Problém HCD z pohledu udržitelnosti
Klimatická krize je velkým tématem, které má reálný dopad na každého z nás. Na tuto skutečnost v posledních letech přichází stále více lidí. Reálné dopady klimatické změny můžeme vidět shrnuté do článku od Vojtěcha Pecky, příhodně nazvaného Pohled do propasti. Zmiňuje nejen změnu počasí, stoupající hladiny oceánů nebo požáry, ale nastiňuje také jak by mohla Země vypadat, kdybychom se s naší ekologickou stopou, kterou po sobě na planetě zanecháváme, nic nedělali (Pecka, 2019). Můžeme tedy s jistotou říct, že právě tato budoucnost není preferovaná pro nikoho z nás.
V designu je udržitelnost jedním z hlavních problémů, na které se snaží nalézt řešení. V této eseji bych se chtěla zabývat jedním z nejpopulárnějších přístupů v designu — Human Centered Design (HCD) a jeho způsoby, kterými (ne)reflektuje aktuální problémy.
Human centered design je jedním z populárních přístupů k designu v současnosti. Svou oblibu s sebou nese právem, protože ho můžeme považovat za revoluční přístup v tom, že do středu zájmu staví uživatele. Design tak naplňuje jeho potřeby a požadavky. Stačí ale pro velké výzvy, kterým v současnosti čelíme, jako je klimatická krize?
Human centered design
HCD vychází z původní úvah inženýra Mika Cooleyho, který v knize Architect or bee? poprvé představil koncept human-centered systémů, tedy systémů, které se při vývoji zaměřují právě na jejich uživatele. Tento přístup pak pomohl formovat i HCD, jak ho známe dnes.
„Důvodem, proč tento proces označujeme jako zaměřený na člověka, je to, že začíná u lidí, pro která jsou řešení navrhována. Proces na člověka zaměřeného designu vychází z potřeb, snů a chování lidí, které chceme našimi řešeními ovlivnit. Snažíme se jim naslouchat a porozumět tomu, co chtějí.“
(IDEO, 2013).
Celý proces HCD můžeme popsat na jednom z modelůu od designového studia IDEO, který je rozdělen do tří částí. První z nich se INSPIRACE, kdy využíváme různé metody pro vytvoření poznání o potřebách uživatele. Druhá fáze IDEACE, mění získané poznatky v konkrétní řešení. Na ni pak navazuje poslední část IMPLEMENTACE, ve které se pak vybrané řešení posouvá od prototypu k realizovatelnému plánu. V jednotlivých fázích se pak snažíme o generování nápadů (divergenci) nebo o zpřesňování, či zaměření na nejvhodnější řešení (konvergence).
Pomocí procesu Human centered designu tak můžeme lépe porozumět potřebám uživatele a vytvořit tak pro něj produkt nebo službu, které dokážou tyto potřeby reflektovat a naplnit je. Z tohoto pohledu je tedy namístě, že se jedná o jeden z nejoblíbenějších přístupů k designu současnosti, protože umožňuje citlivě a holisticky řešit řadu problémů, s nimiž se lidé potýkají. V této silné stránce však paradoxně můžeme vidět i jeho největší slabinu v řešení některých komplexních problémů. V následující části se proto pokusím představit kritiku HCD, zvláště pak v souvislosti s udržitelností, která je velkým problémem současnosti a má (dnes již bezpochyby) velký vliv na naši budoucnost.
Antropocentrismus
V souvislosti s (ne)udržitelností designu poukazuje Klára Peloušková na tzv. trhlinu v systému látkové výměny (metabolical rift). Jedná se o koncept, kterému se v teorii designu věnuje John Thackara. Lidé dnes považují technologii a uměle vytvořené prostředí za přirozené. Energetickou náročnost však již nevnímáme (Thackara, 2013). Zde tedy nastává rozpor nebo také trhlina, protože například tekoucí vodu z kohoutku bereme jako samozřejmost. Kdo se však zamýšlí na vazby s okolním prostředím? Odkud se voda bere, kam dál teče a jaké všechny procesy se uplatňují k tomu, abychom si ráno mohli vyčistit zuby? Tuto problematiku pak hlouběji rozvíjí John Thackara ve svých knihách zaměřených na design v komplexním světě.
Podobně laděnou kritiku vznáší i Birger Sevaldson. Ten poukazuje na to, že v momentě, kdy lidské aktivity mají prokazatelný negativní dopad na životní prostředí, není adekvátní, abychom takový typ jednání podporovali i nadále. Měli bychom vnímat problém z širší perspektivy (Sevaldson, 2018).
Jednoduše řečeno, lidé budou vždy upřednostňovat svoje zájmy a pohodlí před úvahami nad dopadem svých akcí na své okolí. Pokud tedy budeme dávat do popředí pouze lidské potřeby, nikdy nedosáhneme stavu rovnováhy mezi lidskou spotřebou a přírodou, protože vždy budeme mít tendence čerpat více. Pokud tedy budeme zvažovat v designovém procesu pouze perspektivu uživatele, nemůžeme tímto způsobem efektivně dosáhnou udržitelnosti s ohledem na okolní prostředí.
Z tohoto důvodu je nutné zahrnout do designových úvah nejen perspektivu člověka, kterou HCD umí velice dobře, ale také i jeho okolí. Celý proces je tak v tomto ohledu jednostranný.
Inovace?
Vzhledem k tomu, že se HCD zaměřuje na identifikování a naplnění potřeb, uživatel tak může vnímat výsledné řešení jako inovativní, protože přímo redukuje jeho hlavní problémy. Časem se ale objeví nové potřeby. Tento vztah popisuje cyklus úkol–artefakt (Carroll et al., 1991). Vzniká tak konstantně opakující se cyklus nových problémů a hledání nových řešení. Můžeme tak stále uvažovat nad skutečnou inovací? Pokud se nalezneme v takovém cyklu, budeme spíše připomínat psa honícího svůj vlastní ocas. Skutečná inovace totiž leží vně tohoto kruhu.
Diskusi nad HCD vede i Donald Norman, autor známé knihy The Design of Everyday Things. Ve své kritice HCD zmiňuje, že často upřednostňuje určité skupiny uživatel na úkor jiných. Příkladem mohou být služby Uber nebo AirBnb. Dále pak zmiňuje, že naplňování všech uživatelových požadavků vede ke zbytečně komplexnímu designu (Norman, 2005).
Komplexní problémy je tedy potřeba řešit inovativními řešeními. Je tedy otázkou, zda HCD dokáže s inovacemi na této úrovni přijít, když vychází pouze z aktuálních potřeb uživatelů. Design zaměřený na člověka se snaží o mírné (ale zato konzistentní) pokroky, než aby zcela změnil status quo.
Naše budoucnost
Z celého procesu designu zaměřeného na člověka je také patrné, že design má za cíl zaměřit se na uživatelovy aktuální potřeby. Pokud se tedy opět vrátíme k myšlence cyklu problém–řešení, je tento přístup při úvahách v kontextu udržitelnosti velmi limitující, protože nám neumožňuje vytvářet řešení dlouhodobá, která by nám umožňovala orientovat se na budoucnost.
Tímto problémem designu se zabývá i Benjamin Bratton, zastánce spekulativního designu. Ten říká, že
„je zapotřebí jisté dávky antropocentrické naivity, abychom si vůbec mysleli, že designováním ,v lidském měřítku‘ by vznikla dlouhodobá řešení něčeho jiného než těch nejpovrchnějších problémů.“ (Bratton, 2016)
Bratton tím naráží na skutečnost, že lidé mají tendenci zabývat se problémy pouze v omezeném časovém horizontu, který bývá ohraničený jejich intuitivním vnímáním času, tedy délkou lidského života. Přitom komplexní problémy vyžadují taková řešení, která tuto časovou osu dalekosáhle překonávají. Trvalou udržitelnost a s ní spojenou klimatickou krizi není možné vyřešit v tak krátkém časovém úseku, jako je život lidského organismu. Proto navrhuje zaměřovat se na takové časové a prostorové škály, které člověka přesahují.
Pokud tedy chceme řešit velké problémy současnosti, je nutné, abychom začali uvažovat nad dopady lidských akcí v širším měřítku a podívali se tak na celou problematiku holisticky, nejen z perspektivy uživatele. Dále je také důležité, abychom vymysleli skutečně inovativní řešení, která budou schopná problém udržitelnosti adresovat přímo, nejen po povrchu. S tím také souvisí výhled do budoucnosti. Jen tak totiž budeme vědět, kam máme směřovat.
Přestože se tato esej soustředila na kritiku HCD, neznamená to, že se jedná o zcela zcestný přístup. Právě naopak, celý HCD proces umožňuje řešit spoustu důležitých problémů našeho života. Avšak z pohledu nadměrného antropocentrismu, nedosažení skutečných inovací a orientace na současnost HCD podle mého názoru nestačí na problémy, které jsou větší než náš život samotný. HCD se totiž jeví jako slepá ulice na cestě za designem pro udržitelnost.
Zdroje
Bratton, B.H., 2016. On Speculative Design. In Dis Magazine. Dostupné z: http://dismagazine.com/discussion/81971/on-speculative-design-benjamin-h-bratton/ [Cit. 18. 1. 2021].
„It takes a special kind of anthropocentric naiveté to fully entertain the idea that making all design “human scale” would be a long-term solution to anything but the most pedestrian problems.“
Carroll, J., Kellogg, W. & Rosson, M.B., 1991. The task-artifact cycle. In Designing interaction: psychology at the human-computer interface. USA: Cambridge University Press, pp. 74–102. Dostupné z: https://dl.acm.org/doi/10.5555/120352.120358 [Cit. 18. 1. 2021].
IDEO, 2013. Design zaměřený na člověka: soubor nástrojů. In Flow. Brno. Dostupné z: http://search.mlp.cz/searchMKP.jsp?action=sTitul&key=4233659 [cit. 14. 1. 2021].
Interaction Design Foundation, Task-artifact cycle. Interaction Design Foundation. Dostupné z: https://www.interaction-design.org/literature/book/the-glossary-of-human-computer-interaction/task-artifact-cycle [Cit. 18. 1. 2021].
KISK, Klára Peloušková: (Ne)udržitelnost v současné teorii designu. In Youtube. Brno. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=Wi3zB4wOsIc [Cit. 18. 1. 2021].
Norman, D.A., 2005. Human-centered design considered harmful. Interactions, 12(4), pp.14–19. Dostupné z: https://dl.acm.org/doi/10.1145/1070960.1070976 [Cit. 18. 1. 2021].
Pecka, V., Pohled do propasti. In A2larm. Dostupnéz: https://a2larm.cz/2019/06/pohled-do-propasti/ [Cit. 18. 1. 2021].
Sevaldson, B., 2018. Beyond user centric design. Relating Systems Thinking and Design Symposium 2018, p.12. Dostupné z https://www.researchgate.net/publication/338712689_Beyond_user_centric_design [Cit. 18. 1. 2021].Začátek formuláře
Thackara, J., 2013. Healing The Metabolic Rift. In John Thackara. Dostupné z: http://thackara.com/most-read/john-thackara/ [Cit. 18. 1. 2021].
