Jak přemýšlíme při navrhování produktu, tak můžeme uvažovat i o vlastní kariéře
Designový proces se nemusí týkat jen produktů a služeb, ale můžeme jej aplikovat i na život a práci. O tom, jak prototypovat vlastní kariéru i proč práci v IDEO vyměnila za Web3 projekty, jsme si povídaly s Charlotou Blunárovou.
Vícekrát jsem tě slyšela mluvit o vztáhnutí jednoho z designových principů, prototypování, na kariéru. Mohla bys krátce popsat, co si pod tím představit?
Jsem designér a když říkám designér, tak to znamená několik různých zaměření, kterými jsem prošla za posledních 10 let. Začínala jsem studiem průmyslového designu v Brně na VUTčku, tam jsem si uvědomila, že mimo navrhování strojů nebo spotřebičů, mě baví k tomu chystat plakáty nebo dokumentaci. Takže jsem sklouzla ke grafickému designu. Pak jsem se začala bavil s lidmi, kteří se soustředili na design služeb, o kterém se tehdy v Česku začínalo mluvit. Takže tam jsem přičichla zase k něčemu dalšímu. To formovalo můj vhled do designu, který nebyl ukotvený jenom v jednom médiu nebo jenom jednom odvětví.
Už na vysoké škole jsem si uvědomila, že se nevidím jako průmyslový designér. Zrovna jsem měla psát diplomku a přitom jsem si nebyla jistá, jestli chci zůstat v oboru. To mě donutilo se začít rozhodovat, kudy se vydat. To byl můj první krok k prototypování kariéry. Když jsem seděla v dílně mezi pěnovými a hliněnými prototypy ke své diplomce, ve které jsem navrhovala elektronickou pokladnu, tak jsem si uvědomila, že tak jak přemýšlím nad produktem, můžu přemýšlet i o práci. Nebyla to nová nebo inovativní myšlenka — existuje i hodně knížek o tom, jak využít designérský proces, který známe z designu služeb nebo produktů, a uplatnit ho sami na sobě. Například Designing Your Life Book od Bill Burnetta a D. Evanse.
Jak to v tvém případě probíhalo?
Já jsem se tehdy rozhodla na rok přerušila studium a šla jsem na tři stáže. Rozeslala jsem spoustu portfolií a modlila se, aby mě někdo vzal. Měla jsem štěstí a mohla jsem tak jít na stáž do tří různých firem. Jedna se týkala produktového designu, jedna spíš UX a designu služeb a jedna vizuální komunikace a grafického designu. Na každé z nich jsem byla tři až šest měsíců a zjistila jsem, že i za tak krátkou dobu, se člověk může hodně naučit o oboru, prostředí i sám o sobě. Kdybych to takto neudělala, možná bych pořád směřovala jedním kariérním směrem, ve kterém bych pak nebyla spokojená. Představovala bych si to totiž třeba úplně jinak, než to ve skutečnosti je.
Z toho jak to popisuješ, to vypadá jako hodně řízený proces, který byl z tvojí strany hodně uvědomělý a během kterého jsi hodně pracovala s reflexí a celý proces řídila. Bylo to skutečně tak, nebo to bylo hodně i o tom, jak jednotlivé příležitosti přicházely?
Myslím, že v tomhle to máme my, designéři, dost zjednodušené — jsme nuceni dělat si portfolia. Takže kromě nějakého CVčka musíme popsat sami sebe, naši práci a zdůvodňovat, proč a jak ji děláme. To neustále vytváří takovou krizi identity a osobnosti. *smích*
Člověk s ním nikdy není spokojený, třicetkrát to předělává a pak se stejně další den probudí s tím, že to vůbec nereflektuje, kým je. To pro mě byl moment, kdy jsem si říkala: „OK, jsem ve škole, zatím jsem neměla prostor setkat se s tím, jak můj obor skutečně funguje v praxi. Takže se potřebuju dostat do praxe, zároveň nechci ze školy odejít. Tak jak to teď udělám?“
Kdykoliv nemám dostatek informací pro rozhodnutí, tak hledám způsob, jak je co nejsnáz získat.
Když jsem se začala dívat po stážích a začala jsem dělat svoje portfolio, tak jsem přesně zjistila, že mám pět verzí, kde jedno bylo Charlota, grafický designér, jedno Charlota, produktový designér a tak dál. Bylo mi jasné, že prostě nevím, která verze je ta správná. *smích* A že to zjistím, jedině, když se dozvím víc o sobě — co jsou moje silné a slabé stránky, co mě baví a nebaví, a o samotném oboru. To jsou dvě věci, které musí jít ruku v ruce.
Prototypování je princip, který si snažím vnést do každodenních činností. Kdykoliv nemám dostatek informací pro rozhodnutí, tak hledám způsob, jak je co nejsnáz získat.
Můžeme se trošku vrátit, kam tě kolečko stáží napříč odvětvími dovedlo?
Strávila jsem dva měsíce v Londýně v Pearlfisher, což je agentura, která dělá hodně obalový design, značky a kampaně. Tam jsem byla jako produktový designér. Co pro mě bylo důležité, tak že jsem se dostala mimo Česko, byla jsem ve velkém městě a taky jsem si uvědomila, jak různé role v kreativním odvětví existují.
Pak jsem byla v Praze v studiu Q Designers Jindřicha Fialky, které se zaměřuje na inovace a design služeb a pak jsem se dostala na stáž do IDEO. Půl roku jsem strávila v Cambridge v Massachusetts. Tam jsem byla jako grafický designér. Byl to pro mě úplně jiný svět, inspirativní, multikulturní město s Harvardem i MIT… Typ projektů i klientů, na kterých IDEO pracuje je hodně rozmanitý. Z Londýna, kde jsme řešili, jak navrhnout lahev pro dětský džus, jsem se přesunula sem, kde briefem najednou bylo The Future of Food s klienty jako Target nebo MIT.
Ze stáže se pak stal full-time v mnichovské pobočce. Jak těžké bylo se do IDEO dostat?
Vždycky je to mix štěstí. Neřekla bych, že je to 100% jen o tom, co člověk umí. V Cambridge to byla kombinace, že zrovna hledali někoho na stážistickou roli, byli otevření tomu, mít tam někoho z Evropy, což kvůli vízům taky nebývá pravidlem. Posílala jsem přihlášku během jednoho roku asi dvacetkrát, kdykoliv nějakou stážistickou roli vypsali. Vždy jsem se přihlásila, pak se mi nikdo neozval, tak jsem si řekla, že příště to zkusím znova a zase udělám přihlášku o něco lepší.
Člověk samozřejmě najde hodně věcí online, začne si zjišťovat víc o té firmě, vlastně designérsky se začne zamýšlet, co zajímá lidi na druhé straně. Vzpomínám, že požadavkem bylo poslat tzv. chindōgu. Strávila jsem nad tím hodně času, protože jsem se tam chtěla hodně dostat. Když to pak klaplo, měla jsem ohromnou radost.
Kdybych to dneska dělala znovu, šla bych na LinkedIn, podívala se, jestli tam někdo v mojí síti nepracoval nebo nezná někoho, kdo tam pracuje. Poptala bych se, koho vlastně typově hledají a zjišťovala bych si víc detailů.
IDEO se i navenek prezentuje hodně skrze hodnoty, ať už je to udržitelnost nebo inkluze v designu. Jak to bylo zevnitř? Do jaké míry to prostupovalo i tvou prací?
Jak IDEO komunikuje navenek a jak funguje, je hodně na stejné vlně. Komunikace navenek je limitovaná tím, že většina projektů je pod NDAčky. Když se objeví něco veřejně, jsou to třeba pět let staré projekty. Což není na škodu, v tu chvíli už je možné hodnotit a měřit i jejich dopad a úspěšnost.
Ať už jsem tam byla na stáži, nebo když jsem pak dostala nabídku pracovat tam na fulltime a nakonec vedla týmy, překvapila mě jedna věc. A to, že prostředí tam vůbec nelimituje jednotlivce. Měla jsem skvělé prostředí pro rapidní růst, během čtyř let přišla čtyři povýšení, ze stážisty na design leada. Na jednotlivých projektech jsme pracovali v cross-disciplinárních týmech. Vizuální designéři, výzkumníci, business designéři, interakční designéři — všichni jsme pracovali společně. To je ohromná příležitost učit se od šikovných lidí, dívat se jim pod ruce, pochopit, jak přemýšlí. Nikdo mi například nebránil v tom, abych si během práce v IDEO udělala d.MBA. Když jsem přišla za svým šéfem, že to je rozvojová věc, která by mě zajímala, neřekl mi, že jsem vizuální designér a proč bych se měla učit více o byznysu, ale naopak mě podpořil a povzbudil. Přístupu, jak firma přistupuje k rozvoji vlastních lidí, jsem si tam hodně vážila.
Byla naopak nějaká věc, co tě překvapila v negativním smyslu. Co pro tebe byla větší překážka, kterou jsi musela překlenout?
Když jsem se přestěhovala do Bostonu, měla jsem angličtinu celkem v pohodě — mluvila jsem, četla jsem bez problému. Ale přesto je to jiný pocit být najednou v prostředí rodilých mluvčí. Jsou momenty, kdy společně diskutujete, vymýšlíte nápady nebo jdete dělat uživatelský rozhovor… V těch chvílích mě mrzelo, že angličtina je až můj druhý jazyk, že v ní nejsem tak přirozená a pohotová jako kolegové, kteří v ní vyrůstali. Asi po roce se to srovnalo a pak už člověk v angličtině přemýšlí a má naopak problém zformulovat myšlenku v češtině, zvlášť když se to týká pracovního kontextu.
Komunikace je určitě něco, co si člověk osvojí až časem a neustále se učí.
Druhou věcí byly kulturní rozdíly, jak pracují jednotlivé týmu různě po světě. Hodně jsem cestovala, měli jsme projekty s klienty v Asii, v Arabských emirátech, Evropě i Americe. Spolupráce v evropském prostředí je hodně přímočará, ve skandinávských zemích hodně demokratická a každý se potřebuje vyjádřit, v Americe je vše zase hodně optimistické. Pro mě jako člověka z Evropy bylo občas těžké rozpoznat, jestli když mi americký kolega řekne, že je něco super, jestli to tak skutečně je. Komunikace je určitě něco, co si člověk osvojí až časem a neustále se učí.
Co tě přitáhlo zpět do Česka?
V IDEO jsem byla čtyři roky, kdy jsem pracovala v Mnichově a částečně v Londýně. Během toho jsem se ze stážistky dostala na pozici Design Lead, takže moje práce začala být více manažerská, ale pořád se velká část mojí práce věnovala přímo designu jako takovému.
Došlo mi, že prostředí konzultantské firmy je ideální, obzvlášť na začátku kariéry. Člověk má příležitost nakouknout do spousty odvětví, mezi různé klienty a na různé projekty. Dá to člověku rozhled. Zároveň přichází frustrace z toho, že designér v konzultantské agentuře žije jednotlivými projekty velice krátce. Často člověk vypiplá projekt jako miminko a po dvou–třech měsících ho předá a doufá, že u klienta pak vyroste a neskončí v šuplíku.
Během své práce v IDEO jsem bokem pracovala i se start-upy jako konzultant. Hodně mě bavilo start-upové prostředí, kde všichni mají vyhrnuté rukávy a vše se hodně rychle iteruje a buduje. To mi v IDEO chybělo. Rozhodla jsem se, že s další věcí, na které budu pracovat, chci strávit delší dobu a chci v ní mít i podíl. V normálním zaměstnaneckém poměru tohle nejde. Zastávám názor, že by člověk měl mít skin in the game na tom, na čem pracuje.
Takže to je teď další směr, který si osaháváš a prototypuješ, jak si to nastavit dál?
Z IDEO jsem odešla, aniž bych měla další práci. Všichni v okolí, kolegové, kamarádi se samozřejmě v tu chvíli ptali, co budu dělat. *smích* Jsem ale strašně ráda, že jsem to tak udělala. Jeden z principů, kterým věřím, je, že je těžké hledat si novou práci, když je člověk pořád v té stávající. Nemůže totiž jen tak na LinkedIn napsat, že přemýšlí o změně a zajímají ho tato témata. Vidí jen špičku ledovce — co je v inzerátech, co nabízí existující firmy, které zná a z těch vybírá. Nedohlédne pod hladinu. Takže já jsem odešla, na LinkedIn jsem napsala, že mě zajímají tyto čtyři oblasti: creator economy, digitální móda, technologie pro wellbeing/ageing/mentální zdraví, kreativní využití AI (GPT-3, GANs, …).
Chtěla jsem si vyzkoušet, jestli mě zajímají dostatečně, abych se jim mohla věnovat a co to vlastně v jejich případě znamená. Najednou jsem měla spoustu nezávazných nabídek a callů s lidmi se stejným zájmem. To mi pomohlo si ujasnit, jestli se chci vydat mezi start-upy, jestli mě zajímá AI a design nebo víc femtech a healthcare. Během jara a léta jsem začala pracovat na krátkých projektech, kde jsme si vždy řekli, že si to spolu vyzkoušíme. Se svou kamarádkou Mollie Amkraut jsem začala psát blog Captain Career o kariérním designu. Sešlo se to tím, že jsme zrovna sama přemýšlela, co se svojí kariérou a tady jsme se to snažily shrnout do nějakých principů a aktivit.
Momentálně pracujeme s pár bývalými kolegy z IDEO a budujeme kolektiv designérů, kteří pracují na projektech ve Web3 a cryptu. Budujeme kolektiv, kde dostáváme zaplaceno nejen za náš čas, ale i formou podílu v projektech. Společně tak vytváříme portfolio investic, které sdílíme. Je to rozdíl oproti třeba start-upu, kam člověk vstoupí, dostane nějaký zaměstnanecký podíl, třeba čtyři roky na něm pracuje a pak doufá, že zrovna tento start-up bude unicorn a ten člověk vydělá pár milionů. My se snažíme minimalizovat riziko. Tím, že máme těch investic víc, tak se nemusím bát, že projekt, na kterém já trávím půl roku, nevyroste. Pořád můžou třeba uspět tři jiné projekty mých kolegů.
Co tě na na web3 technologiích chytlo?
Zajímá mě téma creator economy — jaké mají lidé možnosti s obsahem, který tvoří. Web3 vytváří nové prostředí, kde můžou jak tvůrci, tak uživatelé, tento obsah vlastnit. Přiznám se, že crypto šlo dlouho úplně mimo mě. Viděla jsem tam jenom finanční spekulaci, což pro mě nebylo zajímavé téma. Takže jsme si bohužel kdysi dávno žádný bitcoin nekoupila. *smích*
Asi před rokem a půl začala vlna NFT — do prostředí plného day traderů a najednou přišla skupina kreativců, digitálních umělců, 3D umělců, kteří vytváří věci, které neexistují v našem fyzickém světě. A najednou našli způsob, jak mohou monetizovat svoji tvorbu a začít formovat nové komunity. Zároveň pro lidi, kteří takto sledují umělce a tvůrce, pro kurátory a trendsettery, to najednou znamenalo, že si na ně mohou vsadit, investovat do nich. Do té chvíle to nebylo možné — člověk nemůže jen tak přijít za svým oblíbeným tvůrcem a říct: „Tady ti dám tisícovku a když budeš úspěšný, vyděláme na tom oba.“
Web3 Divoký západ. Což přitahuje kreativní lidi, umožňuje nám to rychle iterovat.
Baví mě, že se najednou řeší ownership internetu — co to znamená vlastnit digitální média na internetu a nové formy koordinace lidí na internetu.
Z pohledu digitálního designu je zajímavé, jak se vše teprve formuje — názvosloví, UX patterny, metafory. Co je to vlastně peněženka a co jsou decentralizované finance? Nikdo nemá správnou odpověď. Na Web2 už tyhle odpovědi máme, existují osvědčené patterny, best practices, šablony. Oproti tomu je Web3 Divoký západ. Což přitahuje kreativní lidi, umožňuje nám to rychle iterovat.
Je to globální prostředí, přitom těch lidí v tom bohužel není tolik. Na jednu stranu říkám „bohužel“, na druhou stranu je to zajímavé a vzácné období. Člověk jakoby měl kostky lega, z nich něco stavěl, mohl se dívat, co staví ostatní a mohl si od nich půjčovat kostky a začít to stavět taky. Všechno je zrychlené, protože spousta protokolů je open source a spousta produktů je stavěná veřejně — týmy za nimi dokumentují jejich vývoj a design krok za krokem. Nemůžu si jen tak jít sednout do kanceláří Googlu nebo Facebooku a poslouchat, o čem se baví a co plánují. Oproti tomu u Web3 protokolů a decentralizovaných organizací můžu přesně tohle udělat — můžu se přidat na jejich Discord a vidět, o čem se baví, jak nad tím přemýšlí přímo zakladatelé.
Aby to nebylo tak abstraktní, můžeš zmínit konkrétní projekty, na kterých ty nebo tví kolegové z kolektivu pracujete?
Jeden z větších projektů, který jsme spustili v prosinci je decentralised exchange. Jmenuje se Astroport, je to postavené na blockchainu Terra. Během tohoto procesu pro mě bylo zajímavé nahlížet pod pokličku tokenomics, ekonomie tokenů, a designu incentiv. Zároveň bylo nutné řešit i hodně právních otázek — co je možné, co je regulované a jak s tím být v souladu. A pro mě to bylo i poznání, jaké to je pracovat v decentralizovaném týmu napříč mnoha časovými zónami.
Dalším naším projektem, na kterém spolupracujeme, je nový typ decentralizovaná sociální sítě. Lze si to představit jako Twitter, ale na blockchainu. Pro uživatele to znamená, že vlastní svůj social graph, tzn. svoje followery i obsah. To, co teď na Facebooku nebo Instagramu nejde, že by člověk odešel a přešel na nějakou alternativní platformu a zároveň si sebou vzal svoje sledující i obsah, bude tady možné.
Dále se ve WE3 zabýváme i ReFi, regenerativními financemi, nebo nástroji pro DAO (decentralizované autonomní organizace). V současnosti tedy prototypuji, jaké to je být zároveň designérem, advisorem a investorem a jsem zvědavá, kam mě tato cesta zavede dál.
Charlota Blunárová
je multidisciplinární designérka, která pomáhá firmám vymýšlet nové služby, digitální produkty a značky. Zkušenosti sbírala zejména v IDEO, kde pracovala na projektech klientů jako jsou H&M, MIT či Target nebo připravovala spekulativní výstavu o produktech využívající AI. Stojí mimo jiné za vizuální identitou české značky Snuggs.
