Eliška Skarolková: designér vždy musí řešit dopady svojí činnosti na celou společnost

Pracuje jako User Experience Designer v softwarové firmě. Vystudovala obor Design pro udržitelnost na americké Savannah College of Art and Design. Její práce ji zavedla do všech koutů světa a měla příležitost pracovat na projektech zabývajících se například posklizňovou ztrátou rajčat v Nigérii, prevencí nemocí v Keni, nebo projekt zabývající se objemným odpadem občanů města Prahy. Je držitelkou několika ocenění v oblastech sociální a environmentální udržitelnosti.

Na úvod bych se tě rád zeptal na tvou aktuální práci. Pracuješ jako UX designérka v softwarové firmě. Vysvětlila bys prosím, čemu přesně se věnuješ?

Moje pozice se jmenuje User Experience Designer. Ve svém týmu plním dvojí roli. První část by se dala nazvat jako exekuční. V této roli jsem klasický UX designér, takže dělám wireframy, prototypy nebo testování s uživateli. Druhá část by se dala označit jako procesní. Mám za úkol facilitovat designový proces v týmu přibližně patnácti lidí. S klienty rovněž vedu workshopy a rozhoduji o podobě kreativního designového procesu. Zároveň se snažím vést převážně technicky zaměřené kolegy k tomu, aby procesy ve vývoji probíhaly agilním způsobem a využívaly principů designového myšlení.

Přijde mi hodně zajímavé, že máš jako designérka takto důležitou roli v týmu.

Jedná se pouze o práci související s designem. Nemám na starost vedení projektu nebo komunikaci s klientem. Mým úkolem je vést tým ke kreativitě a řídit designový proces, který je součástí většího projektu. Na začátku dostanu například úvodní prezentaci, na jejímž základě připravím workshopy a navrhnu další kroky související s designem.

Pojďme se zaměřit na podstatu tvojí designérské práce. Máš nějakou preferovanou metodologii, kterou používáš?

Ve firmě, kde v současnosti pracuji, máme vlastní metodologii, kterou využíváme v každém projektu. Když jsem dříve působila v designové agentuře, využívali jsme trochu jinou metodologii. A když jsem nějakou dobu pracovala na volné noze, vycházela jsem z věcí, které jsem se naučila ve škole. Dalo by se říct, že šlo o klasický „Design Thinking“, nebo Human-centered Design, kterým je známé hlavně IDEO. Všechny metodologie mají hodně společného.

Na začátku projektu vždy stojí nějaká forma výzkumu. Málokdy totiž podrobně rozumím detailům řešení, na kterém pracuji. Například se mohu zabývat instalací solárních panelů na střechu rodinných domů. Nebo mohu navrhovat tyčový mixer do kuchyně. Ani v jednom případě nevím, jak daný produkt funguje po technické stránce a musím si k tomu udělat rešerši. Velmi důležitý je také uživatelský výzkum. Snažím se co nejlépe poznat uživatele a benefity, které jim daný produkt přináší. Ptám se lidí, kteří produkt používají nebo kteří takový problém řeší. Většinou o tom, co zrovna navrhuji, mluvím s lidmi kolem sebe, tedy s přáteli, partnerem a podobně. Zní to jako samozřejmost, ale každá taková drobná konverzace mi přináší užiteční vhledy do problematiky. Jako designeři přece navrhujeme proto, abychom zlepšovali každodenní životy lidí.

Je na tvém designerském způsobu myšlení něco specifického?

Myslím si, že „designové (nebo kreativní) myšlení“ jako takové nemusí nutně znamenat, že děláme nějakou konkrétní designovou metodologii. Stejně tak perfektní znalost nějaké metodologie nemusí nutně znamenat, že přemýšlíme designově. Osobně si nemyslím, že přesně definované kroky v kreativním procesu jsou nutnou podmínkou k tomu, abychom přemýšleli jako designér. Co podle mě dělá designové přemýšlení specifickým, je schopnost vhodně kombinovat divergentní a konvergentní myšlení. To je takový mindset, který je designerům přirozený a ze kterého se postupně utvořily všechny ty dnešní známé designové metodologie.

Jak převádíš nápady do praxe?

Různé nápady musím v určitou chvíli prioritizovat. K prioritizaci využívám výsledky uživatelského testování, klientovu zpětnou vazbu, nějakou rozhodovací matici kterou si s týmem sestavíme, ale někdy i vlastní úsudek. Ale schopnost správně se rozhodovat na základě těch pokladů, které v dané situaci mám, je taky dovednost, kterou by měl každý designer ovládat. A proto neustále prototypujeme a testujeme. Abychom všechny své úsudky a hypotézy ověřovali.

Vymýšlení a prioritizace se dá střídat prakticky donekonečna. Proto musí designer umět poznat správnou chvíli, ve které je zdravé dospět k určitému rozhodnutí a posunout výsledek svojí práce do dalšího vývoje. V takovou chvíli obvykle začínám vytvářet konkrétní návrhy, můžu si například nakreslit obrovské množství skic v případě fyzických produktů, nebo zkoušet různé wireframy v případě digitálních produktů. A postupně se dostanu až třeba tak daleko, že řeším barvu produktu, tvar tlačítka, a podobné detaily.

Design Thinking v dnešní době využívá skoro každá větší firma. Kdybys byla v pozici klienta bez předchozích znalostí a měla nějak určit firmu, která dělá design kvalitně, dalo by se to nějak poznat?

Jako designér bych se dívala na určitou evidenci předchozích výsledků dané společnosti. Pokud například vidím, že nějaká společnost vytvořila funkční a uživatelsky přívětivou mobilní aplikaci, je to pro mě určité znamení, že má designový proces dobře nastavený. A takto k tomu nakonec může přistoupit i laik. Jednoduše si vyzkoušet produkty, které daná firma vytvořila.

Říkala jsi, že úkolem designu je zlepšovat každodenní životy lidí. Dá se tato myšlenka zobecnit i na celospolečenské otázky? Jedna věc je design tyčového mixéru. Je ale možné naškálovat designové myšlení například i pro řešení velkých environmentálních problémů?

Touto otázkou jsem se zabývala během svého studia udržitelného designu. U každého produktu je potřeba vrátit se k jeho základním principům a připomenout si potřebu, kterou má řešit. My designéři bychom se měli snažit přemýšlet nad dopady produktů nejen na jednotlivé uživatele, ale i na celou společnost v dlouhodobém měřítku. Etický design by totiž neměl člověka připravit o jeho vlastní schopnosti. Například mobilní aplikace s mapami by nás neměla připravit o náš orientační smysl. Na tohle se snažím myslet v každém projektu. Samozřejmě je to někdy složité, protože ne vždy se dá klientovi jednoduše říct, že jejich zaměř nepovažuji za etický. Ale vždy je důležité myslet na přesah našeho produktu na své okolí a životní prostředí. Myslím si, že je povinností designéra tyto otázky otevírat.

Otázka ekologické udržitelnosti je často spojena s životním cyklem produktů. Pokud designuji fyzické výrobky, je pro mě velmi důležité zohlednit původ materiálů, ekologickou náročnost dovozu surovin nebo sociální podmínky lidí, kteří tento produkt vyrábějí. Tyto aspekty by se daly označit jako upstream, tedy jednotlivé složky výrobku. Důležitý je ovšem i downstream, tedy vstupy od koncových uživatelů. Jako designéři pracující pro průmyslové výrobce dáváme uživatelům do ruky zodpovědnost za daný produkt a za jejich chování. Pokud vymyslím kelímek z rozložitelného plastu pro hudební festival, musím se zabývat i dalším osudem kelímku po skončení festivalu. Tedy například jakým způsobem je kelímky potřeba recyklovat a zda má uživatel prostředky, aby to skutečně udělal. Přijde mi až neetické toto neřešit. Nemohu přeci na uživatele přenést zodpovědnost za životní cyklus výrobku, který jsem mu dala do ruky. Zvlášť když se o nakládání s produkty na konci jejich životního cyklu stále zajímá spíše menší část lidí. Jako designér tedy ještě před odevzdáním našeho produktu klientovi nebo na trh řeším otázku, co můj produkt udělá se společností nebo s životním prostředím. Ptám se, zda nám produkt opravdu zlepší náš život, nebo nám naopak něco vezme.