Ivelina Gadzheva — potřebujeme více designerů, kteří rozumí lidem
Ivelina Gadzheva je bulharská inkluzivní designérka a konzultantka ve veřejném i soukromém sektoru, která v současné době iniciuje legislativní změny na evropské úrovni pro zlepšení přístupu k informacím.
Vystudovala průmyslový design na Národní akademii umění v Sofii a Inkluzivní design na Mid Sweden University ve švédském Östersundu. Po škole založila nadaci Design for All Bulgaria, jež je součástí sítě Design for All Europe. Nadaci nyní věnuje nejvíce svého pracovního času.
Práce Iveliny Gadzeva vnímám jako inspirující, oslovil jsem ji proto s prosbou o krátký rozhovor. Povídali jsme si o inkuzivním designu a o jednom z jejích posledních projektů.
Jak jste se dostala k inkluzivnímu designu?
Všechno to začalo v době, kdy jsem studovala průmyslový design na Národní akademii umění v Sofii, a kdy se ve škole ještě více zaměřovalo na fyzické produkty než na ty digitální. Dostali jsme za úkol vytvořit organizér pro nevidomé. To byla má první zkušenost, kde jsem za účelem výzkumu komunikovala s lidmi s určitým handicapem.
Při práci na tomto projektu jsem si uvědomila, že existuje obrovská propast mezi tím co se masově vyrábí a tím, co je dostupné pro lidi s speciálními potřebami. Proto jsem se rozhodla zaměřit svoji kreativitu tam, protože to vnímám jako obrovskou příležitost udělat dobrou věc, ze které bude těžit celá společnost a ne jen lidi s handicapem.
V jednom rozhovoru s Vámi jsem se dočetl, že vnímáte rozdíl mezi přístupností a inkluzivním designem. Můžete to trochu rozvést?
Pro mě je přístupnost více zaměřená na přizpůsobení řešení technickým kritériím, která vyhovuje normám a legislativě. Je funkcionálně správná, ale opomíjí lidské aspekty jako je inspirace, naděje, strach a hlavně důstojnost.
Pokud například vytváříte digitální produkt, který je v souladu se standardy přístupnosti pro nevidomé, neznamená to automaticky, že je to pro ně tento produkt snazší na použití. Samozřejmě, dokážou přečíst popisky tlačítek a dokončit nějaký úkol (např. koupit si lístek na vlak), ale oproti vidícím jedincům jim stejný úkol mnohonásobně déle. Takže ano, využívají přístupný produkt, ale jejich uživatelská tomu neodpovídá.
Taky mám pocit, že se až moc úzce se zaměřujeme na specifickou skupinu lidí jako jsou neslyšící, nevidomí, vozíčkáři apod. Ale teprve až tyto skupiny nakombinujeme dohromady tak můžeme říct, že navrhujeme inkluzivně.
Pokud chceme dělat produkty a služby přístupné, musíme do procesu vždy zahrnovat zpětnou vazbu od lidí, kterých se to týká. A tím nemyslím jejich idealizované modely nebo naše vlastní představy o smýšlení konkrétních skupin lidí, ale opravdové začlenění lidí s určitým handicapem do procesu návrhů. V tom je podle mě největší rozdíl mezi přístupností a inkluzivním designem.
Četl jsem, že jsou země, které se inkluzivním designem zabývají více než ostatní. Vnímáte to stejně?
Podle mě se inkluzivním navrhovaním zabývají více severoevropské státy jako je Anglie, Norsko, Švédsko apod. Myslím, že je to dáno tím, že je tam jiná mentalita lidí než například tady v Bulharsku. Když se tady zeptáte kohokoliv, co si představí pod pojmem design, většina lidí to vnímá jako estetiku, jako něco co vypadá hezky.
Mám ale pocit, že lidé žijící na severu Evropy vnímají náročnost práce designera více než jinde. Obecně se snaží dělat věci správným způsobem a jsou ochotni do nich investovat, protože v tom vidí dlouhodobou hodnotu. Proto je v těchto zemích i profese designéra vnímána trochu jinak.
Na začátku jste mluvila o důležitosti inkluzivního designu. Myslíte, že je na designerech upozorňovat na tyto problémy?
Rozhodně. Mnoho lidí není obeznámeno nebo nemají vůbec tušení o této problematice. Jako designéři máme v sobě kreativní nutkání změnit věci k lepšímu a já věřím, že je to náš největší dar.
Dříve lidé potřebovali produkty k tomu, aby přežili. Nyní produkty potřebují lidi, aby přežili. Pokud chceme změnit služby nebo produkty k lepšímu, potřebujeme více designerů, kteří jsou dobří v porozumění lidem.
Nedávno jste dokončila projekt, který pomáhal zlepšit orientaci návštěvníků v Sofii — hlavním městě Bulharska. O co se jednalo?
Šlo o fyzický navigační systém, který měl za úkol zlepšit orientaci pro všechny návštěvníky Sofie. U tohoto projektu jsem měla na starost výzkumnou a konzultační část, grafické zpracovaní pak vytvořilo studio Fullmasters.
Během projektu se ale stala zajímavá věc. Všichni si mysleli, jak skvělé řešení jsme vymysleli a že to bude určitě dobře fungovat. Tak jsme návrhy vytiskli, šli jsme do ulic a udělali testy. Tam jsme ale zjistili, že polovina věcí není vůbec tak funkčních, jak jsme si mysleli. Proto je velmi důležité se zvednout ze židle a jít testovat s uživateli. Mezi myšlenkou a realitou může být velký rozdíl.
Vytiskli jsme ještě několik dalších verzí, znovu jsme šli mezi lidi a testovali jsme to jak s místními tak i návštěvníky města. Snažili jsme se zachytit různé úhly pohledu z různých perspektiv a dojít k co nejlepšímu výsledku. To se nám snad povedlo.
Takže to pro Vás byl úspěšný projekt?
Ano, určitě byl. Každý projekt si ale žije mnoha různými životy před, během a po realizaci. Já osobně jsem trochu smutná z toho, že už byla většina navigačního systému poničena vandaly. Prvky systému jsou polepené nálepkami nebo pokryty graffiti, a tak přestaly plnit svůj účel, nefungují a neslouží lidem.
To je smutné. Doufám, že se to nebude opakovat a lidé si uvědomí, že to stálo mnoho úsilí a práce. Mám ještě poslední otázku — co byste poradila lidem, kteří se zajímají o inkluzivní design a přemýšlí třeba o studiu tohoto oboru?
Pokud vám záleží více na produktu a méně na lidech, nejspíš to nebude pro vás. Pokud si nejste jistí, zda je to obor pro vás, určitě se to vyplatí zkusit a třeba zjistíte teprve při studiu, jak zajímavé to je. Pokud vám ale záleží na tom, jak můžete lidem pomoci a jak jim porozumět, je pro vás.
Inkluzivní design je neprobádaná oblast. Existuje hrozně moc věcí, které je nutné objevit a ověřit skrze kreativní myšlení. Takže pokud jste typ člověka, co rád prozkoumává neprobádané oblasti, určitě tomu dejte šanci.
