„Když nevíš, tak se zeptej” — s Dominikou Potužákovou o inkluzivním designu a návrhu wayfinding systému pro Prahu

S Dominikou jsme se v květnu 2023 potkali na Festivalu kreativní byrokracie, kde jsme zjistili, že se oba pohybujeme okolo designu veřejných služeb. V rámci našeho povídání se dotýkáme témat jako jsou inkluzivní design a jeho dobrá praxe, její spolupráce na projektu Čitelná Praha nebo jak pracovat se zpětnou vazbou od veřejnosti. Dominika Potužáková je zakladatelka studia Bohemia Design & research. Pomáhá organizacím vytvářet uživatelsky přívětivé a funkční produkty, služby a veřejné prostory.

Ahoj Dominiko. Rád bych začal naše povídání inkluzivním designem, kterému se profesně věnuješ. Jak bys toto odvětví popsala někomu, kdo jej vůbec nezná? Co znamená a přináší inkluzivní design?

Inkluzivní design vnímám tak, že při navrhování služby, produktu nebo systému, zahrnujeme všechny uživatele. Všechny ty, kteří se s výsledkem naší práce někdy mohou potkat. Když designujeme pouze s definovanou cílovou skupinou, tak snadno můžeme zjistit, že nějaké skupině neumožníme plně využívat to, co zrovna navrhujeme. Když při návrhu opomeneme třeba skupinu lidí s pohybovým omezením ruky, snadno jim tím zabráníme v používání našeho produktu. Případně pro jeho používání budou potřebovat asistenci dalšího člověka.

Proč je důležité se inkluzivním designem zabývat?

Zejména proto, že se inkluzivita při designu dlouhodobě přehlížela. Nebylo to důležité téma i přestože se o něm vědělo. Když něco nadesignujete i pro člověka, který hůř vidí, tak tím službu můžete přiblížit více třeba seniorům nebo lidem, kteří mají dočasně nějaké problémy se zrakem. Má to i byznysový dopad a může to pomáhat při budování povědomí o značce. Snadno může nastat situace, kdy si člověk řekne „Ježiš oni na mě mysleli i když mám ten a ten problém tak to budu doporučovat dál”.

Takže vlastně můžeme inkluzivní přístup chápat i jako byznysovou příležitost.

Jo určitě to tak je. Tím, jak se to téma víc popularizuje, tak už na něj klienti i více slyší. Zároveň je stále musíme edukovat o tom, jak jim inkluzivní přístup může pomoci třeba navýšit tržby.

Jaké jsou příklady dobré praxe, kde by se zájemci a zájemkyně o inkluzivní design mohli inspirovat?

Ze zahraničí ráda sleduju Kat Holmes od které si vždy ráda poslechnu nějaký podcast. Jelikož se profesně poslední dobou zaměřuju na wayfinding tak bych zmínila třeba studio Mijksenaar z Holandska. Ti velice zajímavě přemýšlí nad návrhem informačních systémů. U nás samozřejmě oceňuju aktivity Mariany Chytilové. Vnímám ji skoro až jako filosofku, která se na inkluzi umí podívat z hodně široké perspektivy. Velice nám na začátku pomohla s přístupností systému Čitelná Praha. Zároveň dělá skvělou práci pro Člověka v tísni a festival Jeden svět. Ti sice řeší přístupnost spíš kulturních akcí, ale to vůbec nevadí. Souvisí to jak s veřejným prostorem, tak přístupností pro širokou veřejnost. Přístupnost a inkluzivita má často přesah třeba do sociálních médií nebo audio a video komunikace. Taky bych ještě zmínila odnož Zlín design weeku s názvem designprovsechny.cz. Anežka Řepík se tomu tématu zajímavě věnuje a líbí se mi chuť projektu zastřešovat podobné aktivity v rámci celé ČR.

Moc díky za ty příklady. Rád bych se teď dostal více k samotné designové praxi a tomu, co pro její vykonávání člověk potřebuje. Jaké jsou klíčové kompetence, které potřebuje mít kvalitní designer či designérka?

Určitě musí člověk umět dobře komunikovat a kvalitně argumentovat. Je potřeba umět přesvědčit management nebo jiné aktéry v projektu a prezentovat klíčová zjištění z komplexní sady výzkumných dat.

Další důležitou kompetencí je zvídavost, která člověka ponouká problémům porozumět více do hloubky. Zároveň je ale designerská praxe neustálé přepínání mezi dvěma styly myšlení. Jeden nám umožňuje jít hodně do podstaty věci a zkoumat detaily. Ten druhý nám zase pomáhá neztrácet obecnější, možná abstraktnější, pohled a širší souvislosti.

V neposlední řadě mi pomáhá mít kolem sebe kvalitní tým, na který se dá spolehnout. Ideálně takový, který doplní kompetence, kde se já osobně necítím tolik silně.

Testování prototypu nového wayfinding systém pro Prahu v rámci projektu Čitelná Praha

Rád bych se teď dostal k projektu Čitelná Praha, na kterém se aktuálně podílíš. Jedná se o návrh wayfinding systému pro Prahu. Jak ses k projektu dostala a jakým způsobem na něm participuješ?

Byla jsem součástí vítězného týmu v mezinárodní soutěži na nový wayfinding pro Prahu. Zadání soutěže požadovalo, aby v týmech byl alespoň jeden UX designer a tak mě studio Side2 oslovilo ke spolupráci.

Pomáhám týmu přinést návrh wayfindingu do terénu a uživatelsky ho otestovat na konkrétních materiálech a s konkrétním osvětlením. Během spolupráce kvituji také přístup ROPIDu (pozn. zadavatel projektu), který je otevřen k porozumění designovému iterativnímu procesu a spolupráce jde tedy celkem dobře.

Začali jsme tím, že jsme vzali první návrh wayfinding systému a nainstalovali jsme jej na stanici metra Palmovka. Pozorovali jsme lidi jak se jim používá a naslouchali jsme jim, co říkají na jeho čitelnost, srozumitelnost, ale i vhodné umístění jednotlivých nosičů v prostoru. Do hloubky tak zjišťujeme jak fungují jednotlivé aspekty přístupnosti jako je čitelnost, srozumitelnost piktogramů, textů nebo třeba použití konkrétních barvy. Mimo to sledujeme i pochopení logiky vyznačování cílů či umístění jednotlivých nosičů v prostoru tak, aby odrážely pozitivní uživatelskou zkušenost.

Na co jste během testování v terénu přišli?

Ve spolupráci s Marianou Chytilovou jsme zjistili, že potřebujeme řešit i lidi s kognitivním omezením jako jsou děti okolo 9 let, které nemají ještě úplně vyzrálé kognitivní schopnosti. Člověk veřejnou dopravu často využívá v určitém spěchu a shonu a tím jsou jeho kognitivní kapacity omezené. Lidem mohou vadit blikající světla, velký ruch nebo mají omezenou schopnost se soustředit. Všechny tyto fenomény omezují schopnosti uživatelů ve chvíli, kdy veřejnou dopravu potřebují použít. A všem těmto omezením musí naše výsledné řešení odolat. Spousta problémů vyplyne až při zasazení navigačních prvků do prostředí veřejného prostoru.

Na Palmovce jste tedy nasadili pilotní verzi, kterou aktuálně vyhodnocujete a postupně ji budete upravovat. Až její podobu odladíte a vychytáte, tak v ten moment ji budete rozšiřovat do dalších stanic.

Jo přesně tak. Teď přidáváme do testování další lokace na ostatních linkách jako je náměstí Jiřího z Poděbrad nebo pěší navigace u lávky HolKa. My všechny aktuálně využívané lokace bereme jako pilotní. Postupujeme iterativním způsobem a jakmile budeme vědět, že jsou použité nosiče a grafiky odladěné a splňují naše požadavky, tak můžeme začít škálovat na celou Prahu. Po těch pilotních průzkumech na různých lokacích Prahy dojde k postupné implementaci systému do jednotlivých městských částí Prahy. To proběhne na základě pečlivě vypracovaných metodik a manuálů, ale také po rozdělení kompetencí, které organizace se budou starat o nasazení systému v jednotlivých částech Prahy.

Jak probíhá spolupráce se zadavatelem v tak komplexním projektu?

No, vyjednávání podmínek spolupráce je někdy náročné. Super je, že se z každého jednání neskutečně učím. Postupně hlouběji poznáváme klientovy problémy a cíle. Funguje to ale taky obráceně. Čím více spolu jednáme, tím víc poznává klient i kvality mých služeb a tím dokáže lépe porozumět tomu, jakým způsobem pracuji. Samozřejmě se na obou stranách dějí ústupky. Máme ale velké štěstí, že náš klient umí naslouchat našim argumentům. Rozumí, že když bude dělat rozhodnutí na základě nekvalitních dat, tak že ta rozhodnutí nebudou ideální.

Projekt je docela silně medializovaný. Kdekdo na něj má názor a jak to tak v dnešní době bývá –⁠ nebojí se jej veřejně sdílet. Pracujete nějak s ohlasy veřejnosti?

Veřejné podněty pravidelně sbíráme a adresujeme. Máme nově udělaný dotazník pro zpětnou vazbu, který lidem umožňuje nám jejich připomínky napsat. Přijde nám důležité tyto hlasy monitorovat a pracovat s nimi. Třeba kvůli tomu, že když nějaké téma bude mezi lidmi rezonovat silně, nejspíše je vhodné jej víc prozkoumat do hloubky, ideálně v rámci připravovaného výzkumu.

Také před pár dny vyšla obsáhlá tisková zpráva, která do hloubky komunikuje výsledky našich výsledků na Palmovce. Jejím prostřednictvím popisujeme, jak to souvisí s celým vývojem toho systému, jak na to budeme dále navazovat a co budou další kroky.

Dominiko díky moc za příjemné povídání. Rád bych to uzavřel takovým ohlédnutím za tím, co jsi doposud ve své pracovní kariéře zjistila. Když bys byla teď začínající designerkou a chtěla se začít věnovat inkluzivnímu designu –⁠ co bys poradila svému začínajícímu já?

Asi se budu opakovat, ale opět bych řekla zvídavost a nebát se ptát. Já mám to štěstí, že prostě moje mamka mě vychovávala tak, že když nevíš, tak se zeptej. Takhle jsem to vždycky měla. Prostě se hodně ptám, kolikrát na hloupý otázky. Občas se na mě i respondenti divně koukají na co že se jich to ptám a proč. Ony se sice mohou ty otázky zdát hloupý, ale pomáhají mi sytit tu vnitřní zvídavost a umožňují mi komplexně odpovědět na výzkumné otázky.

Zároveň kdybych začínala tak bych se nebála si napsat o stáž nebo stínování někoho zkušenějšího při práci. Přijde mi důležité si nakoukat profíky při práci a naučit se konkrétní procesy. Mít nějakou pokoru a umět potlačit své ego a říct si třeba “No hele jsem juniorní designer, tak prostě začínám a půjdu se tady učit od někoho, kdo za sebou má nějaký zkušenosti”. Zrovna to stínování mi přijde jako velice efektivní formát pro sbírání zkušeností. Zároveň u nás v týmu toto začínajícím designerům a výzkumníkům umožňujeme a funguje to moc hezky.

To je moc milý zjištění na závěr. Já Ti moc děkuju za krásný povídání, přeju hodně úspěchů ať už s Čitelnou Prahou nebo na jiných projektech a těším se až se zase někdy potkáme. Díky a měj se moc hezky.

Super, těším se a děkuju, bylo to moc příjemný.