“Moji kamarádi někdy říkají, že jsem naivní v tom svým optimismu, ale já si vážně myslím, že je život skvělý.” -Pavlína Louženská

Ako vyzerá tvoj najbežnejší deň?

Každý můj den vypadá jinak. Obzvlášť teďka, protože dělám více věcí naráz. Dělám Holky z Marketingu, pracuji pro Grow with Google a Google for startups a částečně dělám nějaké free-lance věci. Prostě všechno možné. Pokaždé se to naskládá úplně jinak a je teda velice těžké na to odpovědět.

Dobre tak, bez čoho by sa tvoj deň nezaobišiel? Čo v ňom má stabilnú pozíciu? Jednoducho, čo ti robí radosť keď sa tam objaví?

Hodně záleží, ale to, co mi dělá radost, pokud se tam objeví je, když jsme s týmem a vymýšlíme nové věci. Mám ráda, když se naučím něco nového, nebo potkám někoho nového. Třeba když mentoruji startupy, často mi lidé začnou něco vyprávět. Například, kde bych se jen tak dozvěděla, jak funguje telemedicína v Ghaně? Najednou se dovím různé věci, a to úplně zbožňuji. Současně teď chodím do školy, studuji Investiční bankovnictví a Policy making, takže mám radost, když se z toho něco do toho dne dostane. Určitě mám radost když mám čas sama pro sebe, protože jsem introvert. Je to takový moment pro načerpání energie.

Takže, tvojou prioritou je zabezpečovať vo svojom živote určitú vyváženosť medzi činnosťami a sama sebou?

Vlastně, když si dáváš za podstatné důležitost chápat sám sebe a jak funguješ jako člověk, podle toho si dokážeš do dne zakomponovat určité činnosti. Já vím, že jsem introvert, tak si do toho dne vkládám momenty, kdy mužů vypnout. Když se například někdo cítí, když někomu pomáhá, snaží se to do toho dne vkládat činnosti které k tomu vedou. Takže když znáš sama sebe a znáš svou osobnost, víš typicky jak si to ideálně poskládat.

Keďže ťa už dlhšie sledujem, viem, že toho robíš veľmi veľa. Hovorím dobre, ak poviem, že máš ešte viac seba-realizačných činností pred sebou? Čaká ta niečo v budúcnosti na čo sa veľmi tešíš?

Já se těším na hodně věcí, o kterých vím, že se stanou, ale i na ty, o kterých ještě nevím. Protože o čemkoliv co přijde vím, že to bude skvělé. Moji kamarádi někdy říkají, že jsem v tom mém optimismu naivní, ale já si vážně myslím, že je život skvělý. Ale zpět, co vím, že se stane a těším se na to, je akcelerátor, který s #HolkyzMarketingu připravujeme. Těším se na web summit v Lisabonu, kam jedu i s mojí kamarádkou a rovnou tam zůstaneme na surfování. Ještě nikdy jsem nestála na surfu. Teda se těším na spoustu věcí. Tím, že jsem zpět ve škole, těším se na celý vyučovací proces od začátku, jak to všechno bude probíhat a tak.

Spomenula si, že pracuješ v tíme holek. Čo je podľa teba najlepšie na takomto type spolupráce?

To, že jsme každá jiná. Díky tomu dostáváš jiný perspektivy. Třeba Aneta s Luckou, se kterýma vedu #HolkyzMarketingu, je každá úplně jiná, než jsem já. Líbí se mi jak se vzájemně posouváme dopředu. Já jsem poměrně chaotická, vrhám se do všeho, mám v sobě tu naivitu, optimismus a vizi. Na druhé straně je Anet, která školí něco, čemu se říká „Organizační porno“. Je totálně zorganizovaná, má na všechno tabulky, a to je právě věc, která mně chybí. Pak je tam Lucka, která zastává roli finanční ředitelky, takže ona má takový ten pragmatický přístup. Říká: „Okay no a jak to uplatíme? Co budeme dělat?“. Vidíš, takže mě hrozně baví ta dynamika těchto vztahů. Když já přilítnu a řeknu co všechno bychom mohli dělat, je tam někdo, kdo má realistický pohled a obrysy té věci a pak někdo kdo najde konkrétní způsoby realizace a potřebné prostředky. Takhle si můžeme vzájemně pomáhat a díky této pomoci se věci můžou dít. Kdybych byla sama, tak si dovedu představit, že většina věci se nikdy nestane anebo se stane ale v hrozným bizáru. V týmu je lehčí byt sám sebou a nehrát si na něco co nejsi, protože každý element je přínosem.

Tým pádom sa cítiš úplne slobodne a vo výsledku ti to umožňuje realizovať sa bez prílišnej kontroly a nezmyselných pochybnostiach. Ja som síce vo svete UX len pár mesiacov no často počúvam, že ľudia v mojom okolí majú plán, ktorým chcú prejsť kým sa „pracovne neusadia“. Napríklad chcú skúsiť prácu v malej organizácií, vo veľkom korporáte ale aj prácu remote. Mala si aj ty nejaký plán, ako sa bude vyvíjať tvoja pracovná cesta?

Já mám stále nějaký plán, který je vždycky extrémně ambiciózní. Neznamená to nevyhnutelně, že se to stane, ale pomáhá mi to rozhodovat se a vybírat si co vlastně chci. Například, má ambice byla mít certifikát Delta, což je asi nejlepší certifikát pro lektora, který můžeš mít. Rozhodla jsem se pro to jenom chvíli po tom, co jsem začala vyučovat angličtinu. Pak jsem začala pracovat v marketingu a chtěla jsem být šéf digitálu, pro značku Burberry. A to jsem pracovala v marketingu tři měsíce. No, a tak jsem začala chodit po konferencích a říkat lidem, že tohle budu v budoucnu dělat a ty lidi jenom přikyvovali. Nejvtipnější bylo, že pravě proto, že jsem to říkala, mi jednoho dne zavolal kámoš a řekl, že dělá projekt pro Burberry a nabídnul mi, zda se tam nechci s někým seznámit. Aktuálně říkám, že bych chtěla mentorovat projekt YCombinator, což je nejslavnější starupový inkubátor na světě. K tomu bych chtěla pracovat v Policy teamu technologický platformy TikTok. Úplně vtipný je, že jsem byla venku s kamarádkou a řekla jsem jí to a ona „Hej, tak to tě seznámím s týpkem, který zakládá office v Praze pro TikTok!“. Dlouhodobější ambice je, že budu jednou prezidentka. Takže, já mám vždycky plán. Mám pocit, že právě proto se mi věci dějí. Není to takové, „budu nejdřív v agentuře, budu tohle, budu tam, …“. Mám takový ten LONG “stretch”, ten se mění a já jsem ráda, že se mění. Byla jsem taková už od mala. Máma mi říká, že když mi byli čtyři, oznámila jsem ji, že nejdřív budu modelka, tím si vydělám a pak budu doktorka a až budu stará, stanu se prezidentkou. Tato moje naivita mi zůstala doteď. Je pro mě důležité mít ten “north star” o dost dál, než kam reálně dojdu.

Dobre, takže si sa naučila upúšťať z prvotnej predstavy života? Vedela si si povedať, že síce opúšťaš niečo čo sa ti zdá isté a stabilné (niekto by povedal dobré) na to, aby si skúsila niečo nové a neisté, no potenciálne ťa môže viac naplňovať?

Možná si četla Designerem vlastního života, doporučuji přečíst všem mladým lidem. Je to o tom, jak použít design thinking na design své kariéry. Hlavní idea knihy je, že je potřební neustále iterovat a pilotovat. Vlastně prototypuješ svoji karieru místo toho, aby si jsi řekla, „Budu podmořský biolog!“. Osm let to studuješ a po pár letech se ocitneš na Antarktidě, avšak tam zjistíš, že ryby zapáchají a je tam velká zima. Místo toho, abys zkoušela různé aktivity, stínovala nějakého biologa, našla si brigádu v zoo a postupně nasbírala zkušenosti, měla by si šanci se rozvíjet a měnit původní plán. Proto nemám ten pocit, že to, co se stalo byl „fail“ nebo, že jsem to vzdala. Dostávám tímhle způsobem feedback sama od sebe, a taky od okolí. Dám příklad to, že chci pracovat ve zmíněném policy teamu pro Tiktok. Existuje na to profilace na Oxfordu. Je to jedna z mála škol na světě, kde se studuje internet. Na to abych zjistila, jestli tam mám jít, jsem se přihlásila na studium Inovations and policy making v Praze. Takže teď chodím na Karlovu univerzitu a testuji, zda mi to za to stojí. Jestli mě to bude bavit a zda to bude správní krok. Tím chci povědět, že ta vize se na konci klidně může změnit, a to je v pořádku.

Kedy si začala túto metódu iterácie praktikovať?

Jedna z mých nejlepších a zároveň nejhorších vlastností je, že jsem extrémně zvědavá. Když mě něco zajímá, tak jdu a zkoumám to. Ptám se každého, kdo by o tom mohl něco vědět. To, že jsem v tomhle oboru je kvůli mému bráchovi, který mě zavolal na IT konferenci a já jsem tam nic jiného nedělala , jen se ptala všech těch kluků, co dělají a ať mi to vysvětlí. Ne takové to “sedím v koutě a doufám, že nikdo nezjistí to, že nevím, co je to hashtag”. Tohle je podle mě přirozené zkoumání toho, co cítíš a co tě muže bavit. Já bych si přála být ten člověk, který má přímý fokus a pracovat jen na tom, mám ale stálou chuť zkoumat. Mám štěstí, že moje práce typicky funguje tak, že mužů potkat hodně lidí. Takže abych ti odpověděla, je to nejspíš mé mentální nastavení než aplikace konkrétního vzorce do života.

Keď si teraz načrtla IT konferenciu, kde boli „kluci“, máš pocit, že byť ženou v tomto odvetví je podporované? Zažila si niekedy sexistické narážky alebo naopak „jemné“ zaobchádzanie?

Studie LeanIn mluví o tom, že v okamžiku, když si jedna z mála anebo jediná na pracovišti nebo v oboru, tak o mnoho častěji si terčem mikroagrese. My si to často vůbec neuvědomujeme, jaké to je tvrdé a složité, až ve chvíli, když jsme toho součásti. V tu chvíli ty reprezentuješ celé pohlaví, a to je velice tvrdý oříšek. Když uděláš chybu na nějaký konferenci, kam si pozvaná, je možné, že si řeknou, že „ženský“ už nepozvou. A i když si to neřeknou, ten tlak, který cítíš, je intenzivní. Není to přímý sexismus. Nikdo za tebou nepřijde a neřekne: „protože máš prsa tak tě tady nechceme.“ Je to něco, co se nedá tak lehko popsat, ale zažíváš to. Další část téhle odpovědi je, že v tom mým oboru je hodně holek. Vlastně 63 % absolventů britských kreativních univerzit jsou ženy, ale současně ve vedení je těch žen velmi málo. My se „ztratíme po cestě“. To, že je náš obor na první pohled holčičí, nic neříká, když vidíme, že chybí ženská reprezentace. Ženy chybí ve společnostech, na těch vysokých místech, v těch asociacích, chybí nám holky jako spíkři na konferencích. Chybí nám holky při přebíraní cen za něco. Chybí nám holky v technických částech marketingu. Co já slýchávám často je: „Proč teda se ty holky nepřihlásí? Tak když tam chtějí být ať tam jsou.“ Ale to je zase chyba systému. Při pohovorech jsou špatně nastavené otázky, špatně je vypsaná pozice, špatně je nastavený systém toho zaměstnávaní, špatně je nastavená mysl zaměstnavatele, protože v tom oboru nikdy holku neviděl. Je špatně nastavený, jak se střetají asociace. Myslím, že nejsem jediná, která zažila, že se chodí na jednání do sauny. No a třetí věc: vidím často, že se lidé ptají žen na otázky, na které by se mužů zeptal jen málokdo. Já, když něco moderuji nebo jsem hostem, nikdy se neptám ani neodpovídám na takový typ otázek, a když už se na něco zeptám, položím stejnou otázku i mužům.

Takže interakciami a pozorovaním si naučila, ako sa správne pýtať a ako by to malo fungovať ale nefunguje?

Podle mě jsem se to ještě nenaučila. Mě pořád vždycky šokuje, když se s tím potkám. V šoku jsem i z toho, že je rok 2021 a v mém okolí je kopa holek, které jsi svou hodnotu neuvědomují. V jednom citátě, který jsem nedávno četla bylo, že bychom měli vynechávat pojmenovávaní feminista, protože to bychom měli být všichni. To by byl axiom té konverzace a místo toho bychom pro lidi, co nejsou feministi, měli začat používat slovo sexisti a tak regulovat zbytek konverzace.

Je skvelé, že máme niekoho ako ty, kto reprezentuje naše pohlavie a bojuje za nás.

A to je jako delší věc, která mi přijede zajímavá. Ta fráze „bude za nás bojovat“. Moje máma vždycky říkala, že nejbližší pomocnou ruku najdeš na konci svého ramena. Pro mě slovo empowerment znamená, že JÁ ti dám POWER, ale TY musíš současně taky NĚCO UDĚLAT. Já neumím pomoct lidem, kteří nechtěj něco i sami udělat. Mohli bychom i v #Holkáchz Marketingu udělat hodně věcí víc „user friedly“ a víc to za ně odmakat, ale já nechci.

Teraz sa ťa určite spýtam to, čo sa ťa pýta každý a tým prejdem k ďalšiemu okruhu otázok. Aká bola tvoja študijná a kariérna cesta? Zaujímajú ma skôr tvoje ašpirácie, myšlienky, pochybnosti, motivácie, jednoducho situácie počas tohto procesu. Mám za to, že tento proces je hlavne o tom, ako sa človek cíti a to mu je motiváciou pre určité rozhodnutia.

Já jsem studovala na Masarykové univerzitě, protože když je ti devatenáct, si z Prahy a nechceš bydlet u rodičů, tvoje jediná kvalitní šance je jít do Brna. Není v tom žádná romantika. Já jsem během toho začala studovat i v Praze– to je zase k mé naivitě, že budu zvládat studovat dvě vysoké školy, ve dvou odlišných městech najednou. Nastoupila jsem na anglistiku v Brně a na komparastiku v Praze. Chtěla jsem byt literární vědec. Po čase jsem to vzdala a zůstala jsem jenom v Brně. Na anglistiku jsem šla trochu jako fuck-off, protože když mi bylo deset, dali mi papír, že se nikdy nenaučím cizí jazyk – jsem těžkej dyslektik. To ale nepřipadalo v úvahu, protože moje babička byla polyglotka a umínila jsi, že mě bude učit, dokud to nebudu umět. Výsledek byl ten, že jsem maturovala ze dvou jazyků. Bavilo mě učit ostatní a hlavně ty, nad kterými už někdo „zlomil hůl“. Už jsem říkala, že jsem neustále nasraná? Pracovala jsem už od patnácti, protože moji rodiče na tom nebyli finančně dobře, a rozhodovala jsem se hodně pragmaticky. Zjistila jsem, že za učení angličtiny je nejvíc peněz na hodinu a tak jsem šla učit. Tehdy se objevily první známky mého workoholismu, který tkvěl v neustálém dožadování vyšších nároků na sebe samu. Tím jsem se dost rychle dostala na vysoký posty. Bylo mi čtyřiadvacet, když jsem vedla metodiku Tutor & Caledonian School, pro celou Moravu. Měla jsem pod sebou asi sto dvacet lektorů. Protože jsem byla takovýto magor, přišla jsem k mému prvému vyhoření. V tom období, jak jsem už vzpomínala, mě můj bratr vzal na IT konferenci, kde jsem se všech na vše ptala, no a na základě toho jsem dostala svou první práci v marketingovém oboru. Sice jsem měla dělat jenom chlebíčky a zabezpečovat komunikaci se světem „tam venku“, ale vzala jsem to. Nasedli jsme do auta a spolu s osmi kluky jsem jela na tour po Evropě promovat WebExpo konferenci. Tím, že jsem tam poznala hodně lidí, jsem dostala jsem svou první práci v oboru. Jeden z kluku rozjížděl Food StarUp a hledal někoho, kdo má rád jídlo a viděl, že já ho ráda mám, a zbytek že mě naučí. Noc před pohovorem, jsem se naučila, co to znamená konverze, protože můj tehdejší kluk mi řekl „když nebudeš vědět co říct, opakuj slovo konverze“. Dostala jsem ji. Současně jsem šla na stáž do PR agentury. První den co jsem tam přišla, mi řekli, že jsem jediný člověk, který ví, co je hashtag – já jsem to slyšela pár týdnu zpátky na té konferenci, že jo, tím pádem budu jich expert na digitál. Vzala jsem i to, vždyť co se může stát! Do příštího dne jsem měla zpracovat SEO analýzu webu, napsala jsem si to na papírek, přišla domu a načetla si o tom. Druhý den jsem přišla s analýzou klíčových slov a oni jen: „Tak jo.“ A bylo.

Spätne, bola nejaká pozícia, ku ktorej by si sa nevrátila?

Chvíli jsem dělala pro letuška.cz SEO copywritera a idea makera a to bylo špatné. Psát všechny variace „letenky levně, s levnými letenkami, …“ mě nebavilo. Byla jsem hodně smutná. Můj brácha v té době nastoupil do agentury H1.cz a jednoho dne mi zavolal, že tam shánějí někoho na PR a marketing. Na tu pozici se tehdy nahlásilo hodně CVček. Tamější šéf ale řekl, že hrozne rád nabírá sourozence a můj brácha se mu zdá skvělý, takže jsem dostala pozici. A zanedlouho mi nabídli pozici manažerky marketingu. Zas jsem to přijala. Učila jsem se fungování za jízdy.

Si veľmi nebojácna. Ja by som začala hľadať výhovorky typu, že nie som kompetentná, nemám skúsenosti, len aby som ich nesklamala a sebe neukázala ďalšiu vec, ktorú som nezvládla.

No tohle holky typicky dělají, ale co nejhoršího se mohlo stát? Dejme tomu, že by to bylo špatný a v tu chvíli bych spadla na tu pozici, na které jsem už dávno byla. Ale minimálně bych byla chytřejší v tom, co jsem udělala za chyby. Když řeknu ano, dostanu víc datových imputů do budoucího rozhodováni. Vždy mě naštve, když holky řeknou ne, protože samy sebe připravují o data do dalšího rozhodováni.

Mám taký pocit, budem hovoriť za seba, že väčšinou musím vedieť, aké kompetencie sú potrebné či ich vlastne mám. Pozerám sa na to, či som už niečo také robila a kto zastupoval tu pozíciu predo mnou. Vieš aby som sa mohla porovnávať a dopredu odsúdiť posun na zánik. Bojím sa sklamania. Zabúdam, že nikto „hotový“ z neba nepadol, že všetci k tomu nejako kontinuálne museli dôjsť.

Podle mě se na takou dynamickou věc díváme moc staticky. No a co, tak zjistíš, že ti to nejde.

Akým spôsobom sa osobne prenášaš cez „neúspech“?

Zažila jsem spoustu selhání, kdy jsem na něco kývla a pak se zjistilo, že to je úplný průšvih a musela jsem odejít. Naučila jsem se to pojmenovávat jako zkušenost, ne selhání či neúspěch. Byla jsem o to chytřejší pro budoucnost, na co se trápit.

Vnímaš pri svojej práci alebo v poskytovaných službách, potrebu užívateľského výskumu? Máš pocit, že sa služby približujú k vytváraniu Human-Centered design?

Tato otázka bude mít zas dvě roviny. První je, že já mám úplnou posedlost zákazníkem. Implementuji to i při školení, které dělám o design thinkingu a vlastně při všech mých workshopech je to postavený kolem zákazníka. Přesto si myslím, že děláme chybu a ve službách se jim nevěnujeme víc. Ne jenom uživatelským testováním, ale celkově naciťováním zákazníka. Dnes jsme posedlí produktem a byznys modelama, ale zákazník má být absolutním středobodem. Naopak se střetávám i s firmami, které právě tím výzkumným procesem tráví až moc času, kdy si nejsou jistí a stále hledají co zlepšit a zapomínají vydávat věci ven. Druhá rovina je v poslední době citát: „Náš spotřebitel netráví život spotřebou, ale životem.“ Na to mi často zapomínáme. Sledujeme všechny ti customer journey mapy a ty touchpointy, modelujeme persony a jobs to be done. Zapomínáme při tom na to, že jsme hrozně emocionální a vypadává nám tam častokrát lidskost. My řešíme ten jogurt a jeho brand positioning, ale upřímně, já jim jogurt, protože mám hlad a nestíhám.

Čo je optimálne riešenie tohto problému?

Je to takový mnohostěn. Když použiješ vícero metod dohromady, dává ti to určitě víc, než jen jedna nebo dvě konkrétní metody. Já ale vždy budu preferovat metody, při kterých můžu toho zákazníka potkat, nejen koukat na analytics. Pro mě jedna z nejzajímavějších zkušeností, kterou jsme dělali při mapování zákazníků v Zootu byla, když jsme šli k nim domu. Chtěli jsme vědět, jak žijí. Souvisí to s tím oblečením, ale ne přímo, no najednou ti to dává jinou perspektivu. Zjistili jsme, že hodně našich zákazníku žilo v malých prostorech, a proto jsme jim nemohli prodat víc oblečení.

Ako si presvedčila stakeholderov, aby ti poskytli priestor a budget na takýto typ výskumu? Nie je to vôbec ľahké, prehovoriť niektorých stakeholderov, aby investovali do hĺbkových rozhovorov, nie to na vytvorenie priestoru, času a financií na návštevu zákazníka.

Mela jsem štěstí, CEO chápal význam tohoto výzkumu. Obecně je třeba jenom apelovat na významnost prevence a přínosu informací pro službu z konkrétního výzkumu. Oplatí se hlavně zmiňovat kolik peněz stojí náprava, pokud jí nepředchází prevence. Proto já teď pracuji víc v kontextu produkt – nastavení organizací. Hrozne mě štvalo, jak špatně postavené produkty se ke mně dostávaly. Na mně jako marketérovi pak bylo prodat. Všichni na tebe tlačí, aby byla jistá konverze, což znamená více peněz, ale při tom kdyby ten produkt byl správně postavený, by je to mohlo vyjít mnohem levněji.

Akoby si preložila WICKED PROBLEM? Bavili sme sa o tom na hodine a celkom dobré nápady tam zazneli.

Když překládáš básničku sice jdeš slovo po slově, ale snažíš se hlavně zprostředkovat ten pocit, který z toho máš ty. Tím pádem to asi možná i trochu přebásníš. Proto bych hledala, co pro mě ten výraz znamená. Je to prostě problém, kvůli kterému „mlátím hlavou do zdi.“ Hah. Takže bych to ani nepřekládala, jenom vysvětlovala.

Keďže viem, že si tak driven person viem predstaviť, že keď niečo potrebuješ, prečítaš si o tom všetko, nájdeš si niekoho kto do toho vidí, začneš sa ho pýtať. Snažíš sa sama naštudovať nové metódy, prístupy, techniky. Čo je ale pre teba najviac „enjoyable” spôsob zisťovania? Máš na to vyhradený čas alebo k tomu pristupuješ skôr prirodzene– keď sa to v tej konverzácií objaví?

Můj modus operandi je neustále iterovat a sosat. Není to tak, že mám alokovaný nějaký čas na „učení se“, já to dělám fakt bez časového limitu – neustále. Když mě něco zajímá, mám tím úplnou posedlost. Povídám si o tom s kýmkoliv, zvu lidi na kafe, ať si o tom popovídáme. No není to jenom z oblasti vzdělávací, marketingový nebo designerský, je to častokrát jen něco ze života. Například, co znamená pro lidi pravda. Třeba je ale určitě podotknout fakt, že mě to nezajímá úplně do hloubky. Mám laťku kde mi informace o objektu zájmu začnou stačit.

Prichádzame k mojej poslednej otázke: keby si mohla pozvať niekoho žijúceho alebo mŕtveho na večeru, kto by to bol?

Pro mě by to byla moje babička, která už nežije. To je ta babička se sedmi jazyky a disponovala nejen tím. Měla také několik manželů. Byla taková originální GirlPower! Říkala například, že každá inteligentní žena se naučí vařit za čtrnáct dní, ale ona zbytečných čtrnáct dní ve svém živote neměla. Já bych s ní teď hodně ráda mluvila a zeptala se jí na nějaké věci. Například na její perspektivu na životní fázi, ve které teď jsem, protože si myslím, že by mi k tomu měla co říct. Ona stojí za hodně věcmi, které dělám. Podporovala mě, ptala se mě co potřebuji, či chci někam jet, protože mi na to chce přispět. Jednoduše tam od ní byla citová i hmatatelná podpora. Současně pro mě byla inspirativní v tom, že nikdy nebyla stará. Když jsme začali používat počítač tak za námi došla, že by chtěla taky počítač. Ne, že by jsme ji museli přemlouvat, ona sama vyvolala iniciativu. Naučila se Skypovat a volala bratrancům do Kanady. Nebo když jsme začali zkoušet nějaký lehký omamný látky, řekla: „Hej, já bych taky chtěla toho jointa vyzkoušet, když mi o tom vyprávíte.“ Další příklad je, když zjistila, že můj bratranec má přítele. Přišla za ním řekla mu, že to je skvělý, že má někoho, kdo ho má rád a je tam pro něho. Víš a já bych chtěla vědět, jako se tohle dělá. Mít osmdesát a být úplně fresh.

Můj kámoš běhá každý den několikrát do schodů, a tak jsem se ho zeptala, proč to dělá. Jeho odpověď byla, že se bojí, že do nich zapomene běhat. Já se taky bojím, že zapomenu nějaké věci.

Myslím, že viacerí sa bojíme zabudnúť, na všetko to, čo nám teraz príde úplne prirodzené prijímať a robiť. Ak náhodou, na ten recept „nezabudnutia“ prídeš, budem rada, ak sa s ním podelíš!

Já se bojím, že přestanu být nasraná, že se s věcmi srovnám a přestanu si věcí všímat. Vidím okolo sebe lidi, který nemají tu otázku na status quo.

Rozumiem. Tiež poznám živé mŕtvoly.

Jsme celkem temné.

Nevadí mi to. Ďakujem, Pavlíno.