Etická dilemata designérů/ek (zamyšlení)

Petra Skácelová
Jan 4 · 5 min read

Úvahy o etických zásadách by měly být součástí každé služby a každého jedince. Téměř nikdy to ale není tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Za část profesí může ve většinu dilemat vyřešit etický kodex. Ale co když kodex chybí nebo je nejednotný jako například u designérů? Tento článek je mou úvahou nad tím, jaká etická dilemata může práce designéra/designérky přinášet. Bohužel nejsem designérem, mé zamyšlení tedy bude čistě teoretické.

Bariéry tržního prostředí

Svět je odjakživa plný bariér. Některé jsou přítomny přirozeně (například řeka, která nejde přebrodit) a jiné jsou vytvořeny člověkem (zpoplatněný most přes tu řeku, když nemám ani floka). V životě designéra je tvůrcem bariér většinou zákazník. To on přichází se zadáním odpovídajícím jeho zájmům, stejně tak jako s časovým a finančním rámcem. Byť o těchto omezeních lze komunikovat, nikdy nezmizí. Designér nikdy nemá dostatek času a prostředků, aby výsledek jeho práce byl perfektní ze všech úhlů pohledu (zde je samozřejmě na místě otázka, jestli vůbec lze dosáhnout bezchybného pohledu). To nejlepší, v co může doufat, je nejlepší možný výsledek v daných limitech. S tím nutně musí přicházet jistá dilemata — kde ubrat?

Pokud ubereme ve fázi výzkumu, snadno se může stát, že přehlédneme potřeby menších či méně výrazných skupin, na které by ovšem výsledná služba či produkt měl také cílit. Že nevezmeme v úvahu dostatek různých pohledů na věc a že náš vzhled do dané problematiky bude zkrátka příliš zkreslený. Můžeme si dovolit přehlédnout určité skupiny? A pokud ano, co určuje, která skupina bude přehlédnuta? Nakolik je vlastně náš výsledný vhled odrazem skutečných uživatelů a nakolik našich představ o nich? Nevytváříme nakonec produkt či službu, která odpovídá potřebám nás samotných a naší sociální bubliny?

Ubrat můžeme i ve fázi analýzy, pokud ji uděláme rychle a pořádně se na ní nepozastavíme. Data však mohou být zrádná a najít v nich to, co se nám hodí a co v nich najít chceme, může být i otázkou formátování grafu, neporozumění cizím datům a metodice jejich sběru nebo nekorektní filtrace. Je tedy nutné se ptát, od koho naše data pocházejí? V případě, že nejsou naše, potom — jak jsou stará a jak probíhal jejich sběr? Odpovídají vůbec našim uživatelům? Ani pokud jsou data naše a dobře je známe, není vyhráno. Nepřehlíželi jsme nějaký pohled? Kódovali jsme objektivně a kódování v případě potřeby rozšiřovali? Máme dostatek dat od různých uživatelů na to, abychom mohli usuzovat závěry?

V dalších fázích je pak třeba se ptát, zdali námi vybrané řešení skutečně odpovídá výsledkům předchozího výzkumu nebo jsme nějakou jeho část pominuli. Je třeba testovat, jestli bude výsledek použitelný a prospěšný. Ale koho se na to budeme ptát? Odpovídá tento vybraný vzorek lidí našim budoucím uživatelům? Nebo se ptáme na názor lidí, kteří nic takového nepotřebují? Či dokonce naší vlastní sociální bubliny?

Za těmito (a mnohými dalšími) otázkami se skrývá mnohem víc než jen snaha o co nejlepší design. Skrývá se za nimi nutnost vybalancovat požadavky a prostředky s osobní odpovědností vůči okolnímu světu. Výsledek práce designéra totiž ovlivní ty, kteří jej uvidí.

Jak to, co dělám, ovlivní ostatní?

Vraťme se teď zpět k zákazníkovi, který přichází s určitým zadáním. Jeho obsah by měl být to první, nad čím se designér zamyslí. Co vlastně zákazník žádá? Jaké bude mít vaše práce dopady? Jak může ovlivnit životy lidí okolo? Nestojí to náhodou proti mým vlastním hodnotám, mému osobnímu etickému kodexu? Právě zde vidím velké dilema — peníze versus kodex. Co když se jedná o design produktu, který lidem nutně uškodí, ale zákazník za něj nabízí úžasné peníze? Nebo hůř — co když jsem dostal od vedení firmy zadaný projekt, jehož obsah neodpovídá mým hodnotám? Co když jde o produkt, který je reálně k ničemu, nikomu nepomůže, a vedle toho leží hůře zaplacený a složitější úkol, který ovšem může mít velký dopad?

Další velké dilema může vznikat v představách o službě, tedy představa zákazníka versus potřeby budoucích uživatelů. Co se zákazníkem, který si ani za nic nenechá svoji vizi vymluvit, i když absolutně neodpovídá reálným potřebám a požadavkům? Jak potom odvést svou práci, abych se za ni nemusel stydět, protože jsem vlastně navrhnul něco, co mnoha lidem ztíží život (například interní software firmy)?

V tomto místě je dobré podotknout, že klást si otázky je jedna věc a odpovídat na ně druhá. Můžeme se tedy ptát opakovaně sami sebe, jak svou aktuální práci vnímáme, odpovídat však budeme stále jen my z našeho pohledu. Jiné úhly nám můžou snadno uniknout, pokud se čas od času nezeptáme i někoho jiného, co si o dopadu naší práce myslí. Je třeba si ale dobře uvědomit, koho se ptáme a do jaké míry je tento člověk objektivní a reprezentuje jiný názor. A nenechat se svést k přesvědčení, že to nejsem já, kdo je za důsledky mé práce zodpovědný, nýbrž její zadavatel.

Přece jen, co když design produktu někomu způsobí zranění či smrt? Co když uděláme chybu, která způsobí množství nehod? Nebo produkt designovaný a vytvářený pro užitečné účely někdo zneužije a způsobí pohromu? Je možná i pak předstírat, že je v tom design nevinně? Designér by se bezpochyby měl snažit, aby do světa nevypustil věci, které jsou potenciálně škodlivé či nebezpečné. Bohužel zneužít lze prakticky vše a zabránit tomu není v ničích silách. A některé věci budou nebezpečné, ať se snažíme sebevíc (nejde vymyslet funkční nůž, o který není možné se pořezat). I tak by měl ale designér dělat co nejvíc proto, aby jeho práce neškodila druhým. A zdali udělal dost vlastně může posoudit jen jeho vlastní svědomí.

Nedosažitelnost ideálu

Vytvořit design tak, aby byl perfektní, není možné. Velmi snadno se může stát, že co bude vyžadovat jeden, bude pro druhého důvod produkt nepoužívat, vražedným nástrojem se nakonec může stát i plastová lžička a nikdy není možné prozkoumat a vyhovět potřebám opravdu všech skupin využívajících navrhovanou službu. Takže, ač by bylo správné se opakovaně ptát na výše zmíněné otázky, je zároveň nutné se smířit s tím, že odpovědi na ně nebudou nikdy stoprocentně uklidňující. Vždy ale stojí za to vědět, kde dané mezery jsou, a zvážit, zda se nacházejí v oblastech, kde si je můžeme dovolit.

Nakonec, hlavní je se z toho nezbláznit. Může se totiž zdát, že nároky na designéra jsou obrovské a srovnat se s nimi náročné. Z mého pohledu nezbývá než nevěšet hlavu a nad věcmi kriticky přemýšlet. Dále si ujasnit vlastní zásady či přímo kodex. Ten může mít například podobu věcí, které nikdy neuděláte, pokud na tom nebude záviset vaše fyzické přežití, nebo seznamu otázek, na které si potřebujete odpovědět, kdykoli se máte rozhodovat a máte pochybnosti. Takový papír či dokument pak můžete vytáhnout v situacích, kde máme pochybnosti a nevíme, kudy dál pokračovat. A možná bych na něj i připsala, že i když je to náročné a člověk by v některých momentech nejraději zahodil vše, jedná se o práci, která má smysl.

Zdroje

COUSINS, Carrie, 2014. Why Every Designer Needs a Code of Ethics. Design Shack [online]. [cit. 2021–12–15]. Dostupné z: https://designshack.net/articles/business-articles/why-every-designer-needs-a-code-of-ethics/

D’ANJOU, Philippe, 2010. Beyond Duty and Virtue in Design Ethics. Design Issues [online]. 26(1), 95–105 [cit. 2021–12–15]. Dostupné z: https://www.jstor.org/stable/20627845

MONTEIRO, Mike, 2017. A Designer’s Code of Ethics. Mule [online]. San Francisco [cit. 2021–12–15]. Dostupné z: https://muledesign.com/2017/07/a-designers-code-of-ethics

DESIGN KISK

Články nejen o designu informačních služeb