,,Pracujeme duší a srdcem.”
Michal Ševčík se prezentuje jako australský designér, který pochází z Brna. Díky studiu v zahraničí se posunul hned ve dvou rovinách. V osobní sféře Michal popisuje, že z introverta se z něj stal extrovert, který dokonce interakci vyhledává. A jako designér se v Austrálii naučil, že v dobrém designu je UX samozřejmostí.
Michale, než se dostaneme k tomu, jak si odletěl studovat přes půlku země do Austrálie, prozraď nám, jak jsi se dostal k designu?
'Spousta z nás v náctiletém věkovém období mnohdy neví, jakou profesi chceme v životě dělat. U designu tomu není jinak, mnoho designérů a designérek se k profesi dostala přes jiný obor, včetně mě. Na střední školu jsem chodil na elektro-průmyslovku, kde dominovaly spíše předměty technického rázu, jenže některé vizuální podoby projektů a jejich přístupnost mě přitahovaly o něco víc. Dokonce jsem naprogramoval pár webových stránek a aplikací, které se bez designu neobešly. Přes to jsem na vysoké škole pokračoval ve stopách elektrotechniky, konkrétně na VUT na Fakultě informačních technologií, po pár týdnech jsem ale zjistil, že studuji obor, který pro mě není tím pravým. Chvíli na to jsem onemocněl a do školy jsem se už nevrátil. Následně jsem si udělal průzkum, jaké jsou možnosti i mimo domovinu a narazil jsem na Curtin Univerzity v Austrálii, kde mě zaujali inovativním oborem Digital design.
Co tě vedlo ke studiu zrovna v Austrálii?
Teplo! (vykřikl Michal hned ze začátku — pozn. redakce). Už v dětství jsem se začal věnovat angličtině, takže jsem cítil potřebu někam vycestovat do anglicky mluvící země. Spojené státy jsem ze seznamu okamžitě vyškrtl, protože se mi nezamlouvalo politické dění, později jsem však zjistil, že v Austrálii situace není o moc lepší. Avšak narozdíl od USA mě to do Austrálie stále táhlo, ve finálním rozhodnutí mi nevadila ani velká dálka.
Mohl bys ses s námi podělit o nějaké zážitky z pobytu, během studia a zároveň nám prozradit, proč ses vrátil zpět do České republiky?
Pobyt v Austrálii pro mě byla výzva, která mě obohatila ve dvou rovinách — první, že mě život v Austrálii posunul jako člověka, kde jsem se z tichého introverta stal během pár měsíců člověkem, který interakce vyloženě vyhledává. Tady bych rád doplnil, že v Austrálii jsem potkal na jednom místě více Evropanů jiné národnosti než v Evropě. Za celý pobyt jsem narazil na spoustu lidí z mnoha zemí po celém světě, do dnes jsem s většinou v kontaktu.
Pak je zde druhá rovina ve které jsem rostl coby designér. I když ve výsledku se obě roviny samozřejmě navzájem doplňují. Skoro po sedmi letech v Austrálii jsem zjistil, že moje touha po cestování, poznání, vzdělání a zkušenostech byla naplněna, tehdy jsem si řekl, že je na čase vrátit se domů.
,,Rozdílnost nezná meze.”
U tématu studia ještě chvilku zůstaneme. Michale, protože jsi studoval u nás v České republice a také v Austrálii, zaznamenal si rozdílnost ve školství?
Rozhodně ano! V Austrálii jsem jednu chvíli bydlel u australské rodiny, která měla mladého studenta, co navštěvoval střední školu. Díky tomu jsem dost vnímal, jakým způsobem je výuka řešena i v nižších ročnících.
Pro zjednodušení raději porovnám obecnější pohled na školství.
V Česku se v rámci studia zaměřujeme hlavně na teorii. Pamatuji se, že jsem dostával hromady úkolů, které jsem s těžkým odporem vypracovával hned po návratu ze školy až po dlouhé večery, kvůli tomu jsem ztrácel čas, který jsem mohl věnovat i jiným aktivitám a formám vzdělání.
V Austrálii jdou na situaci přesně obráceně. Na školách se na studenty zaměřují z pohledu sportu, sebevzdělání a díky menší zátěži úkolů má mnoho studujících ke škole brigádu čímž sbírají pracovní zkušenosti a vydělávají peníze mnohem dříve, než je tomu u nás.
Oproti zahraničí máme v Česku školství zadarmo, nicméně kvantita studentů je obrovská a ve výsledku se ztrácí potřebná individualita.
Naopak Austrálii jsme měli například spoustu workshopů, kde nás byla jen hrstka lidí a profesoři se nám mohli naplno věnovat. Rád bych zmínil, že na univerzitě se mi líbila právě zmíněná individualita, otevřenost, podpora, protože na skupinových projektech jsme se podíleli všichni rovným dílem, nebylo tomu jako u nás v Česku, kdy skupinovou práci většinou odpracuje pouze jeden člověk. A díky komplexnímu měřítku byla naše třída plná lidí z jiných oborů a profesí, na projektech jsem spolupracoval třeba s architektky, filmaři a přes to jsme všichni měli něco společného.
Jak se vyvíjela tvá designerská kariéra během studia i po něm?
Po úspěšném absolvování univerzity jsem dostal dva roky speciálního víza, kdy mi dali čas na hledání práce. V té době jsem pracoval pro výzkumnou agenturu, banky, T4V dopravní podnik Viktorie, stavební start-upy, kosmetické obchody. Jenže toužil jsem růst rychleji a nechtěl jsem se zbytečně upsat nějaké společnosti na dva roky, které jsou pro dosažení úplné rezidence klíčové.
Po pár nezdarech jsem se podíval, jaká je situace s nabídkami práce u nás. Během procesu hledání jsem narazil na společnost Futured, kde o mě projevili zájem, v ten moment se mi to jevilo jako další znamení, že se mám vrátit domů.
,,Mentoring je práce s celým týmem.”
Ve společnosti Futured si zastával pozici leader design týmu. Když jsem přišla k tobě do týmu v rámci stáže, jaké si měl pocity, očekávání?
Pamatuji si, když jsi měla první interview s Lukášem (Futured CEO), moc věcí jsem o tobě a tvém projektu nevěděl, ale v obratu za mnou Lukáš přišel a zeptal se mě, jestli bych se tě ti mohl v následujících měsících věnovat. S odpovědí jsem příliš neváhal, protože už dlouho jsem chtěl do týmu zapojit stážisty, stážistky a juniory. Jsem názoru, že v týmu je důležité propojení všech možných pracovních kategorií od juniorů až po seniory. Ve Futured figurovali spíše seniorní lidi, kteří do té doby neměli tolik příležitostí pracovat s juniory a externisty.
Během tvého mentoringu jsi mě kariérně i osobně posunul kupředu Michale, moje otázka směřuje tedy k tomu, plánoval sis postupy vedení stáže dopředu nebo jsi dával na svou intuici?
Už je to pár let! (Michal s Natálií se zasmáli — pozn. redakce) Možná na okolí působím dost organizovaně, ale až takový puntičkář opravdu nejsem. Osobně bych řekl, že je to podmíněno tím, protože vím, jaký je cíl. Vždy si udělám menší analýzu, vyvodím pár možných variant, které mohou nastat a pak už se nechávám vést procesem, který občas nakloním správným směrem.
Každý jsme nějaký a tvůj projekt nebyl jen pouhá stáž, ale práce na reálné aplikaci na které jsme se měli podílet. Jedním z mých hlavních cílů bylo, začlenit tě do Futured Design týmu a přijít s řešením, které má Futured standard aby jej bylo možné naprogramovat našimi vývojáři. Pro práci na projektu, jsem zvolil sytém, aby sis vyzkoušela, co vše je třeba ke vzniku aplikace. V rámci procesu projektu sis například prošla tvorbou myšlenkové mapy, landscape review, vytvářením wireframes, UX designem a testováním, zpětnou vazbu od stakeholderů a klientské strany, UI designem, vizualem, další testováním. Stejný proces nemusí vyhovovat ostatním juniorům, klientům, nebo i projektům.
Když se ohlédneme zpět ke spolupráci, našlo by se něco, co bys během mentoringu udělal jinak?
Vždy se najde něco, co jde udělat jinak a lépe, obzvlášť v designu, důležité je iterovat, iterovat a iterovat. Výsledek je kompromis, čím více iterací provedeš s klienty a uživateli, tím více to zabírá času, proto je potřeba najít správný balanc, abys vychytala největší problémy a vydala aplikaci co nejdříve a v obratu obdržela zpětnou vazbu od klientů a jejich uživatelů.
Co by šlo udělat lépe a více, byl čas, kterého při procesu nebyl dostatek, protože jsem pracoval na několika projektech, ale to je reálný život, prostě byznys. Člověk si to musí umět zorganizovat a prioritizovat, aby dokázal dohromady skloubit čas, kvalitu, která je ve Futured na prvním místě a v neposlední řadě cenu, zároveň praktikovat multitasking a přepínat mezi jednotlivými projekty.
Když tvou stáž pod mým vedení shrnu: S tvým pracovním nasazením, odhodláním a výsledným výstupem tvého projektu jsem spokojený, ale budu ještě raději, až tvou aplikaci uvidím na App storu!
Co sis z naší spolupráce odnesl?
Během tvého mentoringu, co jsem vedl, jsem často vzpomínal na své začátky, protože jsi mi z velké části připomínala mě samotného. Nebála ses za námi přijít se svým nápadem, nezalekla ses nových věcí a hlavně jsi snesla kritiku, což je hlavně pro designéry neodmyslitelnou součástí profese. Díky naší kooperaci jsem se zlepšil, jak ti předávat zpětnou vazbu, aniž bych ti zasáhl do stylizace práce. Zkrátka abys mou zpětnou vazbu brala jako obohacení a možnost se v budoucnu dívat na problém z jiné perspektivy, na oplátku jsi zase učila ty mě přemýšlet jinak.
Následující otázka bude směřovat na Michalovu aplikaci Gymber, protože není pochyb, že Michal, co by ambiciózní a znalý designér sebe a všechny své nápady obětoval cizím hladovým společnostem.
Nicméně abych nemluvila jen o naší spolupráci, která proběhla v minulosti, jak se vede tvému aktuálnímu start-upu?
Díky za dotaz! Gymber vznikl na základě myšlenky, která má spojovat aktivní a hlavně i neaktivní lidi v reálném světě narozdíl od aplikací, kde člověk sportuje sám například doma před televizí nebo někde venku. Gymber se především zaměřuje na zlepšení fyzického i psychického zdraví, protože obě životně důležité složky se dramaticky zhoršily během Covidu.
Důkazem toho jsou početné statistiky, ze kterých lze vyčíst, že mnoho lidí trpělo různými zdravotními a psychickými problémy. Jeden z dalších bodů, kterému jsme v rámci projektu věnovali pozornost byla přístupnost. Nebudeme si nalhávat, že je v dnešní době opravdu těžké najít někoho s kým si lidsky sedneš. Hlavně nepostradatelnou otázkou je, kde nějakou lidskou, spřízněnou duši najít, protože seznamky jsou zastaralé, možná i divné a děsivé, Facebook na seznámení skoro nikdo nepoužívá a oslovit někoho bezdůvodně na ulici je dnes považováno za hrubé chování nebo dokonce obtěžování.
V této souvislosti jsme provedli výzkum, co nám mimo jiné ukázal, že dvacet až třicet procent lidí nemá s kým cvičit, ale myslím si, že se v realitě jedná o podstatně vyšší číslo.
Během tohoto roku jsme udělali kus práce a nyní jsme ve fázi vývoje prvního prototypu, který jsi sama vyzkoušela na TestFlightu. Do budoucna cílíme na první část nadcházejícího roku 2023, aby aplikace Gymber byla dostupná na platformě iOS, později i na Android a pak aby expandovala do desítky zemí Evropské Unie.
Michale, ke konci našeho rozhovoru ti chci položit, dvě otázky, které jsem nedávno zmínila v seminární práci v předmětu Role designéra na téma — Teorie a metodologie designu. Jedná se o dotazy, na které lze odpovědět komplexně a jelikož jsi už přes dva roky mým mentorem, o to víc mě zajímají tvé odpovědi na ně.
Od kdy ses začal považovat za plnohodnotného designéra?
Z počátku jsem použil status “částečného designéra” konkrétně v době, kdy jsem primárně pracoval jako Front-end vývojář a designér v rámci naší tehdejší společnosti (Fuchsia), kde jsme desítce počtu klientů vytvářeli webové stránky, brand identity a stationery a nabízeli design.
Označení “úplného nebo plnohodnotného designéra” jsem přijal za své až na Curtin Univerzity v Austrálii, kdy nás profesoři oslovovali designéry už od první hodiny.
Nutno ještě dodat, že designérem se člověk nestane přes noc, bavíme se tu o dlouhodobém procesu v řádu let.
Jednou si mi řekl, že v designu není nic špatně a že bych nepovedené návrhy neměla mazat. Jak bys popsal definici hypotézy?
Hypotézu?! Pro mě v designu není nic špatně, protože jak už jsem zmínil design funguje na bázi iterace, kdy první by rozhodně neměla být finální, ale to neznamená, že prvotní, neúplné nápady nemůžeš aplikovat v pokročilých iteracích. Jenže celý proces, se neobejde bez uložených materiálů, díky kterým se posuneš dál, za mě je to klíčový způsob, který ti stále kladu na srdce. Zmíněný postup přemýšlení jsem nevymyslel a nepracuji s ním jen já, aplikuje ho mnoho designérů a designérek po celém světě.
Dokud to nevidíš, tak nevíš!
Michala Ševčíka vyzpovídala Natálie Haschková.
