Petr Pouchlý: Místo školy jsem chodil hrát hry
Petr „Jezevec“ Pouchlý. Konzultant v oblasti strategického řízení či HR. Evangelista game thinkingu a designér lidské interakce, který čerpá ze zkušeností světa nadnárodních korporací, prostředí neziskovek i soukromého sektoru. V neposlední řadě projektový či produktový manažer, školitel nebo team leader, který se v současné době stará zejména o vedení svobodné firmy Court of Moravia.
Proč zrovna přezdívka „Jezevec“? Odkud vlastně vzešla?
Ze skautu zhruba v osmi letech. Jelikož má každý ve skautu přezdívku, tak jsem taky jednu dostal. A nějakými okolnostmi mi zůstala i na střední škole. Měl jsem totiž spolužáka, s nímž jsem jezdil na tehdy brněnské podnikové tábory, kde jsem tuto přezdívku používal. V letech 1995 a 1996 začala první internetová diskusní fóra jako Mageo, CyberSpace nebo Nyx, která vyžadovala nějakou přezdívku. Tak jsem toho jezevce využil i s nástupem digitální éry a pak už se mnou zůstal napořád.
Své srdce a úsilí, jak zmiňuješ například na LinkedInu nebo v různých dalších rozhovorech, vkládáš do práce pro Court of Moravia. Co vše je tvojí náplní?
S trochou nadsázky by se dalo říct, že to, co nechce nikdo jiný dělat a je potřeba to udělat. Ale kdybych to měl shrnout, tak asi moje největší role, kterou v rámci organizace naplňuji, je obchodní. To znamená, že jsem s klientem převážně ve fázi analýzy jeho potřeb a rozpočtu a když to vypadá, že by si klient naše služby přál, tak vše předávám dál nějakému lead designérovi, který to má poté s celým týmem na starost. To je jedna role, druhá role je stále částečně mentorská. Třetí mojí důležitou rolí je strategicko-politická z hlediska směřování organizace. A moje čtvrtá role je mluvící papoušek. Chodím prezentovat a říkat věci, o kterých si lidé myslí, že jsou chytré a za něž mi tleskají. Je to také cesta k nějakým budoucím zakázkám.
Jak tedy vypadá tvůj běžný pracovní den, pokud nějaký takový existuje?
Takový moc neexistuje. Zajímavostí je, že my se díváme na práci jako na roční cyklus místo měsíčního. Jsou měsíce, kdy se obchodnická práce dělat nedá, například v prosinci nebo od poloviny června do poloviny srpna. V těchto fázích se tedy jedná o úplně jinou náplň práce než obvykle. Jaro a podzim se pak pro mě nesou v duchu konferencí, schůzek a vyjednávání, kdy den vypadá nejčastěji tak, že ráno odjedu do Prahy za obchodem. Tam mám domluvených čtyři pět obchodních schůzek a v případě, že jsou rozvrstvené třeba na dva dny, přespím na služebním bytě, jinak jedu ještě ten den zpátky do Brna. Pokud jsem v kanceláři, tak v pondělí se věnuji pravidelným poradám pro synchronizaci celého týmu a zbylé dny spíše vyřizuji e-maily nebo se soustředím na nějakou mentorskou či strategickou činnost. Nejvíce práce udělám o víkendech, protože se reálně dostanu k těm všem ostatním věcem, které jinak nehořely.
Kdo si nejčastěji žádá vaše služby?
V drtivé většině případů je to soukromý sektor, tedy spíše střední a malé podniky a z nějaké části také korporáty. Zároveň se pohybujeme napříč obory. Začínali jsme hodně se službami, teď už se objevujeme i v oblasti IT, přesné výroby, digitalizace, robotizace nebo i e-shopů. Je to velmi široký záběr.
Můžeš nám ve stručnosti popsat tvoji cestu ze školy až do praxe? Jestli ti studium bylo přínosem pro budoucí práci, nebo zda ses do praxe dostal nějakou svou vlastní cestou?
Na základní škole jsem trpěl prokletím toho, že mi stačilo dojít do hodiny a neměl potřebu se dál učit. Což je špatné, protože člověk nezíská žádný učící návyk. Takže jsem se rychle skrze design, deskové hry, gamebooky a psaní dobrodružství Dračí doupěte prokousal druhým stupněm. Pak jsem šel na střední školu, ze které si více pamatuji deskové hry a páteční setkání nad Dračím doupětem než to, co mi reálně škola měla přinést. Na druhou stranu jsem měl velké štěstí, protože jsem chodil na obchodní akademii, kde navzdory všemu, že jsem nedával pozor, jsem byl nucen naučit se účetnictví, bez kterého se jinak nedá podnikat. Mezitím jsem hrál počítačové hry, což mě naučilo anglicky, protože to se třeba školství nepovedlo. Natřikrát jsem se pak nedostal na vysokou školu, takže jsem nastoupil ke studiu na jazykové škole, ale ta mi nedala nic, akorát mě donutila udělat státnice. Ajinak jsem místo studia chodil za školu hrát hry do prodejny Score. Pak jsem nastoupil na civilku, kde jsme například v historickém kostýmu dělali design zážitkových akcí a spravovali středověký hrad. A poté jsem shodou náhod začal pracovat v korporátu. Máma si totiž myslela, že bych měl dělat něco jiného než stavět středověký hrad, tak mě přihlásila na výběrové řízení, které probíhalo formou herního assessmentu, a já ho vyhrál.
Jak velký tým lidí v Court of Moravia ve skutečnosti je?
V Court of Moravia je teď nějakých 16 lidí, spolu s partnery a dalšími externími spolupracovníky se pohybujeme okolo čísla 25 lidí.
Co je podle tebe na tvé práci v Court of Moravia nejtěžší?
Mezilidské vztahy — ambice, touhy, pohledy, názory, sympatie, antipatie, strachy a podobně, které se pak někde v tom pomyslném poli potkávají. Udržování vztahů pak stojí hromadu energie. Obvykle trvá více než pět let, než se ti lidé sžijí natolik, že si přestanou vadit malichernostmi a soustředí se opravdu na samotnou práci. Ty zbylé věci jsou v podstatě „snazší“.
Co tě na game thinkingu baví nejvíc?
To využití herního přemýšlení nad nějakou uživatelskou cestou hráče. A hlavně zplnomocnění zákazníka, nebo spíše zaměstnance, na roli spolutvůrce — to je zajímavý! Baví mě způsob herního přemýšlení nad reálným designem smysluplné a odpovědné práce a prostředí kolem.
Pokud by člověk chtěl pracovat v Court of Moravia, jaké požadavky by měl ideálně splňovat?
My v Court of Moravia máme jasný záměr, s jakým cíleně hledáme nové kolegy a kolegyně. Ty nejhlavnější předpoklady jsou tři. První předpoklad je, že daný člověk opravdu chce pracovat v Court of Moravia. Nehledáme člověka, který by rád dělal „nějaký design“ nebo s námi „zkusil pracovat“, ale že opravdu ví, proč chce pracovat s Court of Moravia, vyhovuje mu způsob, jakým pracujeme a chce toho být součástí. Druhým klíčovým předpokladem je takzvaný growth mindset. Tedy že si je vědom toho, že celý život je učební cesta. Jestliže si člověk myslí, že už všechno umí, znamená to jen, že se na to dívá jen ze špatného úhlu pohledu nebo z příliš nízké perspektivy. Poslední důležitou věci pro nás je, že tu práci chce dělat alespoň deset let. Minimálně dva nebo tři roky bude trvat, než se dostane z pozice nováčka na juniora, další dva až tři roky bude trvat přesun na senior lead designéra a další dva roky potrvá, než se stane dobrým business partnerem pro klienty. To jsou první tři kritéria, která vyselektují 90 % lidí. Pak také samozřejmě záleží na tom, co daný člověk umí. Pro nás jsou zajímavé obory jako sociologie, antropologie, andragogika, religionistika, behaviorální psychologie, zkrátka cokoliv, co se týká lidí a toho, jak lidé fungují v různých kulturách. A zbytek už člověk většinou pochopí tady u nás.
A jak growth mindset aplikuješ ty sám? Jak se ve svém volném čase dál vzděláváš?
Čtu zejména knihy a diskutuji s kolegy nebo manželkou. Koukám i na videa, ideálně, když si je můžu tak dvojnásobně zrychlit, protože lidi mluví pomalu a strašně dlouze (včetně mě). Pak čtu také odborné časopisy a magazíny, občas nějaký blogový příspěvek nebo útržky z Twitteru. Nejvíc toho tedy zkonzumuji čtením.
A co nějaké videohry? Ty přeci mají ke game thinkingu blízko.
Já mám raději deskové hry. Videohry hraju spíše rekreačně, v rámci několika desítek hodin za rok. Vím, že existují hry, které si v životě nesmím nainstalovat, protože můj život by v ten okamžik skončil, například EVE Online, World of Warcraft nebo Zaklínač 3. Mým největším guilty pleasure je pak asi Civilization VI. Víc ale sleduji designérské rozbory her nebo koukám na let’s playe, abych měl přehled. Důvodem pak, proč mám raději deskové hry, je, že ty mechaniky — které jsou mnohdy unikátní — jdou ihned vidět. A tyto mechaniky pak můžu převést do praxe.
Existuje nějaká metoda či nástroj, bez kterých si nedokážeš svoji práci vůbec představit?
Rozhodně bez mobilního telefonu, připojení k internetu a kolaborativních nástrojů. Mail, sdílený kalendář, CRMko či projektové nástroje.
Posunuje se někam práce s game thinkingem či playful designem? Vidíš v této oblasti nějakou cestu dál?
Rozhodně. Čím více totiž to, co my děláme, připomíná prostředí, ve kterém současná generace vyrůstá — a ta vyrůstá s pomocí her — tím vyšší je šance, že to bude pozitivně přijaté. Dalším trendem je nutkání čím dál více se sledovat a měřit. Technologie nám umožňuji na sobě různé věci kvantifikovat a vytvářet předobraz pro to, abychom se to snažili dělat čím dál tím více. Lidé tedy koukají na to, kolik má něco kilojoulů, kolik jich ideálně potřebují sníst, kdy se mají napít a podobně. Pokud to však zároveň nebude dostatečně poutavé, tak to lidé dělat nebudou.
