O designe v kultúre s Evou Gartnerovou
Já bych si hrozně přála, abychom zachovávali kvalitu a hodnotu uměleckého výstupu, ale našli ten most a nadesignovali cestu přes ten most různým cílovým skupinám, různým publikům a bez rozdílu.
Na začiatok by som Vás chcela poprosiť, aby ste sa predstavili. Ako by ste sa profesne definovali?
Mé jméno je Eva Gartnerová a profesně bych se definovala jako taková chobotnice 😊. Každé mé chapadlo má totiž trochu jinou roli, ale hlava směřuje stále ke stejné vizi, kterou je dělat svět lepším místem prostřednictvím kultury. Svou primární profesní roli beru tak, že jsem akademik. Působím na Fakultě multimediálních komunikací TB ve Zlíně, kde mám na starosti ateliér Arts management, ve kterém v podstatě nějakým způsobem propisuji tuto vizi tím, že se snažím vzdělávat nové generace a připravovat je na kulturní lídry a vůdce, kteří budou poté působit v kreativních a kulturních průmyslech. Učím kulturní management, práci s publikem, a do toho všeho se nějakým způsobem snažím protkat udržitelnost, inkluzi, přístupnost, interdisciplinární spolupráci a nějaký mezinárodní přesah. Děláme tady prostě spoustu projektů a mimo univerzitu mám ještě jeden takový komerční projekt. Také máme studio, kde se snažíme pomáhat kulturním institucím nastavovat strategie, cíle, dělat jim různé kapacity, building programy, zaměřovat se tedy na zkvalitnění kultury prostřednictvím vzdělávaní či podpory samotných lidí, kteří už jsou v této praxi, jestli to dává smysl.
Určite dáva, momentálne ste mi zabrali niekoľko otázok. :D Ale rada by som sa spýtala, ako ste sa dostali k Vašej súčasnej roli. Vždy ste vedeli, čomu sa chcete v živote venovať, alebo čo Vás inšpirovalo a malo vplyv na výber Vášho kariérneho smeru.
Aha, to je zajímavá otázka, musím to trošku zmapovat zpětně. Určitě si myslím, že jsem nikdy neměla nějakou ambici dělat v kultuře, protože moje mamka je mikrobiolog a taťka je procesní inženýr. Takže tam jsme nebyli moc vedeni k nějakým humanitním vědám. Ovšem jako milník nebo nějakým způsobem rozhodovací proces, který mě začal formovat, byla určitě vysoká škola. Já jsem vlastně studovala marketingové komunikace, kde jsme měli možnost se zapojit do jednoho předmětu, kde jsme si organizovali vlastní festivaly a kulturní akce, což mě začalo hrozně bavit, a potom jsem si jeden takový festival zorganizovala u nás na vesnici a začala jsem vnímat, jak je důležité pracovat s těmi komunitami, zapojovat lidi do těch procesů a jak to celý zmanageovat a pak jsem měla potřebu, protože jsem v rámci studií hodně cestovala, byla jsem několikrát na Erasmu freemoveru a tak dál. Měla jsem pocit, že město Zlín je místem, kde bych chtěla zůstat, a byla jsem vděčná Zlínu za to, že mě dostal tam, kde jsem, a že bych mu to chtěla nějakým způsobem vrátit, a tak jsem se rozhodla napsat disertaci na vytvoření kulturního a kreativního centra ve Zlíně, což byl takový první impuls k tomu, že jsem si ty myšlenky dala všechny na papír, dostala jsem se na doktorát, pracovala jsem na tom, ale pak to celé vlastně jakoby vyhořelo na tom, že na ty moje myšlenky a nápady nebyl ten fyzický prostor. Ale dostala jsem nabídku vést, nebo rozjet tady zdejší univerzitní galerii, a to jsem přijala, aniž bych někdy předtím něco v galerii nebo v muzeu dělala. A jak jsem to přijala, tak jsem zjistila, že vlastně moc nevím, jak se dělá taková galerie a co tě vlastně očekává od lidí v muzeu. 😊 Tak jsem si začala prostě zjišťovat věci a zjistila jsem, že fenomén nebo téma univerzitních galerií v České republice je úplně nepolíbené, v Evropě se toho dotýkáme tak nějak zřídka, a tak jsem si říkala že tu disertaci přeměním na to téma, které by mohl být přínosné i té vědě, a že se teda budu zabývat tím fenoménem univerzitních galerii. Což mě dostalo ke spoustě zdrojům, lidem a literatuře z oblasti muzeí a galerií. Jakmile jsem dodělala doktorát, tak tam jsem se nějakým způsobem snažila identifikovat tu svoji roli: nebyla jsem vždy úplně kurátor vzdělání, nebyla jsem ani kunsthistorik a úplně ani umělec a snažila jsem se najít tu svoji roli — co je ten můj přínos a mě vlastně bavila komunikace, bavila mně práce s komunitami, a tak jsem si řekla, že ta moje role, kterou do této sféry budu přinášet, je práce s publikem a audience engagement a audience development, kterému jsem se chtěla začít věnovat. Když jsem mapovala, kde se tomu věnují nejvíc a kde můžu čerpat inspiraci, tak jsem přišla na to, že je to v Americe. Tak jsem si napsala žádost o Fulbrightovo stipendium, které vyšlo, tak jsem odjela do Ameriky a pak jsem přijela zpátky. A teď jsem v takovém stádiu, že muzea, galerie a komunita kolem nich (především zahraničních) je pro mě něco, kde je kultura velmi progresivní a inovativní a kde jsou věci hodně často velmi dobře pojmenovány, a já jsem schopná vlastně tady z těch komunit, ať už je to Velká Británie, Amerika, Austrálie, do které se chystám, si brát inspiraci a věci, které můžu aplikovat jak do vzdělávání, tak do praxe, kdy spolupracujeme s kulturními organizacemi. Takže jsem takový kulturní manažer se záměrem na to, aby publikum a společnost mi dotvořily takový ten trojúhelník toho, že vlastně ve škole učím lidi, co budou do budoucna ovlivňovat kulturu v praxi. V té komerční sféře spolupracuju se zástupci, kteří už mají teď vliv na kulturu, a to třetí kolečko, které to všechno spojuje, je vlastně to, že se snažím všem lidem říkat, ať myslí na návštěvníky, ať myslí na společnost, protože společnost je ta, která absorbuje ty informace a prostě potom tvoří celkový ten vibe a atmosféru, která i díky třeba muzeím a galeriím může být mnohem lepší, protože se to zas snažím propojit na duševní zdraví bla bla bla bla bla a tak no, takže takhle jsem to dlouhosáhle řekla. 😊
To znie veľmi inšpiratívne. Keď už spomínate to duševné zdravie, práca s ľuďmi vie byť psychicky náročná. Mali ste niekedy nábeh, alebo ste zažili stav vyhorenia? Alebo ako sa snažíte predchádzať tomuto stavu?
Jo, to je skvělá otázka, protože tady ty stavy mám právě tento semestr, přijde mi, že toho mám hodně, intenzivně, a že vlastně jsem v tom taková nekovaná, že se snažím vůbec si ty věci teprve pojmenovávat a zvědomovat, co se mi děje v těle. Teď si uvědomuji, že mám přemíru stresu, že z toho mám stažený žaludek, hrudník a tak dál. Je to vlastně až teď jako poprvé, od nějakého září, kdy jsem dostala na starost ten nový ateliér a je toho spousta, takže jak se tomu snažím předcházet, ještě úplně nevím, s tím bych potřebovala spíš poradit. 😊 Ale ano, ač nerada, tak musím přiznat, že je to teďka v té mojí krátké kariéře poprvé, kdy cítím, že je toho hodně. Kdy to duševní i fyzické zdraví vlastně zaostává, protože veškerou energii věnuji práci a nějakému naplnění vize, která ale nemyslí úplně na můj osobní život a volný čas, takže tady si úplně tak jistá v kramflecích nejsem.
Tak verím, že sa Vám čím skôr podarí nájsť čím skôr rovnováhu, pretože to je naozaj veľmi dôležité pre fungovanie človeka. Prejdime radšej k ďalšej otázke: Čo podľa Vášho názoru chýba kultúre v Českej republike najviac?
Já si právě myslím, že je to to vnímání publika a vnímání potřeb společnosti a otevírání všech veřejných institucí typu galerie, muzea, kina, festivaly, divadla, opery a filharmonie více lidem. Teď nemyslím otevírat tím (to je vždycky první argument kurátorů nebo kunsthistoriků), že chceme dehonestovat kulturu a chceme dělat spektakulární výstavy a vystavovat místo Van Gogha Jurskej park, protože je to snáze pochopitelný, to jako nechci, určitě. Já bych si hrozně přála, abychom zachovávali kvalitu a hodnotu uměleckého výstupu, ale našli ten most a nadesignovali cestu přes ten most různým cílovým skupinám, různým publikům a bez rozdílu. To, kde vidím ten největší nedostatek, je v podstatě to, že nemyslíme na lidi. A když už na ně myslíme, tak myslíme jenom na specifickou sociální bublinu, většinou je to nějaká vyšší střední třída se vzděláním, rodiny s dětmi, ale pak máme obrovské mezery a obrovský nedostatky v tom, že neumíme předat a nadesignovat to přemostění mezi kulturou a uměním vůči širší veřejnosti, včetně všech minorit a lidí se specifickými potřebami a podobně.
A teda aký je váš vzťah k dizajnu?
Myslím, že podprahově design používám pořád. V posledních třeba dvou letech se to snažím zasazovat víc do nějakých uchopených frameworků, double diamondů, prostě design thinkingových metod a podobně. Já se cítím v roli designera v tom, že designuju ty mosty, když to tak řeknu jako metaforu, mezi tou kulturní hodnotou a tou ideou a konceptem na tu druhou stranu, kde stojí ten různorodý divák, a že se snažím hledat řešení, jakým způsobem tomu pomoct. A ten most za mě má různé podoby — můžou to být jako různý edukační programy, může to být jenom třeba změna fontu a typografie v kurátorských textech, která něco víc zpřístupní lidem, může to být to, že třeba na Slovensku designuju kapacity building programy, protože jsme zjistili, že v Trenčíně, který bude evropským hlavním městem kultury v roce 2026 je spoustu nápadů, ale neexistuje tam výkonná síla, protože tam nemají ani vysoké školy, které vzdělávají kulturní manažery, takže jim jsme nadesignovali celé akademie, které budou vzdělávat kulturní profesionály, kteří potom budou moct nést ty myšlenky. Takže bych řekla, že design je pro mě nějakým způsobem životní styl, něco, co mě ovlivňuje jako v práci, tak v tom osobním životě. A vlastně pro mě je nejdůležitější funkčnost věcí — to, že design má vlastně stejnou roli jako je ta má vize, že on dělá svět lepším místem, kde designujem proto, aby se nám líp žilo, aby se nám snáze žilo, aby to mělo nějakou estetickou hodnotu, aby to využívalo třeba nějaký inovativní přístupy nebo udržitelný materiály a tak, jestli to takhle stačí.
Určite stačí, ďakujem pekne. Mohli by ste popísať svoju rolu v Zlín design weeku, predstaviť v krátkosti Zlín design week a jeho posolstvo?
Moje současná role v Zlín design weeku je, že jsem garant toho festivalu, což vzešlo z toho, že předtím, než jsem dostala na starost ateliér Art managementu, tak jsem měla na starosti takzvanou komunikační agenturu, což je předmět u nás na fakultě, který právě motivuje a připravuje studenty na realizaci a propagaci a fundraising veškerých kulturních aktivit, pod které Zlín design week spadá, takže moje role teď je spíš taková drobná, konzultační. Byla nejsilnější myslím v posledních 2 nebo 3 letech, kdy jsme se snažili profesionalizovat tým a najít placené pozice, přenést na studenty tu důležitost a důraz na mezinárodní prostředí, na inkluzi, na univerzální design a tak dál. V tomhle momentu už mám pocit, že má mise byla naplněná a už to přebrali mladší a zdatnější, s tím že poslání Zlín design weeku je tvořit platformu, která nějakým způsobem umožňuje vznik novým a neotřelým nápadům, které jsou z různých oborů a z různých odvětví a prostřednictvím těch nápadů poukazovat na důležitost designu z těch nejméně probádaných perspektiv designu. To znamená, že třeba teď se věnujeme tématu univerzálního inkluzivního designu a snažíme se mluvit ať už k mladým designérům, městským úřadům, k univerzitám, a to téma otevírat, diskutovat a upozorňovat na jeho důležitost i prostřednictvím třeba mezinárodní spolupráce.
Na facebookovej stránke Zlín design weeku som si všimla, že bola pridaná nová kategória service designu. Čo Vás viedlo k tomu, aby ste ju zaviedli?
Já si myslím, že to bylo způsobené tím, že si všichni uvědomujeme, že design byl doposud v těch našich zlínských vodách vnímaný především jako ten produktový, nebo ten materiální, hmotný, takže jsme si řekli, že chceme design dělat inkluzivní a univerzální a otevírat ho prostě do více směrů, tak konečně se tady pochopilo (i na naší akademické půdě, která je občas velmi zkostnatělá), že ten design není jenom o tom tvůrčím procesu i finálních produktů, ale že design už je ta myšlenka, ten ideový koncept a ten proces načrtávání a draftu a může to být jak produkt, tak služba, tak design myšlenky, tak design třeba toho mostu, o kterým jsem vám mluvila. Každý kreativec může být designér a je potřeba ten design víc dostat pod kůži a brát ho jako samozřejmost a nedívat se na něj jako na něco, co je pro elity nebo pro nějaký specifický a zúžený cílový skupiny.
Aké kompetencie podľa Vás nesmú designérovi chýbať?
Já myslím, že je to mozková elasticita. Umění propojit zdánlivě nemožné, a tím pádem vytvářet právě ty inovace a progresivní směřování. Mám pocit, že spousta designérů je zajetá v tom, že si řekne, že dělá třeba židle a tak celý život dělá židle, nebo světla, ale už se nedívají na to, jakým způsobem by mohli do designu židle zapojit, já nevím… třeba jakým způsobem by ta židle měla být umístěna v prostoru, jakým způsobem ta židle figuruje třeba jako prvek v architektuře toho bytu a jak je potom využívána, pro koho je a tak dál, a tak dál. Takže myslím si, že je to nějakým způsobem um propojování různých disciplín, různých myšlenek a pak si myslím, že by jim určitě nemělo chybět povědomí o společenských problémech, protože já to beru tak, že design je především od toho, aby řešil a přinášel nějaká řešení problémů nebo nějakou odpověď na různé výzvy, aby vytvářel lepší svět, takže být vlastně v kontextu toho, co se děje ve světě, co se řeší ve společnosti a jakým způsobem já jako designér můžu být tomu světu přínosný ať už tím, že designuju židle nebo navrhuju nějakou novou službu.
Naozaj veľmi zaujímavá a inšpiratívna odpoveď. Spomínali ste, že ste boli v USA. Ak by ste mali porovnať služby v USA a v ČR, v čom sa najvýraznejšie odlišovali? Ak by ste ich mali zhodnotiť, kto má v čom napred?
Jestli to můžu zúžit na služby v kultuře a v muzeích, kde jsem to sledovala v rámci výzkumu, tak tam je Amerika hrozně moc napřed v tom, že vnímá důležitost participace návštěvníků na tvorbě programu nebo tam zakomponují lidí, kteří jsou právě mimo ty obory, aby přinášeli inovační myšlenky. To znamená, že součástí organizační struktury každého muzea je takzvaný advisory board, kde sedí různí lidé z různých odvětví, kteří přináší svěží vítr a nová propojení. Já jsem jezdila po univerzitních muzeích, a tím pádem tam je definované to, že primární cílovou skupinou jsou studenti, a ti studenti jsou potom přizváni a je z nich sestavená taky taková rada, která reflektuje všechny ty věci. Takže zapojení různých zaměstnanců nebo práce s publikem na několika úrovních, i práce s komunitami je tam mnohem víc napřed, je tam mnohem víc napřed taky sběr a práce s daty, že se zajímají o to, jakým způsobem se kdo na to muzeum dívá, že to nějakým způsobem vyhodnocují, že si to sbírají, není to ještě úplně v ideálním stavu, ale jsou v tom určitě napřed. Další věc, která je určitě velmi inspirativní, je inkluze nebo přístupnost. Že všechna ta muzea jsou samozřejmě bezbariérová, většinou jsou tam texty v Braillově písmě, jsou tam texty, které mají velkou typografii pro lidi, co jsou slabozrací, samozřejmě myslí na lidi, kteří jsou barvoslepý nebo jsou hluchoněmí, veškeré věci jsou otitulkované a spoustu tady těch konkrétních věcí. Jediný, v čem mi přijde, že jsme my v Česku napřed, je přístup k environmentální udržitelnosti. Přišlo mi, že Americe je jim nějaká planeta úplně jedno, takže je tam spoustu zbytečných materiálů, spoustu odpadu, se kterým se nepracuje. To je možná jediný, co bych jim vytkla, jinak ve všech ostatních ohledech je to asi no… o 10 let dopředu.
A záverečná otázka, aby som Vás úplne nevyčerpala: ako vidíte budúcnosť designu v ČR?
No já bych si přála, aby se design právě přenesl z takové té škatulky jenom pro vyvolené do toho, že se každý bude moct nazvat designérem, protože i tím, že vám někdo uvaří jídlo, musí nadesignovat ten proces: nakoupit potraviny, vybrat si potraviny, dát jich dohromady a tak dál a jenom tím, že si to lidi pojmenují a budou to vnímat, tak si myslím, že jim to může hrozně rozšířit obory, a já bych si hrozně přála aby design, anebo všeobecně kreativní průmysly byly nástrojem toho, že se budeme mít na světě líp, že se k sobě budeme chovat přívětivěji, že se budeme navzájem respektovat, že se bude třeba pomocí designu a pomocí kultury eliminovat nenávist a zášť, která teď ve společnosti je, a že třeba někdo jednou nadesignuje prostě to, aby jsme tady žili v míru a užívali si toho, že se máme dobře a žijeme v prostředí, které nám umožňuje spoustu věcí, který si občas úplně jenom nejsme schopni uvědomit. Takže já to beru hodně tak naivně 😊, možná až utopisticky, ale prostě bych si přála, aby design tvořil příjemné, bezpečné a nějakým způsobem inspirativní prostředí planety nebo světa jako celku.
Zakončili ste to naozaj krásne, musím uznať. Som Vám nesmierne vďačná za tento rozhovor a prajem Vám príjemný zvyšok dňa a všetko dobré.
