Markéta Pěchoučková: Přeji si veřejné služby, které naplňují reálné potřeby občanů
Markéta Pěchoučková pracuje na ministerstvu práce a sociálních věcí, kde se snaží přispět k efektivnějšímu fungování veřejných služeb a veřejné správy.
Dobrý den Markéto. Začala bych rozhovor představením vaší práce. Mohla byste mi ji představit, vaše oddělení? Na co se zaměřujete?
Pracuji na Ministerstvu práce a sociální věcí na sekci evropských fondů a mezinárodní spolupráce, kde vedu oddělení projektů sociálních inovací.
Sociální inovace jsou definovány různě, vždy se tam objevuje, že jde o něco nového, lepšího, užitečnějšího. Tohle a tematické zarámování Evropského sociálního fondu je to jediné, co definuje naší práci. Zbytek toho, co podpoříme, jak vyhlásíme výzvu, jakým způsobem komunikujeme se žadateli, s jakými stakeholdery, je na nás. Nerozhodujeme o všem, ale spoustu věcí navrhujeme. Výzvy konzultujeme a debatujeme s dalšími stakeholdery, a zároveň máme poradní orgán, kde jsou zástupci neziskového sektoru a jiných ministerstev. Jedná o externí subjekt, který schvaluje výzvy. Nemůžeme si vše sami rozhodnout, ale máme stále velkou volnost.
Volnost ale nemáme ve výběru projektů. Máme sice vizi, jaké projekty chceme podpořit, ale projekty vybírá hodnotící komise. V tom jsou EU fondy specifické. Nemůžete ovlivnit to, jaké projekty máte, ale přitom byste těmi finančními prostředky měli být schopni pozitivně ovlivnit život v ČR.
V rámci naší práce se snažíme o kontinuální učení, měníme výzvy podle potřeby, evaluujeme a zjišťujeme, zda to, co děláme, dává v tomto kontextu smysl. Neustále se snažíme posouvat dál a vymýšlet lepší řešení. A to chceme i od našich projektů.
Ve většině výzev podporované projekty tematicky neomezujeme, ale definovaly jsme je principy, ve kterých je např. schopnost spolupracovat, učení, vyhodnocování poznatků a hledání řešení s cílovou skupinou.
Hodně nás ovlivnilo designové myšlení a design služeb. Základy designového myšlení, vycházet z potřeb klienta, kvalitativně zlepšovat jeho život a testovat službu, než ji rozšiřujeme, to jsou základní principy, které se snažíme dostávat do našich projektů. Je to i něco, co chceme dostávat do terénu a ukazovat dalším lidem a organizacím.
Dalo by se říct, že naše projekty mají dva cíle. Jeden je hledání řešení pro cílovou skupinu a druhý je budování kapacit, a to i ve veřejné správě. Jak dělat veřejnou politiku, testovat, experimentovat, zjišťovat, co dává smysl, co je problém a na základě toho až nastavovat politiku, aby v současné proměnlivé době byla odolná.
Podpořené neziskové organizace se díky projektům mohou naučit nový způsob práce, to je druhým cílem. Designové myšlení dává spoustě příjemcům smysl. Když si ho vyzkouší a mají dobrého designéra, tak jsme se nesetkali s někým, komu by to nedávalo smysl a přišlo mu to zbytečné. Většinou to vnímají jako skvělý přístup, který jim ukázal novou cestu a umožnil větší zapojování klientů. Organizace, které mají námi podpořený projekt, mají možnost se naučit spoustu věcí, které jsou užitečné pro ně i pro jejich klienty.
To, co vy přinášíte do nastavení a podmínek výzev, je pro řadu žadatelů něco nového. Jak se k tomu žadatelé staví? Přeci jen to, že se musí zamýšlet nad tím, co jejich klient ve skutečnosti chce, může přinést více práce než to direktivně vymyslet.
Celkově je to jiný druh psaní žádosti. Nelze napsat, že za dva roky budu dělat určitou aktivitu, ale EU fondy jsou takto nastavené. Je to zcela jiný způsob myšlení a psaní. Budou zkoumat potřeby, prototypovat, experimentovat a pak z toho něco vytvoří. To byl velký problém pro řadu klasických projektových manažerů. Nedávalo jim to smysl a nechápali, jak mají napsat projekt. Část žadatelů také říkala, že potřeby svých klientů znají, protože s nimi pracují 20 let. To je taky v pořádku, my máme omezené zdroje a není nutné někoho o něčem přesvědčovat. Jsou ale organizace, které měly na začátku pochyby a i tak do projektu jdou a zjistí, že je to super. Sice znají svou cílovou skupinu, ale mluví s ní jiným způsobem v kontextu své služby, čímž se nemusí dozvědět užitečné věci. Zároveň je pravda, že na začátku bylo hodně nepochopení a spousta organizací odešla z konzultací, že to není program pro ně.
Myslím si, že teď do spousty organizací design služeb pronikl. Nejen díky nám, ale protože to podporují i jiné organizace a ministerstva. Je to mnohem rozšířenější než před několika lety.
Jaká je vaše motivace pro práci? Jaký je pro vás ideální stav, ke kterému byste vaší prací chtěla přispět ?
Vize našeho oddělení je, aby veřejné služby byly poskytované tak, aby klientům přinášely to, co potřebují, a zároveň to dělaly efektivně. Finanční zdroje budou vždy omezené. Je to o tom, jak tyto omezené zdroje vynakládat na věci, které opravdu řeší a umí vyřešit problémy lidí. Chytré veřejné služby, na které jsou lidé hrdí, přináší jim pozitivní změnu a přitom neruinují státní rozpočet, to je naše vize.
Tak i tím, že se to organizace naučí dělat a budou poskytovat to, co klienti skutečně potřebují, ve výsledku může ušetřit prostředky než pokud by cílili na něco, co potřeba ve skutečnosti není.
Přesně tak. Když budete praktikovat tento přístup, tak to okleští spoustu věcí. Ale čím více začnete oklešťovat, tak začnete více narážet na to, že ten systém není možná zcela ideálně nastavený. Že sociální služby jsou nuceny něco vykazovat, což není v souladu s tím, co potřebuje klient a co pak s tím.
Součást naší práce je propojení našich poznatků kolegům na ministerstvu, aby získali z terénu vhled o nastavení politiky a mohli ji případně ovlivnit. Není to něco tak flexibilního, co se dá měnit ze dne na den. Je to ale čím dám tím otevřenější, koneckonců i MPSV má teď svůj inovační projekt, ve kterém testujeme potřebnost jedné sociální služby. Testujeme na tom, jak jsme schopni zjišťovat, co potřebují klienti, a jak podle toho lépe nastavovat tento typ sociální služby. Jde to pomalu, ale přijde mi to skvělé.
Daří se vaše poznatky přenášet i do jiných tematických oblastí EU Fondů nebo jiným kolegům?
Určitě. Není problém někoho přesvědčit o smyslu většího zaměření na kvalitu a dopady práce. To, co je horší, je pak provedení. Bohužel všechno ve veřejné správě je zatíženo administrativou, a ne všechna oddělení mohou mít málo projektů a těm se věnovat. Nám se daří mít více pracovníků na méně projektů a snažíme se s nimi jinak pracovat a zefektivnit naši práci. Nicméně ve standardních výzvách je ta situace jiná a kolegové mají obrovské množství projektů. Tam nejde aplikovat ten stejný přístup. Detailně pracovat s projektem znamená, že jsme s nimi v terénu, součástí jejich schůzek, abychom pochopili jejich projekt, když je potom propojujeme na designéry nebo další odborníky. Jsme pro ně také takový “critical friend” a předáváme jim zpětnou vazbu. Na to je potřeba mít méně projektů, a to se těžko přenáší dál kolegům. Znamenalo to by řádově více pracovníků.
Zároveň je řada projektů provozních, např. financování dětských skupin. Ne všude dává smysl naše postupy šířit.
Důležitá otázka je, jak do organizací, které pracují s lidmi a řeší jejich problémy, dostat know-how designového myšlení. Potřeby lidí se mění a nejde neustále dělat věci stejně. Tím se chceme do budoucna zabývat. Jak do co největšího množství organizací dostat designové myšlení, aniž by s námi museli mít projekt.
Možná by se to dalo zkusit skrze evaluace? Ty jsou taková rozšířená forma hodnocení služeb.
Mohlo by být. Nicméně to, že je v projektu evaluace neznamená, že se něco kvalitativně zlepší a že se organizace z té zpětné vazby poučí.
Otázka, která možná měla padnout na začátku. Jak jste se k vaší současné práci dostala? Kde jste dostala myšlenku zakomponování designového myšlení?
K tomu vedlo více věcí. Jedna z nich byla, že se do nařízení o Evropském sociálním fondu dostalo téma podpory sociálních inovací. Díky aktivnímu vrchnímu řediteli jsme se toho chytli a začali je podporovat. Je na členském státu, jak inovace budou podporovat a my jsme byli jedni z prvních, kteří se toho chopili s větší vervou. Samozřejmě následovalo hodně debat o tom, co znamená inovativní, jaké projekty podporovat, jak to vyhodnocovat atd.
Dávalo mi smysl dělat tohle a ne velkoobjemové výzvy, u kterých nemá člověk kapacitu spolupracovat s každým projektem, tak jak, by bylo potřeba.
Začali jsme si zjišťovat více o inovacích, jezdili jsme do zahraničí, abychom se něco přiučili. Na zahraniční cestě v MindLab v Dánsku jsem se poprvé dozvěděla o designu služeb (2014/2015). Úplně mě to nadchlo, přišlo mi to logické a dávalo mi to smysl. Myslela jsem si, že takhle přesně budeme dělat inovace na MPSV. K tomu byla ale ještě dlouhá cesta.
Následně jsme zjistili, že i v Česku existují organizace, které design služeb dělají. Začali jsme s nimi řešit první potenciální projekt a od toho se to začalo rozvíjet.
To, že jsme rozšířili koncept ve výzvách, bylo dané důrazem na budování kapacit v neziskových organizacích. Ony většinou dostávají jen finance na práci s klienty a ne na vlastní rozvoj. Podporovat budování kapacit NNO jsme zkoušeli více cestami, zaměření na designové myšlení se ukázalo jako dobrý způsob, který umožňuje ukazovat a učit organizace jiný způsob přemýšlení o jejich práci s klienty a inovovat jejich služby.
Nebyla to přímočará cesta, ale shoda náhod a příležitostí.
Zní to velmi zajímavě a doufám, že vize vašeho oddělení podaří a budete tento způsob práce šířit do dalších organizací.
Postupně se to mění i ve veřejné správě. Více a více se ozývá, že se práce nedá psát od stolu. Jsou to postupné krůčky. Ale máme inovační projekty na MPSV, Digitální informační agentura nebo Národní pedagogický institut mají přímo své designéry. Je skvělé, že se na více místech něco mění.
Na státních úřadech je to však složitější, ty klienty nevidí a přímo s nimi tolik nepracují, oproti neziskovým organizacím. Ty tu přímou zkušenost mají a sami se chtějí a jednodušeji mohou měnit.
Moc děkuji za rozhovor a přeji hodně štěstí.
Děkuji, mějte se hezky.
