Jak je to se vzděláním a designem?
Z pohledu studenta bych si na tuto otázku moc rád dokázal odpovědět. Abych svoji myšlenku trochu více rozvedl a nebyla tak obecná, přidám další větu k zamyšlení: “Designérem se v dnešní době může stát úplně kdokoliv bez předchozího vzdělání.” Je to věc, nad kterou se už dlouho zamýšlí spousta designérů a pedagogů. Teď se nad ní zkusím zamyslet já.
Minulost nám přinesla úžasné řemeslné schopnosti v kreslení, průzkumu a realizaci. Práce samotného Leonarda da Vinciho mě neskutečně fascinuje a on sám by se dal označit za úžasného designéra své doby. Za jeho úspěchem nestál pouhý talent, kterého měl samozřejmě přemíru, ale i proces, kterým procházel při jeho vlastní tvorbě. Chtěl znát svého vlastního zákazníka, pro kterého tvoří. Byl velmi zvídavý a na všechno se neustále vyptával. Vše si představoval a vytvářel předběžné náčrty, na základě kterých tvořil.
Zatímco význam kladení otázek pro hledání odpovědí většině z nás nemusí připadat neobvyklý, odpovědi se nám však mohou zdát pro řešení daných problémů nezajímavé a nepodstatné. To, co už přehlížíme je fakt, že co se na první pohled zdá nezajímavé a nepodstatné, může při hloubkovém průzkumu obsahovat velmi důležité informace. Leonardo da Vinci si této informace byl vědom a i přesto, že některé poznatky nezužitkoval ihned ve svých pracích, přispěly alespoň k pohledu, s nímž se snažil pozorovat svět.
Henry Dreyfuss byl další významný člověk své doby. Svojí schopností průmyslového designu obohacoval americké domácnosti po celé dvacáté století svými fascinujícími vynálezy. K myšlenkám Leonarda da Vinciho o průzkumu a zvídavosti přidal i myšlenku spokojeného zákazníka, pro kterého byl produkt navrhován. Už před více než 60 lety Dreyfuss věděl, že u svých zákazníků nemůže vzbuzovat pocit frustrace, ale naopak musí podporovat pocit potěšení z toho, když zákazníci používají jeho produkty. Podílel se na zlepšení vzhledu a použitelnosti desítek spotřebních výrobků a díky jeho práci přispěl k významnému pokroku v oblasti ergonomie a zasel tak myšlenku UX designu.
Třetí osobností mého příběhu je Victor Papanek, který se jako jeden z prvních zabýval otázkami udržitelného a sociálního designu. Papanek ve své době propagoval společenskou debatu o designu prostřednictvím médií jako je televize, pořádal různé konference na univerzitách po celém světě a inspiroval generace studentů svými myšlenkami. Svým humorným způsobem rozšiřoval myšlenku domácího designu, kdy si každý mohl podle jeho příruček sestavit vlastní nábytek z levných a recyklovaných materiálů — byl velkým odpůrcem konzumu a snažil se proti němu tímto způsobem bojovat. Během své kariéry se převážně zaměřoval na otázky ekologie, udržitelnosti a reakce na potřeby menšin.
Co mají tito tři úžasní konstruktéři a designéři společného je nám snad všem naprosto jasné. Co však společného moc nemají je doba, ve které působili. Můžeme tedy na tomto krátkém příběhu vidět, jak se myšlení těchto velikánů přizpůsobovalo své době.
Leonardo da Vinci věděl, že aby se svým uměním uspěl, nestačí mu jen talent — musí pilně a hlavně chytře pracovat, zahrnout do své práce ostatní, neustále se ptát a být zvídavý.
Henry Dreyfuss věděl, že aby jeho produkty měly úspěch, musí se převážně zaměřit na své zákazníky s podporou jejich pocitů potěšení z toho, že dané produkty používají, a nadále tyto pocity udržovat.
Victor Papanek věděl, že neustálá tvorba nových produktů není cesta, kterou by se měl svět ubírat. Označil design jako politický nástroj, který by se neměl zaměřovat jen na formování něčeho (produktů), ale spíše na transformaci, která bere v potaz sociální a etické pohledy.
Jak je to ale dnes? Už s příchodem filozofie Victora Papanka jsme mohli vidět, že design není jen o kreslení, sestavování modelů a výrobě nástrojů. Dnes je design víc než jen vzhled, je o interakci, strategii a službách. Designér se podílí na změnách společenského chování. Mnoho problémů se týká složitých sociálních a politických otázek. Je to tedy člověk, který by měl znát základní principy lidské a sociální interakce.
Jsou si toho dnešní designéři vědomi?
Pohled Dona Normana je dosti skeptický. Jeho kritika je směřována nejen na práci dnešních designérů, ale i na vzdělávání. V jeho eseji Why Design Education Must Change pálí přímo ostrými a vyjmenovává hned několik kompetencí, které by schopný designér měl ovládat a které by ho škola měla naučit.
Jakožto designéři dostáváme zadání na tvorbu projektu. Začneme zkoumat problém, vymýšlíme, co s daným řešením podnikneme a poté přicházíme plní radosti s výsledkem, který jsme na základě zjištění vymysleli. S předstihem stíháme projekt odevzdat a klient je prakticky spokojený.
Často však tvoříme a tvoříme a nezastavujeme se ani na okamžik, abychom přemýšleli o důsledcích toho, co vytváříme.
To, jakým způsobem naši službu/produkt tvoříme má hluboký vliv na společnost a vytváří příležitosti k propojení a rozdávání radosti. Avšak jako každá mince má dvě strany, i my můžeme způsobit nezamýšlené důsledky vedoucí k újmě, izolaci a strachu. Naše práce zasahuje do oblasti behaviorální vědy a psychologie — jednoduše ovlivňujeme to, jak se bude uživatel cítit. Potažmo celá společnost.
Politické, behaviorální, kulturní, sociologické, etické a filozofické důsledky jsou ve hře více než kdy jindy. Každá interakce je vážena nezamýšlenými důsledky, které ovlivňují pohyb lidí po světě.
Dnešní svět designu chápe hodnotu výzkumu, který je potřeba do designových procesů zahrnout. Ví, že uživatelé jsou hlavním zdrojem poznatků, které je potřeba při tvorbě brát v potaz. Je si však vědom důležitosti výzkumu? Zamýšlí se nad důsledky vlastních návrhů — buduje nebo ničí tento návrh důvěru? Zajímá se o to, zda byl výsledek testován dostatečně často a pečlivě, aby například minimalizoval počet nezáměrných zkreslení (biasů), kterých si designér nemusí být vůbec vědom?
Těchto biasů je nyní mnoho, proto byly navrženy různé statistické postupy k jejich minimalizaci — například metoda double blind. Když výzkumníci studují lidi, i oni podléhají stejným biasům. Proto pečlivě navrhují experimenty tak, aby tato zkreslení neměla žádný vliv na výsledky nebo jejich interpretaci. Skutečné lidské chování je velmi kontextuální, je poháněno emocionálními a kognitivními procesy, z nichž určitá část je nepřístupná lidskému vědomí. A je právě proto snadno ovlivnitelné různými faktory. Tohle všechno kognitivní vědci moc dobře chápou, málokdy je ale znají nebo jim rozumí designéři.
Don Norman v této eseji zmiňuje, že ani studenti (designového vzdělávání) nemají dostatečnou přípravu v behaviorálních vědách, které považuje tak zásadní pro obory, jako je interaktivní a experience design.
Výuka designu se utápí v minulosti. Marně jsem hledal předměty z psychologie nebo z behaviorálních či společenských věd. Moderní design je rozhraním mezi technologiemi a lidmi, ale osnovy neponechávají žádný prostor pro jakékoliv pochopení technologie nebo lidí. Je potřeba nový typ designérů, kteří mohou pracovat napříč obory, rozumí lidem, byznysu a technologiím.
V další Normanově eseji zaměřené na vzdělávání taky klade velký důraz na práci designéra v multidisciplinárních týmech. Designér by se měl naučit pracovat v týmech a spolupracovat s lidmi z jiných oborů, kteří mají na danou problematiku zcela jiný pohled.
Modern design is not done in isolation.
Designérská profese má kompetence k tomu, aby se podílela na zásadních rozhodnutích — a ona to už i dělá. Proto je potřeba se seznamovat se záležitostmi světa, byznysu a třeba i politiky. Je důležité spolupracovat s inženýry, vědci a v závislosti na problému i s lékaři a politiky. Naučit se pracovat kreativně a efektivně v opravdových multidisciplinárních týmech je vstupenka do opravdového 21. století.
A lot of people in our industry haven’t had very diverse experiences. So they don’t have enough dots to connect, and they end up with very linear solutions without a broad perspective on the problem. The broader one’s understanding of the human experience, the better design we will have. — Steve Jobs
Design se stále vyučuje hlavně jako řemeslo. Ačkoliv design může přinést kreativní vhled do nových problémů, tato schopnost je stále spíše uměním, než vědou. Design je všezahrnující obor. Aby se rozšířil a objevil svůj potenciál, potřebuje lepší nástroje a metody, více teorie, analytických technik a porozumění, jak umění a věda, technika a lidé, teorie a praxe mohou efektivně a produktivně spolupracovat.
Touto krátkou úvahou jsem chtěl ilustrovat to, jaké problémy design řešil, jaké dnes řeší a jaké pravděpodobně řešit bude. Svět se nám mění před očima, kompetence designérů se mění a já se stále — navzdory Normanovu pohledu na vzdělávání — ptám, potřebuje být designér vzdělaný?
