už teda desk research nebo dokonce i focus group) což je super!
DL: Určitě! Prakticky všechny fáze celého procesu Eduhacku jsme na KISKu nějakým způsobem řešili. Na KISKu jsme se ale všemu věnovali spíš v teoretické rovině, takže bylo zajímavé si všechno překlopit i do praxe. Byla jsem proto ráda, že už mám nějaké zkušenosti, ze kterých jsem mohla na hackatonu čerpat. V tomto ohledu jsem si připadala alespoň trochu připravená a rychleji jsem se orientovala v jednotlivých workshopech. Myslím, že stejně tak to měli i ostatní z týmu.
Jak bys zhodnotil/a celý hackaton?
MK: Byla to sranda :). Mám velkou radost z toho, jak se nám dařilo pracovat v týmu, i z toho, co jsme nakonec vytvořili. Pro organizátory EduHacku to byl první ročník a bylo to na organizaci trochu poznat. Na druhou stranu měli ztíženou situaci tím, že byl hackathon online. Pokud budou EduHack organizovat i v příštích letech, myslím, že se z nedostatků tohoto ročníku poučí a příště to bude skvělé.
AM: Tak samozřejmě to byla skvělá zkušenost! Bylo pár věcí, které mě určitě mrzely — jako třeba kladení malého důrazu na výzkum při procesu, u nás bych si možná troufnul i říct málo zkušený facilitátor. Ale moc jsme si to užili, bavilo mě pracovat se svým týmem a doufám, že tímto naše spolupráce neskončila!
DL: Celkově bych Eduhack zhodnotila jako skvělou zkušenost. Nikdy předtím jsem totiž neměla možnost zkusit si celý proces navrhování najednou. Vždy jen po částech. Takto se mi všechny části spojily a víc vnímám vztah jednotlivých fází mezi sebou. Taky víc vnímám důležitost výzkumu v počáteční fázi. Navíc jsme měli hodnou a trpělivou facilitátorku, která nás celým procesem prováděla.
To byly otázky soutěžících EduHacku. Abychom dostali, komplexní pohled na celou událost, doptali jsme se na pohled z druhé strany jedné z porotkyň hackatonu. Jitka Bartošová je zkušená UX výzkumnice, která má zase sebou třeba práci pro Kiwi, nyní působí jako výzkumnice a koordinátorka na KISKU.
Co si myslíš, že by člověk měl umět/znát předtím než se přihlásí do hackatonu nebo události tohoto typu?
Jitka Bartošová (JB): Myslím, že to velmi záleží na formě hackathonu a požadavcích na řešení, pokud je akce zakončená soutěží. U EduHacku například hrálo roli technické řešení, ke kterému se týmy v průběhu hackathonu dopracovali, proto v něm podle mě byly ve výhodě týmy které měly zkušeného programátora.
Obecně si myslím, že by události tohohle typu měly být navržené tak, aby byly užitečné i pro ty, kteří nemají relevantní hard skills (výzkum, design a programování). Naopak, tím, že jde o týmovou práci, si myslím, že je mnohem důležitější, aby jednotlivci měli spíš soft skills, např. schopnost pracovat v týmu, být otevřený, empatický, komunikativní, ochotný učit se novým věcem, zvídavý atd.)
Jaká byly kritéria hodnocení na hackatonu? Co jste brali v potaz při hodnocení?
JB: Porota EduHacku měla za úkol hodnotit navržená řešení na základě čtyř kritérií: originalita, připravenost k implementaci, univerzalita (zda je řešení aplikovatelné i na mezinárodní úrovni), a komerční potenciál. Toto vidím jako jeden z mnoha možných přístupů k hodnocení projektů po hackathonu nebo design sprintu, protože jsou i jiné části procesu, které lze hodnotit, např. uchopení problému, výzkum, jak nápad řeší stanovený problém atd. Tím, že jsme hodnotili pouze řešení, byly z mého pohledu ve výhodě týmy, jejichž řešení bylo v pokročilém stádiu rozpracování.
Jaký celkový dojem na tebe dělali práce soutěžících?
JB: Většina týmových prezentací mě velmi zaujala a pamatuju si je doteď. Myslím, že všechny týmy odvedly skvělou práci. Z celkových devíti týmů mohly být oceněny pouze tři, ale já jsem měla z prezentací pocit, že účast na hackathonu přivedla všechny týmy k zajímavým nápadům a postřehům.
Tento rok na EduHacku soutěžili 3 týmy za KISK. Jaký na tebe udělali dojem, popř. Jak by jsi jejich práce ohodnotila?
JB: Pro mě prezentace týmů z KISKu “vystupovaly z davu” svojí poutavou formou, ve všech byl výrazný storytelling a všechny zmiňovaly výzkumné poznatky navzdory tomu, že hackathon se sám o sobě na výzkum příliš nezaměřoval. Všechny projekty týmů z KISKu by si podle mého názoru zasloužily další rozpracování.
Tématem letošního EduHacku byla budoucnost vzdělávání. Myslíš, že soutěžícím povedlo naplnit toto téma?
JB: Ano, myslím, že všechny týmy se držely hlavního tématu v kontextu současné situace. Většina týmů se zaměřila na řešení problémů, které vyvstaly v době pandemie.
